V české kinematografii uplynulých třiceti let lze najít asi jenom tři „lokální žánrové vynálezy“. První se objevila kategorie „chcípáckých filmů“ ve druhé polovině devadesátých let, jak ji ve společné diskusi v časopise Tamto definovali Petra Hanáková a Jaromír Blažejovský. Hlavním hrdinou bývá osamocený bloumající muž (alter-ego režiséra), který se cítí být ubitý kapitalismem a nedoceněný coby svého druhu mesiáš a vizionář. Jeho utrpení má vyvolávat identifikaci u podobně stavěných mužů.

V poslední dekádě, zhruba od Žen v pokušení (2010), se mluví o tzv. lifestylových komediích, kde se jedná jak o produkční (nepojmenovanou) formulku, tak o divácky a kriticky identifikovaný žánr, který je komerčně úspěšný. Děj se točí kolem vícegeneračních rodin či skupiny kamarádů či kamarádek a hlavní zápletkou bývá komplikované párování a trávení volných chvil na dovolené či idylickém venkově. Žánr má široký zásah, chodí na něj páry i samostatné dámské jízdy, často babičky a matky s dcerami či vnučkami.

Posledním subžánrem specifickým pro domácí polistopadovou kinematografii jsou „privatizační komedie“ raných 90. let. Jedná se o zhruba dvacet snímků, které vznikaly převážně mezi lety 1991 až 1995, přičemž některé ozvuky přetrvávají až do roku 1999. Éra barevných sak, podnikatelského baroka, všudypřítomných obálek pornočasopisů, falešných léčitelů a pocitů, že nyní je možné vše a svoboda znamená urvat si, co můžu, nalezla svůj poněkud hořký výraz ve filmech, které ani nevědely, co vlastně chtějí sdělit.

Černá komedie režiséra Bong Joon-hoa Parazit slaví od své premiéry na festivalu v Cannes úspěchy po celém světě. Kromě Zlaté palmy a Zlatého glóbu získal snímek přes 170 dalších ocenění a je nominovaný na 6 Oscarů. Vzápětí po jejich udílení, v úterý 10. února, vstoupí do českých kin speciální režisérská černobílá verze filmu. Ta je pro režiséra Bong Joon-hoa splněným snem a dle jeho slov přináší divákovi pronikavý zážitek, při kterém intenzivněji vyniknou herecké výkony hlavních představitelů i dramatický rozdíl mezi jednotlivými rodinami ve filmu.

Při sobotním udílení Cen české filmové kritiky byla vyhlašována i speciální kategorie nejlepší tuzemský film za poslední tři desetiletí. Z dodaných žebříčků jednotlivých filmových publicistů a publicistek, jichž je ve sdružení kolem padesáti, se na první místo se dostal Kolja (1996) Jana a Zdeňka Svěrákových.
Těsně druhý byl raně polistopadový satirický „rytmikál“ Kouř (1990) Tomáše Vorla a třetí pozdně rehabilitovaná satirická komedie Dědictví, aneb Kurvahošigutntag (1992) Věry Chytilové. V žebříčku se dále objevují, mimo jiné, i Pelíšky (1999) Jana Hřebejka.

Ankety jsou obecně zjednodušující cestou, jak něco reflektovat bez hloubky, pouhým výčtem a bodováním. A tak ani nemůžeme vědět, co přesně oněch třináct lidí, z nichž většina byla ochotná dát Kolju na přední místa, svých hlasováním zamýšlela. Mělo jít primárně o připomenutí toho, že jde o jediný český film, který za třicet let získal Oscara, a bylo by divné jej vynechat? Mělo jít o vyjádření, že se jedná o vzácný typ snímku, v němž se lidová obliba potkává s řemeslnou kvalitou a jde vlastně o český film hollywoodského ražení? Má to být poukaz, že v Koljovi dospěla poetika laskavého humoru Svěráků ke svému vrcholu a bez Svěráků si nelze českou kinematografii vůbec představit? Nebo si někdo z hlasujících myslí, že Kolja toho říká nejvíce nebo vypovídá nejlépe o sklonku minulého režimu a o vztahu Čechů a Rusů? Možná je v tom i něco jiného, ale k tomu později.