Systémové upozornění
Hlavní informace
nejsem-arbitr-elegance-a-krasoduch

Následující rozhovor vyšel 20. ledna 2017 v Havlíčkobrodském deníku, vedl ho Filip Brož.
Na Jestevetsikritik.cz uvádím delší verzi, která se do tisku nevešla.

„Některé české filmy jsou v porovnání s těmi zahraničními trochu jako dementní děti. Mým úkolem však není je hladit po hlavičce a pečovat o ně, ale naopak ukázat, že to takhle přece nemůžeme dál vést a rodit další a další. Je potřeba změnit toxické prostředí, z nějž pocházejí. V posledních letech se v české tvorbě objevuje několik negativních fenoménů, především pak prototyp slaboučkých chlapů, tolerance domácího násilí a sexuální zneužívání, které je bráno jako hrozná legrace. Neměli bychom to brát za normální,“ říká jeden z nejvýraznějších filmových kritiků a recenzentů Kamil Fila. V lednu navštívil sál Edison v jihlavském kině Dukla v rámci přednášek, které pořádá Centrum dokumentárního filmu.

Sledujete a vyjadřujete se o českých filmech již od začátku své kariéry?

Několik prvních let jsem o tuzemských filmech nepsal. Průlom přišel někdy v roce 2005 a byl jsem v šoku. Neříkám, že všechny české filmy, které vznikly v posledních letech, jsou špatné, ale některé motivy nejsou v moderní společnosti tolerovatelné. Například v komedii Padesátka kluk znásilní opilou holku na pingpongovém stole, ona následně otěhotní a celý ten akt je brán jako hrozná legrace. Obdobně je bráno i domácí násilí, fackování dětí a podobně. Z toho mi fakt není dobře. Těžko si představit, že by se něco podobného objevilo v americké nebo britské komedii jako vtipný prvek.

Takže se snažíte bojovat proti tomu, aby podobné snímky nevznikly?

Do určité míry to boj je, a to proti blbosti a ignoranci českých režisérů a režisérek. Upozorňuji na podobné přešlapy, které jsem uváděl, a snažím se nabídnout pohled z druhého břehu. Původně jsem si myslel, že mohu český film zcela ignorovat, ale není to pravda. Vím, že moje recenze si někteří tvůrci a tvůrkyně čtou, dokonce se mnou o tom diskutují a má to na ně nějaký vliv. Taky ty texty zůstanou pro další generace autorů a autorek, kteří si z toho můžou vzít nějaké ponaučení.

A co si z vaší kritiky mohou odnést čtenáři? Snažíte se je nalákat do kina?

To rozhodně ne. Ani neříkám, který film je dobrý, nebo špatný. Jde mi o to, aby lidé pochopili, proč si něco myslím a vyvodili si z toho svůj vlastní závěr, konfrontovali se s tím a rozhodli se, jestli s tím můžou souhlasit. Mnoho recenzí si přečtou lidé, kteří na ten film stejně do kina nepůjdou, ale chtějí být v obraze. Je jen minimum diváků, kteří se rozhodnou na základě mého článku a jsem s tím stavem smířený.

Dáte dohromady nějaké české filmy vytvořené v poslední době, které stojí za to vidět?

Myslím si, že pro nás je velmi důležité, aby vznikaly především filmy festivalového typu. Ty se objeví na dvaceti až třiceti zahraničních festivalech, získají nějaká ocenění a pak teprve vstoupí do kin. Návštěvnost sice nebude velká, ale v zahraničí se o nás bude mluvit. Ve výsledku to má podobný vliv, jako když někdo vyhraje Olympiádu, tedy český film má nějakou kulturní hodnotu, která vypovídá například o naší historii. Příkladem poslední doby je Já, Olga Hepnarová, Rodinný film nebo brzy premiérovaný Masaryk.

Co komedie Zdeňka Trošky? Slunce seno mají lidé rádi i po letech...

Čas od času se objevují zprávy, že filmy Zdeňka Trošky viděli lidé na Slovensku, v Rusku nebo dokonce v Kazachstánu či Mongolsku, ale jen z toho výčtu je zřejmé, že jejich zahraniční vliv je malý. Klíčová je spíš premiéra v Berlíně nebo Londýně, na festivalu v Cannes nebo zakoupení do americké distribuce. Teprve potom nás mohou brát v tom smyslu, že něco dokážeme. Filmem podáváme zprávu, že je v naší zemi v pořádku kulturní provoz, že tu dostávají příležitost mladí tvůrci a že se nehledí jen na lokální komerční úspěch. Panuje tu svým způsobem paradox, že dělat filmy pro desetimilionové publikum, nebo spíš tak maximálně pro milionové publikum v kinech a dvoumilionové publikum v televizi, je mnohem jednodušší, než dělat filmy pro pouhé desetitisíce nebo statisíce lidí v zahraničí.

Jak velký vliv má na lidi portál ČSFD? Vnímám, že lidé předčasně hodnotí film podle toho, jakou tam má barvu a hodnocení. Mnoho snímků lidem uniká...

Problém přestavuje ona modrá kategorie, do které zapadají filmy s vyhroceným hodnocením. Někdo snímku dá pět hvězdiček, jiní zase odpad a výsledek vypadá, že jde o průměrné nezajímavé dílo. Z toho důvodu je fajn použít hledání filmů pomocí tabulku nejrozporuplnějších hodnocení. Důležité je také číst komentáře a recenze, tedy proniknout do nabízených dat hlouběji. V závěru bych také na nějaké barvy a hodnocení vůbec nekoukal, není to v žádném případě směrodatné.

Vy sám někoho čtete, tedy sledujete nějaké kritiky nebo weby?

Rád čtu Cinepur, Film a dobu, když vyjde, a některé další zpravodajské weby a autory, například Ondřeje Štindla, Petra Fischera, Antonína Tesaře, Jindřišku Bláhovou, Alenu Prokopovou, Tomáše Stejskala, Aleše Stuchlého, Víta Schmarce a další. Mrzí mě, že smysl ztratil časopis Cinema, který dříve rostl společně se svými redaktory. Dařilo se jim vzdělávat publikum, ale nyní tam píšou spíše sami fanoušci, kteří ostatní fanoušky nikam nepozvedávají, jen se utvrzují ve fetišistických soudech.

Co Mirka Spáčilová?

Podle mě je již minimálně 15 let vyhořelá a její texty vypovídají hlavně o její únavě, neustále se tam objevují formulace typu „toto jsme viděli již stokrát“, ale to popisuje hlavně svůj problém. V 90. letech jsem ji četl rád, myslel jsem si, že je bystrá a ostrá. Později jsem však pochopil, že si troufá jen na slabší kusy, třeba hloupé televizní seriály a pořady. Jakmile vidí něco náročného, tak ji to buď automaticky urazí, nebo se tím odmítne zabývat. Zažívá dlouhodobý profesní úpadek a jsem zvědavý, co s tím Mladá fronta bude dělat, až za pár let odejde do důchodu. Vychovali si ikonu, která ztělesňuje spíš nectnosti žurnalistiky – povrchnost a relativizaci hodnot, respektive okázalou neochotu cokoli brát vážně.

Zajímavé...

Mirku Spáčilovou tedy občas čtu, ale průběžně mě to rozčiluje. Vytváří pseudokauzy, nesnaží se argumentovat a její texty s předlouhými souvětími jsou často překvapivě nesrozumitelné a postrádají logiku. Za etalon kvality považuje třeba Miloše Formana nebo Stevena Spielberga, a co z tohoto stylu vybočuje, tak to moc nepřijímá. Což je špatně, kritik se musí otevírat novým věcem.

Pamatujete si na svoji první recenzi?

Asi v 16 letech jsem si psal deníček, který jsem šířil jako fanzin na disketách mezi spolužáky. V roce 1996 se mi například velmi líbil akční snímek od Michaela Baye Skála, tak to by mohla být moje první recenze. Na přijímací zkoušky o necelé dva roky později jsem pak dodal recenzi Titanicu a Pasti, pasti, pastičky od Věry Chytilové.

Vždy jste se chtěl stát filmovým kritikem?

Měl jsem mnoho snů. V různých krátkých období dospívání jsem chtěl být zoologem, spisovatelem, psychoanalytikem, založit si vlastní internetovou videopůjčovnu nebo dokonce psát scénáře k počítačovým hrám a vymýšlet pravidla jejich virtuálních světů. Nakonec mi však v 19 letech můj pedagog Jaromír Blažejovský navrhnul, že bych se měl věnovat psaní. Myslím si, že nemám problém se ponořit do textu, napsat delší věci, udržet a vrstvit myšlenky, katalogizovat příklady a podobně. Teď se budu na webu spíš zpětně učit psát krátké glosy.

Vystřídal jste mnoho redakcí, časopisů, včetně Respektu či Aktuálně.cz. Nyní máte vlastní projekt Ještě větší kritik. Jste teď spokojený nebo to v jiných redakcích bylo lepší?

Nevím, kde se mi pracovalo nejlépe. Nikde jsem nezažíval něco děsivého. Velká jízda byla rozhodně na serveru Aktuálně.cz, kde jsem poprvé zažil masovou čtenost a okamžité reakce čtenářů. Také jsem se tam díky editorovi Pavlu Kroulíkovi naučil důsledně doříkávat myšlenky. Když jsem pak zakotvil v Respektu, musel jsem si zvyknout, že nikdy neprojde první verze textu. Ve výsledku mi to ale pomohlo zkultivovat a pročistit psaný projev.

A teď jste na volné noze, kde lidé platí za obsah...

Vybírám si, co chci, témata i filmy. Projekt Ještě větší kritik funguje teprve necelý rok. Jsem skoro na všechno sám, tedy psaní, propagaci a komunikaci s předplatiteli, i když nemůžu vynechat poděkování mé editorce Ivě Baslarové, která články upravuje a zadává do redakčního systému; bez ní bych to nezvládl. Uživí mě to, ale není to ještě tak, aby to plně uživilo aspoň dva lidi, přičemž plán je o něco ambicióznější. Naštěstí, předplatné je opravdu nízké – 50 korun za měsíc – , což není cena měsíčního předplatného žádného časopisu a vyjde to levněji než dvě piva. Podle mě se lidé pomalu a jistě učí, že obsah na internetu není vždy zdarma. Když zjistí, jak jednoduché je provést platbu, jsou spokojeni. Mám také několik plánů do budoucnosti a chci web vylepšit o nové funkce a služby, kratší glosy, newslettery, ročenky v PDF...

Vnímám, že v současných textech jste hodně otevřený a píšete bez cenzury...

Jednou za text si mohu dovolit nějaké sprosté slovo, ale dávám si na to pozor a je to cíleně zpracované jako „cimrmanovský šrapnel“. Je pravda, že píšu více slangově a občas nešetřím „hejtama“. Vše je ale literární stylizace, která je kontrolovaná, včetně některých pasáží, které můžou působit jako osobní zpovědi.

Rozumím...

Vždy jsem měl rád určitou dávku potměšilosti a nikdy se nesnažím v textu hrát si na lepšího člověka, než jsem. Chci, aby lidé věděli, co si myslím, čeho si všímám a v malých dávkách pouštím ven i své slabé stránky. Kritik není instituce. Nejsem arbitr elegance a krasoduch.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account