Recenze

Už dlouho tu nebyl tak drahý film, na nějž by šlo tolik lidí a který by vyvolal tak velké zklamání. Dvouapůlhodinový blockbuster Batman v Superman stál (i s reklamou) minimálně 400 milionů dolarů a pokud se na tržbách nedostane přes miliardu, způsobí dalekosáhlé problémy studiu Warner. Nejde tu však jen o obchodní úspěch, ale spíš o budoucnost komiksového žánru.

Těžko říct, jestli snímek Já, Olga Hepnarová označit za životopisný, protože v něm chybí řada informací, které by z něj činily konvenční životopis „od zrození do smrti“ nebo „od první inspirace k triumfu“. Každopádně je tento film dosud nejvýraznějším a nejpozitivněji přijímaným českým debutem nejen letošního roku, ale při pohledu zpět i několika předchozích let. 

O současné slovenské kinematografii toho v Česku moc nevíme a jako bychom ani nechtěli vědět. Dokonce i na atraktivně natočenou česko-slovenskou koprodukci Rudý kapitán se u nás chodí několikanásobně méně než na Slovensku. Nic nepomohla ani poměrně mohutná reklamní kampaň s plakáty, z nichž na nás zíraly tváře Oldřicha Kaisera a Michala Suchánka, a které nešlo – minimálně ve větších městech – minout.

Někdy se náhradníci osvědčí možná lépe než původně zamýšlený tým. Životopisný film o šéfovi počítačové firmy Apple Stevu Jobsovi s Christianem Balem v hlavní roli měl původně režírovat David Fincher. 

Báseň Polednice od Karla Jaromíra Erbena se vejde do jediné filmové sekvence, není to celovečerní příběh. Když Polednici zfilmoval v roce 2000 František Antonín Brabec jako několikaminutovou povídku, byla to pouhá ilustrace slov slavné básně. Bohužel kýčovitá, patetická a přemrštěná po všech stránkách. Bez ducha, napětí a přemýšlení, čím byla Polednice působivá kdysi a čím by mohla být působivá dnes. Snímek 26letého režiséra Jiřího Sádka a 30letého scenáristy Michala Samira si tyto otázky pokládá.  

S akční komiksovou víceméně–parodií Deadpool se mění pravidla toho, co je v Hollywoodu možné ukazovat a jakým způsobem se budou tvůrci napříště oslovovat cílové publikum. Ještě nikdy nevydělal tolik peněz film, který by byl tak sprostý, tak násilný, tak pubertální a tak sebereflexivní. Je to něco jako Michael Bay s mozkem: „Bad ass, smart ass, great ass.“

Imbecily lásky jsou vskutku mohutný mentální výplach, ozajstný klystýr mozkových buněk. Člověk si po skončení musí jít urychleně zahrát scrabble nebo vyluštit pár sudoku, aby se mu vrátilo IQ zpátky na původní úroveň, nicméně některé škody mohou být nevratné. Nejenom, že se na pár dní nezbavíte některých hudebních ušních červů, ale především můžete ztratit víru v lidstvo, v možnost, že se mezi sebou mohou domluvit různé generace.

Z facebookových luhů a hájů během prosince a ledna 2015 na adresu komedie Padesátka zaznělo například:

Brutálně mě znásilnil Vojtěch Kotek, ještě teď to bolí. Kde se to dá ohlásit? Protože co jsem pochopil, vám to hrozí taky. ‪#‎jsmevtomspolu‬ (Recenzent Martin Svoboda z Aktuálně.cz krátce po novinářské projekci.)

Od tý doby, co Marek Taclík a Jakub Prachar dotočili Padesátku, není na horách vůbec žádnej sníh. Náhoda? Nemyslím si. (Herec Jiří Maryško krátce po návratu z hor. Nebo kinosálu.)

Lída Baarová nikdy neměla štěstí na muže. Nejprve Joseph Goebbels, teď Filip Renč. Ani jeden jí nedali to, co potřebovala, a kvůli nim se na ni veřejnost dívá deformovanou optikou. Jednou ji po válce z falešných důvodů ostouzeli, nyní ji z falešných důvodů litují.