Systémové upozornění
Hlavní informace
proc-milujeme-pohadky

Nedávno jsem absolvoval rozhovor pro Český rozhlas Plus, kde se u příležitosti úmrtí Václava Vorlíčka diskutovalo o českých pohádkách. Vysvětlit důvody obliby pohádek v tuzemsku nejde v pár větách a rozhodně to nejde v rádiu, takže to zkusím aspoň tady. Každopádně děkuji editorce Editě Vitoušové a moderátorovi Vladimíru Krocovi za podnětné otázky, jež mě inspirovaly k napsání tohoto článku.

Ve státem řízené kinematografii existoval výrobní plán, kolik se má vyrábět pohádek, kriminálek, komedií, debutů, náročných uměleckých filmů apod. Systém byl celkem podobný a hlavně podobně profesionalizovaný jako výroba filmů v Hollywoodu. Na pohádky existovalo několik dramaturgických/tvůrčích skupin, připravovaly se dlouho dopředu a byla velká snaha dělat je co nejlépe, protože se stávaly výborným vývozním artiklem. Navíc se mohly opakovaně každý rok uvádět v televizi.

Vzhledem k tomu, že televize vysílala dost nudných věcí (především politické zpravodajství a různé nedělní chvilky poezie), pohádky působily vždy jako velké osvěžení. Opakováním zároveň vzniká návyk a také pocit něčeho svátečního, cyklického – nějakým způsobem to odpovídá duchovní potřebě členit rok do určitých etap. Pokud zmizel náboženský rozměr Vánoc, muselo ho nahradit něco jiného – pohoda u televizní obrazovky s mísami cukroví na stolech.

V socialistickém Československu chyběl žánr dobového kostýmního dobrodružství. Bylo nemožné natáčet Tři mušketýry či Angeliku, k tuzemské prvorepublikové rodokapsové literatuře panoval odmítavý postoj, ale bylo možné dělat pohádky. Něco barevného pro velké plátno, s jistou dávkou akce a romantiky. Pohádka je navíc žánr určený pro více generací a na filmy chodí rodiče s dětmi, případně lze počítat se školními představeními, čímž narůstají tržby. Šlo o vítaný příspěvek do státní pokladny, případně do pokladny Barrandova, protože úspěšnější filmy svými zisky pomáhají dotovat filmy neúspěšnější, například divácky náročné. Nebýt výdělečných pohádek a komedií, neměli bychom možná novou vlnu v takové podobě, jak ji známe.

maxresdefault

Nejde jen o to, že pohádky mohly být populární jaksi samy od sebe; podstatné je, že jejich výroba byla podporována, protože jejich ideologie odpovídala v naprosté většině případů oficiálnímu výkladu dějin: šlechta je zkorumpovaná a zdegenerovaná, lid je v jádru zdravý a postupně převezme vládu. I králové a princové se dělí na konzervativní–zdegenerované–přešlechtěné a pokrokové a zároveň obyčejné, kteří lidu naslouchají, případně se převlékají do jeho šatů a vydávají se za obyčejné chasníky. Může to znít přehnaně, ale pohádky dokonale reprezentují příběh „osvobození lidových mas“. Oslavují zdravý selský rozum, podněcují k práci a kritizují zahálku, nabízejí představu transparentního řešení problémů a kritizují zákulisní pikle (vzpomeňte, v kolika pohádkách jsou různí špatní rádcové, kteří ženou zemi do války jen pro vlastní prospěch). Různé pohádky v sobě obsahují schéma opozice dvou království, kdy jedno zastupuje dekadentní–temný západ, kde se zbrojí na válku, a druhé chudé království, v němž se dbá na zájmy obyčejného lidu a na klid na práci, případně radostnou práci a legraci po práci. Stejně tak v pohádkách často vystupují lakotní a uzurpátorští statkáři, kteří vykořisťují své zaměstnance.

Pohádky na jedné straně stvrzovaly základy vládnoucí ideologie a na straně druhé byly únikem z reality. Socialismus byl éra, která velmi potlačovala úlohu jednotlivce v dějinách. Všemožní „chytří hloupí Honzové“ však byli těmi, kteří dovedli změnit svět, někoho převézt, porazit draka, symbolizujícího zlo. V pohádkách bylo možné vyhrát nad vrchností a existovalo v nich často peklo, které sčítá hříchy. Některé pohádky vlastně znovunavozovaly představu, že nad zlem lze zvítězit a že pravda se prosadí. Všechny různé verze příběhu Císařovy nové šaty umožňovaly zvolat: „Král je nahý!“

Součástí (ne zdaleka všech) pohádek tedy byly i různé skryté narážky na režim, jež se ale tvářily, že útočí na jiného povoleného protivníka. Rozhodně to bylo méně typické v 50. a 70. letech, naprosto typické ale v 60. a 80. letech – přesně podle toho, jak se utužoval či uvolňoval režim. (Princip utahování a povolování šroubů se dnes velmi špatně vysvětluje porevolučním generacím, protože šlo často o těžko postřehnutelnou dialektiku mezi žádanou „konstruktivní“ a „nebezpečnou“ kritikou.) Některé pohádky, jež ukazují rozpadající se království, zase klidně mohly navozovat dojem, že vyprávějí nikoli o feudalismu v krizi, ale o rozpadajícím se socialistickém systému.

pohádka princezna ze zlatou hvězdou na čele 800x500

Únikovost pohádek spočívala ale třeba i v tom, že ukazovaly nejkrásnější zachované kouty tehdejší přírody. Jedním ze základních znaků československého socialismu však byla obrovská neúcta k přírodě, zhoršení ekologických podmínek, ničení různých území nekontrolovanou těžbou, zamoření smogem, špinavé ulice, rozbité silnice a chodníky, opadané fasády domů apod. Často zapomínáme na to, že pro většinu lidí na severu Čech a Moravy a ve velkých či příhraničních městech byl život neobyčejně hnusný, šedivý a špinavý. V pohádkách bylo možné vidět to krásné, co se jinak do mnoha filmů jiných žánrů vůbec nedostalo. (Zbytek kinematografie 70. a 80. let už ani nedokázal zakrývat, jak hnusný byl zdejší svět za ostnatým drátem.)

Podobně jako u zobrazování přírody tak, jak ji většina lidí neznala (pokud neměli velké štěstí, že žili zrovna v bezproblémových oblastech nebo když hodně cestovali), měly pohádky možnost ukazovat lidi v podobách, jež jsme neznali. Týkalo se to především oblékání. Socialistické obchody nenabízely nic moc jiného než nudnou a poměrně ošklivou konfekci. Naprostá většina dokumentů či zpravodajství té doby zaznamenává, jak strašlivě lidé tehdy chodili oblékaní. Paradoxně většina dnešních retro filmů a seriálů (především typu Vyprávěj) naopak nabízí velmi zavádějící dojem, jak tehdy vypadal průměrný Čech či Slovák a průměrná Češka či Slovenka v ulicích. Kromě jistého krátkého rozkvětu módy v 60. letech bylo v Československu velmi obtížné koupit si cokoli originálního. Pohádky – především v případě šatů princezen a popelek – umožňovaly spatřit něco jiného, nového a krásného. Jistě, ne vždy by třeba muži chtěli chodit v tom, co nosily mužské postavy ve filmech, ale jakákoli kreativita byla sama o sobě zpestřením v moři vezdejší uniformity.

2007555

Na závěr je nutné podotknout, že se bavíme o tom, proč byly a jsou populární pohádky, vznikající někdy od začátku 50. do konce 80. let. Zároveň mluvíme o značné setrvačnosti vkusu v současné české kultuře. Stále je v nás esteticky zakonzervovaná normalizace. Nová éra – poslední více než čtvrtstoletí – nedokázala v oblasti pohádek vygenerovat nic nového. Vše podstatné se odehrálo již v 80. letech, kdy se pohádky začaly pojímat postmoderním způsobem v duchu Arabely – propojováním tradičních pohádkových motivů a postav se současným světem a zároveň tehdejší popkulturou (například Fantomasem).

Vracet se po tomto postmodernismu k tradici se již nedaří. Prakticky všichni dělají jakési odvary a deriváty. Zdeněk Troška už nevykrádá ani sám sebe, ale klidně filmy jiných režisérů jako S čerty nejsou žerty. Většina tradičních českých pohádek od Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové už byla zfilmována, z klasiky zbývá asi jen Dlouhý, Široký a Bystrozraký a také pár pohádek Karla Čapka, ty však mají modernější ráz. Bratři Grimmové a Hans Christian Andersen jsou nahlíženi jako „kulturně cizí“, příliš temní a studení, bez šance na komerční úspěch, který má v Česku v současnosti zaručit údajně jen pseudobarokní stylizace typu Anděl Páně. Ale ani ten není návratem k literárním klasikám 18. a 19. století. Jedná se o postmoderní mišmaš, který má sice relativně netradiční katolický základ, převážně jde ale o dvojsmyslné vtipkování pro dospělejší publikum.

14819 adrspasske skaly vratny 1100x500

Česká televize pod dojmem, že veřejnoprávnost znamená udržovat lidi mentálně v normalizaci, chrlí každoročně štědrovečerní pohádky, z nichž se žádná nestala a nejspíš ani nestane novodobou klasikou. Svět je totiž dávno někde jinde. Namísto tradičních pohádek tu máme fantasy ságy typu Harry Potter a akční 3D filmy jako Shrek a LEGO Movie. Všechno je v nich mnohem dynamičtější a komplikovanější, než mohou nabídnout relativně pomalé pohádky, vzniklé před několika dekádami.

Z pohádek jako žánru pro děti se stal žánr pro dospělé, kteří nostalgicky vzpomínají na dětství a mládí a glosují, že dnešní produkce už není tak dobrá. Představy, že pohádky jsou automaticky nadčasovým žánrem, protože přece „obsahují, ó, jak hluboké archetypy“, se míjejí s tím, že většina pohádek se už od 80. let s archetypy moc nezdržuje. A současné archetypální příběhy jsou podávány jinou formou.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account