Systémové upozornění

Filtr

56
Hlavní informace

Cizinci ukrytí v mobilech

29. 5. 2017
Recenze

Italské komedie máme v Česku uložené v paměti hlavně jako něco, z čeho čerpal Zdeněk Troška při tvorbě Slunce, sena, jahod, facek a erotiky. Obecně se italské filmy, kupované do české distribuce, dělí na „vysoké umění“ (Fellini, Antonioni, Visconti či Bellocchio) a „lidové taškařice“ (různé ukřičené věci se Sophií Loren až po Maléry pana účetního a fackovačky Spencera a Hilla). Alespoň tak to může na povrchu vypadat. Chybí nám lepší divácké zázemí v běžné italské žánrové produkci (pokud vynecháme velikonoční biblické filmy pro televizi) i v tom „lepším mainstreamu“, kam spadá konverzační komedie Naprostí cizinci od Paola Genoveseho. Ta se v posledních týdnech stala překvapivým diváckým hitem menších městských kin. To se nepovedlo ani Robertu Andoovi s filmem Ať žije svoboda! a jediný, kdo má u nás podobnou návštěvnost, je Paolo Sorrentino se svou Velkou nádherou a Mládím.

Jenomže Naprostí cizinci nelákají na formální brilanci, opulenci a volně troušená moudra o životě. Sorrentino je příslibem kinematografického zážitku a požaduje od nás podřízení se režisérské vizi. Naprostí cizinci většinu lidí lákají jednoduše proto, že je zaujme zápletka: několik manželských párů se sejde u společné domácí večeře a pod vlivem okolností si zahrají hru na pravdu – doslova vyloží karty alias mobily na stůl a čtou si navzájem zprávy, které jim během toho večera přijdou. Nemají přece co skrývat, nebo ano? Klasický voyerismus nás nutí nahlížet do cizího soukromí a prožívat přitom vzrušení: Co by se stalo, kdybych byl/a podobné zkoušce podroben/a já?

Pátí Piráti z Karibiku překvapivě baví

26. 5. 2017
Recenze

Obvykle to bývá naopak. Existuje kniha nebo komiks, potom film a nakonec vznikne atrakce v zábavním parku. S Piráty z Karibiku v roce to bylo v roce 2003 poprvé naopak. Nejdříve existovala atrakce v Disneylandu, kde návštěvníci plují po lodičkách v jeskyni a všude jinde, a teprve potom vzniknul film. A do dnešního dne dokonce pět filmů. Piráti z Karibiku tak dali naději všem, že filmový příběh lze nakonec dopsat i k adaptaci Angry Birds nebo Tetrisu. Byl to tehdy odvážný počin, protože před ním se vinula série propadáků – filmy o pirátech byly prokleté již od 80. let kvůli snímku Piráti od Romana Polanského a krach Ostrova hrdlořezů v 90. letech potopil i celé hollywoodské studio Carolco.

Hlavouni Disneyho byli navíc zděšení, když viděli Johnnyho Deppa, který byl v té době spíše podivínským maskotem v bizarnostech Tima Burtona, a nyní s výrazně podmalovanými očními linkami vrávoral nepevným, opileckým a poněkud „gay vykrouceným“ krokem coby kapitán Jack Sparrow. Jenomže se stal zázrak – Piráti z Karibiku se proměnili v megahit a vrátili do velkorozpočtových hitů hned tři parametry, jež do té doby nebyly v kurzu: dobové kostýmy, špínu za nehty a v obličeji a čistou romantiku pro chlapce i dívky – pro jedny šermovačky a pro druhé čistou lásku.

Vetřelec: Covenant dovysvětluje, co nás ani nezajímá

17. 5. 2017
Recenze

Zdá se až neuvěřitelné, že uplynulo téměř čtyřicet let, co diváci ve tmě kinosálů poprvé uviděli Vetřelce a jejich srdeční rytmus, hladina obsahu žaludku i peristaltika střev se výrazně vychýlily od normálu. Na svou dobu nezvykle odporný film vyvolal v lidech prazákladní děsy: ženám zveličeně připomínal útrapy těhotenství a porodu, mužům zase evokoval představy, že i oni by mohli být znásilněni. Hlava vetřelce se inspirovala deformovanými potracenými plody, vzhledem penisu a zároveň vagíny plné zubů, která naopak může kastrovat. Celý vetřelec je pak podivným hydridem člověka, zvířete a stroje, nadaného kolektivní inteligencí „včelího úlu“. Kosmická loď budoucnosti ve filmu působí jako strašidelný gotický zámek či ponurá katedrála a venku se rozprostírá nekonečné prázdno, v němž vás nikdo neuslyší křičet – staří latiníci tomuto druhu děsu říkali horror vacui.

Série Vetřelců nyní čítá čtyři regulérní díly vzniklé v letech 1979, 1986, 1992 a 1997, dva neoficiální crossovery s Predátory (2004 a 2007) a oficiální mezičlánek a prequel – film Prometheus z roku 2012. Režisérovi Ridleymu Scottovi bude skoro osmdesát let a Vetřelec pro něj zjevně znamená životní lásku; téma, na němž může osvědčit své futuristické vizionářství a v případě Promethea a Covenantu i znalost dějin umění, neboť odkazy na dávná díla protkávají celý děj. Postupem času je pro něj méně důležité strašení, klíčovými se stávají otázky, které si pokládal i v Blade Runnerovi (kde operuje stejná nadnárodní korporace Weyland): Odkud pocházíme? Kdo nás stvořil? Jak jsme se vyvinuli? Covenant je film s nádherným plakátem, úžasnými uměleckými návrhy a několika obrazovými výjevy, které utkví v hlavě, ale Mirka Spáčilová mu dá nakonec 60 %. Ale nejen ona, jedná se zkrátka o film, který se v různých databázích drží sotva lehce nad průměrem. Většinu lidí nedokáže úplně zklamat, ale co tu vlastně chybí?

Íránský Klient rozehrává oscarové divadlo

12. 5. 2017
Recenze

Režiséru Asgharu Farhádímu se s psychologickým dramatem Rozchod Nadera a Simin v roce 2012 podařilo vyhrát Oscara za nejlepší zahraniční film. V Íránu, jeho rodné zemi, to vyvolalo asi takové oslavy, jako když čeští hokejisté vyhráli olympiádu v Naganu. Konečně si této země, jejíž snímky slaví již několik desetiletí úspěch na světových festivalech, všimli i v Americe. Když Farhádí letos získal druhého Oscara za drama Klient, vstoupil navždy mezi velikány světové kinematografie.

Kvadratura The Circlu

9. 5. 2017
Recenze

27letá Emma Watson, jež se snaží vymanit z hermionovské škatulky, patří k nejvyhledávanějším herečkám na internetu. Zapadá také do generace těch, kteří většinu svého života prožili na síti a ani si nevzpomínají, jaké to bylo bez ní. Obsadit ji tedy do role mladé ženy Mae, která začne pracovat ve velké technologické firmě a díky náhodě se stane globální online hvězdou, dávalo dost dobrý smysl.

Snímek The Circle bývá někdy označován za techno-thriller, jindy dokonce za sci-fi, často také za drama. Na thriller je tu ovšem málo napětí, na sci-fi příliš málo extrapolace a na drama málo charakterizace postav. V první půli jde ovšem o dobrou satiru a pohled do pouze zdánlivé budoucnosti, neboť skoro všechno se dnes už děje. Příliš mnoho lehkovážného sdílení osobních informací, dohled „Velkého bratra“ nad našimi životy a převaha velkých korporací nad státem a demokracií.

Uteč před bílou nadřazeností

2. 5. 2017
Recenze

Horor Uteč, který chvílemi přechází do komedie a satiry, je zatím asi nejlépe hodnoceným filmem roku a možná bude v poměru cena a výnosy zároveň tím nejvýdělečnějším. S rozpočtem ve výši necelých pěti milionů dolarů už vydělal skoro 200 milionů, a to zatím neměl premiéru v mnoha zemích. Osmatřicetiletý scenárista a režisér Jordan Peele, jenž se zatím proslavil především jako komik v seriálu Key and Peele, považuje příběh o černošském mladíkovi, který jede k rodičům své bílé přítelkyně, za velmi osobní, byť ne autobiografické dílo. Ještě aby...

Uteč připomíná, jak blizoučko a slizoučko k sobě mají horor a komedie, ale jeho cílem není, abychom se cítili lépe. Je sice natočené velmi lehkou rukou, ale natolik promyšleně napíná nervy a důsledně pracuje s mnoha rasovými stereotypy a žánrovými klišé, že nás nutí o prožitých emocích přemýšlet lehce nepříjemným způsobem. Co se s námi děje, když se díváme na film, v němž je hlavním hrdinou, obětí a nakonec i agresorem černošská postava?

Masarykův smutek po otčině

10. 4. 2017
Recenze

Film Masaryk je dnes převážně chápán jako kauza, nikoli dílo. Mluví se o něm jako o projektu, který pomocí fikané strategie využil udílení Českých lvů jako vlastní propagační kampaň. Podle počtu udělených sošek se stal křišťálově nejlepším českým snímkem všech dob, čímž předstihl Hořící keř a Je třeba zabít Sekala. Na letošním ročníku zvítězil i nad Antropoidem, Olgou Hepnarovou a Rodinným filmem, čímž porazil zároveň „Hollywood“ i „festivalový art“. Za první víkend celoplošného nasazení do kin na něj přišlo 96 tisíc diváků, což je nejvíce, co se kdy povedlo snímku, jenž vyhrál na Lvech hlavní ceny. V komerčním souboji pak porazil komiks Logan a nejnovějšího King Konga.

Pokles diváckého zájmu v druhém týdnu se pohybuje kolem magických 40 %, což je hranice, jejíž výrazné překročení znamená, že o filmu koluje špatná pověst nebo že se celkově vyčerpala jeho přitažlivost. Nicméně, téměř 210 tisíc diváků a téměř 30 milionů korun za první měsíc jenom na českém trhu je meta, o níž tvůrci mohli jenom snít. Jejich hlavní ambice prorazit s Masarykem ven na Západ (pod titulem A Prominent Patient) se však zatím nenaplnila. Při premiéře na festivalu Berlinale se vyrojily spíše pochybovačné až posměšné recenze, které snímek označují za zmateně vyprávěný a nechtěně komický kvůli své přehnanosti, a tím se jeho šance na případnou další distribuci ztenčují. Tolik rozporuplnosti volá po malé analýze, a to ze všech stran...

Life is life, nanánánana

25. 3. 2017
Recenze

Při sledování vesmírného sci-fi hororu Život (Life) se diváci dělí do dvou skupin. Jedni vidí napůl plnou a druzí napůl prázdnou sklenici. Pardon za klišé, ale tady sedí jako jiné klišé na hrnec. Prvních zhruba deset minut jsme lákáni na vědecky seriózní podívanou o tom, jak astronauti na orbitě zachytí modul z Marsu převážející vzorky tamní půdy. V nich najdou zárodečnou buňku živého organismu a pokusí se ji kultivovat. Během půlhodiny se ale ocitáme v jiném žánru, kdy původně ňuňu tvoreček přezdívaný Calvin začne decimovat posádku, a to tím, že jí nejprve způsobí ztrátu inteligence, neboť jak jinak vysvětlit, že se všichni začnou chovat jako v teenagerské vyvražďovačce?

Disney zaseknutý v opakování

16. 3. 2017
Recenze

Disneyho studio se v posledních letech rozhodlo, že bude starší verze animovaných pohádek převádět do hrané či přinejmenším fotorealistické podoby. Po Popelce (2015) a Knize džunglí (2016), jejichž originály pocházejí z 50. a 60. let, nyní vstupuje na plátna Kráska a zvíře, remake klasiky z roku 1991, který se stal prvním a dodnes jediným animovaným snímkem nominovaným na Oscara v kategorii Nejlepší film roku.

Odstup více než čtvrt století se zdá být dostatečný k tomu, aby nová verze mohla vizuálně ohromit a snad i přebít vzpomínku na původní snímek. Ten se přitom dodnes prodává na nosičích pro domácí kina, hraje se v televizích a vztah si k němu vytvořila i generace nejmenších dětí. Jenomže v dnešních multiplexech by tato původní 2D pohádka nejspíš působila poněkud chudě. Proto měl nový film rozpočet 160 milionů dolarů a nešetřilo se na ničem.

Kong je vytuněný brak

10. 3. 2017
Recenze

Takzvané monster filmy patřily dlouhá desetiletí mezi tu nejčistší zábavu, u níž nebylo nutné přemýšlet. Přesněji, někdy v 30. až 50. letech minulého století vzniklá monstra reflektovala určité válečné strachy, různá zohavení vojáků po bitvách, vize árijských nadlidí nebo mutaci způsobenou atomovým výbuchem. Později, když se v kinematografii stal barevný materiál dostupným i pro lacinější snímky, se monster filmy přeměnily vyloženě na pouťovou atrakci, pojízdný dům hrůzy či demolition derby. Křehkost a umělost rozbíjených věcí i celých domů a měst dávala najevo, že náš svět, lidská civilizace, je jen tenkou slupkou a snadno odstranitelným nánosem na planetě Zemi, v jejíž evoluci vznikli mnohem větší a mocnější tvorové než my.