V roce 2016 uváděla česká kina komedii Teorie tygra, jež přilákala početné publikum, které obvykle sleduje filmy už jen v televizi. Unikátní bylo rovněž to, že zatímco většina nových snímků vydrží v kinech zhruba dva až tři měsíce, Teorie tygra se držela v žebříčku dvaceti nejnavštěvovanějších filmů více než tři čtvrtě roku.

Navíc se jednalo o přelom ve zdejší komediální tvorbě. Tento snímek jako první – při zachování jisté divácké atraktivity – tvrdil, že lidé ve středním a pokročilejším věku mají právo na uklidnění. Zatímco Marie Poledňáková nás do té doby vytrvale zásobila komediemi, v nichž lidé nad padesát let stále podléhají vášnivé lásce s trochou sexu, a Jiří Vejdělek nás přesvědčoval, že ideálně šedesátníci a šedesátnice se oddávají sexu naplno, aniž by k tomu potřebovali lásku, a že můžou své volnomyšlenkářství hlásat do světa.

Tehdy debutující Radek Bajgar, bývalý psychiatr a šéfredaktor Reflexu, nám poprvé řekl, že generace dnešních babiček a dědečků už nechtějí ani sex, ani lásku, ale jenom klid jeden od druhého. Samozřejmě, že primárně potřebují klid muži od žen, co se je pořád snaží vychovávat a omezovat. A protože muži v jeho sebeomluvném pojetí neumějí, nechtějí a nemusejí umět komunikovat, je pro ně lepší předstírat bláznovství. (Důkladný rozbor oné perverzní tygří teorie si můžete přečíst zde.)

Po necelých třech letech přichází Radek Bajgar s další „komedií ze života“ nazvanou Teroristka. Hlavní role byla prý psána na tělo Ivě Janžurové a jejím tématem je boj obyčejného člověka proti zlu. Bývalá učitelka češtiny Marie tráví důchod v zahrádkářské kolonii poblíž Prahy, kde pečuje o svou nemohoucí umírající kolegyni Evu. Klid jim však kazí aktivity místního mafiánského podnikatele Macha, který provozuje hlučnou noční diskotéku a nově začíná podporovat domobranu složenou z myslivců na motorkách. (Ano, čtete správně.) Po sérií příkoří, završenou tím, že jeden z myslivců zastřelí druhé pančelce psa, se první, mobilní pančelka rozhodne, že podnikatele sprovodí ze světa, aby „z malého fašouna nemohl vyrůst velký fašoun“. Od svého bývalého žáka, nyní propuštěného recidivisty a automechanika, si opatří zbraň a začne se učit střílet.

Zní to skoro zajímavě, až na to, že téma mstivé důchodkyně postrádá čitelnou stylizaci. Teroristka ani náznakem není crazy komedie, v níž by postavy napadaly ztřeštěné věci, jež by se na sebe absurdně kupily. Není to ani důsledná černá komedie, v níž by postavy měly posunuté základní morální hodnoty a kde by se pracovalo s cynickým pohledem na svět. Je to jakýsi téměř nepopsatelný patvar, který šalamounsky nabízí lidovou či spíše populistickou verzi spravedlnosti a pouze naprázdno se ohání komediálním laděním. Stejně jako u Teorie tygra ani zde nejde primárně o vyprávění něčeho napínavého či zábavného, ale o traktát o tom, jak je svět špatný a jak ho učinit lepším.

Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou zcela neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. A to nejenom tak, že vám internet nabízí reklamy na prodloužení penisu. Databáze slouží coby rozšíření aktuální paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, automobil zase rychlé nohy nebo koně, rentgenové paprsky nám umožní vidět věci a těla nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako naši domácnost, proto máme třeba v počítači koš, kam odhazujeme smazané soubory.

Dlouho jsme se báli, že čím více techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnější budeme. Možná se to děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat a vyloženě antropomorfizovat (tvarovat dle lidského vzoru) nejmodernější vynálezy kybernetiky. Kdo má iPhone, tak si občas popovídá s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Čtyřletá robotka Sophie, vyrobená v Hongkongu, má lidskou tvář, umí rozpoznávat lidské obličeje a konverzovat na předem stanovená témata. Předloni získala občanství v Saudské Arábii a stala se tak první umělou bytostí se státní příslušností.

Ve stejné době Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci a pamatovat si nejen vaše jídelní a sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů. V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři němé panny Rebecca, Yasmine a Lucy, jež jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen a musíte do patřičných poloh si je musíte nastavit sami. Letos si v Hongkongu 42letý amatér Ricky Ma sestavil za 35 tisíc liber robotickou ženu, jež vypadá přesně jako Scarlett Johansson.

Ani jeden z těchto případů zatím neodpovídá tomu, jak si filmoví tvůrci představovali budoucnost sexu, ale blížíme se tomu pomalými a nezvratnými krůčky; někde softwarem, někde materiálem, někde tvarem. Virtuální sexchatování ani dotýkání se na dálku přes digitální rukavice lidstvu zjevně nebude stačit. Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů v kinematografii najdeme. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze, Dr. Who, Futurama nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i v realitě tak málo mužských sexrobotů, kromě robotického gigola ve Spielbergově A.I. umělé inteligenci?

Japonsko je zemí, v níž se téměř vše dělalo či dělá jinak než v euroamerické civilizaci. Papírové domy, v nichž neexistují dveře, postele a židle, jak je známe; zahrady z kamenů; syrové jídlo; absence jednoho boha, ale víra v obrovské množství duchů a démonů; nejuznávanější sportovci jsou ti nejtlustší; manželky manželům povolují chodit do bordelu a nechávají si odtamtud nosit účtenky; na ulicích stojí automaty s použitými dívčími kalhotkami pro fetišisty a tak dále. Nemusíme podléhat všem stereotypům, že Japonsko je navždy zemí samurajů a letců kamikaze, ani že by celá tamní kultura byla totálně nesrozumitelná a bláznivá. Nicméně můžeme ho poznávat i přes filmy, které jsou mnohdy nesmírně bizarní.

Zapomeňte nyní na Akiru Kurosawu, který se snažil o vznešené umění, jež se bude líbit i západnímu publiku, a často se inspiroval Shakespearem, Dostojevským a westerny. Podívejte se, kterých dvanáct filmů musíte vidět, abyste si mohli říct: „Znám to nejdůležitější z japonské popkultury.“ Kultovní snímek neznamená nesmírně populární a známý film, ale spíše divný, oblíbený úzkou skupinkou znalců. Něčím je kontroverzní a podvratný, poskytující zábavu jak tím, že je něčím výjimečně zvládnutý, tak tím, že je v jakémsi ohledu nedokonalý a vyvolává nezamýšlený smích. Kultovní je takové dílo, které nás nutí klást si otázku, jestli vůbec rozumíme tomu, co je kvalitní film. Je to kategorie „mimo dobro a zlo“.

Článek byl původně psán pro magazín ForMen, nicméně nakonec se v něm počet filmů musel zmenšit a nebylo možné přidávat ukázky. Díky nim můžete tuto verzi textu brát jako takový seminární podklad pro případnou zkoušku na filmových studiích :)

Česká romantická komedie LOVEní měla předpoklady zpracovat zábavně fenomén seznamování se po internetu. Téma, které Zita Marinovová promrhala na jeden z nejtrapnějších tuzemských snímků posledních let, komedii Seznamku, mohlo vyjít přece jen zkušenějšímu Karlu Janákovi, jenž oslovil mladého scenáristu Jana Potměšila, známého popkulturního nerda, který se dokonale vyzná v komiksech a videohrách.

Skutečnost, že Jan Potměšil figuruje v titulcích pouze na pozici „spolupráce na scénáři“, ukazuje, že hlavní slovo měl 48letý Janák, jenž se do širšího povědomí dostal před čtrnácti lety díky komedii Snowboaďáci a následně se teenagerskou tematiku rozhodl vytěžit v Rafťácích a Ro(c)ku podvraťáků. Od dob dětského snímku Ať žijí rytíři! (2009) se ale jenom bezradně plácá. I další pokus o trochu dospělejší, řekněme dvacátnickou komedii 10 pravidel, jak sbalit holku (2014), nedopadl moc slavně – jak komerčně, tak v celkových ohlasech. Loňský technothriller Důvěrný nepřítel o domu s umělou inteligencí, jenž se „zamiluje“ do své obyvatelky, selhal ve věrohodnosti scénáře a propadl se do naprostého bizáru. Janák má z Hollywoodu dobře odkoukáno, jak by filmy asi měly vizuálně vypadat, ale jakýkoli „vnitřek“ nebo pohánějící princip ho nezajímá. Jeho díla pak většinou končí jako naprázdno klapající mechanismy, čistě behaviorální černé skříňky.

Pak ale těžko říct, jestli na LOVEní má být zajímavá zápletka s internetovými seznamkami nebo sama hlavní postava. U Zbouchnuté (2007) má hlavní slovo klíčová zápletka: „Půjdu, nebo nepůjdu na potrat, mám dát šanci náhodné známosti?“ U Deníku Bridget Jones (2001) je zásadní postava třicetileté oplácané ženy jako obecného typu i individuální osobnosti. Každý z těchto filmů je zároveň společenskou mozaikou zaznamenávající trendy svého vzniku tehdejší trendy – singles, věčně nedospělé muže či v třetím díle Bridget Jones těhotenství v pozdějším věku. Co nám čeští tvůrci říkají o změnách v seznamování v 21. století?

Sedm snímků z distribuce Film Europe se představí na právě startujícím festivalu Dny evropského filmu, který se koná od 4. do 21. dubna v Praze a dalších městech ČR. Nejnovějším titulem z nabídky Film Europe bude snímek TRANZIT, uváděný v distribuční předpremiéře. Film oceňovaného německého režiséra Christiana Petzolda byl zařazen do hlavní soutěže loňského berlínského festivalu a poté se v Česku představil na přehlídce Be2Can. Do širší distribuce zamíří až letos 11. května.