Systémové upozornění

Filtr

94
Hlavní informace

Vetřelec: Covenant dovysvětluje, co nás ani nezajímá

17. 5. 2017
Recenze

Zdá se až neuvěřitelné, že uplynulo téměř čtyřicet let, co diváci ve tmě kinosálů poprvé uviděli Vetřelce a jejich srdeční rytmus, hladina obsahu žaludku i peristaltika střev se výrazně vychýlily od normálu. Na svou dobu nezvykle odporný film vyvolal v lidech prazákladní děsy: ženám zveličeně připomínal útrapy těhotenství a porodu, mužům zase evokoval představy, že i oni by mohli být znásilněni. Hlava vetřelce se inspirovala deformovanými potracenými plody, vzhledem penisu a zároveň vagíny plné zubů, která naopak může kastrovat. Celý vetřelec je pak podivným hydridem člověka, zvířete a stroje, nadaného kolektivní inteligencí „včelího úlu“. Kosmická loď budoucnosti ve filmu působí jako strašidelný gotický zámek či ponurá katedrála a venku se rozprostírá nekonečné prázdno, v němž vás nikdo neuslyší křičet – staří latiníci tomuto druhu děsu říkali horror vacui.

Série Vetřelců nyní čítá čtyři regulérní díly vzniklé v letech 1979, 1986, 1992 a 1997, dva neoficiální crossovery s Predátory (2004 a 2007) a oficiální mezičlánek a prequel – film Prometheus z roku 2012. Režisérovi Ridleymu Scottovi bude skoro osmdesát let a Vetřelec pro něj zjevně znamená životní lásku; téma, na němž může osvědčit své futuristické vizionářství a v případě Promethea a Covenantu i znalost dějin umění, neboť odkazy na dávná díla protkávají celý děj. Postupem času je pro něj méně důležité strašení, klíčovými se stávají otázky, které si pokládal i v Blade Runnerovi (kde operuje stejná nadnárodní korporace Weyland): Odkud pocházíme? Kdo nás stvořil? Jak jsme se vyvinuli? Covenant je film s nádherným plakátem, úžasnými uměleckými návrhy a několika obrazovými výjevy, které utkví v hlavě, ale Mirka Spáčilová mu dá nakonec 60 %. Ale nejen ona, jedná se zkrátka o film, který se v různých databázích drží sotva lehce nad průměrem. Většinu lidí nedokáže úplně zklamat, ale co tu vlastně chybí?

Íránský Klient rozehrává oscarové divadlo

12. 5. 2017
Recenze

Režiséru Asgharu Farhádímu se s psychologickým dramatem Rozchod Nadera a Simin v roce 2012 podařilo vyhrát Oscara za nejlepší zahraniční film. V Íránu, jeho rodné zemi, to vyvolalo asi takové oslavy, jako když čeští hokejisté vyhráli olympiádu v Naganu. Konečně si této země, jejíž snímky slaví již několik desetiletí úspěch na světových festivalech, všimli i v Americe. Když Farhádí letos získal druhého Oscara za drama Klient, vstoupil navždy mezi velikány světové kinematografie.

Kvadratura The Circlu

9. 5. 2017
Recenze

27letá Emma Watson, jež se snaží vymanit z hermionovské škatulky, patří k nejvyhledávanějším herečkám na internetu. Zapadá také do generace těch, kteří většinu svého života prožili na síti a ani si nevzpomínají, jaké to bylo bez ní. Obsadit ji tedy do role mladé ženy Mae, která začne pracovat ve velké technologické firmě a díky náhodě se stane globální online hvězdou, dávalo dost dobrý smysl.

Snímek The Circle bývá někdy označován za techno-thriller, jindy dokonce za sci-fi, často také za drama. Na thriller je tu ovšem málo napětí, na sci-fi příliš málo extrapolace a na drama málo charakterizace postav. V první půli jde ovšem o dobrou satiru a pohled do pouze zdánlivé budoucnosti, neboť skoro všechno se dnes už děje. Příliš mnoho lehkovážného sdílení osobních informací, dohled „Velkého bratra“ nad našimi životy a převaha velkých korporací nad státem a demokracií.

Uteč před bílou nadřazeností

2. 5. 2017
Recenze

Horor Uteč, který chvílemi přechází do komedie a satiry, je zatím asi nejlépe hodnoceným filmem roku a možná bude v poměru cena a výnosy zároveň tím nejvýdělečnějším. S rozpočtem ve výši necelých pěti milionů dolarů už vydělal skoro 200 milionů, a to zatím neměl premiéru v mnoha zemích. Osmatřicetiletý scenárista a režisér Jordan Peele, jenž se zatím proslavil především jako komik v seriálu Key and Peele, považuje příběh o černošském mladíkovi, který jede k rodičům své bílé přítelkyně, za velmi osobní, byť ne autobiografické dílo. Ještě aby...

Uteč připomíná, jak blizoučko a slizoučko k sobě mají horor a komedie, ale jeho cílem není, abychom se cítili lépe. Je sice natočené velmi lehkou rukou, ale natolik promyšleně napíná nervy a důsledně pracuje s mnoha rasovými stereotypy a žánrovými klišé, že nás nutí o prožitých emocích přemýšlet lehce nepříjemným způsobem. Co se s námi děje, když se díváme na film, v němž je hlavním hrdinou, obětí a nakonec i agresorem černošská postava?

Masarykův smutek po otčině

10. 4. 2017
Recenze

Film Masaryk je dnes převážně chápán jako kauza, nikoli dílo. Mluví se o něm jako o projektu, který pomocí fikané strategie využil udílení Českých lvů jako vlastní propagační kampaň. Podle počtu udělených sošek se stal křišťálově nejlepším českým snímkem všech dob, čímž předstihl Hořící keř a Je třeba zabít Sekala. Na letošním ročníku zvítězil i nad Antropoidem, Olgou Hepnarovou a Rodinným filmem, čímž porazil zároveň „Hollywood“ i „festivalový art“. Za první víkend celoplošného nasazení do kin na něj přišlo 96 tisíc diváků, což je nejvíce, co se kdy povedlo snímku, jenž vyhrál na Lvech hlavní ceny. V komerčním souboji pak porazil komiks Logan a nejnovějšího King Konga.

Pokles diváckého zájmu v druhém týdnu se pohybuje kolem magických 40 %, což je hranice, jejíž výrazné překročení znamená, že o filmu koluje špatná pověst nebo že se celkově vyčerpala jeho přitažlivost. Nicméně, téměř 210 tisíc diváků a téměř 30 milionů korun za první měsíc jenom na českém trhu je meta, o níž tvůrci mohli jenom snít. Jejich hlavní ambice prorazit s Masarykem ven na Západ (pod titulem A Prominent Patient) se však zatím nenaplnila. Při premiéře na festivalu Berlinale se vyrojily spíše pochybovačné až posměšné recenze, které snímek označují za zmateně vyprávěný a nechtěně komický kvůli své přehnanosti, a tím se jeho šance na případnou další distribuci ztenčují. Tolik rozporuplnosti volá po malé analýze, a to ze všech stran...

Life is life, nanánánana

25. 3. 2017
Recenze

Při sledování vesmírného sci-fi hororu Život (Life) se diváci dělí do dvou skupin. Jedni vidí napůl plnou a druzí napůl prázdnou sklenici. Pardon za klišé, ale tady sedí jako jiné klišé na hrnec. Prvních zhruba deset minut jsme lákáni na vědecky seriózní podívanou o tom, jak astronauti na orbitě zachytí modul z Marsu převážející vzorky tamní půdy. V nich najdou zárodečnou buňku živého organismu a pokusí se ji kultivovat. Během půlhodiny se ale ocitáme v jiném žánru, kdy původně ňuňu tvoreček přezdívaný Calvin začne decimovat posádku, a to tím, že jí nejprve způsobí ztrátu inteligence, neboť jak jinak vysvětlit, že se všichni začnou chovat jako v teenagerské vyvražďovačce?

Disney zaseknutý v opakování

16. 3. 2017
Recenze

Disneyho studio se v posledních letech rozhodlo, že bude starší verze animovaných pohádek převádět do hrané či přinejmenším fotorealistické podoby. Po Popelce (2015) a Knize džunglí (2016), jejichž originály pocházejí z 50. a 60. let, nyní vstupuje na plátna Kráska a zvíře, remake klasiky z roku 1991, který se stal prvním a dodnes jediným animovaným snímkem nominovaným na Oscara v kategorii Nejlepší film roku.

Odstup více než čtvrt století se zdá být dostatečný k tomu, aby nová verze mohla vizuálně ohromit a snad i přebít vzpomínku na původní snímek. Ten se přitom dodnes prodává na nosičích pro domácí kina, hraje se v televizích a vztah si k němu vytvořila i generace nejmenších dětí. Jenomže v dnešních multiplexech by tato původní 2D pohádka nejspíš působila poněkud chudě. Proto měl nový film rozpočet 160 milionů dolarů a nešetřilo se na ničem.

Kong je vytuněný brak

10. 3. 2017
Recenze

Takzvané monster filmy patřily dlouhá desetiletí mezi tu nejčistší zábavu, u níž nebylo nutné přemýšlet. Přesněji, někdy v 30. až 50. letech minulého století vzniklá monstra reflektovala určité válečné strachy, různá zohavení vojáků po bitvách, vize árijských nadlidí nebo mutaci způsobenou atomovým výbuchem. Později, když se v kinematografii stal barevný materiál dostupným i pro lacinější snímky, se monster filmy přeměnily vyloženě na pouťovou atrakci, pojízdný dům hrůzy či demolition derby. Křehkost a umělost rozbíjených věcí i celých domů a měst dávala najevo, že náš svět, lidská civilizace, je jen tenkou slupkou a snadno odstranitelným nánosem na planetě Zemi, v jejíž evoluci vznikli mnohem větší a mocnější tvorové než my.

Vlaky do stanice nostalgie

27. 2. 2017
Recenze

Trainspotting 2 se v originále bůhvíproč jmenuje T2, tedy stejně jako Terminátor 2. Terminátora tu tentokrát (nebo vlastně opět) hraje Robert Carlyle alias Begbie, ten psychouš s kulečníkovým tágem. Trainspotting dvojka je delší než jednička, je dějovější než jednička a nemá cenu bavit se o tom, jestli je lepší než jednička. Jde jen o to, zda T2 není tak špatný, aby nám pokazil dojem z T1. T2 má podobný soundtrack jako jednička, hrají tu všichni staří známí (aka „dobří feťáci se vracejí“) a člověk by si těch slz nostalgie mohl nakapat celou lžičku a pak si v ní připravit další dávku heráku.

Ano, filmové dvojky se staly naší novou globální drogou. Musíme si je šlehat znovu a znovu a vždycky litovat, že opakovaná aplikace už není tak bájo jako ta první. Mimochodem, vzpomínám si, jak jsem svou teenagerskou recenzi na T1 psal ještě v T602 doma ve Znojmě. To už je dvacet let! Tehdy jsem si myslel, že drogy jsou jenom v Praze a v Edinburghu. Byl jsem vskutku naivní, nepoznamenané dítko devadesátek, které se mi jevily hodně prosluněné.

Ale pochopil jsem už tehdy, že filmová forma může reprodukovat a téměř i navodit jistý změněný druh vnímání. Alejandro Jodorowsky dávno předtím říkal, že chce, aby jeho filmy divákům působily stejné rozšíření vědomí jako psychedelické drogy. Trainspotting, který přišel v době, kdy se z tvrdého „punkového“ heroinu začalo přecházet na měkčí, taneční drogy jako extáze, možná jako první film vůbecn nejenom ukázal, že feťáci jsou sice trosky, ale také to, že fetování má možná větší smysl, než žít obyčejný nudný život jako průměrní, spořádaní občané. Dvojka se pak zaměřuje na to, jaké to je žít poté, co drogy brát přestanete. Vypořádává se s jednou z nejtěžších otázek na světě: „Co přijde po orgiích?“

Lion aneb Hledání ztraceného Mauglího

24. 2. 2017
Recenze

Australské drama Lion celovečerně debutujícího Gartha Davise si svých šest oscarových nominací zasloužilo. Dokonce to vypadá, že jde až o příliš modelový oscarový film. Vznikl podle skutečného příběhu, a to extra dojemného, téměř neuvěřitelného. Věnuje se tématům nalézání osobní identity, jinakosti, „menšinovosti“, adopcím a lásce, která překonává hranice genetiky, ras, jazyků, prostoru a času. Na ploše velmi snesitelných dvou hodin líčí čtvrtstoletí v životě indického chlapce, jenž zaspí ve vlaku a ztratí se své rodině. Adoptují ho dobře zajištění australští rodiče a on se v dospělosti rozhodne najít v Indii své příbuzné, což je v zemi s více než miliardou obyvatel téměř nemožné.

No, nemá cenu hrát si na překvapené – samozřejmě je najde, popláčou si a tím to skončí, akorát ještě uvidíme v titulcích dokumentární záběry skutečných aktérů a můžeme je tak porovnat s herci, kteří jsou o dost hezčí, protože v dojemných filmech o ušlechtilých činech to tak zkrátka musí být.

V Lionovi se nehraje na tajemství a šoky, film stojí téměř výhradně na atmosféře vyprávění, jež se snaží vyhýbat nejhorším klišé. V podstatě je to film, který se nás snaží přesvědčit, že se z něj nevyklube kýč, a to jak v okamžicích smutku, tak radosti. Pointu tedy snadno odtušíme, důležitým se stává proces.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account