Začátek března

Nad králem černočerných a extrakrvavých komedií Quentinem Tarantinem se začínají vznášet mračna pochyb, zda je jeho filmová poetika nadále únosná a jestli je oceněníhodná na filmových festivalech či Oscarech. Začalo to tím, že se reportérka New York Times Farah Nayeri zeptala na tiskové konferenci v Cannes, proč Tarantino ve svém novém filmu Tenkrát v Hollywoodu nedal představitelce hlavní ženské role Margot Robbie více řádek dialogu, když je přece známo, o jak talentovanou herečku jde.

Skutečná událost z roku 1969, kdy banda zfanatizovaných vyznavačů kultu Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě, zatímco byl její manžel, režisér Roman Polanski, pryč, znamenala symbolicky konec 60. let a éry nevinnosti hnutí hippies, z jehož řad původně vrazi a vražedkyně pocházeli. Pro Tarantina je to poprvé, co kdy ve svém filmu vychází z historických reálií a většina děje snímku s maximální pečlivostí sleduje poslední hodiny a minuty, které dělí Sharon Tate od zavraždění. Režisér však reportérčinu otázku odbyl velmi stroze jedinou větou: „No, prostě odmítám vaši hypotézu.“

Působilo to jako facka, navíc odpověď nedávala příliš smysl, protože reportérka autorovi díla nepodsouvala žádnou hypotézu. Kdybychom v dějinách tiskových konferencí v Cannes chtěli najít největší projevy filmařské arogance, tahle by se s přehledem umístila v top 5. Sama Margot Robbie, známá z upovídaných filmů typu Vlk z Wall Street nebo Já, Tonya, za nějž byla nominovaná na Oscara, se snažila situaci zachránit prohlášením: „Všechny momenty, kdy jsem na plátně, jsou poctou Sharon. Tragédie se týká ztráty nevinnosti. Chtěli jsme ukázat její skvělé stránky beze slov. Málokdy dostávám příležitost strávit tolik času v kůži postavy a považuji za zajímavé, že jsem ji mohla prozkoumat bez dialogů.“

Následovala smršť negativních reakcí na Twitteru, jakým způsobem Tarantino mluví s novinářkami, v Guardianu pak publicista Roy Chacko napsal sloupek Proč je načase zrušit Tarantina, kde tvrdil, že to, jak se autor vyžívá v zobrazování násilí na ženách, by nás mělo donutit odmítnout jeho filmy, nedívat se na ně a nenominovat je na jakékoli ceny. Vrcholem pak byl minulý týden kolektivní článek jednoho redaktora a dvou redaktorek v magazínu Time, kteří v názorné infografice spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech tvoří a mluví muži, a kolik ženy.

Téma barvy kůže se stalo v Hollywoodu ožehavějším než kdy dřív. Hned tři případy vzbudily spoustu vášní a každý z nich nastoluje jiné téma. Nejprve je tu snímek King Richard, jenž má pojednávat o otci a trenérovi tenisových hvězd, sester Williamsových. Richarda Williamse měl hrát Will Smith, jenomže se proti tomu zvedla vlna nevole, neboť odstín jeho pleti je velmi světlý, zatímco Williams patří mezi velmi tmavé černochy. Pak je tu nová hraná verze disneyovky Malá mořská víla, již má ztvárnit devatenáctiletá afroamerická zpěvačka Halle Bailey. Pamětníci původního snímku z roku 1989 však často namítají, že víla Ariel byla bílá zrzka. A naposledy přišlo oznámení, že v nové bondovce převezme kódové označení 007 ženská černošská agentka v podání Lashany Lynch.

Každý z těchto případů má jiné pozadí, jinak závažný rozměr a jinou míru opodstatnění. Ve všech případech jde určitě o snahu rozšířit rozmanitost v obsazování rolí. Tyto důvody jsou v současnosti stejnou měrou důsledkem politické korektnosti, která vyzdvihuje dosud marginalizované menšiny, jako prostého komerčního kalkulu. Drahé hollywoodské filmy necílí na jednotné, ale velmi rozrůzněné globální publikum, u nějž lze předpokládat vysoký podíl „menšin“. Celkově se pak chodí na značku určitého příběhu (bondovka, disneyovka, Hvězdné války, Avengers) a v něm zabalený pestrobarevný ansámbl tak, aby to částečně odpovídalo dnešnímu rozložení společnosti.

Kdyby to nebylo dobře propočítané, tak by už takové snímky mnoho let značně prodělávaly. Místo toho ale dobývají stále větší trhy. Tyto snímky proto nevznikají proti přání většiny diváků a divaček, ale naopak na jejich poptávku, proto je nutné brát to pragmaticky. Samozřejmě, že někdy jde primárně o průzkum trhu, co publikum přijme, jako je tomu třeba u nové Malé mořské víly.

Plejádu amerických filmů 40. a 50. let, které tvoří jádro klasického filmu noir a tudíž i programu našeho festivalu, na Křivoklátě každoročně doplňují snímky místní provenience, které vznikaly buď paralelně v téže době či o pár let později a jež vykazují noirové tendence.

Věční spolurežiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník se narodili ve stejném roce, vystudovali spolu televizní žurnalistiku a letos se přehoupli k jednačtyřicítce. Mají za sebou řadu dokumentů a mírných provokací v mezích zákona; některé získaly i ocenění, jako třeba Ženy SHR v Jihlavě nebo K oblakům vzhlížíme na Českých lvech. Dušek z této dvojice tíhne spíš ke komice a mystifikaci (viz jeho Mein kroj nebo Mufíme si pomáhat, různé díly Ano, šéfe!), Provazník naopak spíše k dramatu (kriminální seriály Mamon a Dáma a král), a i vzhledem a projevem jsou černá a bílá. Zkrátka jinjanoušci, spolu chyceni, spolu pověšeni.

Snímek Staříci, který prezentovali před oficiální kinopremiérou v Karlových Varech a na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kombinuje obojí naturel: smrtelnou vážnost i trapnou směšnost. Dva (asi) osmdesátníci, kteří byli oběťmi perzekuce v 50. letech, se někdy po roce 2000 rozhodnou pomstít se soudci, jehož zvůle je stála roky v kriminálu a postihla hrdelními tresty i další nevinné lidi. Tento soudce přitom po revoluci unikl justiční spravedlnosti. Vzhledem k jejich věku už ale tato pomsta nemá tak akční průběh jako ve většině jiných mstitelských filmů a plouží se šnečím tempem jako jedna z nejpomalejších road movie všech dob.

Dušek s Provazníkem tu vlastně najednou odvážně tematizují hned dvě v současnosti nepopulární věci – vykonstruované soudní procesy v 50. letech za socialismu a dožívání starých lidí v reálném kapitalismu. Málokdo by si asi vsadil na to, že z toho vyjde jeden z nejlepších tuzemských snímků tohoto roku.