Systémové upozornění
Hlavní informace
padajici-zeny-v-ceskem-filmu

Česká romantická komedie Ženská na vrcholu by se klidně mohla jmenovat Ženská na zemi. Bylo by to zhruba stejně lascivní, a ještě by to víc odpovídalo realitě. Hrdinka ve snímku nejenže nedosáhne žádného vrcholu, na to je film překvapivě cudný, ale především se ustavičně válí po zemi. Zakopává na schodech, přerazí se o ležící polínko, naprosto nezvladatelný je pro ni jakýkoli kopec, sníh, nedejbože náledí.

V průběhu děje spadne celkem osmkrát, což vychází zhruba na jeden pád za 13 minut děje. Během oněch třinácti minut pak většinou nespadne jen proto, že sedí nebo se ani neodváží na sjezdovku, přestože se děj odehrává na horách a na plakátech vidíme lyže zapíchnuté ve sněhu symbolizující decentně „nohy do praku“. Každopádně, kdyby lyžovala, byla by statistika pádů ještě významnější. Takto za ni musí asi desetkrát spadnout její syn Mikuláš zvaný Kulíšek.

Padání dokonce nahrazuje i jiné klasické žánrové prvky, takže místo závěrečného polibku hrdinka opět uklouzne na ledu a nápadník málem políbí rampouch visící ze střechy. Bylo by to skoro podvratné a mohli bychom to brát jako hru s žánrovými pravidly, kdyby ovšem padání nebylo v českých komediích nejčastějším a největším klišé spojeným s ženskými hrdinkami.

enská na vrcholu

Těžko říct, kdo s tím přišel poprvé. Jistě, uklouznutí na banánové slupce tu bylo od dob němých burlesek, kterým v Česku říkáme nesmyslně grotesky (i když groteskní, tedy šklebivě děsivé a absurdně legrační, jsou především romány Franze Kafky a jim podobná díla). Mistrem vybraných držkopádů v české kinematografii byl Vlasta Burian, ovšem ten se nikdy jen tak nerozplácnul, ale dělal vše pro to, aby při ztrátě rovnováhy nabral zpět glanc. Do naprosté dokonalosti nikdy přímo nespadnout dovedl tuto disciplínu Jiří Menzel v Pensionu pro svobodné pány, kdy jeho eskapády připomínaly opilé kung-fu Jackieho Chana.

Někde u kořenů českého bezvládného padání stojí nejspíš Marie Poledňáková s „nejlepší veselohrou století“ S tebou mě baví svět, v němž jsou ženy zlé semetriky a stíhačky, nemají smysl pro humor a jediné, co na nich může být zábavné, je to, že se propadnou podlahou a jedou dolů po zadku. Marie Poledňáková svou poetiku dál pečlivě pilovala a hrdinky snímků Jak se krotí krokodýli, Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel zakopávají a sklouzávají nejenom opilé nebo při vypjatých milostných hrátkách v neznámém prostředí, ale i na domácí půdě, kterou by měly mít teoreticky dobře nastudovanou.

d16dfbeb 9740 11e9 8d9d 000c29a578f8

Motto „padám, tedy jsem“ vyznávají naplno rovněž nedávné romantické komedie Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (od režiséra Filipa Renče) a Po čem muži touží (od Rudolfa Havlíka). V Zoufalých ženách hlavní hrdinka v podání Kláry Issové padá nejenom často – a pravděpodobně drží rekord více než deseti pádů za 90 minut –, ale většinou i zpomaleně, v dlouhých trajektoriích, prudce u toho poulí již beztak velké oči a k tomu v teatrálním gestu odhazuje z ruky nějaký předmět. Tady už opravdu nezpochybnitelně víme, že to má být komické.

Anna Polívková alias Žena na vrcholu komediální kariéry už v Po čem muži touží využívala většinu svého talentu k tomu k tomu, aby jako muž proměněný v ženu balancovala v botách na podpatku a kácela se k zemi s tácem šálků kávy. Vskutku, nejtěžší na tom být ženou, je nosit podpatky, malovat se, holit si nohy a křížit stehna ve frontách na záchodky.

Tyto komedie nejenže nerozumějí tomu, co to je romantika, ale navíc šíří dojem, že na ženě je komické cokoli, co neodpovídá dokonale zvládnutému ideálu sošné statické krásy a modelkovskému catwalku. Jakmile ženské tělo a oděv nejsou perfektní, jakmile se pohyb vychýlí z jakkoli úzkého mantinelu konvence, má to být nesmírně legrační. Hrdinky nemají vládu ani nad svými emocemi, protože jsou pochopitelně hysterky, ale ani nad svým tělem. Nemůžou být čirou náhodou vtipné nebo duchaplné a mít zvládnutý sebeprezentační styl. Z žen v českých filmech nevydojíte humor nijak jinak, než že z nich uděláte fyzická nemehla.

01

Ano, můžeme si vzpomenout na starší komedie jako Pane, vy jste vdova! či Což takhle dát si špenát?, kde Iva Janžurová také často zakopávala a zápolila se záludnostmi negližé. Jenomže tam šlo o fantaskní zápletky, které ono „nezvládání nového těla“ logicky ospravedlňovaly a k tomu tu bylo podstatně více druhů humoru než jenom fyzického. Samotná uklouznutí byla jen součástí řetězce akcí, nikoli samostatnou atrakcí či pointou scény.

Nejspíš měl pravdu kritik Andrej Stankovič, který prohlásil, že česká kinematografie si nedostatek opravdové akce nahrazuje pouhými „akčnostmi“, kdy je potřeba praštit se při vstávání od stolu do lustru, abychom měli pocit, že se vůbec něco děje. Nepřicházejí katastrofy ani vítězství v soubojích. Jen se sami mlátíme a klopýtáme celým životem. Zosobnění existenciální situace lidí a materiální podfinancovanosti kinematografie v kostce.

Jedinou útěšnou věcí je, že na Ženskou na vrcholu přišlo první víkend jen 60 tisíc diváků a divaček, zatímco na předchozí snímek s Annou Polívkovou Po čem muži touží to bylo při premiéře 95 tisíc. Vlastně i ona cílovka rozpozná, co je v daném žánru lepší, a co horší. A Anně Polívkové nelze než přát, aby měla rozpoznávací schopnosti stejné nebo se přinejlepším dostala do situace, kdy by nemusela dělat podobné volby a mohla si počkat na scénáře hodné jejího talentu.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account