Systémové upozornění

Filtr

45
Hlavní informace

Lion aneb Hledání ztraceného Mauglího

24. 2. 2017
Recenze

Australské drama Lion celovečerně debutujícího Gartha Davise si svých šest oscarových nominací zasloužilo. Dokonce to vypadá, že jde až o příliš modelový oscarový film. Vznikl podle skutečného příběhu, a to extra dojemného, téměř neuvěřitelného. Věnuje se tématům nalézání osobní identity, jinakosti, „menšinovosti“, adopcím a lásce, která překonává hranice genetiky, ras, jazyků, prostoru a času. Na ploše velmi snesitelných dvou hodin líčí čtvrtstoletí v životě indického chlapce, jenž zaspí ve vlaku a ztratí se své rodině. Adoptují ho dobře zajištění australští rodiče a on se v dospělosti rozhodne najít v Indii své příbuzné, což je v zemi s více než miliardou obyvatel téměř nemožné.

No, nemá cenu hrát si na překvapené – samozřejmě je najde, popláčou si a tím to skončí, akorát ještě uvidíme v titulcích dokumentární záběry skutečných aktérů a můžeme je tak porovnat s herci, kteří jsou o dost hezčí, protože v dojemných filmech o ušlechtilých činech to tak zkrátka musí být.

V Lionovi se nehraje na tajemství a šoky, film stojí téměř výhradně na atmosféře vyprávění, jež se snaží vyhýbat nejhorším klišé. V podstatě je to film, který se nás snaží přesvědčit, že se z něj nevyklube kýč, a to jak v okamžicích smutku, tak radosti. Pointu tedy snadno odtušíme, důležitým se stává proces.

John Wick hrdě propajdá druhou kapitolou

22. 2. 2017
Recenze

Keanu Reeeves se zdál být před pár lety vyhaslou hvězdou. Na začátku tisíciletí zářil v Matrixu, ale několik propadáků jako 47 róninů z něj v Hollywoodu udělalo téměř odepsaný kus. Záchranou jeho kariéry se stal v roce 2014 akční snímek John Wick, který byl tak jednoduše přímočarý, brutální a téměř nonstop pohyblivý, že znovu vzkřísil nejenom padesátníka Reevese, ale i celý žánr akčních stříleček, jež naposledy frčely v 80. a raných 90. letech.

Námět přitom působil téměř jako parodie – bývalému nájemnému zabijákovi zemře po těžké nemoci milovaná žena, kvůli níž svého řemesla zanechal, a zbude mu po ní pouze štěňátko. To však zabije zpovykaný ruský mafiánský synek a John Wick se rozhodne pomstít. Než se dostane až k hlavnímu viníkovi, zemře přes sedmdesát různých poskoků, někteří z nich možná i na srdeční zástavu, když zjistí Wickovu přezdívku, kterou je Baba Jaga.

Padesát odstínů našedlé vanilky

10. 2. 2017
Recenze

Z jisté matérie bič neupleteš. A když upleteš, tak nezapráská. A když zapráská, tak to není moc hezké na pohled. Co jiného může člověka napadnout, když zhlédne druhý díl sadomasochistického hitu Padesát odstínů... Tentokrát „temnoty“? A prosimváspěkně, když už jsme u toho, kde tam ta temnota byla, mohl bych ji vidět? Vždyť je to třetí slovo v názvu ještě nahodilejší než ve Slunce, seno, jahody, pár facek či erotika. Chvílemi tam nějaké rány padají, jsou tam i nějaké erotické scény a občas je to skoro tak legrační, jako by to byla záměrná komedie Slunce, seno, temnota.

Ale fakticky je to čirá, pustá šeď, bezdějová nuda, přešlechtěné porno, v němž chybí právě porno pasáže. Sledujeme hlavně konverzační mezihry, jimž scenárista věnoval tolik pozornosti, kolik už se tak dialogům v pornu věnuje. Že něco není v pořádku, dokládají i divácká hodnocení, která se pohybují (pod)průměrně kolem čtyř bodů z deseti možných. Samozřejmě je patrný velký rozdíl v hodnocení u mužů a u žen, ale to není překvapivé. Série Padesáti odstínů smutně dokládá, že „filmy pro ženy“ mají v Hollywoodu podřadné postavení.

Zakladatel nezapomněl na okurku

27. 1. 2017
Recenze

Jméno Ray Kroc většině Čechů asi nic neříká. Přitom jeho rodiče pocházeli z Plzně a jeho dílo zná asi každý – řetězec fastfoodů McDonald´s – impérium s 35 tisíci pobočkami po celém světě s čistým ziskem přes 4,5 miliardy dolarů ročně. Trochu potíž je nazývat jej „zakladatelem značky“ či dokonce vynálezcem systému rychlé obsluhy zákazníků, protože za nimi stojí, jak jinak, zapomenutí bratři McDonaldové. To, že si Ray Kroc titul „zakladatel“ dával natisknout na vizitky a nechal si tak od ostatních říkat, vychází z jeho nekonečné drzosti a ochoty překrucovat historii. Životopisný portrét tohoto velkopodnikatele je tak už ve svém názvu ironický nebo alespoň dvouznačný.

Pod rouškou hezouna

16. 1. 2017
Recenze

Čtyřiačtyřicetiletý Ben Affleck od počátků své kariéry bojuje s předsudkem, aby nebyl jenom za hezouna s americky řezanou čelistí. Proto si průběžně vybírá náročnější role (za Hollywoodland dostal cenu na festivalu v Benátkách), píše scénáře (uvedl se hned v pětadvaceti oscarovým Dobrým Willem Huntingem) a posledních deset let i režíruje, vždy podle kvalitních literárních předloh. Jeho debut Gone, Baby, Gone patří k nejlepším kriminálkám poslední doby, a není divu, že v adaptacích knih Denise Lehanea chtěl pokračovat. Gangsterka Pod rouškou noci (Live by Night) patří vyloženě ke splněným filmařským snům – moci si udělat poctivou retro „dobovku“.

Assassin's Creed je rádobychytrá blbost

23. 12. 2016
Recenze

Ještě nikdy se nestalo, aby se filmové adaptace počítačové hry ujal režisér, jenž má zázemí v divadle, nezávislé nízkorozpočtové kinematografii a převádění Shakespeara na plátno. Dvaačtyřicetiletý australský režisér Justin Kurzel, který naposledy zaujal naturalisticky násilným a přitom poeticky horečnatým Macbethem, vzbudil velká očekávání, když vešlo ve známost, že bude točit celovečerní verzi hry Assassin's Creed. Mohlo to znamenat, že někdo konečně vezme videoherní žánr vážně a přetvoří ho v něco „umělecky hodnotného“ či alespoň důstojného, co snese srovnání s jinými špičkovými popkulturními díly, jakými jsou Hvězdné války, Mad Max nebo některé komiksy od Christophera Nolana.

Ohnivé vozy: Opak klasického sportovního filmu

17. 12. 2016
Recenze

Tadadadádá, tadadadadá, tadadadádá, tadadadadá! Všichni tu melodii známe a slyšeli jsme ji stokrát, vlastně už ani nevíme, kdy prvně. Naposledy na ni oficiálně běhal Rowan Atkinson alias Mr. Bean v bílém tričku a trenýrkách po pláži při zahajovacím ceremoniálu londýnské letní olympiády v roce 2012. Kdykoli chtějí nějací tvůrci nechat někoho vznešeně běžet, případně si dělat legraci ze vznešeného běhání, použijí skladbu Chariots of Fire od Vangelise, a obvykle tím podkreslí nemotorné pohyby starých obtloustlých mužů nebo nějakých animovaných zvířátek.

Rogue One: To ani nemuselo bejt...

14. 12. 2016
Recenze

Nejočekávanější film vánoční sezóny, vedlejší příběh ze světa Star Wars, nazvaný Rogue One, nám od začátku dává najevo, že bude jiný. Neplují tu úvodní titulky za okraj záběru, atmosféra je hodně potemnělá, téměř se tu nežertuje, nemyslí se moc na menší dětské diváky, kamera se víc třese, víc se tu umírá, chybí tu jakýkoli malý roztomilý robůtek, členové rodiny Skywalkerů a rytíři Jedi, hudba Johna Williamse či momenty, kdy by hrdinové měli trochu klidu a jen tak si poklábosili. Jsou to tedy Star Wars, nebo ne? Co tu zůstalo a co nového, zajímavého přibylo?

Kaťácké šlehy Anděla Páně

5. 12. 2016
Recenze

Oh my God! Tohle je opravdu pekelná záležitost, očistec na zemi! Momentálně nejlépe hodnocený český film tohoto roku a absolutní tuzemský rekordman v návštěvnosti za první víkend v kinech (199 tisíc diváků), překonávající i Babovřesky. Anděl Páně. Dvě. Reloaded po jedenácti letech. Jde z toho úplně Jiří Strach. A Marek Epstein. A Lucie Bílá. A Jiřina Bohdalová. Budoucí prezidentský kandidát Michal Horáček tu hraje vysolárkovaného archanděla Michaela. Atd. atd. Jeden ze štěpných momentů, kdy se kritický vkus rozchází s tím masovým. Proč musí idea českých Vánoc splývat s kýčem? A jak národu největších ateistů prodat katolickou propagandu? Čtěte dále!

Červená želva plave v moři fantazie

2. 12. 2016
Recenze

Animovaný film se stal synonymem pro rodinnou podívanou. Očekáváme, že nás animáky budou oslovovat jako znalce jiných žánrů – hlavně akčních snímků, sci-fi a komedií – a že nám poskytnou totéž, ale v trochu nevinnější formě, kdy akce nebude moc brutální a humor vulgární. Děti se takto vychovávají ke konzumaci drsnějších, „dospěláckých verzí a dospělí se při sledování nenudí úplnými infantilnostmi. Když se ale v kinech objeví film, který se nechce ničemu podobat ani nic napodobovat a nutí nás zapojovat fantazii, je na místě zpozornět. Koprodukční francouzsko-japonský film Červená želva má tento potenciál a dokonce i oficiální razítko: vyhrál zvláštní cenu poroty ve vedlejší, „zvláštnější“ soutěžní sekci v Cannes – Un Certain Regard.