Začátek dubna

Zřejmě to je příliš velká událost a přitom příliš malý příběh na to, aby to vystačilo na jeden film. Jak jinak si vysvětlit, že 17. listopad 1989 nikdy nestál žádnému filmaři nebo filmařce za to, aby z něj udělali celovečerní podívanou? Osudný den je úběžník, k němuž se vztahujeme se vzpomínkou, co kdo právě dělal a kde byl, když se to stalo. Ale masa mnoha lidí nedělá děj, nejsou v ní vztahy a osudy. Také masakr je anonymní, bití lidé nemají jména, druzí ani tváře, neboť jsou skryté pod přilbami. Příběh typu „ráno jsem vstal, odpoledne jsem se chystal na demonstraci, v podvečer mě zbili a přes noc mě vyslýchali“, nemá dostatečný vývoj, přestože v sobě obsahuje násilí. Těžko na něm vystihnout konflikt člověka se systémem, který je letitý a existenciální. 17. listopad byl „pouze“ přelomem v delším dějinném příběhu, jehož počátek a konec musí každý historik či filmový tvůrce umístit jinam. Jak tedy čeští filmaři a filmařky nakládali s tématem Listopadu 89?

Apokalyptická akční sci-fi série Terminátor je s námi už 35 let. Dá se na ní dobře pozorovat, jak se vyvíjí akční žánr a naše představy o budoucnosti. Zatím poslední, šestý film s podtitulem Temný osud – jak jinak než „temný“, už jste někdy viděli sci-fi o světlých zítřcích (?) – každopádně znamená několikerý významový zlom. Jednak se jím na pozici producenta vrátil původní autor James Cameron, dále se v něm pracuje s motivem stárnutí a polidšťování samotného Terminátora, a konečně hodně jinak se tu nahlíží „mateřská figura“. Celá série je fascinujícím záznamem toho, jak se v akčních filmech můžou uplatňovat ženské hrdinky a jak ke sledování akce přilákat ženské publikum.

Terminátor 1 z roku 1984 je vlastně převyprávěním mýtu o Kristovi. Mesiáš, jenž má zachránit lidstvo, vznikne „zásahem shůry“, jenž je analogií „neposkvrněného početí“. Dospělý John Connor vysílá pomocí stroje času zpět do minulosti vojáka, který jej zplodí s jeho matkou Sárou. Tím tedy John vznikne „z ničeho“, neboť bez svého počinu v budoucnosti by se vůbec nenarodil. Celá série je postavená na podobných paradoxech, což neničí její kouzlo. Sáru (budu se držet českého zápisu jména Sarah) má však zabít terminátor, kybernetický organismus – kovový skelet pokrytý živou tkání, kterého z budoucnosti vyšle umělá inteligence Skynet, jež povstala proti lidstvu a hodlá ho vyhubit. Skynet je tedy něco jako Herodes, který dává zabíjet neviňátka, a Sára také odchází do exilu, aby unikla jeho úkladům. S vojákem Kylem Reesem zplodí Johna, Kyle po souboji s terminátorem umírá a Sára ho musí zničit sama v obřím hydraulickém lisu. Nalezením čipu, jenž má terminátor v hlavě, však poskočí technologický pokrok rychle kupředu a v roce 1996 má proběhnout apokalypsa.

První díl, jenž přišel pouze na 6,5 milionu dolarů, byl tedy především variací na horory s pomalu chodícími sériovými vrahy, kteří se téměř nedají zabít a před nimiž se nelze ukrýt, ale nakonec je zlikviduje panna, do té doby pasivní a bezbranná. Arnold Schwarzenegger byl však nejen variací na Michaela Myerse z Halloweenu nebo Jasona Vorheese z Pátku třináctého. Byl i pokusem, jak vůbec uplatnit bývalého kulturistického šampióna na filmovém plátně. Jeho enormně svalnatá postava totiž byla příliš nadživotná a nelidská a jeho herecký rejstřík zase omezený, takže figura nezastavitelného kyborga mu sedla dokonale.

Ačkoli šlo o záporáka, terminátor získal své fanoušky – v tom ostatně navázal na mnoho hororových monster z 80. let, kromě výše jmenovaných třeba i na Freddyho Kruegera z Noční můry v Elm Street nebo na Pinheada z Hellaisera. S terminátorem totiž různá filmová klišé, kdy padouši i klaďasové vydrží příliš mnoho úderů, pádů a průstřelů a zároveň mají dokonalou mušku, dostala svou ryze technickou logiku. Podobný stroj by ve skutečnosti mohl existovat a je zbytečné řešit, čím by byla svalová tkáň vyživována. Při obrácení schématu „uvnitř živá tkáň – mozek a páteř, na povrchu kovový skelet“, jež proběhlo u Robocopa, již nešlo nic namítat.

Je to vpravdě revoluční myšlenka – když něco po někom chceš, zeptej se ho, jestli mu to nevadí a zda s tím souhlasí. Nebo to naopak zní jako ta nejsamozřejmější věc na světě? Zdá se, že v současnosti se společnost ohledně flirtování a randění rozdělila na dvě skupiny.

Jedna přistupuje na to, že máme maximálním způsobem dbát na souhlas a obecně co nejvíce komunikovat, druhá bere takové požadavky jako omezování vlastní svobody a narušení dřívějšího základního srozumění, které není třeba komplikovat. Co se škádlivá, rádo se mívá, kluci jsou prostě kluci a potřebují zaujmout dívky tím, že se trochu naparují a nenechají se jen tak odbýt. Ti hodní a zakřiknutí zůstávají na ocet, zatímco sebevědomí a průbojní slaví úspěch. Bad boys jsou zkrátka přitažlivější a alfa-samci vedou smečku. Tak nějak by se dalo shrnout přesvědčení těch, kteří se odvolávají na zlaté časy.

Co na tom, že není jasné, kdy ty zlaté časy byly. Z mé zkušenosti filmového kritika bych si troufal tvrdit, že archetyp úspěšného svůdce tady s námi není dlouho, ale jeho podoba a hlavně chování se datuje někdy do přechodu na zvukový film, tedy do 20. až 30. let 20. století, kdy se mužští hrdinové začali na plátně vyjadřovat nejenom gesty a činy, ale i slovy. A museli to dělat výrazně.