Systémové upozornění
Hlavní informace
podivnejsi-nez-fikce

Média se soustředí primárně na negativní zprávy – konflikty, katastrofy, chmurné výhledy a varování. Optimistické a pozitivní příhody se přihazují jen do počtu na poslední stránky novin nebo poslední minutu televizních zpráv, aniž by přitom mohly cokoli reálně dovyvážit. Oním pomyslným „zvířátkem na konec“ se stala v posledních týdnech i jedenáctiletá romská šachistka Agáta Berková, která vyrůstala v osadě bez elektřiny a teplé vody, ale dnes poráží i solidní dospělé hráče, a dokonce remizovala se šachových velmistrem Anatolijem Karpovem.

Talentovaná dívka je fascinující nejenom kvůli kontrastu nízkého věku a vysokého intelektu, ale i tím, že šachy jsou převážně „mužský sport“, a navíc sport „vyšších bílých vrstev“. Její identita jde téměř proti všemu, s čím jsou šachy stereotypně spojené. I to, že ji trénuje její otec Milan Berko, jenž se sám šachy naučil až v pětadvaceti letech, nezapadá do běžného obrazu, kdy elitní děti mají elitní péči. Příběh Agáty Berkové však dokazuje, že dar může mít kdokoli a rozvoj nepřichází jen pomocí standardních postupů a neodehrává se v běžném prostředí. V paměti se ještě vynoří dva roky starý podobný příklad třináctileté romské běžkyně Annamárie Horváthové, která předběhla v celostátním závodě na trati na 750 metrů své soupeřky nikoli v tretrách, ale v odrbaných balerínkách.

Annamárii začali lidé potom přezdívat Forrest Gump podle filmu, v němž mentálně zaostalý mladík dokázal utíkat před šikanou a nechápajícím světem tak rychle, až se stal fotbalovou hvězdou a později popkulturní ikonou, což údajně spustilo americkou mánii joggingu. Snaha naroubovat čísi reálný život do syžetu známého fiktivního (a navíc satirického) filmu byla u Annamárie dosti nespravedlivá, protože dívka je psychicky zcela normální a jejím jediným handicapem je chudoba, protože vyrůstá v zapadlé romské osadě se šestnácti příbuznými v jednom nuzném domku.

jarvis 5ba37a7c498eeeee3f0c96d7

U šachistky Agáty Berkové zase lidem okamžitě vytane na mysli nedávný seriálový hit Queen´s Gambit, jenž je k vidění na Netflixu. Zde hrdinka Bett Harmon vyrůstá po smrti matky v sirotčinci, kde ji naučí hrát šachy zamlklý starý kotelník. Po adopci náhradní rodinou se v pozdních patnácti letech pustí do hraní šachů soutěžně a velmi rychle dokonce i profesionálně, ačkoli většinu svého života ani nemá vlastní šachovnici, figurky či reálné soupeře a partie si přehrává pouze v hlavě. Beth postupuje famózním způsobem na státní, federální i světovou úroveň a ničí tím ega nadutých mužských soupeřů, kteří si nedovedou připustit, že je porazila nezletilá dívka.

Při sledování tohoto seriálu většinu diváků a divaček, kteří nejsou podrobně seznámeni s dějinami šachu, napadá, že takto neuvěřitelný příběh odehrávající se na přelomu 50. a 60. let musí být natočený podle skutečných událostí, jejichž autenticitu podporuje i pečlivá výprava a kostýmy. Příběh totiž při vší vypravěčské suverenitě působí, jako by šlo o konjunkturálně žádaný příběh o ženské emancipaci, a právě reálný předobraz by mohl ospravedlnit jeho existenci.

regina degli scacchi

Skutečnost je však ještě složitější. Seriál je adaptací stejnojmenné knihy z 80. let, již napsal šachista a jinak hlavně sci-fi autor Walter Tevis, jenž zemřel již roce 1984. Tevis přitom vycházel z reálných příběhů mužských šachistů, především Bobbyho Fischera, Borise Spasského a již zmiňovaného Anatolije Karpova a obohacení děje o ženský element nezamýšlel jako propagandistický krok, ale zdůraznění motivu vyloučenosti géniů od běžné společnosti.

Šachový velmistr Dylan Loeb McLain ve sloupku pro New York Times navíc seriál hodnotí jako nesmírně přesný v zachycení dobové atmosféry, včetně mužského nepřátelství vůči ženským hráčkám. Ostatně i výzkum univerzity v Oxfordu z roku 2008 došel k tomu, že mezi nejlepšími hráči světa není tak málo šachistek nikoli proto, že by byly méně inteligentní, ale proto, že je odrazuje nepřátelské mužské prostředí a nejsou ke hraní šachů na vrcholové úrovni povzbuzovány svým okolím. Nasvědčují tomu jak statistiky, porovnávající stejně velké vzorky hráčů a hráček, tak moderní neurologické výzkumy, jež nenacházejí významné rozdíly ve fungování mužských a ženských mozků.

Gambit Netflix.jpg

Případ Agáty Berkové ale ukazuje, že realita může být ještě podivnější a neuvěřitelnější než fikce. Představme si, jaké by byly reakce, kdyby Netflix udělal seriál o nezletilé romské šachistce z chatrče – kolik by se vzedmulo obvinění z nerealistické kýčovitosti. Je to ale stejné jako se západem slunce – pokud ho vidíme v přírodě, nikdy to není kýč, ale je to krásné samo o sobě. Kýč vzniká až lidským zásahem, jeho přetvořením a zneužitím, přílišným zjednodušením, touhou dosahovat silného efektu lacině jednoduchými prostředky.

Výhodou Agáty Berkové však je, že z ní její otec nechce mít profesionální velmistryni, ale bere šachy jenom jako prostředek k lepší integraci do společnosti. Nikoli jako způsob, jak se posedlostí hrou oddělit od reality ostatních lidí. Její život se tedy může vyvíjet jakkoli, ale žití v kýči jí nehrozí.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account