Recenze

Tak další komiksový pán na holení! I když tady to nebude úplně dohladka, Doctor Strange raději nosí bradku po vzoru kabaretních kouzelníků. I s produkcí tohoto filmu nejspíš musela být větší práce než u jiných snímků z filmového vesmíru od Marvelu, jako jsou Iron Man, Captain America, Hulk, Thor a týmoví Avengers. A to nejenom kvůli těm vousům. Doctor Strange je v originále hodně surrealistický a psychedelický komiks z drogami posedlých 60. let a měli ho rádi hlavně vysokoškoláci.

Kdy jste se naposledy v kině zasmáli? Nemyslím uchechtli něčemu trefnému. Nemyslím občas smáli něčemu pitomému. Nemyslím vysmívali něčemu hloupému. Mám na mysli stav, kdy se začnete zlehka smát a pak už si nemůžete pomoct, bolí vás bránice a říkáte si: „Dost, už nemůžu!“ Jenomže situace dál graduje a vy víte, že tohle jen tak neskončí. To se pravidelně děje na festivalových projekcích německého snímku Toni Erdmann. Ano, i Němci umí natočit komedii, překonejte své předsudky. Samozřejmě, je to komedie o tom, že ti typičtí, hyperpracovití Němci nemají smysl pro humor, nebo v sobě potlačují smích, jak jen to jde.

Někdy si člověk přeje, aby byl film o něco horší, protože pak se mu může aspoň uvolněně smát. Bohužel, v případě adaptací knih Dana Browna jsou hollywoodští tvůrci nesmírně mazaní. Dovedou totiž vzbudit dojem, že jde o celkem běžnou napínavou zábavu. Tím se ale nesmíme nechat splést. Šifra mistra Leonarda, Andělé a démoni a Inferno nejenže nejsou dobré ani standardně dělané filmy. Ony ani nesmí být dobré! Stejně jako je údajně hlavní ďáblův trik přesvědčit nás, že neexistuje, u brownovských konspiračních příběhů nesmíte ani na chvíli uvažovat o tom, že jde o standard či dokonce o vrchol zábavy nebo objevnosti informací.

Tomáš Vorel točí komedie, u nichž si už dlouho nemůžeme být jistí, zda má jít o satiru, nebo ne. Na prahu šedesátky přichází se svým desátým celovečerním filmem s odzbrojujícně banálním názvem Instalatér z Tuchlovic o neoženitelném vesničanovi, jemuž sice chybí láska, ale zároveň i nějaký orgán, kterým by ji mohl opravdu cítit. Vorel v tomto snímku více než kdy předtím představuje všechny hrůzy malého českého světa jako druh roztomilých svérázností. A reklamní a televizní všudybyl Jakub Kohák zde odvádí svou dosud největší filmovou kreaci s aspirací na to stát se kultovní postavičkou, podobně jako svého času třeba Pavel Landovský coby mladý Boháček. A to vše prý vzniklo na motivy skutečného příběhu jistého pana Timoteje Šulky. Jak tohle může dopadnout?

Udělat remake tak klasického filmu, jakým je Sedm statečných, si koleduje o pořádnou nenávist nebo alespoň o opovržení. V Česku má toto dílo možná ještě nedotknutelnější status než v samotné Americe, protože to byl jeden z mála westernů, který se tu za minulého režimu směl hrát. Důvody není těžké uhádnout. Odhlédneme-li od romanticky podaného pistolnictví, příběh vypráví především o vykořisťování dělnické třídy, mírumilovných a pracovitých rolníků. Dovolím si tedy jednu svatokrádežnou tezi: podle mě je nová verze, kterou natočil 50letý režisér Antoine Fuqua, o něco lepší. Ovšem bude zatracena a zapomenuta.

Třetí díl proslulé romantické komedie přichází po dvanácti letech. Není tak hrozný, jak by se dalo čekat po strašlivém druhém díle, rozhodně je ale diskutabilní. Dalo by se mluvit hned o čtyřech věcech, které z něj dělají něco výjimečného a otázkou je, zda dobrého. Zaprvé, je to pokračování a není podle knihy. Zadruhé, Bridget počne dítě ve věku, kdy se to ve filmech nestává. Zatřetí, představitelka hlavní role Renée Zellweger nevypadá jako dřív a není to jenom stárnutím. A za čtvrté – jaký druh hrdinů nám film vlastně představuje?

Vzhledem k tomu, že se svět kvůli stále silnější záplavě informací jeví jako jeden velký vtip, není divu, že vznikají komedie o tom, že svět je opravdu jeden velký vtip. Nač vymýšlet zbytečné zápletky, když noviny přinášejí tolik materiálu?! Hezký film by se dal natočit třeba i podle článku o žalobě na ženu v sumo dresu, která v gay baru napadla svou bývalou přítelkyni, protože zamávala na muže, oblečeného jako tyčinka snickers. Režisér trilogie Pařba ve Vegas, 45letý Todd Phillips, si jako námět pro svůj další snímek War Dogs vybral pravdivou storku z časopisu Rolling Stone o tom, jak dva dvacetiletí cucáci z Miami začali dodávat zbraně americké armádě v Iráku a jak to bylo SKORO legální. Než se tedy přišlo na to, že z Albánie pašují prošlé čínské náboje. Jestli si myslíte, že to byla pointa a spoiler, tak se mýlíte. Ty přijdou později. Týpci a zbraně (jak se u nás film jmenuje) představují unikátní pokus stát se mistrovským společensko-kritickým dílem, jež má kořeny v žánru „brotastic comedy“ – komedie, která partě kámošů přináší extatické zážitky ze sledování toho, jak moc si chlapi můžou užívat.

Stává se stále častěji, že se zdroj strachu ve filmu přesouvá od nadpřirozených jevů k technice. Od dob Záhady Blair Witch a japonského i amerického Kruhu se bojíme více toho, že se nám každodenní předměty a technologie vymknou z rukou, než že do našeho světa zasáhne zvnějšku něco, co do něj nepatří. Paranoidní thrillery typu Oko dravce posilují ještě konkrétnější děs, že na nás někdo dohlíží a může zcela vymazat naši identitu. Akční thriller Nerve: Hra o život se chvílemi překlápí až do hororu. Teenageři se v něm zapojují do online hry, která se ovšem odehrává hlavně v reálu, na ulicích (prakticky bychom ji mohli popsat jako LARP – live action role play). „Diváci“ zadávají úkoly typu vadí x nevadí, „hráči“ je pak plní a sbírají za ně peníze na své bankovní účty. Ovšem jak daleko se dá zajít? A není to jen otázka na postavy snímku, ale i na jejich autory.