Existují vážné filmy, které po nás chtějí, abychom je brali vážně. Pak existují komické filmy, které po nás chtějí, abychom je brali nevážně. A pak existují vážné filmy, které nelze brát vážně, a to je záměr. Do této poslední kategorie spadá hororová hříčka Takové krásné šaty, kterou natočil britský režisér Peter Strickland. Motiv šatů, které vraždí své majitele, patří do podobného ranku jako český Upír z Feratu, kde své řidiče likviduje závodní auto. Věci, které neposednou své majitele a donutí je vraždit ostatní, ale zároveň zabíjí ty, kteří je vlastní, do určité míry převrací konvence žánru.

Strickland, jenž má za sebou mimo jiné záznam koncertu Biophilia od Björk či etapu učitele angličtiny v Maďarsku, se vždy věnoval podivným projektům. V Británii v 90. letech režíroval na divadle Kafkovu Proměnu, natáčel krátké bizarnosti jako Bubblebum a založil si hudebně-kulinářské těleso The Sonic Cathering Band, s nímž putoval po světě. Jeho celovečerní hraný debut Katalin Varga vznikal v amatérských podmínkách čtyři roky a teprve se snímkem Barberian Sound Studio o míchání zvuku k fiktivnímu italskému hororu se posunul na profesionální úroveň. Následoval Pestrobarvec petrklíčový (Duke of Burgundy), jenž byl zakoupený i do české distribuce, o zvláštních erotických hrách aristokratky a její poddané. Tady začala spolupráce s podobně výstředním producentem Benem Wheatleym, který sám režíruje fantasmagorické a psychedelické věci, jako je Pole v Anglii.

Strickland je sám cinefilní autor a točí výhradně pro cinefilní publikum – je třeba přistoupit na specifickou poetiku a klíč, kdy jsou daná díla utkána z odkazů na jiné filmy či celé historické etapy; pro režiséra jsou to především 60. a 70. léta. Ostatně sám název Takových krásných šatů v origináe – In Fabric – říká něco o tom, že je to v látce, vláknech a švech, ale v zásadě v povrchu, textuře.

Nabarvené ptáče devětapadesátiletého scenáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula je z hlediska svého vzniku nejspíš nejnáročnější počin v dějinách polistopadové české kinematografie. Ostatně o jeho výjimečnosti byla Česká filmová a televizní akademie po pár dnech od premiéry přesvědčena tak jasně, že jej poslala do nominačního klání na Oscary. Jedenáct let trvající snažení o získání autorských práv na stejnojmennou celosvětově proslulou knihu Jerzyho Kosińského z roku 1965, psaní sedmnácti verzí scénáře, shánění velkorysého rozpočtu ve výši 175 milionů korun a natáčení ve třech zemích během několika ročních období. To vše s postupně rostoucím dětským nehercem v hlavní roli, mezinárodním štábem, za použití černobílého širokoúhlého materiálu a s výsledkem o délce 169 minut, během nichž se úhrnně mluví sotva devět minut a jediná hudba zazní až při závěrečných titulcích. Krásný námět na faktografickou knihu nebo na celosemestrální přednášku na FAMU na katedře produkce.

K tomu nutno připočíst, že jde o první tuzemský snímek, jenž se po pětadvaceti letech objevil v hlavní soutěži filmového festivalu v Benátkách, a to navíc v mimořádně silné konkurenci několika oscarových držitelů. K uvedení na festivalu se pak váže i legenda o tom, že ze sálu během jednoho promítání odešly na dvě stovky diváků, údajně kvůli nesnesitelně krutým výjevům, mezi něž patří upalování zvířat i lidí, vydloubávání očí lžící, znásilnění skleněnou lahví, sekvence různých druhů mučení a bití, střílení civilistů včetně dětí a také náznaky pedofilie a zoofilie. V zahraničních recenzích se potom objevovaly přehnané výrazy jako „torture porn“ (mučitelská pornografie) a ohlasy se rozštěpily na hodnocení „krutě krásné“ a „prázdně násilné“.

Jak chápat poselství snímku, z nějž oproti knižní předloze zmizel hodnotící vnitřní komentář hrdiny? Václav Marhoul v rozhovorech mluví o nadčasovosti tématu, kdy příběh putování snědého sedmiletého židovského chlapce během druhé světové války napříč nejmenovanými slovanskými zeměmi získal na aktuálnosti kvůli pár let staré migrační vlně. Najednou to tedy není film o druhé světové, o holocaustu nebo antisemitismu, ale o všech dětech, které dodnes přicházejí ve válkách o život, rodinu a domov; příběh o tom, že ve válce se nechovají brutálně jenom vojáci, ale i civilisté, kteří se zaštiťují „ochranou tradic a komunity“ před kýmkoli, kdo se liší.

Horory jsou obvykle nízkorozpočtový žánr, od nějž se očekává, že mu stačí jen průměrné tržby, aby se zaplatil. Na trhu domácího videa si většinou vede stejně dobře nebo ještě lépe než v kinech, takže se nevyplatí dělat z něj událost pomocí nákladné reklamní kampaně. Spoléhá se na diváckou setrvačnost a potřebu bát se, často i s výběrem úplně naslepo a bez orientace na konkrétní film. Jen málokdy se horor dostane v žebříčcích návštěvnosti vysoko, jako byly Vymítač ďábla a Čelisti v 70. letech nebo Šestý smysl v 90. letech.

Pokud se nevyužije míšení žánrů, v 80. letech například s komedií jako u Krotitelů duchů nebo s akční dynamikou jako u Vetřelců, nemá čistý, notabene nadpřirozený horor téměř šanci překročit na tržbách magickou hranici 100 milionů dolarů v amerických kinech. Tvrdí se sice, že dávný hitmaker Alfred Hitchcock byl „králem hororu“, ale to je snad nejmylnější klišé v dějinách kinematografie; z mnoha desítek Hitchcockových filmů lze za horory označit snad jen Ptáky a možná ještě Psycho, všechno ostatní jsou thrillery a mystery filmy.

Proto je takovým zjevením, že adaptace knižní hororové klasiky TO utržilo jen v amerických kinech přes 327 milionů dolarů. Jde o něco tak unikátního, že se to těžko vysvětluje. Ano, Stephen King je zavedená veličina, nicméně většina filmů podle jeho knih neskončila komerčně moc dobře a za hororovou klasiku je považováno snad jen The Shining, u nějž však režisér Stanley Kubrick hodně změnil předlohu. Panuje dokonce jakési všeobecné srozumění, že King je obtížně zfilmovatelný autor a formát celovečerního filmu jeho dílům nevyhovuje. Čím víc fantastiky a epičnosti (jako u nedávné Temné věže), tím hůře; naopak civilněji pojaté příběhy typu Misery nechce zemřít, Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle dopadají dobře.

Důvod úspěchu prvního dílu TO spočívá nejspíš v tom, že si jednak dovolil velkorysou stopáž 130 minut a z knihy vykrojil jen její polovinu, přesněji jenom tu dějovou linii, v níž jsou hlavní hrdinové ještě děti. Druhý důvod pak nejspíš souvisí s novodobou oblibou 80. let jako ideálního retro dějiště. S popularitou netflixovského seriálu Stranger Things, jenž letos uvedl již třetí sezónu, vzrůstá naše přesvědčení, že tou nejlepší érou filmových dějin byly osmdesátky, kdy se ještě točily filmy čistě coby zábava. Sedmdesátky jsou oproti tomu moc umělecky ambiciózní, temné a syrové, a devadesátky zase příliš rozjuchané, povrchní a už poněkud sterilní, další dekády pak do žánrových filmů vkládají příliš mnoho podtextů a přesahů, případně děj proplétají složitou kombinatorikou vztahů.

Jenomže právě TO je snad ten nejkomplikovanější horor všech dob; kniha má 1138 stran a jedná se o jakési kompendium hororových motivů a podzápletek a o laboratorium, jak děsit čtenářstvo a publikum. Jinými slovy, lidé jsou na TO nalákáni příslibem čehosi jednoduchého (vraždící klaun v kanálech) a pak jsou vyděšeni tím, jak je to složité. Jak se podařilo druhému dílu završit celé vyprávění a jak se na něm podepsal status blockbusteru, jenž hororu jinak nepřísluší?