Recenze

Čtyřiačtyřicetiletý Ben Affleck od počátků své kariéry bojuje s předsudkem, aby nebyl jenom za hezouna s americky řezanou čelistí. Proto si průběžně vybírá náročnější role (za Hollywoodland dostal cenu na festivalu v Benátkách), píše scénáře (uvedl se hned v pětadvaceti oscarovým Dobrým Willem Huntingem) a posledních deset let i režíruje, vždy podle kvalitních literárních předloh. Jeho debut Gone, Baby, Gone patří k nejlepším kriminálkám poslední doby, a není divu, že v adaptacích knih Denise Lehanea chtěl pokračovat. Gangsterka Pod rouškou noci (Live by Night) patří vyloženě ke splněným filmařským snům – moci si udělat poctivou retro „dobovku“.

Ještě nikdy se nestalo, aby se filmové adaptace počítačové hry ujal režisér, jenž má zázemí v divadle, nezávislé nízkorozpočtové kinematografii a převádění Shakespeara na plátno. Dvaačtyřicetiletý australský režisér Justin Kurzel, který naposledy zaujal naturalisticky násilným a přitom poeticky horečnatým Macbethem, vzbudil velká očekávání, když vešlo ve známost, že bude točit celovečerní verzi hry Assassin's Creed. Mohlo to znamenat, že někdo konečně vezme videoherní žánr vážně a přetvoří ho v něco „umělecky hodnotného“ či alespoň důstojného, co snese srovnání s jinými špičkovými popkulturními díly, jakými jsou Hvězdné války, Mad Max nebo některé komiksy od Christophera Nolana.

Tadadadádá, tadadadadá, tadadadádá, tadadadadá! Všichni tu melodii známe a slyšeli jsme ji stokrát, vlastně už ani nevíme, kdy prvně. Naposledy na ni oficiálně běhal Rowan Atkinson alias Mr. Bean v bílém tričku a trenýrkách po pláži při zahajovacím ceremoniálu londýnské letní olympiády v roce 2012. Kdykoli chtějí nějací tvůrci nechat někoho vznešeně běžet, případně si dělat legraci ze vznešeného běhání, použijí skladbu Chariots of Fire od Vangelise, a obvykle tím podkreslí nemotorné pohyby starých obtloustlých mužů nebo nějakých animovaných zvířátek.

Nejočekávanější film vánoční sezóny, vedlejší příběh ze světa Star Wars, nazvaný Rogue One, nám od začátku dává najevo, že bude jiný. Neplují tu úvodní titulky za okraj záběru, atmosféra je hodně potemnělá, téměř se tu nežertuje, nemyslí se moc na menší dětské diváky, kamera se víc třese, víc se tu umírá, chybí tu jakýkoli malý roztomilý robůtek, členové rodiny Skywalkerů a rytíři Jedi, hudba Johna Williamse či momenty, kdy by hrdinové měli trochu klidu a jen tak si poklábosili. Jsou to tedy Star Wars, nebo ne? Co tu zůstalo a co nového, zajímavého přibylo?

Oh my God! Tohle je opravdu pekelná záležitost, očistec na zemi! Momentálně nejlépe hodnocený český film tohoto roku a absolutní tuzemský rekordman v návštěvnosti za první víkend v kinech (199 tisíc diváků), překonávající i Babovřesky. Anděl Páně. Dvě. Reloaded po jedenácti letech. Jde z toho úplně Jiří Strach. A Marek Epstein. A Lucie Bílá. A Jiřina Bohdalová. Budoucí prezidentský kandidát Michal Horáček tu hraje vysolárkovaného archanděla Michaela. Atd. atd. Jeden ze štěpných momentů, kdy se kritický vkus rozchází s tím masovým. Proč musí idea českých Vánoc splývat s kýčem? A jak národu největších ateistů prodat katolickou propagandu? Čtěte dále!

Animovaný film se stal synonymem pro rodinnou podívanou. Očekáváme, že nás animáky budou oslovovat jako znalce jiných žánrů – hlavně akčních snímků, sci-fi a komedií – a že nám poskytnou totéž, ale v trochu nevinnější formě, kdy akce nebude moc brutální a humor vulgární. Děti se takto vychovávají ke konzumaci drsnějších, „dospěláckých verzí a dospělí se při sledování nenudí úplnými infantilnostmi. Když se ale v kinech objeví film, který se nechce ničemu podobat ani nic napodobovat a nutí nás zapojovat fantazii, je na místě zpozornět. Koprodukční francouzsko-japonský film Červená želva má tento potenciál a dokonce i oficiální razítko: vyhrál zvláštní cenu poroty ve vedlejší, „zvláštnější“ soutěžní sekci v Cannes – Un Certain Regard.

Sci-fi Příchozí (Arrival) je jedním z nejlépe hodnocených filmů letošního roku. Prakticky ihned po premiéře se o něm mluví jako o nové klasice, srovnatelné s 2001: Vesmírnou Odysseou Stanleyho Kubricka, Blízkými setkáními třetího druhu Stevena Spielberga, Kontaktem Roberta Zemeckise či Interstellarem Christophera Nolana. Výše uvedené tituly také naznačují, o jaký typ filmu se jedná: pomalý, vážný, zadumaný, s velkou „mindfuck“ pointou, která vás při odchodu z kina nutí přemýšlet, jak to celé bylo. Určitě nejsem první, koho napadlo dát Příchozím podtitul „Šestý smysl ve sci-fi kabátku“, protože pointu máte celou dobu před očima, jenom vás při prvním zhlédnutí nenapadne většinou až do posledních minut.

Ukažte mi jiného herce, který v Hollywoodu více zastupuje typ „obyčejného chlapíka z lidu“, než je šedesátiletý Tom Hanks. Moc ty ruce nezvedejte, nikdo jiný opravdu nemá takový superhvězdný status, všichni ostatní „obyčejní mužové z lidu“ hrají vedlejší role, díky nimž může vyniknout neobyčejnost hlavních hrdinů. Dokonce sám Hanks tak jednou posloužil ve filmu Chyť mě, když to dokážeš coby nudný polda, aby mohl zazářit Leonardo DiCaprio jako neodolatelný podvodník. Po Jamesi Stewartovi, jenž byl hvězdou zhruba od 30. do 60. let, je ale Hanks posledním mohykánem mezi středostavovskými hrdiny všedního dne.

Tak další komiksový pán na holení! I když tady to nebude úplně dohladka, Doctor Strange raději nosí bradku po vzoru kabaretních kouzelníků. I s produkcí tohoto filmu nejspíš musela být větší práce než u jiných snímků z filmového vesmíru od Marvelu, jako jsou Iron Man, Captain America, Hulk, Thor a týmoví Avengers. A to nejenom kvůli těm vousům. Doctor Strange je v originále hodně surrealistický a psychedelický komiks z drogami posedlých 60. let a měli ho rádi hlavně vysokoškoláci.

Kdy jste se naposledy v kině zasmáli? Nemyslím uchechtli něčemu trefnému. Nemyslím občas smáli něčemu pitomému. Nemyslím vysmívali něčemu hloupému. Mám na mysli stav, kdy se začnete zlehka smát a pak už si nemůžete pomoct, bolí vás bránice a říkáte si: „Dost, už nemůžu!“ Jenomže situace dál graduje a vy víte, že tohle jen tak neskončí. To se pravidelně děje na festivalových projekcích německého snímku Toni Erdmann. Ano, i Němci umí natočit komedii, překonejte své předsudky. Samozřejmě, je to komedie o tom, že ti typičtí, hyperpracovití Němci nemají smysl pro humor, nebo v sobě potlačují smích, jak jen to jde.