Systémové upozornění
Hlavní informace
mytus-ceske-sody

Od doby odvysílání posledního dílu České sody uplynulo 23 let. Bylo to krátce před uzavřením opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, jíž se přičítá vznik dnešního politického marasmu. Je to tak dlouho, až je fascinující, jak si Českou sodu stále připomínáme a jak často ji vytahujeme jako argument v duchu: „Toto by dnes už v televizi neprošlo.“ Satirický dvouměsíčník, jenž měl celkem pouhých 20 dílů s kolísavou stopáži kolem 14 až 20 minut, šel ještě v celovečerním sestřihu do kin v roce 1998 a v roce 2008 vyšel soubor všech dílů na třech DVD. Už v době jejího vysílání proti ní přicházely hojné stížnosti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání – od politiků, akademiků i obyčejných lidí – a pořad skončil kvůli kombinaci odchodu sponzorů, celkové změně situace, k níž patřil vyšší dohled parlamentu nad veřejnoprávní televizí a dalším, dnes nevyjasněným faktorům.

V posledních letech jako bychom na to zapomněli. Z České sody se stal mýtus a emblém svobody 90. let. Tehdy prý mohly vznikat drsné vtipy na cokoli, zatímco dnes už to není možné. Zapomínáme, že pořad byl zaříznutý právě už v 90. letech a že jeho typ humoru vlastně není nijak výjimečný ani dnes. Petr Čtvrtníček a Milan Šteindler se pořád živí stejným typem scének a internet je totálně přesycený politickou satirou. Podobnému optickému klamu nedávno podlehl v rozhovoru pro server Info.cz režisér Jiří Strach, když tvrdil, že dnešní doba je hyperkorektní a příliš vážná, což mimo jiné dokazuje i to, že už si dnes lidé nevyprávějí politické vtipy. Pominul přitom totiž proměnu veřejného prostoru.

Dnes už jeho převážnou část netvoří velké oficiální televizní a rozhlasové kanály, ale nepřeberné množství internetových stránek, a hlavně lidová tvořivost na Facebooku, Twitteru nebo Redditu.

Jindřich Šídlo zvládá týden co týden udělat Šťastné pondělí pro Seznam.cz. Luděk Staněk jede své několikaminutové Události na Mall.tv na denní bázi. Kolážista TMBK stíhá pro několik médií denně vyrobit dvě a více fotomontáží. Blesk se dokopal až k feministické satiře Branky, body, kokoti. Na YouTube běží pořady typu Blejt Night Show od Mikoláše Tučka nebo Naprosto retardovaný od Martina Roty. Hudebník a karikaturista Marty Pohl kreslí odpudivě zábavné Martyho frky (vedle kterých Česká soda působí jako klášterní chovanka), rapuje coby maskovaný Řezník o věcech úplně na hranici zákona a točí celovečerní filmy typu Párty Hárd, v nichž tělesné tekutiny všeho druhu stříkají proudem.

Stovky lidí, kteří umějí pracovat s Photoshopem a vyrábějí kolážové memy, v nichž se potkávají současné události s něčím dobře známým z minulosti, zůstávají většinou anonymní, ale díky nim lze denně zaznamenat desítky a desítky nových vtipů.

Ano, nejde je vykládat a převyprávět, musíte je sdílet v celku, musíte je primárně vidět, protože vtip se odehrává často v obrazové rovině, a musíte je číst ve více vrstvách. Stejně tak v okolním světě, kterému vládne Donald Trump či brexit, se nikdy v dějinách nedařilo politické satiře více a komici a moderátoři si dovolují jak poměrně sofistikované analýzy, tak klidně i nějaké vulgarismy.

Celosvětově, natožpak ve zdejším prostředí je „diktatura politické korektnosti“ úplný mýtus. Jediné, co se opravdu děje, jsou ustavičné útoky na zdejší veřejnoprávní média, která jsou pod takovým tlakem velkých stran u moci i malých populistických subjektů, že si zkrátka nedovolí žádnou politickou satiru vysílat. To, čeho se ČT bojí, není to, že by zaznělo něco nepřijatelného vůči Romům, muslimům, homosexuálům nebo transsexuálům, ale že by bylo nepřípustné při vystupování Miloše Zemana z letadla dát jako doprovodný komentář větu: „Do našich kin přichází nový film o lásce a nenávisti Návrat idiota.“ Samotná Česká soda nikdy nebyla rasistická, ale z rasistů si utahovala. Nezesměšňovala homosexuály jako celou skupinu, ale maximálně Václava Klause, který do studia „přináší seznamy homosexuálů, které jsou ještě teplé“. 

Těmito poznámkami nemá být řečeno, že neexistuje žádný tlak politické korektnosti na velká média. Jenom se to téměř netýká České televize a českých médií obecně. Pamatuje si někdo na nějakou kauzu, kdy kdosi z tábora liberálů („sluníčkářů, havloidů, social justice warriors, woke" apod.) přišel s nějakou námitkou, která vedla ke zrušení pořadu či vyhazovu nějakého pracovníka z televize, případně si jen vůbec dělal pozitivní politické body, které vedly ke zhoršení společenské atmosféry? Pokusy o omezení ČT vycházejí z tábora, který sám sebe nazývá konzervativní, ale většinou je hlavně nacionalistický, populistický, a velmi často nesmírně moralisticky upjatý a maloměšťácký.

Tu vadí šnupání kokainu z Bible v Tečce páteční noci (pořad byl vzápětí zrušen), tu „porno“ na Vltavě (šéfredaktor přišel o místo), tu dětské Zprávičky na ČT Déčku (na čemž si vaří svou popularitu Václav Klaus ml. či Tomio Okamura), Andrej Babiš se naváží do pořadu 168 hodin. Strana rádoby-cenzorů se projevuje mnohem víc v tom, jak započíná soudy kvůli divadelní hře s Ježíšem znásilňujícím muslimku, nebo hodlá obsazovat mediální rady lidmi, kteří se netají názory, že veřejnoprávní média by měla být zrušena. V jistém ohledu je tlak politické korektnosti jen správným nástrojem k tomu, aby zpravodajství nešířilo nenávistné stereotypy. Omezení humoru se v českých médiích prakticky nekoná, naopak moderátorům talk show prochází běžně to, že si třeba dělají legraci z vietnamských jmen, jako to dělá Karel Šíp ("Vy se jmenujete Duy, jako ´duj, větříčku, duj?´").

Představa, že Česká soda byla ta správná drsná politická satira, naráží na to, že se zde prakticky nikdy nerozebíralo nic politického. Pouze tu politici různé koktali, rozčilovali se, divně se tvářili a na jejich výroky byly nastřihávány nesmyslné otázky a reakce moderátora. Téma zesměšnění se asi nikdy netýkalo jejich politických názorů, nebo argumentace, byli to zkrátka jen „idioti“, „kašpaři“ nebo „bonzáci“. Hrála za ně řeč těla, gesta, mimika, ale rozhodně ne ideje. Celý humor spočíval v tom, že bylo možné znevažovat někoho, kdo měl funkci a s ní by měl mít autoritu, ale o tu přišel. Soda byla ve své drzosti vlastně hodně krotká, stále ještě jen „post-komunistická“. Vrcholem odvahy bylo přimalovat symbolicky někomu kníry, brýle nebo rohy. Šlo o čistou klukovinu, znevažování autorit bez toho, aby se ukázalo, v čem je ona autorita falešná nebo nezasloužená.

Vlastně až teprve někdy teď, kdy satiru dělají novináři jako Jindřich Šídlo, kteří se dřív zabývali politickými kauzami a komentáři, se satira stala konečně politickou. (Paradoxní na tom je, že Šídlo sám je velmi intenzivně ponořený do 90. let, ovšem hlavně svým hudebním vkusem.) Do té doby stačilo jen říct, že politik je hloupý nebo líný, jako to v nekonečných nenápaditých obměnách dělali Miloslav Šimek a Zuzana Bubílková v pořadu S politiky netančím. V nich, mimochodem, často je přeobsazovali dávné vtipy z dob socialismu jinými figurami; až tak laciný a neaktuální přístup tu panoval.

Globální pohled na to, jak se pole humoru omezuje pod různými vlivy, by musel zmínit spoustu dalších tendencí, tady mi šlo jen o to demonstrovat, že Česká soda byla a je opředena mnoha mýty. Pamatujeme si z ní scénky a výjevy, ale zapomínáme na to, že většinu z nich jsme pro jejich nevtipnost a vyšeptalost už zapomněli. Její aura byla dána tím, že běžela na veřejnoprávních obrazovkách, ale nový život jí vdechla až internetová memetická kultura, která dále, mnohem odvážněji a kreativněji rozvíjí její odkaz.

Proti námitce, že Česká soda pouze rozšiřovala prostor svobody projevu v 90. letech a narazila na její limity, nelze říct vůbec nic. Tehdy jsme se opravdu mnoho věcí pouze učili a zkoušeli poprvé. Jinou povahu má ale námitka, že je zbytečné označovat Českou sodu za svého druhu „nepovedenou nebo prázdnou politickou satiru“, jelikož nikdy nešlo o to, navážet se do politiků, ale do samotného televizního vysílání. V tomto Soda měla mnohem blíže k britskému Monty Pythonovu létajícímu cirkusu než třeba k americké Saturday Night Live. 

Existuje totiž zásadní rozdíl mezi satirou a parodií. Satira si dělá legraci z nějakého námětu, aniž by šlo o přímou imitaci. Parodie napodobuje zcela konkrétní díla a lidi. Česká soda dokonce občas i využívala stejných znělek nebo názvů pořadů, replikovala grafiku, fonty písma, nasvětlení, zabarvení a rámování jednotlivých záběrů, do hry vtahovala lidi, tak jak už byli zvěčněni někde jinde. 

Satira navíc téměř automaticky má širší společenský rozměr a jejím cílem je kritika, nikoli pouze možnost se zasmát čiré absurditě. Parodie může jít trochu do prázdna a odpoutat se od povinnosti něco si myslet. Na parodii určitě není nic špatného, poskytuje tvůrcům obrovskou míru nezodpovědnosti, což je vlastně umělecky výhodnější. Nicméně, Česká soda tedy nebyla satirou fungování či nefungování České televize, nebylo v ní žádné odhalení, jak fungují mediální mechanismy. Česká soda byla parodií na jednotlivé pořady nebo lidi, aniž by nám chtěla cokoli sdělit. Smějeme se zkrátka tomu, že Bohumil Klepetko má klepetka, Taťáňa Míková se tahá za pindíka, Petra Špalková je Sama doma úplně ožralá a doktor Sova pořád někomu volá telefonem a uděluje nevyžádané rady. (Smál jsem se tomu jako blázen, když jsem byl v pubertě, a směju se tomu dodneška.) 

V této významové vyprázdněnosti je dokonalým produktem 90. let, v nichž se ztratilo jakékoli směřování a jakýkoli nepřítel. Je pak ale zvláštní používat Sodu jako příklad čehokoli, co by nám mohlo pomoct dnes v dělání satiry, nebo co by opravedlňovalo stesky, že "už to není jako bývalo". Za to, že je Česká televize upjatější, může téměř výhradně jen aktivita našich tuzemských pseudo-konzervativců, před nimiž se ČT potřebuje v pudu sebezáchovy chránit.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account