Systémové upozornění
Hlavní informace
hlava-meduzy

 

Videorecenze Hlavy medúzy si ještě zaslouží dovysvětlit, protože na sociálních sítích vzbudila poměrně poprask. Snažil jsem se v ní popsat, že existuje formát jakéhosi „prokletého brněnského krimi seriálu“, který začal s Martinem Tomsou v 90. letech, a dodnes to nekončí. V době, kdy se krimi snaží být buď nabušeně kvazi-vědecké, nebo sociálně citlivé a psychologicky věrohodné, dostáváme dílko, v němž nedávají smysl žádné policejní postupy a všichni se chovají jako trotlové a amatéři, a to jak policisté, tak zločinci.

Zároveň ve videorecenzi říkám hypotézu, že mnohé české seriály jsou špatné snad i schválně, protože v ČT kalkulují s diváckou skupinou 50+ jako těmi, kteří nechtějí nic moderního, dynamického, komplikovaného a vlastně ani realistického nebo technicky hodně profi zpracovaného, protože tím pak seriál přichází o „kvalitu českosti“. Léta jsme byli zvyklí na hnusné ploché, „řídké“ obrazy, nudně standardizované záběrování, hereckou machu…

Tato hypotéza není úplně vycucaná z prstu, za poslední roky takhle se mnou mluvily možná i desítky tvůrců. Platí to nejen pro ČT, ale i NOVU a Primu. Cokoli, co je moc atmosférické, hutné, rychlé, nebo naopak hloubavější a komplikovanější na pozornost, se vyhodnocuje jako „netelevizní“. Určitý druh lacinosti, nekvality, blbosti nebo totální polopatičnosti se naopak považuje za něco, co chce většina televizního publika, a to z velké části tvoří práce cílovka 50+.

Ve videorecenzi to říkám nešťastně. „Česká televize ani nechtěla, aby vznikl kvalitnější seriál. Zaměřila se na starší diváky, kteří oceňují spíš jednoduchý, možná dokonce něčím hloupoučký děj." Takhle to vypadá, že nekvalitu seriálu vyčítám divákům určitého, i když spíš nejasného věku (odkdy je vlastně člověk „starý“?).

Mým cílem ale nebylo urážet starší lidi. Cílem bylo říct, že ČT svou strategií uráží starší lidi, když si myslí, že jim toto stačí. Problém je, že se tu ke skupině 50+ přistupuje, jako by byla spíš 70+ a jako bychom žili stále v 90. letech a neexistovala nějakých 25 let quality TV, kterou samozřejmě sleduje mnoho lidí středního a vyššího věku.

Dnešní padesátníci nejsou většinově vyznavači dechovku, Chalupářů a Nemocnice na kraji města, vyrostli na zahraničních filmech 80. a 90. let, jejich vkus určoval spíš Spielberg a Tarantino, mnozí navíc byli první z těch, co měli předplacené HBO. Nepochybuju o tom, že jsou to právě dnešní důchodci, kteří za minulého režimu v 90. letech tvořili hlavní návštěvníky filmových klubů. To, že jim ČT cpe stále normalizační zábavu 70. a 80. let a tvoří díla, která na základě jejich formy (nikoli námětů) můžeme označit za neonormalizační, je součástí zdejší kulturní krize.

Uvědomuju si ale, že situace je komplikovanější. V ČT nepochybně mají své výzkumy sledovanosti a jejich strategie jim vychází správně. V řádech desítek procent se trefují a výjimky či menšina je nezajímají, nebo tuto menšinu odkazují z ČT1 na ČT2, ale spíš už jen ČT Art. Problém toho, že se speciálně ČT1 nechce posunovat moc dál, je hlubší. Bojí se ztráty věrného jádra, což jsou hlavní plátci koncesionářských poplatků. Tuto situaci jsem popisoval už vícekrát na jiných místech a není to nějaký můj čistě soukromý konspirační bláznivý nápad. ČT se stále bojí o to, že někdo ve Sněmovně vyvolá hlasování o koncesionářských poplatcích. Sledovanost zpravodajství, které osobně pokládám za nejprofesionálnější v této zemi (spolu s Českým rozhlasem) je sice dobrá, ale zároveň neustále vyvolává negativní reakce vládních i opozičních politiků.

Křehkou rovnováhu může pak vychýlit cokoli, co naruší i samotná estetická očekávání. Mnoho diváků nechává ČT na pokoji, protože jim přináší ukonejšení v podobě neonormalizační či devadesátkové formy vyprávění příběhů či způsobu herectví. Všechny výjimky jsou tvrdě vybojované a také tvrdě kritizované hlavní, nebo alespoň tou nejhlasitější diváckou skupinou, která má pocit, že televize je tu primárně pro ně a k potvrzování jejich názoru na svět a diváckých zkušeností. ČT si je k tomu sama vychovala a teď nemůže zprudka couvnout nebo zařadit jiný kurz. Svou historickou šanci propásla někdy před 10-15 lety, nyní to jen tak nepůjde.

Na ČT2 sice běžely krimi seriály jako severský Zločin a Most či anglosaské The Wire. Kdo chtěl, mohl i na jiných kanálech vidět věci jako True Detective, Narcos, Mindhunter, Top of the Lake, Fargo, Luther, Breaking Bad, Better Call Saul, The Fall, The Killing, španělský Papírový dům atd. 

ČT může čas od času vyprodukovat něco jako je Rapl či Redl a označovat to za „naši domácí quality TV“. Občas dovolí jako jedinému režisérovi Viktoru Taušovi experimentovat (Modré stíny, Vodník, Zrádci). Ale je toho málo a nevytváří se tu žádný nový standard, žádný přechod do nové éry, kdy většina už bude smířená se změnou estetické normy. Je potřeba onu „předpokládanou většinu“ zásobit lacinými věcmi, které možná produkčně ani nebyly tak laciné, ale lacině vypadají a chybí jim inteligence.

Když ve videu mluvím o tom, že se nějaká skupina diváků (a lhostejno teď jakého věku) chce cítit nad televizním dílem nadřazeně, neříkám tím automaticky, že takoví diváci jsou hloupí, a nejde mi o to cítit se nadřazeně nad nimi. Snažím se popsat rozdíl mezi paleo-televizí a neo-televizí, o níž psal už dávno Umberto Eco. Jeho postřehy mířily k tomu, že tradiční paleo-televize diváky vychovávala, kázala jim, byla zdrojem autority i propagandy. Neo-televize (projevující se naplno v 90. letech) se tváří přátelsky, snaží se diváky víc zapojovat, oslovovat, nechat je volat do vysílání, být účastníky mnoha soutěží. U paleo-televize byl divák podřízený a televizi důvěřoval, slovo z ní bylo slovem božím. U neo-televize určitým trikem tato autorita mizí, člověk má pocit, že má na něco vliv, ale přitom se na televizi stává jiným způsobem závislý. 

Anyway: o co jde u nás – televize v našem prostředí byla samozřejmě i nástrojem propagandy, a to silným. Ale zároveň už v období normalizace se snažila být přátelská, vlídná a roztomile blboučká. Stávala se každodenní výplní a diváci se museli cítit, že všemu rozumějí a nad vším mají navrch. Nikdo z nich nedělá blbce, pokud si odmyslí oficiální propagandu. V zábavě máme navrch my, obyčejní lidé. Nejenom, že se na obrazovce poznáváme, ale cítíme se o něco malinko chytřejší než postavy v seriálech. Toto je jeden ze zdrojů sebevědomí „obyčejného českého lidu“ – být chytřejší než televize. To, co se událo ve světové televizní tvorbě v posledních 20-30 letech, je revoluce, která jde daleko na hranici rozdílu mezi paleo- a neo-televizí.

Dnešní quality TV, která předběhla náročností tvorby i celovečerní filmy, a navrátila se vypravěčsky k realistickým a postmoderním knižním románům, už není možné přechytračit, není možné se nad ní povyšovat. Většinou jsme v těsném závěsu za dějem, za postavami i za autory. Znovu se dostáváme do sféry magického a kultického, díla obdivujeme po všech stránkách, máme k nim nábožnou úctu. Nejsou pro nás výplní plonkovního času, pomocí nových seriálů se povznášíme. Neshlížíme na postavy jako primitivní figurky, kterým „dokážeme poradit našim selským rozumem“. A představa, že by ČT toto úplně vzala divákům, je dost nemyslitelná. Mohlo by to vyvolat velké společenské nepokoje. Už teď se „elitáři z Prahy“ povyšují nad ostatní. Přitom i tito elitáři se cítí být vůči novým seriálům v podřízené, uctivé pozici těch, co hltají a nechávají se okouzlovat a trochu manipulovat.

Při pohledu na blbiny typu Hlava medúzy se nikdy necítíte být manipulováni. Můžete se cítit uraženi, ale nikoli přemoženi. Nechci tím říct naplno, že Hlava medúzy je tak strašně špatná zcela záměrně. Mnoho nepochybně uniklo v kontrolním procesu a výsledkem je nadmíru nepodařený zmetek. Měla to být jen standardně podařená šmíra, ale někde na výrobním pásu došlo k chybám. Nemusíte vidět chybu pouze v tvůrcích a individuální míře talentu či nezájmu, jde o to, že na určitou práci nemůžete ani najmout lidi, kterým by o něco šlo.

Kdykoli ale budete váhat, proč jsou mnohé české televizní seriály blbé, můžete počítat s těmito faktory:
1) Jde o konejšení publika, které je jinak rozrušeno televizními zprávami
2) Jde o vítězství kvantity nad kvalitou, kdy na sebe české televize (myšleno všechny) uvrhly kletbu, že „český divák má rád domácí televizní tvorbu“ a proto jí děláme procentuálně mnohem víc než většina zemí na světě, včetně onoho vzývaného Dánska.

Nekvalita českých televizních seriálů je chycena v této dvojité pasti, z níž zřejmě není úniku. Těžko říct, v jaké fázi jsme a zda proměna už probíhá a neuvidíme ji třeba s odstupem 5-10 let. Možná ale právě zjevení Hlavy medúzy a téměř jednomyslně negativní reakce na ni znamenají, že už toho má většina lidí dost, bez hledu na věk a cílovou skupinu, do níž ji někdo chce cpát.


Teoretičtější dovětek odpovídající na některé námitky, které zazněly na Facebooku

Jde o dispozitiv sledování, s čím se ten modelový, předpokládaný divák začne na televizi dívat. Někdy cca do první dekády 21. století (a možná ještě o dekádu později) byly v českých televizích velice jasně od sebe rozeznatelné televizní produkty a kinofilmy. Bylo úplně jedno, jestli šlo o seriál, zprávy, soutěž, dokument – vždycky, na základě použité techniky (kvality obrazu a zvuku) a některých výrazových prostředků (a jejich absence) šlo poznat, co je a co není „televizní“. 

Ten návyk na určitý televizní „look“ panoval už od dob normalizace (a dřív), akorát, že normalizační televize už přešla na barvu a snažila se vyrábět hodně obsahu – proto vytvořila jádro divácké „televizní zkušenosti“. Přitom ty obrazy jsou vždy „řidší“, „plošší“, standardizovaněji řezané/rámované. Obraz a zvuk kinofilmu je „hustěji definovaný“, má „vrstvy“ a „valéry“.

Toto přestalo být zřejmé v poslední dekádě až dvou, u ČT spíš méně. Západní quality TV setřela do velké míry rozdíl mezi kinofilmy a seriály. S nástupem nových digitálních HD televizí, také některé kinofilmy začaly na TV obrazovce vypadat jinak, divně, zpětně nedokonale.

Jádro mého argumentu, který mám odposlechnutý a vypozorovaný od profíků i z četby diskusí diváků, je ten, že část lidí chce mít i nyní televizní produkty takové, aby vypadaly „laciněji“. Ten termín v sobě zahrnuje primárně technickou a estetickou kvalitu obrazu a zvuku. Samozřejmě, jakmile se do produktu investuje méně a vzniká rychleji, tak se zkracuje, zjednodušuje a zlacinuje i jeho příprava, scenáristická práce, herecká příprava na roli apod. Proto televizní věci mají o něco hloupější scénáře a herecké výkony, ne vždy, ale často, zvláště při určitých nákladech.

Jde to ruku v ruce, ale první je pořád „look“. Není tedy ani nutné pro určité soudy sledovat kompletní horší korpus televizní produkce. Není třeba zkoumat, co se v nich přesně děje, a pamatovat si jejich názvy. Stačí tak pět sekund, možná půlminuta maximálně, aby šlo poznat, jestli je „look“ televizní nebo filmový/quality TV. Nepotřebuje na toto rozlišení nic víc ani obyčejný, klidně modelový divák. I ten ví, co chce a má „oko“. První pohled rozliší, co a jak, teprve pak přichází možnost zážitku, první je ale předpoklad sledování.

Dokonce není třeba ani vědět, jaký je momentálně přesný poměr mezi projekty, které se snaží být české quality TV a které jsou jenom „vata“ na vycpání vysílacího času. Jediné, co potřebujeme vědět, je to, že je tady povinnost vyrábět určité množství originální české tvorby, kde je důležitější to „česká“ než „originální“. A toto množství je cca 180 hodin ročně. Je samozřejmé, že pokud dánská TV zvládá 30-40 hodin, tak Cesko nemůže zvládat 180 hodin ve stejné kvalitě – technické, řemeslné ani umělecké. Dokud se nezmění objem té povinnosti, vždycky tu bude víc vaty než věcí, které mají větší ambice a větší „effort“ a „production values“.

Laciné věci musí vznikat, protože nemůže nikdy vzniknout dost těch, co chtějí být i lokální quality TV. A nejenom to, ony vznikají i nadále proto, že velká část publika je zvyklá na laciný „look“ a „low production values“. Dokonce jsou na to tak navyklí, že jim nevadí ani špatné scénáře. Toto všechno jim umožnuje vztahovat se k televiznímu produktu jako k něčemu, vůči čemu mají „navrch“ a co ani nemusejí vnímat naplno. Je to onen klasický „dispozitiv“ – „a žehlils někdy?“ (slavná věta z Vratných lahví), který ale platí obecně i pro muže. Nemuset se soustředit, nemuset podléhat fikci, nemuset považovat TV za něco „moc reálného“, poskytuje jeden z prvků tzv. ontologie bezpečí, jak se o sledování televize často mluví. Lidé se zčásti u TV chtějí cítit bezpečně. A není to jen tím, že příběhy jsou třeba kýčovité nebo nelogické nebo herci hrají moc „názorně“. Je to i tím, že celý produkt nepůsobí „intenzivně“, nevyvolává dojem „reálna“.

Nesmíme to tedy chápat „literárně“ a „divadelně“ a nemluvit primárně o kvalitě scénářů a herectví. Musíme tu mluvit primárně o „looku“ a dispozitivu, ontologickém bezpečí a pocitech reálna. Někdy je těžké rozlišit to od pomyslné umělecké nekvality, ale ta je až druhá v řadě. Je to z hlediska samotného média až vedlejší efekt. Hlavní je, že televizi chápeme jako „méně reálnou, méně dokonalou“ než je film.

Zpět k Hlavě medúzy. Ten seriál není strašlivě špatný, není to guilty pleasure, kdy si člověk užívá tu špatnost. Je jen o něco více nepodařený, než už asi bývá standard, což si lze vyvodit z ohlasů. Je nelogický, nerealistický, srandovní, přepjatý a – bohužel pro cílovku – moc krvavý. Najednou jsou dost vyhozeni z toho konceptu „bezpečí“. Je to něčím nepříjemné a nepřijímá to už ani cílovka tolik. Hlava medúzy je možná zlom, jeden z případů, kdy i oné cílovce, která chce laciný look a k tomu nedokonalý scénář, už tady rozpoznává, že to nestačí. A děje se to právě kvůli množícím se českým seriálům, které už tvoří novou mapu české quality TV se sepcificky lokální poetikou, jež nemusí kopírovat západní VOD produkty.

Teorie, že televize musí udržovat část produkce na určité úrovni, aby diváci „byli na svém“, a nebouřili se a nechtěli rušit koncesionářské poplatky, je něco, co dává hluboký smysl a je v tom samozřejmě část zdejší kulturní krize. Protože to strašně zpomaluje jakýkoli pokrok, pořád nás to nutí být mentálně v normalizaci.

Neznamená to ale, že se s dalšími roky neposunuje ona základní estetická a ontologická zkušenost s televizí. Samozřejmě, že ano, ale jde to pomalými krůčky. A ne, neznamená to, že když se posune technická kvalita, „look“ a zvýší se intenzita zážitku a zmenší se pocit bezpečí, že automaticky tím budou všechny seriály skvělé. Ani to neznamená, že lidé budou chtít rušit poplatky. Jen je to pomalý proces proměny. Zcela vědomě říkám, že nevíme, v jaké fázi jsme a rozhodně nejsem na pozici nějaké romantické beznaděje a sebemrskačství.

Hlavu medúzy lze do pěti sekund pouhým „lookem“ odhalit a zařadit, kam patří. Jinými parametry se ale začíná vymykat (násilí) a v něčem je to úplně standardní (průměrně blbé, nijaké). Platí to všechno naráz, není v tom protimluv. Dílo má vždycky víc vrstev a významů. Můj postoj k tomu seriálu nevychází z ničeho osobního k Filipu Renčovi – je mi tak jedno, jak je to jen možné. Ve videorecenzi dokonce říkám, že třeba právě řemeslně (ale myšleno i lookem) by mohl mít na víc. Jen součástí té lacinosti je i lacinost scénáře a jeho hluboký nezájem ke scénářům (a postavám). A samozřejmě tím neříkám, že třeba „Renč nutí hrát Jiřího Dvořáka špatně“. Dvořák hraje standardně tak, jak mu to umožnuje scénář a určitě se nesnaží to kazit.

Lidé pracující na vysokých postech v televizi nemluví tajně. Říkají jasně, kolik mají nutných hodin k výplni. Říkají jasně, jaké na to mají rozpočty, na jaký den vysílání. 6, 7 nebo 8 milionů na hodinu v pátek, sobotu nebo neděli, jak alespoň bylo to rozdělení před lety. Toto je postoj hlavounů, kteří tím ve směsici konformity a statečnosti hájí status CT. Jednotliví tvůrci pak s různou mírou otevřenosti sdělují, čemu všemu se museli podřizovat a jak museli slevovat z quality „looku“. Tu teorii, kterou prezentuju, mi formuloval jeden velmi inteligentní tvůrce, kterému věřím, protože má schopnost velkého odstupu od své práce a dovede přemýšlet hodně na institucionální úrovni. Tu teorii se nesnažím zdeformovat, snažím se ji formulovat extenzivně a vadí mi, pokud je zjednodušována, aby pak bylo snadnější se ji vysmát. Je nutné brát na vědomí propojení rovin (instituce-díla-diváci-legislativa) a dynamiku vývoje a nevidět jen jednu rovinu nebo to chápat staticky a nezměnitelně.

play


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account