Systémové upozornění

Filtr

86
Hlavní informace

Rozpůlení Avengers

25. 5. 2018
Recenze

Komiksový trhák Avengers: Infinity War překonal nové Hvězdné války v rychlosti výnosu. Jenom v USA za první víkend dosáhl na tržbách přes čtvrt miliardy dolarů. Momentálně má doma kolem 600 milionů dolarů a miliardu a čtvrt v zámoří. V globálním kontextu je na tom lépe než předchozí Avengers i překvapivě megaúspěšný Black Panther, jenž zafungoval hlavně v afroamerické komunitě.

Jako by Infinity War existovala jenom k překonávání rekordů, neboť se zde zhmotnilo desetileté úsilí studia Marvel o natlačení všech superhrdinů do jednoho filmu. Tedy, fakticky půjde o filmy dva – zatím nepojmenovaný čtvrtý díl Avengerů bude mít premiéru až za rok, 3. května 2019. Podobnou strategii rozdělení filmu na dva na sebe návazné díly použil i Matrix (Reloaded a Revolutions), později pak Harry Potter, Twilight a Hunger Games, ti si ovšem nechávali kratší časový rozestup mezi premiérami, a to zhruba půl roku.

Může to vypadat, že každý nový komiksový film překonává ty ostatní, a navíc že komiksy válcují všechny ostatní žánry. Ovšem v historickém náhledu, kdy se počítá i inflace cen lístků, však Avengers ještě nepředčili Temného rytíře (2008) a nachází se pod mnoha disneyovkami, Hvězdnými válkami, kolekcí Indiana Jones, Jurským Parkem, E. T. Mimozemšťanem, Avatarem, Benem Hurem, Vymítačem ďábla, Doktorem Živagem a Jihem proti Severu. Tomu se z moderních filmů přibližuje jenom Titanic. Nežijeme tedy v žádné převratné éře, kdy se chodí více do kina na jednotlivé tituly nebo kdy kultura totálně podléhá komiksovému vidění světa.

jj

Avengers mění podobu kinematografie v tom, že si zvykáme na filmy s provázaným fikčním universem. Na plánování nikoli pětiletek, ale desetiletek výroby. Dříve byl kvůli složitým autorským právům problém, aby se hrdinové různých příběhů potkávali, publikum navíc nebylo tak dobře obeznámené se všemi postavami. Nyní uneseme i 156 minut děje, v němž se dávní známí objevují často jen na pár minut, vymění si mlčenlivé pohledy, a pak zase zmizí.

Akce se odehrává na několika místech současně, nikdo se moc nezdržuje vysvětlováním. Zatímco batmanovští Temní rytíři fungovali ještě jako samostatné filmy, které dávaly smysl, aniž byste museli vidět předchozí díly, u Avengers už to neplatí. S jistou bezohledností se předpokládá, že jste fanoušci a že jste se nepřišli bavit do kina s tím, aby vám někdo všechny informace naservíroval pod nos. Musíte se zorientovat sami a pospojovat si z útržků a náznaků celistvý obraz. (Jak jinak bychom mohli cítit smutek při letmém setkání Nataši a Bruce...)

Infinity War je po třech Iron Manech, třech Captainech America, třech Thorech, dvou Strážcích galaxie, dvou Avengers, jednom Hulkovi, jednom Spider-Manovi, jednom Dr. Strangeovi, jednom Ant-Manovi a jednom Black Pantherovi již devatenáctým filmem z Marvel Cinematic Universe a údajně bude následovat dvacet dalších. Producenti hovoří o třech fázích, přičemž v první začínali angažovat režiséry, kteří obvykle nedělali velké filmy a nebyli to žádní hitmakeři.

Jednotlivé postavy prožívají své „origin story“ a postupně se z malého zemského měřítka přenášíme stále více do kosmického meziplanetárního kontextu, přibývají různé časoprostorové dimenze a varianty vývoje v alternativních vesmírech. Probíhá rovněž neustálý přesun od technologie k magii; novou magii vidíme jako technologii, kterou ještě neumíme dobře popsat. (Jak jinak vysvětlit čarodějnické triky Dr. Strange nebo sbírání a používání kamenů nekonečna, které provádí Thanos?) Jaký styl a témata přinese další fáze vývoje, zatím nevíme.

SPOILER ALERT
Tvůrci se ale budou muset vypořádat s tím, že v Infinity War umře celkem šestnáct postav, s nimiž jsme toho mnoho prožili v několika filmech. Umírá se v půlce děje, ve finále i po titulcích. Ještě nikdy se v dějinách komiksových filmů nestalo, že by příběh byl o prohře a že padouch vyhraje na celé čáře. Můžeme se jakkoli utěšovat mantrou „to be continued...“, ale stalo se něco nezvyklého.

Jaký typ vyprávění tedy Infinity War nabízí? Jsou zdejší úmrtí odlišná od ostatních komiksů? Čeho chce vlastně dosáhnout Thanos a o jaký typ padoucha jde?

Měsíc Jupitera učí zvednout zrak

15. 5. 2018
Recenze

Občas nějaký film působí, jako by spadnul na Zem z jiné galaxie. A většinou stačí, aby se v něm mluvilo maďarsky. Natož když se na začátku objeví titulek, že Jupiter má 67 měsíců, ale jen na jednom z nich, Evropě, je možný život. Potom začíná být jasné, že půjde o kosmologické dílo. Fantazijní vyprávění, nahlížené z nebeské perspektivy, z níž se pozemské hemžení jeví nicotně a nepochopitelně. Obzvlášť, když se jedná o uprchlickou krizi a maďarské zdravotnictví.

Mladý Syřan Aryan při ilegálním nočním přechodu hranice schytá několik kulek do hrudníku, ale po chvíli zázračně vstane z mrtvých a začne se vznášet k oblakům. Pak kouzlo přestane působit a on se opět zřítí korunami stromů k zemi. Když o několik hodin později své schopnosti zděšeně předvede v ordinaci uprchlického tábora cynickému doktoru Sternovi, začíná jejich zvláštní pouť za vykoupením. Nevěřící Tomáš se dotkne Ježíšových ran a možná uvěří v něco vyššího nad námi...

Snímek Měsíc Jupitera od třiačtyřicetiletého režiséra Kornéla Mundruczóa provází pověst jednoho z vizuálně nejpůsobivějších filmů poslední doby. Západní recenzenti se většinou omezují na jeho přirovnávání k filmům Alfonsa Cuaróna Potomci lidí a Gravitace, občas někdo zmíní Inception od Christophera Nolana. Přitom autor svými dlouhými záběry navazuje spíš na domácí tradici, kterou určoval třeba Miklós Jancsó svými desetiminutovými scénami, v nichž se postavy pohybovaly ve dvou, třech i čtyřech plánech najednou.

Vedle toho, že všichni oceňují hutnou atmosféru a výjimečně působivé trikové sekvence, u nichž i divák se cvičenějším okem často váhá, jak vlastně daný záběr vzniknul, panuje celkem výrazná shoda na tom, že film je obsahově slabý, respektive jaksi nedodělaný, nedořečený, roztříštěný na mnoho témat. Rád bych se pokusil tento názor vyvrátit.

(Následující text obsahuje spoilery.)

Tomb Raiderka bez prsou

2. 4. 2018
Recenze

Herní fenomén Tomb Raider je tady s námi od roku 1996, čili neuvěřitelných 22 let. Jen málo her mělo takový dopad na herní průmysl jako právě tato gamesa. Především se jedná o hru, která naučila masy hráčů a hráček prožívat akci z perspektivy, kdy se díváme na trojrozměrný prostor zpoza zad či temene hlavní postavy.

Ne, že by tu předtím podobné hry vůbec nebyly, ale Tomb Raider nabídl maximum volnosti pohybu a zároveň dostatečně inteligentní kameru, která se plynule přizpůsobovala probíhající akci a dala se jí i částečně aktivně uzpůsobovat. Dříve se tento způsob zobrazení používal spíše pro méně akční adventury, kde byly změny úhlu záběru více fixované a přednastavené – například v hororové sérii Alone in the Dark nebo sci-fi Fade to Black.

Tomb Raider byl zároveň první skutečně slavnou hrou, kde byla hlavní akční hrdinkou žena. Opět – našli bychom i dřívější příklady, ale obvykle šlo o hry, které nabízely možnost volby hrát za muže či ženu a také to byly hry, které přitahovaly obvykle mužské hráče. Tomb Raider zapříčinil to, že akční hry chtěly hrát více i ženy, zatímco mužským hráčům nevadilo, že nemají na výběr z více variant.

Dalo by se spekulovat, jak je to potom s genderovou identifikací. Může se mužská mysl vnořit do ženského těla a upozadit sebe sama, nebo je pak ženské tělo ještě více podřízeno mužskému pohledu a ovládání? V případě Tomb Raidera platilo dráždivě oboje – část hráčů prožívala intenzivně pády a smrt hrdinky, do níž byli virtuálně vtěleni; část si občasně užívala bolestné vzdechy a pády, když její tělo pozbylo kontroly.

Vejdělkova volha jede na diváckou jistotu

12. 3. 2018
Recenze

Pětačtyřicetiletý režisér a scenárista Jiří Vejdělek se u publika zapsal jako tvůrce divácky „všeobjímajících“ snímků, a to od roku 2006, kdy měl premiéru jeho film Účastníci zájezdu. Od té doby nás vytrvale zásobuje svými příběhy o životě „obyčejných Čechů“, jejichž jedinými starostmi je, s kým kdysi spali a s kým by mohli spát teď – vždy pojato v rozverném a tělocvičně-výkonnostním duchu. Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011) zformovaly jakýsi etalon, jak se dělá velký tuzemský hit – přijít s košilatým námětem, nechat postavy mít životní úroveň zhruba jako Francouzi, Němci nebo Švýcaři, odhalovat soukromé erotické archivy starších hrdinů a každou druhou minutu pronést zásadní moudro, kterak to máme v životě vést, přičemž pokud to tak neděláme, jsme nudní suchaři a pokrytci.

Je pravda, že Jiří Vejdělek nejspíš nikdy nechtěl skončit jako pouhopouhý prasečkářský hitmaker a rád by potěšil maminku či další příbuzné i tím, že umí udělat něco okoukaně duchaplného. A tak natočil třeba Václava (2007), v němž pracuje s rainmanovským schématem prosťáčka božího, či Roming (rovněž 2007), v němž se nám všem snaží dokázat, že není rasista, a proto do hlavních rolí Romů obsadil Bolka Polívku a Mariana Labudu. Když se v Něžných vlnách (2013) pokusil propojit voyeurismus s duchaplností a přišel s příběhem erotického pubertálního zrání na sklonku minulého režimu, kde rande způsobí listopadovou revoluci, byla návštěvnost náhle asi čtvrtinová. Zdálo se, jako by se výdělečná značka jaksi zadrhla.

Spielbergova skrytá válka proti vládním lžím

28. 2. 2018
Recenze

Málokdy má český distributor takovou potřebu vysvětlovat názvem, o čem film vlastně je. „Akta Pentagon: Skrytá válka“ je snad nejdelší převod superkrátkého originálního titulu The Post, jakého se kdo kdy dopustil. Ne, že by to nebylo svým způsobem nutné, ale nakonec ani tolik nápomocné. Příběh o předvečeru možného zániku deníku The Washington Post v červnu 1971 patří pevně do dějin americké žurnalistiky, nicméně v Evropě a vůbec v Česku o něm moc nevíme.

Problém je už to, že se vlastně jedná o boční, „druhý“ příběh. Prvenství ve zveřejnění tajných vládních dokumentů o tom, jak americká vláda a několik prezidentů po sobě vědělo, že není šance válku ve Vietnamu vyhrát, neměl totiž The Washington Post, ale The New York Times. Pointa příběhu tedy stojí na tom, že v Postu se rozhodli být s Timesy solidární, a i přes soudní zákaz vydávání daných materiálů do toho šli rovněž. V sázce bylo všechno – majetek, kariéry i případná ztráta svobody.

Z dnešního úhlu pohledu to můžeme vidět i jako kariérní tah vydavatelky Kay Graham, která chtěla z „malých rodinných novin“ udělat velké médium. Právě v té době se Post připravoval na vstup na burzu a potřeboval velké téma. Jenomže zároveň to byla hra proti tehdejší americké vládě a nedůvěře obchodních partnerů proti ženě ve vedoucí funkci; risk, který se nemusel vyplatit nejen samotné Graham, ale i jejím dětem a vnukům.

Jedním z důvodů, proč se příběh Postu nakonec dostal na plátno, je i ten, že režisér a producent Steven Spielberg se znal s šéfredaktorem Postu Benjaminem Bradleem, byť ne přímo v inkriminované době, ale dlouho spolu sousedili na Long Islandu. Zajímavé propojení spočívá i v tom, že pozdější nejslavnější kauzu Postu, aféru Watergate, odhalil Carl Bernstein, manžel (již zemřelé) režisérky Nory Ephron, s níž byl dobrý přítel nejen Spielberg, ale i Tom Hanks, jenž hraje Bradleeho, a Meryl Streep, ztvárňující Kay Graham. Poslední záběr snímku je dokonce vystavěný téměř identicky jako první záběr jiného slavného filmu Všichni prezidentovi muži z roku 1976, který se věnuje právě Watergate a odstoupení Richarda Nixona z úřadu.

Padesát odstínů hnědi

14. 2. 2018
Recenze

Kdyby byla v pornograficko-romantické sáze spisovatelky E. L. James nějaká logika a posloupnost, asi by se jmenovala Padesát odstínů šedi, hnědi a temnoty. Nicméně hněď byla přeskočena, asi aby se zbytečně neupozorňovalo na kvalitu díla, a namísto toho tu máme napotřetí odstíny svobody. Tento název signalizuje, že hlavní hrdinka Ana se postupně emancipuje od majetnického a manipulativního manžela. Jinými slovy si ale hlavně zvyká na bohatství. Sice by už na něj po dvou dílech mohla být zvyklá, a tak by nemusela pořád naivně vydechovat věty: „Tohle ti patří taky?“, jenomže právě naivita je to, co ji dostalo až sem. Před oltář s miliardářem Christianem Greyem, který má rád pouta, biče a anální kolíky. Jakoukoli rozumnější bytost by už dávno napadlo, že pan Šedivý rozhodně není pan Božský; že ji doopravdy nemiluje, ani se o ni nebojí; ale že ji zneužívá, stalkuje a omezuje téměř v jakémkoli sebeurčení.

Trochu stereotypně se z generace na generaci předává vousatý vtip, že ženy se koukají na porno proto, aby se dozvěděly, jestli se ti dva na konci vezmou. Tady se tedy vezmou hned na začátku a vyrazí na líbánky do Francie. Christian Aně přikazuje, aby ani na pláži, kde se skoro všechny ženy opalují nahoře bez, neodkládala vrchní díl plavek, a pokud by odložila i ten spodní, asi by ji v kajutě soukromé jachty nečekalo jen decentní naplácání na zadek. Jestli ale v něčem 50 odstínů svobody naplňuje zcela tradicionalistické prvky pornografie, pak v tom, že všechno je tu jenom naoko a že součástí sexuální rozkoše jsou i kulisy „sultánského přepychu“, jak kdysi postřehl už Karel Čapek ve svých esejích Marsyas. Tak jako v běžné pornografii pošťáci, instalatéři, poslíčci pizzy, policisté či vojáci nevykonávají žádnou reálnou činnost, která k jejich povolání patří, ani pan Grey není miliardář, jací bývají. Opravdu, i seriály Dallas a Dynastie poskytují mnohem autentičtější obraz života boháčů a jejich ustavičný boj o majetek a vliv. Pan Grey se nevěnuje evidentně žádné činnosti, která by zaváněla prací, zjevně vynaleznul perpetuum mobile nebo si bez omezení tiskne peníze.

Všichni vymazaní Kevinové

27. 1. 2018
Recenze

Všechny prachy světa je drama podle skutečných událostí, do nějž zasáhly jiné skutečné události a změnily jeho pověst a přijetí. Skoro se chce říct, že jde o jednu z nejlepších virálních kampaní všech dob. Protože jak jinak upozornit na film vycházející z příběhu, který sice plnil stránky novin v roce 1973, ale dnes už si na něj málokdo vzpomene? Jedná se samozřejmě o pouhou souhru okolností, která otevřeněji vyjevila, jak funguje filmový průmysl.

Původně hrál ve Všech prachách světa jednu z hlavních rolí Kevin Spacey. Poté, co na něj vyplavaly desítky obvinění ze sexuálního obtěžování a dokonce i znásilnění a například herečka Michelle Williams, jež hraje druhou hlavní roli, se odmítla pod film podepsat a jakkoli ho propagovat, se však režisér Ridley Scott rozhodl scény se Spaceym kompletně přetočit s jiným hercem, Christopherem Plummerem. Kauza na chvíli dala zapomenout, o čem je samotný děj a co by mělo být na filmu atraktivní. A pozornost přitáhl akt přeobsazení, podle některých popisů i „vymazání z dějin“, jenž se blíží „komunistickému přepisování historie“ – tedy různému vyretušovávání nepohodlných osob z fotografií.

Oddělit dnes kvality výsledného díla od toho, co víme o procesu jeho vzniku, asi nebude možné. Ale určitě jde říct něco nezaujatého jak ke kontextu, tak „textu“ samotnému. Předně je třeba upozornit, že rozhodnutí tvůrců bylo vedeno nanejvýš rozumnými motivacemi, a nikoli falešným moralizováním, případně morální hysterií, jak jim bývá občas podsouváno. Čistě pragmaticky by byla komerční sebevražda pustit v USA do kin snímek, v němž hraje někdo, kdo je obviněn z tolika činů proti slušnému chování i zákonu.

Nejtučnější hodiny Garyho Oldmana

18. 1. 2018
Recenze

Winston Churchill patří k nejslavnějším státníkům, které rádi hrají malí tlustí herci – u nás by byli nejlepší Jan Libíček nebo Marián Labuda. Proto je překvapením, když jej v nejnovějším filmu, určeném do kin, představuje Gary Oldman, o nějakých deset centimetrů vyšší, zhruba sedmdesátikilový (tedy asi polovičně těžký) herec, specializující se především na slizké padouchy. Asi si ho dobře pamatujete z děl Luca Bessona Leon či Pátý element a mladší generace hlavně ze série Harryho Pottera, kde hrál Siriuse Blacka. Štíhlý a perverzně svůdný Dracula měnící podoby v téměř každé scéně, nebo fanatický a zlomený vůdce zbytku lidské rasy táhnoucí proti lidoopům v nové Planetě opic.

Oldman patří k těm, které v různých rolích takřka nepoznáte – tuto schopnost si kromě něj v poslední době osvojil snad jen Mark Ruffalo a u větších hvězd Tom Hardy a Christian Bale, kteří mění svou vizáž nejen u vlasů a vousů, ale i tělesnou váhu a přízvuk. Už jsme si zvykli na to, že někteří herci mizí pod latexem jako Doug Jones ve fantaskních snímcích Guillerma del Tora nebo poskytují jen různé části své tváře a těla ke kompletní počítačové transformaci jako Andy Serkis coby Glum, King Kong nebo vůdce Caesar v již zmiňované Planetě opic. Víme také, že někdy je herecký výkon z velké části ovlivněn zásahem počítačové grafiky, která se ovšem snaží hercovu podobu zachovat jako třeba tvář Brada Pitta v Podivuhodném příběhu Benjamina Buttona. U některých herců jako u Johnnyho Deppa je proměna pomocí líčidel dokonce klíčovou součástí jejich image – maska je víc než niterný výkon, sama potřeba mít masku definuje tyto postavy jako křehké a zranitelné, schovávající se před světem.

MV5BNTAwNjM0OTczM15BMl5BanBnXkFtZTgwNjYzODA1NDM. V1 SY1000 CR0014991000 AL

A pak tu máme speciální kategorii – úpravy vzhledu pro životopisný film. Jedna slavná osoba představuje jinou, většinou (alespoň v době natáčení) slavnější osobu. Zde bývá cílem, aby se herec za maskou ztratil, tedy aby nebyla viditelná jako u různých hororových monster. Maska tu nezdůrazňuje nelidskost, ale zvyšuje lidskost tím, že zohledňuje něcí slabiny, aniž by se však přehoupla ke karikatuře.

A při sledování Nejtemnější hodiny, která zachycuje jeden měsíc v roce 1940 před vypuknutím válečné obrany Británie, kdy se Churchill stal ministerským předsedou, se z diváckého hlediska nehraje o nic jiného, než nakolik Garyho Oldmana poznáme a nakolik dovedeme postupně zapomenout, že Churchilla představuje právě on. Na tuto hru je vyplýtváno tolik prostředků, až potom můžeme zapomenout, kvůli čemu tento film vznikl. O Churchillovi se totiž točí pořád, převážně televizní snímky. Jaký je důvod vidět Churchilla znovu na plátně?

Mnohem víc než tenis a sláva

30. 12. 2017
Recenze

Před čtyřmi lety vznikl snímek Rivalové (Rush) o souboji dvou závodníků Formule 1, precizním Niki Laudovi a rozevlátém Jamesi Huntovi. Zcela překvapivě se nedočkal velkého komerčního úspěchu – v amerických kinech můžeme mluvit dokonce o propadáku (při nákladech 38 milionů dolarů jich utržil jenom 26). Jenomže postupně, díky DVD a televizi, se z Rivalů stal jeden z nejlépe hodnocených současných filmů – jakýsi omylem opomíjený klenot, jehož sláva se šíří dál a počet fanoušků neustále narůstá. Film s titulem Borg/McEnroe (někdy psaný takto, někdy bez lomítka a někdy s vs. mezi jmény, budu se ovšem držet oficiálního českého distribučního titulu s lomítkem) působí na první pohled jako jistá kopie – dva soupeři, jeden pedantický a chladný, druhý naplněný výbušnou živočišností. Souboj se ovšem tentokrát neodehrává na závodní dráze, ale tenisovém kurtu.

Je možné, že původně padlo rozhodnutí pokusit se zfilmovat příběh wimbledonského zápolení mezi dvěma geniálními tenisty 80. let Bjornem Borgem a Johnem McEnroem právě kvůli divácké oblibě Rivalů. Přese všechno jsou si ale tyto filmy podobné jen velmi málo. Tenis je sice rychlá hra, ale její filmový potenciál je menší než u automobilových závodů. Zatímco u auta lze i z běžného sportovního klání udělat napínavou honičku prokládanou atraktivními záběry z depa a jakákoli kolize a exploze uspokojuje naše niterné destruktivní sklony, tenis se zpracovává hůře. Je to mnohem víc podívaná pro televizi než akce pro film. Není tu žádný kontrast mezi člověkem a strojem, herní pole je příliš jasně vymezené, svým způsobem jde o jakési svižnější šachy.

Kvarteto se nevyladilo na třicátníky

11. 12. 2017
Recenze

Stoický projev šestašedesátiletého režiséra, scenáristy a herce Miroslava Krobota vyvolává téměř automaticky sympatie. Posloucháte-li třeba rozhovor s ním pro DVTV, máte dojem, že jeho nový film Kvarteto, který přichází tři roky po debutové Díře u Hanušovic, bude zcela výjimečné dílo. Krobot genezi scénáře líčí vzhledem k zájmu o teorii subpersonalit, podle níž má v sobě každý více osobností, které se v průběhu dní projevují s různou intenzitou. Dále zmiňuje kvantovou mechaniku, kterou by rád použil jako formální princip pro stavbu vyprávění, a to, že charaktery jednotlivých postav daného hudebního kvarteta by mohly dohromady složit jednoho harmonického člověka.

Kdyby takto intelektuálně vzletně mluvil v televizi někdo jiný, dočkal by se hrubého výsměchu, případně nenávistných odsudků, že se vytahuje na obyčejné lidi. Krobot to ale umí i přes použité pojmy podat tak obyčejně, že pak máme dokonce tendenci určité významy v dotyčném filmu hledat. A někteří je tam dokonce i naleznou.

Třeba 81letý pedagog JAMU Pavel Švanda na svém facebookovém profilu napsal: „Krobotovo Kvarteto: konečně zas jednou český film ,o něčemʽ. Skupinka lidí mladšího středního věku (kolem 35) už má zmeškáno. Dávno měli skákat kolem svých dětí, od rána do večera by se nezastavili. Avšak v únavě by si odpočinuli od sebe samých. Jenže oni se skuplovali s vrcholovým kumštem, o komorní muziku teď zápolí společně, ale taky každý ve své samotě. Poctivá estetická existence není žádná pohodička, jak si myslí amatéři. Je to všednodenní hašteření s démony, především s narcismem. S věkem neurózy neubývá jako u konvenčnějších jedinců, spíše naopak. A překonání okamžité krize neznamená nic jiného než ještě hlubší zabřednutí do denního dělného rizika. O tom všem je Kvarteto, řádově hlubší než Slámovy filmy o ztracencích, jež se zajímají spíše o povrchové fenomény. Kromě toho se Krobotovi podařil obraz Olomouce, jak ji většinou neznáme. Ale měli bychom o ní vědět. Kvarteto stojí za vidění."

download

A podobně se rozplývá i psycholog Petr Hroch na svém blogu: „Je to film o štěstí, který tam nikde moc vidět není (a když se objeví rodiče dvou hlavních mužských protagonistů, tak je jasný proč). Jenže to štěstí je tam furt. Já ho našel ve vnitřní svobodě postav, protože chtít žít svobodně je štěstí. Já to štěstí cítil v trápení postav, protože se trápí jen ten, kdo cítí, a cítit, to je štěstí. Já to štěstí cítil sám v sobě, protože jsem si asi v půlce filmu uvědomil, že je znám. (...) Protože Ponorka. Ta kultovní hospoda, která se ve mně nadosmrti otiskla, ta byla vždycky azylem pro přesně takový postavy. Jako je Tomáš, Bátrflaj nebo Simona. Jako jsem byl já sám. Ponorka je prostě pro ten film určující stejně jako samotná Olomouc, kterou brázdí tramvaje jak bludní Holanďani, ale jinak jste tam na ulicích jakoby sami. Ty prázdný ulice i prázdný náměstí si vybavuju z osmdesátejch i devadesátejch let a jsem si jistej, že autoři je tak znaj z dekád dřívějších v ještě syrovější podobě. V tom olomouckým osamění maj vztahy víc intenzity, víc hloubky. Ale míň slov. Míň zbytečných, sladkých či vtipných slov.“

Podobně pozitivních ohlasů ale jinak najdeme málo, většinou se spíš objevují povzdechy, že film je naopak totálně o ničem, recenzent Aktuálně.cz Martin Svoboda na ČSFD napsal dokonce: „Kvarteto nabízí zajímavý paradox filmu, který stráví většinu času polopatickými monology, vysvětlujícími veškeré záměry všech, přesto na konci nechápete, o čem to bylo, a především proč někdo chtěl, abyste to viděli. Krobot zkouší, kam až to český chcípácký film dotáhne, než z vyprodukované antihmoty vznikne černá díra, která pohltí a rozloží celý vesmír. A už je fakt blízko.“

Pomineme-li, že každý z nás si dokáže z filmů něco vzít a promítnout do nich něco jiného, nejspíš se v převažujících odmítavých reakcích projevují generační rozdíly a popuzení, že o generaci třicátníků někdo pojednává optikou mnohem starších pozorovatelů. Svůj díl na výsledku nese i to, že Krobotův spoluscenárista, olomoucký psycholog Lubomír Smékal, ve scénáři používá příhody ze svých terapeutických sezení, kdy mu ovšem klienti říkají jen to, co je trápí, přičemž zbytek jejich životů nevidí. V tomto obraze „pozdních Samotářů“ se pak dotyční opravdu nemusí moc vidět. Ne snad, že by si nechtěli přiznat své chyby a tápání, ale proto, že je jim celková stylizace hodně cizí.