Systémové upozornění
Hlavní informace
rozhovor-pro-casopis-glanc

Rozhovor pro časopis Glanc vedla Adéla Nosková.

S předním filmovým kritikem jsme rozebrali bolesti a strasti českého filmu i to, co obnáší jeho „nepopulární“ profese.

Zajdeš si do kina na film ještě jen tak, aniž bys na něj nahlížel jako kritik?

Když se člověk naučí koukat na filmy, tak se hodnocení nevyhneš. Během sledování se tvoje já vždycky rozštěpí: na já, které vnímá různě intenzivně, co vidí a slyší, a pak druhé já, co pozoruje první já. Tohle má úplně každý člověk. Říkáš si: Líbí se mi to, je to dobrý, co vidím? Když jsi kritik, můžeš chytit nemoc z povolání – reflektivní část vnímání zbytní, což je nevýhoda, pořád jen hodnotíš, neužíváš si. Z tohoto důvodu, když jdu do kina pracovně, nikdy nemám s sebou notýsek, jen se koukám. Takový přístup mi o něco ztenčuje touhu film přehnaně reflektovat a hodnotit hned na místě, myšlenky, zážitky se rozjíždí až později, když píšu. V kině jsem vlastně vděčný, naivní divák.

Kdy tě začaly filmy fascinovat?

Co si pamatuju, už jako malej kluk jsem seděl před televizí jako přikovanej a vzrušeně sledoval, když mě něco zaujalo. Rodiče si tenkrát říkali, že jsem docela legrační a ukazovali mě návštěvám jako podivné zvířátko.

Sneseš „profesionálně“ usledovat i úplné kraviny?

Snažím se nemít chladný a jednostranný úsudek, že je něco jen dobře, nebo špatně, jde mi i o to, aby mě nějaký film „nevyhazoval“ z děje svou stupidností, pak se do něj nedokážu ponořit. Chce to nějakou duševní hygienu, abych to i přes takové okolnosti, když nastanou, dokázal. Špatné filmy ostatně vypovídají taky hodně o stavu společnosti nebo mysli autorů. Vyvolávají touhu zjistit, co se v přenosu informací nepovedlo.

Zbývá ti čas i na tvůj vlastní soukromý výběr filmů?

Koukám na seriály jen tak z plezíru. Chodím i na filmy, které se mi prostě jen líbí a někdy si zajdu i na festivalu nebo do archivního kina na ty, o kterých nikdy psát nebudu, protože jsou například starší.

Možná by to bylo fajn, přečíst si hodnocení staršího snímku s odstupem let...

Něco takového jsem dělal pro Aktuálně, jmenovalo se to TV ovladač Kamila Fily. Teď jsem pořad dočasně zrušil, klesl kvůli Facebooku a Googlu výnos z reklamy, takže i když se na něj koukalo čím dál víc lidí, tak se finančně nevyplatil. Chci teď spíš zapracovat na videích na mém vlastním webu Jestevetsikritik.cz.

Podle čeho vybíráš filmy, které na které následně píšeš nebo točíš videorecenze?

Řídím se průzkumem. Máme statistiky, kde vychází, na co lidi budou chodit, co je zajímá nejvíc. Vyplývá, že Češi budou vždycky chtít vědět předem názor na cokoliv, co se natočilo v Česku, potom na největší americké blockbustery, rozhodně nepřitahují třeba horory. Ale pozor, zde fungují jen určité typy blockbusterů - animované filmy diváky předem nezajímají, chodí se na ně s dětmi, nechtějí si ten film kazit…

Kdo je z tvého pohledu v současnosti filmovým ženským idolem blockbusterových filmů? Je to pořád Brad Pitt?

Je zajímavé, že Brad Pitt vlastně nikdy nehrál v žádném blockbusteru, který by stál dvě stě milionů dolarů a vydělal miliardu. Je to vlastně herec filmů střední kategorie, tím nemyslím, že by byl průměrný nebo špatný herec, teď ho popisuju z hlediska zisku. Lidi ho znají spíš kvůli tomu, že je hezký, proměnlivý, nebojí se zošklivit, píše se o jeho soukromí… Jeho nejvelkolepější film je přitom Troja, která nebyla megahit. A třeba Seznamte se, Joe Black, kde je nejfešnější, byl vyloženě propadák. Ženskými idoly těch opravdu nejúspěšnějších filmů jsou teď Robert Downey Jr. a Chris Hemsworth z Avengers.

MV5BZDNmZDkxNTItNjFjNi00YTBjLTk1N2UtNjgzNTFkYWI0YzNiXkEyXkFqcGdeQXVyNDkzNTM2ODg. V1 SX1777 CR001777752 AL

Kolik se vlastně ročně takových blockbusterů natočí?

Většinou každé studio udělá tak dva až tři, mají předem vymyšleno, kolik jim zhruba vydělají, co všechno mají splňovat, kolik budou stát. Tenhle princip ustanovilo několik režisérů v 70. letech: Steven Spielberg s Čelistmi, George Lucas s Hvězdnými válkami, Francis Ford Coppola s Kmotrem a William Friedkin s Vymítačem ďábla. Zisk z těch přednaplánovaných hitů roku pak zaplatí ostatní filmy, které propadnou nebo jen zarovnají náklady. Lidi mají mylnou představu, že filmový byznys je super výdělečný – není to pravda. Utápí se v tom hrozné peníze, je to jako stavba pyramid v dávném Egyptě. Po nich zůstaly hieroglyfy na stěnách, po nás pohyblivé obrázky na filmových pásech a DVD.

Platí tohle i v českých podmínkách?

V Česku blockbustery neexistují, byly tady jen dva pokusy, a to u filmů Akumulátor 1 a Tmavomodrý svět od Jana Svěráka. Je tu jen taková forma vícegeneračních filmů, jaké točila Marie Poledňáková, později Jiří Vejdělek a teď se to letos podařilo se Ženami v běhu Martina Horského. Nejpodstatnější je v českém prostředí ale osoba producenta Tomáše Hoffmana, který dává dohromady celé štáby a vybírá si určité scénáře. Figurují tam vždycky osudy postav více generací, je tam romantická zápletka, jistá hořko-sladkost. To se nemění, ale v posledních deseti letech se řeší navíc, jak moc sexuální film bude. Poledňáková předvedla sex mezi staršími lidmi, ne moc natvrdo a Vejdělek pak přišel s až brutálně sexuálními komediemi.

Nepřiměřené sexuality jsem si tedy nevšimla!

Filmy Ženy v pokušení a Muži v naději jsou hodně sexuální! Jsou tam věci, které by se v romantických komediích na západě nikdy neobjevily. Starší postava, je jedno, jestli muž nebo žena, má seznam milenců a učí mladší postavu, jak si užívat. Pak je tam spousta sexuálních scén na úrovni, kterou by si v USA nebo Británii nikdo nedovolil. V Česku se netočí klasické romantické komedie, ale pragmatické komedie, jde hlavně o užívání si, ne o lásku. Neříkám to moralisticky, jen že to porušuje pravidla žánru.

maxresdefault

Kolik diváků musí dnes přijít na film do kina, aby se o něm pak dalo říct, že byl úspěšný? Milion?

O úspěchu se dá mluvit, když má nízké náklady, hodně product placementu a přijde dvě stě tisíc diváků. Při běžných nákladech a bez propagace nějakých značek uvnitř děje je pak potřeba půlmilionová návštěvnost. Nejnavštěvovanější filmy, které měly kolem milionu, byly letos Ženy v běhu, loni Anděl páně 2, dřív byl ještě na hranici milionu film Líbáš jako bůh. Pak nějakou dobu nic. Babovřesky třeba navštívilo jen něco přes šest set tisíc lidí, a to mluvíme jen o prvním dílu. Je tedy mimo tvrdit, že zválcovaly všechny dobré filmy a tím naštvaly intelektuály… Zdeněk Troška rozhodně už dávno není „milionový“ režisér. Kdysi měl půl milionu u Princezny ze mlejna 2 a pak ty zmíněné Babovřesky. Po revoluci na milion nikdy nedosáhl!

Jak to bylo s návštěvností trilogie Slunce, seno?

Troška byl král návštěvnosti koncem osmdesátých let, kdy na Slunce, seno a pár facek přišlo 4 milionu diváků, což pak další díly nikdy nedotáhly. Na Slunce, seno, erotika, v době, kdy se do kina chodilo úplně na všechno, dorazilo něco pod milion. Nicméně, na podstatně kultivovanější Vesničku mou, střediskovou přišlo čtyři a půl milionu lidí, takže hrubá lidovost nikdy úplně nevítězila. Takových čísel se dneska už každopádně žádný film nedočká.

Jaké české filmy máš rád?

Z věcí, na které se dá koukat pořád dokola, mám nejradši ty, co napsal Miloš Macourek a režíroval buď Václav Vorlíček nebo Oldřich Lipský: Pane, vy jste vdova, Což takhle dát si špenát, Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Vyrostl jsem na nich a jsem schopen tyhle filmy sjet úplně kdykoliv. Je to model fantaskní komedie, která supluje sci-fi ze západu a zároveň si z něj dělá trochu legraci. Další skvělý scénárista byl Jiří Brdečka, mám moc rád jeho věci Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech. A když se podívám víc do minulosti, za geniální považuju film Pytlákova schovanka. Ten doceníš, až když máš poctivě nakoukaný filmy pro pamětníky. Jako děcko jsem na ně díval pořád, dávali je vždycky v neděli.

lbpCOX

Mluví se o tom, že nejzajímavější byla v českém filmu šedesátá léta…

Je to vpodstatě pravda. Nová vlna má dva směry, jeden byl imaginativní, snový, poetický, tomu druhému se říká veristický - „kino pravda“. Začíná Černým Petrem od Formana a vrcholí Hoří, má panenko, které považuju za asi nejlepší český film vůbec. Je strašně krutej a absolutně lokální. Když nejsi Čech nebo Slovák, nemáš šanci mu pořádně porozumět. Je to popis socialismu jako systému, v němž, kdo si nenakradl, tak vlastně nic nevyhrál, jak se tu i říká v případě té neslavné tomboly.

Slyšela jsem, že v době, kdy měl film Hoří, má panenko premiéru, hasiči byli znechuceni.

Nelíbil se jim, komunisti film promítali nejdřív hasičům, měli od nich naštvané reakce. Přesto nějak film prošel, i když urážel dělnický lid. Jenomže většina běžných diváků v kinech se nakonec smála. Zajímavostí je, že se nelíbil ani producentovi, což byl slavný Carlo Ponti, měl pocit, že nehumánní! Forman vůbec býval často, i v Americe, kritizován za to, že si dělá legraci z obyčejných lidí, Přitom on jen ukázal, že v lidech jsou všechny stránky, včetně těch trapných.

Jaký máš vztah k dílům Svěráka a Smoljaka?

Měli pronikavé sociologické myšlení, měli vždy dokonale vymyšlený koncept. Bude to o: stěhování, chalupaření, doučování starších lidí, šizení v pohostinství… Ve Vrchní prchni bylo jasně řečeno, že v socialismu musíš provádět nějakou drobnou kriminalitu, aby sis udržela slušný životní standard. Skvěle pak říznou do všech vrstev společnosti. Jejich filmy mají ale své limity, které vychází z osobností Smoljaka a Svěráka. Oni dva jsou akurátně opatrný, aby se jim nemohlo nic stát. Téma vždycky ukážou jako poklesek hlavní postavy, nikdy to nejde na tu úroveň, kdo za to může, neoznačí přímého viníka. Působí to, že třeba kriminalita není chyba špatného společenského nastavení, ale že za to ten dotyčný může sám, protože je kurevník a nemá na alimenty.

Ve smoljakovsko-svěrákovských filmech jsou taky dost nezapomenutelné hlášky.

Všimni si ale, jak bývají přízemní, až blbý, někdy na úrovni patologický debility. „Světla svítí, stěrače stírají.“ Když si tenhle „fór“ rozebereš, dojde ti, že na něm vlastně není v pravé podstatě nic legračního. Je to jen konstatování! Přesto se tomu smějeme jako blázni. Tihle dva byli mistři v tom vytvořit vtip o ničem. Nebo v Na samotě u lesa, jak je tam ten pán, co chodí a pořád jen vyjmenovává stavební materiál, nedělá nic jinýho! Vtip je jen v tom, že to k ničemu nesměřuje. Zobrazují tím to socialistické pachtění se za ničím podstatným. Když tuhle scénku pustíš Američanovi, vsadím se, že mu na tom nebude připadat vůbec nic vtipnýho. Pravý opak je pak Svěrákův Kolja, tomu se ten mezinárodní přesah podařil dokonale.

TS7a9f97 VrchniprchniZelenka2

Přijde mi, že velké procento českých filmů je postavených na hláškách, což je světový unikát, že?

Určitě se tím lišíme od okolních států. Je to tím, že v normalizaci nebylo moc možný udělat tragický příběh ze současnosti, jediné, co se mohlo dělat, byla dramata z druhé světové války. Čechům nezbylo nic jinýho, než dělat komedie složené z hlášek. Ani komedie nemohla naplno ukázat absurditu systému, jedinec nemohl bojovat proti němu, ani se nemohlo ukázat, že ho režim úplně zlomil. Pak se stalo, že jsme se nenaučili dobře vyprávět kontinuálně tragický příběh, všechno byly jen takové scénky…

V posledních letech se zas točí filmy, co reflektují minulý režim…

Tam už zdrcení postav je, ale málokdy se to podaří dobře vyprávět, neměli jsme to kde odkoukat. Jistý paradox je i v tom, že čeští filmaři jsou vítězové porevoluční transformace, kdy dostali svobodu a třeba i peníze díky točení reklam, kapitalismus jim vlastně vyhovuje. Ale aby natočili komedii z kapitalismu, který je živí? To moc nejde. Proto i dobří filmaři točí často filmy o ničem.

Koho myslíš?

Například Davida Ondříčka a Petra Zelenku. Dělali v 90. letech slušné filmy, které jsou i zábavné, ale chybí jim téma. Knoflíkáři, Samotáři… jsou filmy, kde postavy řeší jen pseudoproblémy. Jsou v tom zajatí dlouhodobě a těžko teď nacházejí něco vážnějšího. Davidovi Ondříčkovi se to trochu podařilo, točí témata z minulého režimu jako Ve stínu, což je ale špatná detektivka s historickými nepřesnostmi, jen je pěkně natočená. A pak televizní dvoudílná Dukla 61 - což je podle mě vrchol jeho tvorby, všechna čest, který ale překoná těžko.

Jaké máš vztahy se současnými filmaři. Přece jen jsi kritik, nesnášíte se?

Ty vztahy jsou dvojího až trojího typu. Jednak, lidé, co točí filmy, které mají být hodně divácké, mají pocit, že jim svou kritikou kazím kšefty, a že nechápu, co je komedie a elitářsky chci něco jiného než oni. To je ale nesmysl, já chci jen dobrý žánrový filmy světové standardní úrovně, ne české maglajzy. Druhou skupinu tvoří filmaři, kteří vědí, že návštěvnost nebude velká, zajímá je ale moje reakce a je tam z jejich strany snaha o diskusi. Berou mě jako nějaké zrcadlo, nebo „pozdního dramaturga“. Moji recenzi mají jako něco, co po tom filmu zůstane. A nakonec jsou vztahy s různými herci a herečkami – tam záleží, jak moc jsou křehké povahy, jak moc mají odstup od toho, co dělají. Ale do herců se ve svých recenzích navážím opravdu málokdy, protože mi to přijde nefér. Jsou do jisté míry loutky režisérů a nikdy neovlivní finální střih. Taky si uvědomuju, že mají nějaké životní materiální potřeby, potřebují hrát i ve věcech, které nejsou zas tak skvělé, ale zas jsou dobře placené. Herci pro mě nejsou žádní nepřátelé…

DSC 3646

Vyhrožoval ti někdy někdo? Vím, že jsi měl otevřený konflikt s Filipem Renčem kvůli filmu Lída Baarová.

To bylo jednou a navíc ani nešlo úplně o mě. Měli jsme se potkat v rádiu ve čtvrtek odpoledne kvůli jeho seriálu Sanitka 2 a on ani nevstal z postele. Spojil se s námi telefonicky, evidentně měl kocovinu, moc nevěděl, kam volá, byl přednasranej na moderátorku. Jen mu bylo blbý napadat ženskou, proto se pustil do mě. Jinak se mi žádné konfrontace moc nestávají… Snad jen když jsem napsal dost posměšnou recenzi na pohádku Karla Janáka, Ať žijí rytíři, tak kameraman Martin Preiss na svém webu rozebíral recenzi větu po větě, což byl výraz uraženého ega, beze stopy nadhledu. Robert Sedláček je schopný mi napsat o půlnoci smsku, z ničeho nic a řekne mi v ní názor, že se mu buď líbí, co jsem napsal, nebo nesouhlasí. To samé dělá třeba Jan Hřebejk. To je super. Když máš inteligenci, tak víš, že se ti něco povedlo, nebo ne, a nakonec tě reflexe jiných zajímá. Nepíšu podpásovky, spíš hledám záměr, s nímž byl film natočenej a pak řeším, zda se jim podařil. Často nastíním i několik možností, co by mohlo být na daném filmu zajímavé, netlačím jednu svou utkvělou představu. Snažím se zjistit, co film znamená, z více úhlů pohledu, co nám může dát. Mým cílem je: Nemusíte se mnou souhlasit, ale měli byste pochopit, proč si to myslím. A potom: i když se vám film nebude líbit, díky mé recenzi si ho více užijete.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account