Systémové upozornění
Hlavní informace
zemrel-jan-foll

V úterý ráno zemřel kamarád Honza Foll, filmový publicista. Bylo mu sedmdesát let, poslední roky se trápil s rakovinou. Odebrali z něj tolik kusů orgánů, že ty poslední měsíce už byly hrozným trápením. Předloni v létě jsem se mu snažil čtrnáct dní vařit a dohlížet na jeho životosprávu po jedné z operací. Samozřejmě neposlouchal, chtěl všechno smaženější, slanější, tučnější a navrch si dát cigaretku, vždyť přece nemá rakovinu plic ani hrtanu.

Měl jeden z nejzvučnějších hlasů, co jsem kdy slyšel, málokterý školený herec by ho dokázal přehlušit. Při našem posledním telefonátu už měl hlas slabý, ani si nechtěl povídat o filmech a o knížkách, zájem o svět ho opouštěl.

Překvapilo mě, když se nedávno nechal pokřtít, protože nikdy nebyl klasický věřící, spíš člověk věčně duchovně hledající, ovlivněný Heideggerem, Patočkou, oba bratry Havlovými (poslední knížka, kterou se mi chlubil, byly právě Zápisky introspektora od Ivana Havla). Dnes to gesto přijetí křtu chápu. Dochází mi i to, proč vždy vedl s každým hovor tak, jako by mohl být jeho poslední. A nedělal to jen nedávno. Měl toho vždycky tolik na srdci, potřebu něco předat, spíš vzpomínky na jiné lidi a události, aby historická paměť mohla žít dál v posluchačích. Byl chodící kronika, znal se snad úplně s každým, opravdu mě to fascinovalo. Kdo ve světě kultury (a rané polistopadové politiky) něco znamenal, s tím měl osobní historku, nebo spíš několik. Honza skutečně byl „pamětí národa“, člověkem, který ví, jak věci byly a nenechá se opít žádným populismem. Byt Follových sloužil k věčným návštěvám a dalo se z něj snadno odcházet na demonstrace na Václavském náměstí a zase se z nich vracet. Bylo to spojovací místo mezi disentem a šedou zónou. I po revoluci tu na gauči sedávala spousta intelektuálů, veřejných i méně známých.

Honza měl dar neříkat blbosti. To se lidem, co se živí psaním názorů, daří málokdy. Většinou každému z nás něco uklouzne, ať už ve snaze být originální nebo první. Na to, jak byl jinak často bujarý, nebyl zbrklý. Dokázal se nadchnout i rozčílit, ale v naprosté většině případů byl názorově uměřený a vždycky trefil pravdivé jádro. Jeho hněv mířil na správné lidi (byl to ten tradiční moralista, který nedokázal vystát licoměrnost), jeho rozkošnictví se vždy odehrávalo nad filmy inteligentními, kultivovanými a mnohovrstevnatými. Neskákal na nic okázale efektního, vždycky mu šlo o hloubku. Režisér Martin Mareček nás natočil při jednom hovoru, kde se pokoušíme dobrat toho, jak ve filmech hledáme tajemství, které vlastně nechceme rozluštit.

foll

Jako jeden z mála starších filmových publicistů měl ale rád i žánrové filmy a mnohokrát mi ukázal nějakou starou kriminálku nebo western, které jsem neznal, a pak mi došlo, že je zná Honza a Quentin Tarantino – toho samozřejmě miloval. Byl jedním z těch gentlemanů ze staré školy, kteří už nemusí dělat o moc víc. Kdyby všichni staří muži byli takoví, nepotřebovali bychom feminismus. Jak o filmech, tak o ženách i mužských vlastnostech nebo o vzájemných vztazích neřekl nikdy nic blbého, nikdy neměl potřebu si přisazovat k žádnému stereotypu. Proti „společenským novotám“ se nebouřil, buď ho míjely, nebo je přijímal s tolerancí.

Pamatuju si, jak jsem jako teenager četl jeho texty ve Filmu a době, Kinorevue, Mladé frontě a v Lidovkách a jak mi přišel hodně přísný a pečlivý v popisu toho, co viděl, i v okolnostech vzniku filmů, ale dnes si uvědomuju, že byl mírný a pokorný k dílům i tvůrcům. S mnoha se přátelil, ztvárnil také různé malé roličky ve filmech (Pavučina, Nemocný bílý slon, Kouř, Mňága-Happy End, Kamenný most, Rok ďábla, Hany, Cena za štěstí). Vlastně se divím, že nedostal nějakou roli větší, bez problému by to utáhnul, měl fotogenické, ostře řezané rysy a charismatický mluvený projev.

Honza pracoval jeden čas na Barrandově, dělal i dramaturga v České televizi, byl v HBO, rozhodoval o kulturních grantech, zasedal v porotách festivalů a přispíval do různých periodik a anket, ale nikdy se nestal tou novinářskou hvězdou jako Mirka Spáčilová. Na to byl přece jen trochu „neskladný“, neměl ochotu nadbíhat tolik mainstreamovému vkusu. Občas mi vypočítával, odkud ho vyrazil ten který šéfredaktor a co tu v médiích panuje za nekulturní pablby.

Bezstarostný studentský život 1970 2

Často mě chválil za texty a občas mě sprdnul za něco jiného. Někdy jsem si vedle něj připadal jako takový lehce marnotratný syn. I když vím, že trávil víc času s Lukášem Jirsou, který byl povedenější. V posledních letech mi Honza často dával číst své texty ještě předtím, než vyšly, a zajímalo ho, co si o nich myslím, i když jsem o třicet let mladší a mnohem radikálnější. Posmrtně mu vyjde ještě něco v Divadelních novinách, za poslední roky si lze prolistovat Cinepur, kde rozebíral své oblíbené klasiky. Pamatuju si, jak mě vždycky pobízel podívat se na něco spolu, a pak při sledování vykřikoval "a všimnul sis tohoto?" - pokaždé objevil něco nového. 

Před lety, když bylo udělování prvních Cen filmové kritiky, říkal ke stolu, kde seděla dnešní parta z Čelistí na Radiu Wave: „Teď už je to na vás, mladejch!“ Nevím o nikom, kdo by měl takovou důvěru v generace přicházející po něm.

Navštěvoval jsem ho v nemocnicích a doma, dokud to šlo a covid tu možnost definitivně nezaříznul. Pro člověka jako Honza, který měl rád lidi, to muselo být dvojnásobné utrpení. Bylo slyšet, že mu v telefonátech chybí skutečný kontakt. Rád tisknul ruce, plácal po zádech, objímal a „dával páku“ – vždycky mě překvapilo, jakou má sílu.

Měl jsem v životě dva takové mentory, trochu otcovské figury, kteří umřeli na rakovinu. Prvním byl Petr Novák, díky kterému vím to, co vím o tréninku, suplementech a dopingu (napsal jsem s jeho pomocí i recenzi na film Fair Play), druhým je Honza Foll, díky kterému vím něco o tom, jak vypadal reálný socialismus, porevoluční nadšení a česká filmová kultura.

Je mi teď fakt smutno, protože jsem na smrt ve svém okolí přestal být zvyklý. A mrzí mě, že jsem mu nezavolal o víkendu, když jsem měl jakési nutkání a tušení.

 

Jan Foll (1951) (pametnaroda.cz)

Zemřel filmový novinář Jan Foll, Havlův přítel pracoval v Lidových novinách

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account