Recenze

Takzvané monster filmy patřily dlouhá desetiletí mezi tu nejčistší zábavu, u níž nebylo nutné přemýšlet. Přesněji, někdy v 30. až 50. letech minulého století vzniklá monstra reflektovala určité válečné strachy, různá zohavení vojáků po bitvách, vize árijských nadlidí nebo mutaci způsobenou atomovým výbuchem. Později, když se v kinematografii stal barevný materiál dostupným i pro lacinější snímky, se monster filmy přeměnily vyloženě na pouťovou atrakci, pojízdný dům hrůzy či demolition derby. Křehkost a umělost rozbíjených věcí i celých domů a měst dávala najevo, že náš svět, lidská civilizace, je jen tenkou slupkou a snadno odstranitelným nánosem na planetě Zemi, v jejíž evoluci vznikli mnohem větší a mocnější tvorové než my.

Trainspotting 2 se v originále bůhvíproč jmenuje T2, tedy stejně jako Terminátor 2. Terminátora tu tentokrát (nebo vlastně opět) hraje Robert Carlyle alias Begbie, ten psychouš s kulečníkovým tágem. Trainspotting dvojka je delší než jednička, je dějovější než jednička a nemá cenu bavit se o tom, jestli je lepší než jednička. Jde jen o to, zda T2 není tak špatný, aby nám pokazil dojem z T1. T2 má podobný soundtrack jako jednička, hrají tu všichni staří známí (aka „dobří feťáci se vracejí“) a člověk by si těch slz nostalgie mohl nakapat celou lžičku a pak si v ní připravit další dávku heráku.

Ano, filmové dvojky se staly naší novou globální drogou. Musíme si je šlehat znovu a znovu a vždycky litovat, že opakovaná aplikace už není tak bájo jako ta první. Mimochodem, vzpomínám si, jak jsem svou teenagerskou recenzi na T1 psal ještě v T602 doma ve Znojmě. To už je dvacet let! Tehdy jsem si myslel, že drogy jsou jenom v Praze a v Edinburghu. Byl jsem vskutku naivní, nepoznamenané dítko devadesátek, které se mi jevily hodně prosluněné.

Ale pochopil jsem už tehdy, že filmová forma může reprodukovat a téměř i navodit jistý změněný druh vnímání. Alejandro Jodorowsky dávno předtím říkal, že chce, aby jeho filmy divákům působily stejné rozšíření vědomí jako psychedelické drogy. Trainspotting, který přišel v době, kdy se z tvrdého „punkového“ heroinu začalo přecházet na měkčí, taneční drogy jako extáze, možná jako první film vůbecn nejenom ukázal, že feťáci jsou sice trosky, ale také to, že fetování má možná větší smysl, než žít obyčejný nudný život jako průměrní, spořádaní občané. Dvojka se pak zaměřuje na to, jaké to je žít poté, co drogy brát přestanete. Vypořádává se s jednou z nejtěžších otázek na světě: „Co přijde po orgiích?“

Australské drama Lion celovečerně debutujícího Gartha Davise si svých šest oscarových nominací zasloužilo. Dokonce to vypadá, že jde až o příliš modelový oscarový film. Vznikl podle skutečného příběhu, a to extra dojemného, téměř neuvěřitelného. Věnuje se tématům nalézání osobní identity, jinakosti, „menšinovosti“, adopcím a lásce, která překonává hranice genetiky, ras, jazyků, prostoru a času. Na ploše velmi snesitelných dvou hodin líčí čtvrtstoletí v životě indického chlapce, jenž zaspí ve vlaku a ztratí se své rodině. Adoptují ho dobře zajištění australští rodiče a on se v dospělosti rozhodne najít v Indii své příbuzné, což je v zemi s více než miliardou obyvatel téměř nemožné.

No, nemá cenu hrát si na překvapené – samozřejmě je najde, popláčou si a tím to skončí, akorát ještě uvidíme v titulcích dokumentární záběry skutečných aktérů a můžeme je tak porovnat s herci, kteří jsou o dost hezčí, protože v dojemných filmech o ušlechtilých činech to tak zkrátka musí být.

V Lionovi se nehraje na tajemství a šoky, film stojí téměř výhradně na atmosféře vyprávění, jež se snaží vyhýbat nejhorším klišé. V podstatě je to film, který se nás snaží přesvědčit, že se z něj nevyklube kýč, a to jak v okamžicích smutku, tak radosti. Pointu tedy snadno odtušíme, důležitým se stává proces.

Keanu Reeeves se zdál být před pár lety vyhaslou hvězdou. Na začátku tisíciletí zářil v Matrixu, ale několik propadáků jako 47 róninů z něj v Hollywoodu udělalo téměř odepsaný kus. Záchranou jeho kariéry se stal v roce 2014 akční snímek John Wick, který byl tak jednoduše přímočarý, brutální a téměř nonstop pohyblivý, že znovu vzkřísil nejenom padesátníka Reevese, ale i celý žánr akčních stříleček, jež naposledy frčely v 80. a raných 90. letech.

Námět přitom působil téměř jako parodie – bývalému nájemnému zabijákovi zemře po těžké nemoci milovaná žena, kvůli níž svého řemesla zanechal, a zbude mu po ní pouze štěňátko. To však zabije zpovykaný ruský mafiánský synek a John Wick se rozhodne pomstít. Než se dostane až k hlavnímu viníkovi, zemře přes sedmdesát různých poskoků, někteří z nich možná i na srdeční zástavu, když zjistí Wickovu přezdívku, kterou je Baba Jaga.

Z jisté matérie bič neupleteš. A když upleteš, tak nezapráská. A když zapráská, tak to není moc hezké na pohled. Co jiného může člověka napadnout, když zhlédne druhý díl sadomasochistického hitu Padesát odstínů... Tentokrát „temnoty“? A prosimváspěkně, když už jsme u toho, kde tam ta temnota byla, mohl bych ji vidět? Vždyť je to třetí slovo v názvu ještě nahodilejší než ve Slunce, seno, jahody, pár facek či erotika. Chvílemi tam nějaké rány padají, jsou tam i nějaké erotické scény a občas je to skoro tak legrační, jako by to byla záměrná komedie Slunce, seno, temnota.

Ale fakticky je to čirá, pustá šeď, bezdějová nuda, přešlechtěné porno, v němž chybí právě porno pasáže. Sledujeme hlavně konverzační mezihry, jimž scenárista věnoval tolik pozornosti, kolik už se tak dialogům v pornu věnuje. Že něco není v pořádku, dokládají i divácká hodnocení, která se pohybují (pod)průměrně kolem čtyř bodů z deseti možných. Samozřejmě je patrný velký rozdíl v hodnocení u mužů a u žen, ale to není překvapivé. Série Padesáti odstínů smutně dokládá, že „filmy pro ženy“ mají v Hollywoodu podřadné postavení.

Jméno Ray Kroc většině Čechů asi nic neříká. Přitom jeho rodiče pocházeli z Plzně a jeho dílo zná asi každý – řetězec fastfoodů McDonald´s – impérium s 35 tisíci pobočkami po celém světě s čistým ziskem přes 4,5 miliardy dolarů ročně. Trochu potíž je nazývat jej „zakladatelem značky“ či dokonce vynálezcem systému rychlé obsluhy zákazníků, protože za nimi stojí, jak jinak, zapomenutí bratři McDonaldové. To, že si Ray Kroc titul „zakladatel“ dával natisknout na vizitky a nechal si tak od ostatních říkat, vychází z jeho nekonečné drzosti a ochoty překrucovat historii. Životopisný portrét tohoto velkopodnikatele je tak už ve svém názvu ironický nebo alespoň dvouznačný.

Čtyřiačtyřicetiletý Ben Affleck od počátků své kariéry bojuje s předsudkem, aby nebyl jenom za hezouna s americky řezanou čelistí. Proto si průběžně vybírá náročnější role (za Hollywoodland dostal cenu na festivalu v Benátkách), píše scénáře (uvedl se hned v pětadvaceti oscarovým Dobrým Willem Huntingem) a posledních deset let i režíruje, vždy podle kvalitních literárních předloh. Jeho debut Gone, Baby, Gone patří k nejlepším kriminálkám poslední doby, a není divu, že v adaptacích knih Denise Lehanea chtěl pokračovat. Gangsterka Pod rouškou noci (Live by Night) patří vyloženě ke splněným filmařským snům – moci si udělat poctivou retro „dobovku“.

Ještě nikdy se nestalo, aby se filmové adaptace počítačové hry ujal režisér, jenž má zázemí v divadle, nezávislé nízkorozpočtové kinematografii a převádění Shakespeara na plátno. Dvaačtyřicetiletý australský režisér Justin Kurzel, který naposledy zaujal naturalisticky násilným a přitom poeticky horečnatým Macbethem, vzbudil velká očekávání, když vešlo ve známost, že bude točit celovečerní verzi hry Assassin's Creed. Mohlo to znamenat, že někdo konečně vezme videoherní žánr vážně a přetvoří ho v něco „umělecky hodnotného“ či alespoň důstojného, co snese srovnání s jinými špičkovými popkulturními díly, jakými jsou Hvězdné války, Mad Max nebo některé komiksy od Christophera Nolana.

Tadadadádá, tadadadadá, tadadadádá, tadadadadá! Všichni tu melodii známe a slyšeli jsme ji stokrát, vlastně už ani nevíme, kdy prvně. Naposledy na ni oficiálně běhal Rowan Atkinson alias Mr. Bean v bílém tričku a trenýrkách po pláži při zahajovacím ceremoniálu londýnské letní olympiády v roce 2012. Kdykoli chtějí nějací tvůrci nechat někoho vznešeně běžet, případně si dělat legraci ze vznešeného běhání, použijí skladbu Chariots of Fire od Vangelise, a obvykle tím podkreslí nemotorné pohyby starých obtloustlých mužů nebo nějakých animovaných zvířátek.

Nejočekávanější film vánoční sezóny, vedlejší příběh ze světa Star Wars, nazvaný Rogue One, nám od začátku dává najevo, že bude jiný. Neplují tu úvodní titulky za okraj záběru, atmosféra je hodně potemnělá, téměř se tu nežertuje, nemyslí se moc na menší dětské diváky, kamera se víc třese, víc se tu umírá, chybí tu jakýkoli malý roztomilý robůtek, členové rodiny Skywalkerů a rytíři Jedi, hudba Johna Williamse či momenty, kdy by hrdinové měli trochu klidu a jen tak si poklábosili. Jsou to tedy Star Wars, nebo ne? Co tu zůstalo a co nového, zajímavého přibylo?