Začátek dubna

Reality shows jsou tady s námi již více než dvacet let. Přesněji, různé odrůdy se objevovaly už mnohem dříve, ale ona hardcore podoba, kdy se spojuje dohromady šmírování a izolace, začíná někdy v roce 1992 britskou soutěží Survivor o přežití na opuštěném ostrově. O pár let později, v roce 1999, přišla nizozemská soutěž Big Brother, kde byli soutěžící v uzavřené vile sledovaní 24 hodin denně kamerami. Hlavní sláva tohoto formátu trvala zhruba deset let, v Česku proběhla zhruba v letech 2005 – 2006, kdy Big Brothera na NOVĚ porazili ve sledovanosti VyVolení na Primě, a poprvé se tak prolomila hegemonie jednoho komerčního kanálu.

Mezitím se televizí globálně přehnala vlna talentových, kuchařských a tanečních soutěží, a dokonce i samotné reality show se vnitřně hodně proměnily a začalo se v nich dost experimentovat nejenom s obyčejnými lidmi, ale stále více i s jejich vlastním, reálným životním prostředím. Když letos v dubnu stanice Netflix nabídla sérii Too Hot To Handle (Příliš přitažliví na to, aby vydrželi), působilo to jako anachronismus.

Film Bourák, jenž režíroval Ondřej Trojan, ve kterém hraje jeho bratr Ivan a k němuž napsal scénář Petr Jarchovský, se měl stát prvním lákadlem k tomu dostat více lidí do českých kin. Místo toho se stane mementem, jak filmy pro masy nedělat. V době psaní tohoto textu má Bourák na ČSFD hodnocení kolem 30 %, čímž se zařadil mezi nejhůře hodnocené české snímky poslední dekády spolu s Kameňáky, Babovřeskami, Bastardy, Bony a klid 2, Létem s gentlemanem nebo Donšajny a nejspíš se z této společnosti nikdy nevyhrabe. Víkendová návštěvnost přes 16 tisíc lidí není malá, ale ani skutečně masová, a o osudu titulu rozhodne až druhý týden, až začne fungovat šuškanda.

Trojanové přitom vždy (i každý z nich samostatně) byli zárukou, že vynakládají energii na něco jiného než rychle vyprchávající zábavu; sbírali České lvy i nominace na Oscary, stanovovali si vysoké cíle. To, že se nyní pokusili o něco zcela nezávazného, však není samo o sobě diskvalifikující. Jejich společné dílo vzhledem, tónem a způsobem vyprávění není ukřičeně troškovské ani neumětelsky magnuskovské, ani hanzlíkovsky, olmerovsky či menzelovsky senilní. Je to film krize středního věku, který se ji cíleně snaží podat natolik stylizovaným způsobem, aby všechny skeptiky okradl o jejich zbraně. Cokoli bude vytknuto, se dá vysvětlit jako záměr. Film tak působí jako řidič na dálnici, jenž v rádiu slyší: „Pozor, jeden nebezpečný šílenec jede na D1 v protisměru!“ Na což odvětí: „Jak jeden? Všichni!“

Co je tedy důvodem tohoto filmového karambolu, jaký se v porevolučních dějinách naší kinematografie stal naposledy s Wilsonovem? Budou k tomu potřeba i spoilery…