Systémové upozornění
Hlavní informace
kukani-zpod-rousky

Kauza s mluvčím Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Petrem Kukalem je klasickou pěnou dní v mnohaleté, v něčem i žabomyší kulturní válce. Problém je, že už se ujal narativ „nadaný básník byl vyhozen z práce za neškodný poetický článek“, což není na mnoha úrovních pravda. (K tomu jen rychlý přehled od Daniela Zemana a vyjádření Tomáše Konečného z FF UK za tímto článkem.)

Kukalův text s názvem Perské princezny bych neoznačil za vyloženě urážlivý ani slabomyslný, ale spíš „slabinosmyslný“, neboť autor u jeho psaní vzletně myslel něčím jiným. Petr Kukal by odteď ale každopádně neměl být ostrakizovaný, neudělal nic nelegálního. Jen prostě čím dál víc začal být karikaturou z Faunova velmi pozdního odpoledne. S touhle fází „mužského přechodu“ se každý musí vypořádat sám. Odchod z FF UK bude přesunem do jiného prostředí, kde se snad už nebude cítit tak „nevhodně stimulovaný“.

Nebudu tady rozebírat, co je na textu, kolem nějž se kauza rozjela, divně objektivizujícího. Něco můžete najít v diskuzi na Kukalově profilu u daného statusu, kde je jasné, co mu říkají i některé ženy.

Abych to vzal jen z filmového hlediska, překvapily mě pasáže z fejetonu, že v 70. a 80. letech byly v České televizi ve „veliké módě inscenace a pohádky z Orientu, v nichž hráli Petr Štěpánek, Marta Vančurová a líbezná Irena Konvalinová“. Petr Kukal doslova píše, že „oči (žen v MHD za éry koronaviru) září nad lemem roušek jako oči perských princezen“ (…) „Orient tehdy nebyl problémovým regionem, ale tajemnou zemí, kde pro sultána tančí krásné dívky se zahalenou tváří“.

Dal jsem si tu práci a hledal ony „velmi módní filmy“ s danými herci a našel pouhé tři tituly: Měsíční kámen z roku 1973 s Petrem Štěpánkem, Pohádku o ebenovém koni z roku 1978 s Martou Vančurovou a Šahrazád z roku 1985 s Irenou Konvalinovou-Černínovou. Jednu z nich na ČSFD hodnotilo 150 lidí, druhou 200 lidí a třetí asi 250, což je hluboce podprůměrné. (Například známou televizní pohádku Princové jsou na draka hodnotilo přes 10 a půl tisíce lidí.) Žádná velká móda těchto pohádek se nikdy nekonala a jediné arabské pohádky pro kina. Labakana a Legendu o lásce, na něž se ale moc nechodilo, natočil Václav Krška v 50. letech. 

Zajímavé je, že z žádného z těchto televizních filmů nejsou hrdinky na doprovodných fotografiích zachyceny s rouškou, závojem, nikábem či čímkoli podobným. Paměť básníka v tomto ohledu selhává a domýšlí si něco, co možná vůbec není pravda. Sám si u těchto titulů vůbec nepamatuji, zda jsem je někdy viděl, a nedokážu posoudit, jestli hrdinky v nějakých scénách byly zahalené způsobem, jakým je popisuje Petr Kukal.

To však není až tak důležité, v každém ohledu jde především o stereotyp orientalismu, vyfabrikované fantazie západních lidí o tom, jak to chodí v jiných-východních krajích. V tomto rozpoložení se mnohem snadněji sní o tom, co Petr Kukal zabaluje do metafor o „korálcích nosu“ a „vodní hladině očí“. Je to ten něžný způsob zotročení žen a neškodná hra svádění a zahalování.

Kukalův text se vrací před dnešní islamofobní naladění, ale zároveň ani nevychází z žádného konkrétního specifika různých islámských kultur; vystačí si s pohádkou a orientalistickou fantazií. Krása v jeho pojetí je pouhým subjektivním přeludem, který vzniká až v hlavě muže, zraku sultána, pro nějž ženy existují a mimo jehož pohled žádnou existenci nemají. Je v tom něco skoro až roztomile naivního a juvenilního. Jen to má pramálo společného s oceněním krásy skutečných žen. Ostatně pravé perské princezny vypadaly často i jinak a rozhodně si tvář nezahalovaly, viz slavná Zahra Chanún Tádž al-Sultanu.

87877141 2895661417163199 2254536777299656704 n

Petr Kukal dokázal napsat klidně takovouto básničku o Gretě Thunberg:

Když stárneš stále rychleji
a Tvůj svět zaniká,
když v hlavě místo nadějí ti bují panika,
když už Ti dlouho nestojí
a dávno nejsi šéf
a užíráš se obojím
a sytíš tím svůj hněv
a když už nemáš z čeho brát
než z bílých mužských spolků,
ještě vždy můžeš poplivat
šestnáctiletou holku.

Stejně tak se ale na Facebooku chlubil, jak si navzájem podepisovali knihy s certifikovaným prasákem Michalem Vieweghem, věšel si do galerie vlastní fotky překladatelky, u níž se rozplýval nad jejím fyzickým vzhledem („Krásná překladatelka 2. To, jak si holky dávají pořád vlasy za uši, dělají schválně. Věřte mi.“) a k vedle postávajícím dívkám s nabarvenými vlasy zase dopsal: „Barevné víly. Seifert by měl radost.“

Vydavatel Martin Reiner pak zveřejnil status, v němž, mimo jiné, píše:

Petr miluje Vítězslava Nezvala a ví o něm tolik, co téměř nikdo v téhle zemi. A tahle souvislost je velmi důležitá. Nezval byl totiž, bez ohledu na to, čím se právě snažil živit, především básník. Nezval vědomě reprezentoval postavu básníka. Nejen tím, co (a že) psal, ale i tím, jak se choval, jak žil. A jedním z podstatných rysů a „úkolů“ poezie v minulosti bývalo „slavení“, oslavování. Svého času na to byl přímo samostatný žánr, ódická poezie. Ten se později spíše vytrácel, přesněji bral na sebe modernější, sofistikovanější podoby, ale zrovna u Nezvala patří k tomu, co jeho psaní do velké míry charakterizuje. Můžeme vtipně poznamenat, že Nezval slavil i velkého Stalina, světový mír, ale slavil též lidstvo v jeho silných hodinách, slavil člověka ve všech jeho podobách a hodně, opravdu hodně slavil ženskou krásu! A já bych byl rád, kdyby v této chvíli bylo naprosto jasno, že Kukalovy básničky o ženách a dívkách jsou dílem poctou a přihlášením se k básnickému idolu a Mistru, dílem rozvíjením tohoto „žánru“. Že Petr Kukal slaví ženskou krásu (po svém, prostě tak, jak dovede) i v jiných než veršovaných formách, tedy není žádné pomlaskávání, ale součást „básnického gesta“. 

K tomu bych dodal jen, že existuje i něco jako estetická norma dané doby, která se stále posouvá. A už zkrátka nežijeme ve 20. století. Ne každé opěvování a ne každý kompliment musí být přijaty. Mužská síla a sebevědomí se dnes pozná tak, že po odmítnutí komplimentů nezačnu „princezny“ hnedle nazývat drzými „dívenkami“, „děvčátky“ či mnohem hůře, jak tomu v mnoha případech je. 


Navíc, pro ženy, které většinu základních životních zkušeností absolvovaly v 70. a 80. letech, může být označení za princeznu příjemné, jelikož neměly žádný výraznější identifikační model než české pohádky z kin a televize. Pro ty ženy a dívky, vyrůstající v popkultuře 90. let a posledních dvou dekádách však už to často velký kompliment být nemusí. A i poeticky naladění muži by to měli mít na paměti.

90786869 299200044383130 7872177129419440128 n

 

 

Kompresní ironický komentář Daniela Zemana

1) Mluvčí fakulty nejstarší české univerzity vystupuje dlouhodobě jako oplzlý strýček z venkova, který při setkání s jakoukoliv dívkou 13+ významně mrká a mlaská. Vše ukrývá do hávu umělce obdivujícího krásy ženského těla...

2) Mluvčí fakulty v tomto duchu napíše článek do novin. (Podepsaný jako „Mluvčí FF UK a okresní básník“.)

3) Lidé začnou mluvčího fakulty kritizovat, že ten článek je fakt pitomý.

4) Mluvčí fakulty nasadí bohorovnou tykačku, označí oponenty za frustráty, ženy označuje za děvčátka, vysmívá se jim, dělá haura a chová se jak naprostý idiot. (Řekne jim, ať si klidně stěžují na vyšších místech. Komentář po chvíli z FB odstraní, jako to učinil s podobnými komentáři už vícekrát.)

5) Několik dotyčných děvčátek podá stížnost na vedení fakulty, jestli by se takhle měl mluvčí chovat.

6) Fakulta je s činností mluvčího dlouhodobě nespokojená. Nejen kvůli jeho vystupování na sociálních sítích (viz bod 5) ale i kvůli výtkám novinářů, kterým neposkytuje potřebný servis. Tohle je pro ně poslední kapka a s mluvčím se dohodnou na rozvázání spolupráce.

7) Komentující na sociálních sítích ostentativně přehlížejí body 1, 3, 4, 5 a za důvod ukončení spolupráce považují jen a pouze bod 2. Následuje morální pobouření a spílání na zasrané feministky, které nechápou básnické projevy.

 

Tomáš Konečný

Rád bych uvedl trochu na pravou míru dvě věci:

1) Mluvčí FF UK Kukal nebyl vyhozen, ale odešel, a ne pro nějaké štvavé neomarxistické feministky, ale protože se na sociálních sítích chová dlouhodobě neakceptovatelně – a nejenom vůči druhému pohlaví.

2) Celou záležitost nezpůsobil jeden, poněkud slabomyslný, text, jak se teď píše v určitých médiích, která bohužel vychází jen z vyjádření pana Kukala. Existovaly tu dlouhodobější problémy s jeho vystupováním a redukovat to na tuhle záležitost není správné. Zájemcům doporučuji si projít twitterový účet, odkud pan mluvčí občas ty kontroverznější věci mazal, a udělat si trochu obrázek, jakými slovy a obraty komunikoval vůči členům akademické obce.

Bohužel vůči médiím občas nekomunikoval vůbec, třebaže to měla být jeho práce.

Sorry not sorry, tohle fakt není oběť kulturní války s progresivismem, to je oběť snahy akademické sféry nespadnout na úroveň mluvčího Hradu (který se mimochodem pořád vyjadřuje daleko kultivovaněji).

 

Ženy v rouškách jako ‚perské princezny‘. Mluvčí filozofické fakulty končí kvůli příspěvkům na sítích

Vyjádření k odchodu Petra Kukala z Filozofické fakulty UK

Komentář: Perské princezny a sexismus českého akademického prostředí

Komentář: Dobře, nevyhodili ho za článek. Ale ten stín podezření

Rozhovor Igora Indrucha s Petrem Kukalem o celé aféřeozhovor Igora Indrucha s Petrem Kukalem o celé aféře

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account