Recenze

Třetí díl restartovaného Star Treku (tzv. Restartreku) byl dopředu očekáván jako potenciální průšvih velikosti červí díry. Režijní štafetu totiž převzal 43letý Justin Lin, který poslední dekádu točil čtyři díly série Rychle a zběsile. Přerod původně spíše přemýšlivé sci-fi série v akční, povrchně efektní trhák se zdál být završen. Zatímco předchozí režisér J. J. Abrams si – kromě odlesků světla do objektivu kamery – hodně hrál s nostalgickými odkazy, u Lina se dalo předpokládat, že se nebude ohlížet zpět a že poletí na plný warpový pohon „do neznáma“, jak zní ostatně podtitul snímku.

Komiksová adaptace Sebevražedný oddíl zapadá do skupiny filmů, které zaujmou svou reklamní kampaní, ale nakonec to nejlepší, co po nich zůstane, jsou bohužel právě upoutávky a historky ze zákulisí. Stávalo se to už dřív (vzpomeňme jen na zklamání z filmu Terminátor Salvation) a dokazuje to, že i ze špatného filmu se dá sestříhat skvělý trailer. Jenomže problém se Suicide Squad spočívá v tom, že jeho špatnost byla zakódována už ve způsobu produkce. Má být totiž součástí velkého DC Extented Universe (DCEU), čili filmového vesmíru podle komiksů nakladatelství DC, kde však od počátku vykročili špatnou nohou. Důvody, proč je Suicide Squad nepodarek (joj, tento slovakismus už jsem chtěl použít dlouho), si vyjmenujme hned na počátku. Potom stojí za to bavit se vážněji o tématech příběhu.

Herec Matt Damon a režisér Paul Greengrass opustili sérii filmů s agentem Jasonem Bournem v roce 2007. Vypadalo to na uzavřenou trilogii, v níž fyzicky a strategicky výjimečně dobře trénovaný muž hledal ztracené vzpomínky a zabil přitom hodně lidí a zničil hodně dopravních prostředků. Nakonec se dozvěděl, že se nejmenuje Jason Bourne, ale David Webb, a že byl součástí supertajné sítě agentů CIA, která svým rekrutům vymývala mozky. S tím se tak nějak spokojil a za zvuků písničky od Mobyho zase odkráčel do zapomnění.

Učitelka je již dvanáctým společným celovečerním snímkem scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka (nepočítáme-li studentské filmy, epizody Bakalářů a televizní seriály). Jejich jména si nejčastěji spojujeme s nostalgickým „amarcordovským“ pohledem na minulý režim. 

Sedmapadesátiletý Viggo Mortensen od Pána prstenů, kde se zapsal do paměti jako Aragorn, hrál v ne úplně konvenčních filmech a rád v nich ukazoval varlata a penis, aniž by to mělo být vzrušivé. S pověstí člověka, jehož nezajímají velké honoráře ani komerční ohlas v kinech, nemohl být lepší volbou pro příběh o muži, který se rozhodl žít se svými dětmi mimo konzumní společnost.

Letošní Vary pro mě znamenají po dlouhé době možnost užít si je víc divácky a méně pracovně. Ale přece jenom nějaké to písmeno do blogu utrousím. Nečekejte, že tu bude něco o celebritách, večírcích nebo o industry programu. Tyto věci mě nezajímaly nikdy. Vary jsou pro mě filmová lázeň, možnost ponořit se do obrazů, které jinde neuvidím.

Pokud dnes film stojí 200 milionů dolarů, těžko lze očekávat, že bude mít slabou výpravu nebo triky. Notabene, když za ním stojí velmistr žánru katastrofických mega destrukcí, 60letý Roland Emmerich. V 90. letech přišel s Dnem nezávislosti a Godzillou, v nultých letech se Dnem poté, 10 000 let př. n. l. a 2012. Co titul, to jiná forma zkázy civilizace. Mimozemská invaze, přerostlá ještěrka, doba ledová, obří zemětřesení – vždy něco vnějšího, co donutí celé lidstvo semknout se.

Pokračování filmu Hledá se Nemo nazvané Hledá se Dory přichází po dlouhých třinácti letech, takže už odrostla minimálně jedna generace jeho dětských diváků. V příběhu překvapivě uplynulo času mnohem méně, pouhý rok, a oranžový Nemo je pořád malá rybka. Nicméně už není hlavním hrdinou. Tou se stává modrý bodlok Dory, invalidka s výpadky krátkodobé paměti. Lze podruhé vstoupit do stejného moře, nebo po nás tvůrci vyžadují také ztrátu paměti?

Snímek Nebezpečný svět Rajka Dolečka, jejž natočila studentka FAMU Kristýna Bartošová, se v kinech hraje od března. Minulý týden získal Cenu Pavla Kouteckého za nejlepší dokument. Je to svým způsobem zadostiučinění, protože tento film dosud na domácí půdě nesklízel nejlepší přijetí.

Na dokončení této akční fantasy se čekalo dlouhých deset let. Adaptace jedné z nejúspěšnějších počítačových her na filmové plátno by měla prolomit prokletí, které se zatím podobných filmů drží – do kina na ně totiž nepřišlo ani tolik diváků, kolik bylo kdysi hráčů. Přihodilo se to Laře Croft, Princi z Persie i Doomu.