Začátek dubna

Horory jsou obvykle nízkorozpočtový žánr, od nějž se očekává, že mu stačí jen průměrné tržby, aby se zaplatil. Na trhu domácího videa si většinou vede stejně dobře nebo ještě lépe než v kinech, takže se nevyplatí dělat z něj událost pomocí nákladné reklamní kampaně. Spoléhá se na diváckou setrvačnost a potřebu bát se, často i s výběrem úplně naslepo a bez orientace na konkrétní film. Jen málokdy se horor dostane v žebříčcích návštěvnosti vysoko, jako byly Vymítač ďábla a Čelisti v 70. letech nebo Šestý smysl v 90. letech.

Pokud se nevyužije míšení žánrů, v 80. letech například s komedií jako u Krotitelů duchů nebo s akční dynamikou jako u Vetřelců, nemá čistý, notabene nadpřirozený horor téměř šanci překročit na tržbách magickou hranici 100 milionů dolarů v amerických kinech. Tvrdí se sice, že dávný hitmaker Alfred Hitchcock byl „králem hororu“, ale to je snad nejmylnější klišé v dějinách kinematografie; z mnoha desítek Hitchcockových filmů lze za horory označit snad jen Ptáky a možná ještě Psycho, všechno ostatní jsou thrillery a mystery filmy.

Proto je takovým zjevením, že adaptace knižní hororové klasiky TO utržilo jen v amerických kinech přes 327 milionů dolarů. Jde o něco tak unikátního, že se to těžko vysvětluje. Ano, Stephen King je zavedená veličina, nicméně většina filmů podle jeho knih neskončila komerčně moc dobře a za hororovou klasiku je považováno snad jen The Shining, u nějž však režisér Stanley Kubrick hodně změnil předlohu. Panuje dokonce jakési všeobecné srozumění, že King je obtížně zfilmovatelný autor a formát celovečerního filmu jeho dílům nevyhovuje. Čím víc fantastiky a epičnosti (jako u nedávné Temné věže), tím hůře; naopak civilněji pojaté příběhy typu Misery nechce zemřít, Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle dopadají dobře.

Důvod úspěchu prvního dílu TO spočívá nejspíš v tom, že si jednak dovolil velkorysou stopáž 130 minut a z knihy vykrojil jen její polovinu, přesněji jenom tu dějovou linii, v níž jsou hlavní hrdinové ještě děti. Druhý důvod pak nejspíš souvisí s novodobou oblibou 80. let jako ideálního retro dějiště. S popularitou netflixovského seriálu Stranger Things, jenž letos uvedl již třetí sezónu, vzrůstá naše přesvědčení, že tou nejlepší érou filmových dějin byly osmdesátky, kdy se ještě točily filmy čistě coby zábava. Sedmdesátky jsou oproti tomu moc umělecky ambiciózní, temné a syrové, a devadesátky zase příliš rozjuchané, povrchní a už poněkud sterilní, další dekády pak do žánrových filmů vkládají příliš mnoho podtextů a přesahů, případně děj proplétají složitou kombinatorikou vztahů.

Jenomže právě TO je snad ten nejkomplikovanější horor všech dob; kniha má 1138 stran a jedná se o jakési kompendium hororových motivů a podzápletek a o laboratorium, jak děsit čtenářstvo a publikum. Jinými slovy, lidé jsou na TO nalákáni příslibem čehosi jednoduchého (vraždící klaun v kanálech) a pak jsou vyděšeni tím, jak je to složité. Jak se podařilo druhému dílu završit celé vyprávění a jak se na něm podepsal status blockbusteru, jenž hororu jinak nepřísluší?

Pětatřicetiletý scenárista Petr Kolečko má za sebou 38 divadelních her, 7 celovečerních filmů a 11 seriálů, z nichž mnohé mají i druhou sérii. V 25 letech už byl uměleckým ředitelem v divadle A studio Rubín a do povědomí veřejnosti se dostal před devíti lety díky seriálu Okresní přebor. Za drama Masaryk má Českého lva (spolu s Alexandrem Koenigsmarkem a Juliem Ševčíkem), což byla také jeho jediná nominace za jakýkoli film, jenž dělal. V roce 2007 získal Cenu Evalda Schorma za divadelní hru Láska, vole a v roce 2008 byl nominovaný na Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.

V jistém ohledu oslňující bilance však těžko může zastřít celkovou nadprodukci. A stejně tak je snadné vidět, že autor v nějakou chvíli pochopil, jak může být sice kreativní v divadle, kde se ale nedá moc dobře vydělávat, a tak se vrhnul do filmového a televizního průmyslu. Zatímco dříve byla některá jeho divadelní díla moralizující a angažovaná (určitě proti něčemu, ne snad pro něco), filmová a televizní tvorba se bez korekce silných spoluscenáristů a režisérů sváží k něčemu jinému, co není snadné pojmenovat.

Ostatně i loňský seriál MOST!, na jehož výslednou podobu měl velký vliv Jan Prušinovský, se dá těžko klasifikovat. Je to hodně uvolněná komedie, ironická sociální kritika, snůška rasistických a sexistických stereotypů, dobře maskovaná humanistická agitka? (Pokus o odpověď najdete v následujícím textu.) U filmů, které Petr Kolečko napsal sám, se nejednoznačnost rozplývá: Padesátku nebo Bajkery nebude opravdu nikdo podezírat z toho, že mají vypovídat něco o současné společnosti, příběhy se vezou jen na vlně prvoplánových vtipů se sexuální tematikou. Můžeme to brát jako čistě komerční zakázky a „odskok jinam“, ale prakticky jde o něco jiného.

Pozice Petra Kolečka je nyní natolik silná, že si svůj poslední scénář Přes prsty, „romantickou komedii“ odehrávající se v prostředí ženského beach volejbalu, mohl i sám zrežírovat, ačkoli nestudoval FAMU, ale DAMU. Tímto filmem se tak definitivně stává kompletním a výhradním autorem, nikoli jen „nájemním libretistou“. Návštěvnost za první víkend byla téměř 80 tisíc diváků a divaček, což je výborný výsledek. Je Petr Kolečko hitmaker za každou cenu a chce nám svou komedií něco sdělit?

Uplynulo deset let od doby, kdy finská firma Rovio Mobile vydala hru Angry Birds, jíž se potom na různých platformách a v různých verzích prodalo přes 100 milionů kusů. Úkolem hráče nebo hráčky je pomocí obřího praku vystřelovat různé druhy opeřenců, kteří boří domečky zeleným prasatům. Roztomilá grafika a snadné ovládání, kdy se hráč víceméně spoléhá na řetězovou reakci pádů jednotlivých objektů na sebe, udělaly z Angry Birds globální fenomén. Zpracovat tuto čistě fyzikální hříčku do podoby celovečerního dějového filmu pak znamenalo podobnou výzvu jako zfilmovat Tetris coby existenciální drama.

První snímek Angry Birds vznikl v roce 2016, stál kolem 70 milionů dolarů a v kinech utržil celosvětově kolem 350 milionů. Na Disneyho, který navíc nedávno spolknul nejlukrativnější animační studio Pixar, nebo na konkurenční DreamWorks proslulý sériemi Shrek, Madagaskar či Kung-fu Panda, se Angry Birds komerčně vůbec nechytají. Každá nová disneyovka a pixarovka nyní míří k tržbám kolem miliardy dolarů a cokoli pod tři čtvrtě miliardy by bylo považováno za propadák. Animační divize studia Sony, která má na svědomí Angry Birds, hraje spolu s animační divizí studia Fox, jež stojí například za čtyřdílnou Dobou ledovou, vyloženě druhé či třetí housle.

V portfoliu Sony najdeme jako největší hity třídílný Hotel Transylvánie, dvoudílné 3D Šmouly či dvoudílnou ztřeštěnost Zataženo, místy trakaře. Tedy filmy, na něž se nikdo opravdově netěší a nikdo nevyžaduje další pokračování. Nicméně, když už se v nabídce kin objeví, rodičům nic moc jiného nezbývá, než jít se svými ratolestmi a tiše oněch pár desítek minut protrpět. Překvapivé je, že druhý díl Angry Birds k nám už přichází s pověstí, že je lepší než jednička. Jak poznamenala jedna americká recenzentka: „I prasata mohou létat a dvojky se můžou povést lépe než první pokusy.“