Systémové upozornění

Filtr

62
Hlavní informace

Ze Spider-Mana je konečně puberťák

19. 7. 2017
Recenze

Spider-Man patří spolu s Batmanem a Supermanem do trojice nejoblíbenějších komiksových superhrdinů. Na rozdíl od nich ale musel čekat až do roku 2002, než vznikla jeho důstojná celovečerní verze do kin. Akrobatické kousky, kdy pomocí vystřelovacích pavučin létá mezi mrakodrapy, totiž nelze natočit v reálu, ani za použití jakýchkoli tradičních triků. Spider-Man vždy nejlépe ožíval v kresleném médiu a teprve díky moderní počítačové grafice mohl přemostit dosud nepřekonatelnou hranci mezi hraným a animovaným filmem.

Zároveň byl vždycky tím nejzamilovanějším komiksem, neboť hlavní hrdina je ve věku, kdy prožívá svou první nesmělou lásku. S trochou nadsázky – a dnes už spíš pro pamětníky – to byla taková akčnější verze fotoseriálu z Bravíčka. Ano, časem i ve Spider-Manovi vstoupila do děje osudovost a nečekaná smrt Gwen Stacey byla zlomovým momentem v dějinách tištěných komiksů, jenomže filmové verze Spider-Mana se temnoty spíš zalekávají. Jistě, třetí díl od Sama Raimiho sice byl přímo o temné hmotě, která požírá hrdinovu duši, jenomže právě proto už další film přišel s restartováním celého příběhu. Nový režisér, nový hlavní představitel a jedeme celou „original story“ od začátku.

Čekání na opicokalypsu

17. 7. 2017
Recenze

Na počátku stál satirický román Pierra Boulleho, kde opice nosily obleky jako angličtí gentlemani. První, podstatně dramatičtější americká filmová adaptace z roku 1968 představila opičí civilizaci jako směs středověku a orientální despocie a přišla s nepřekonatelnou pointou, kdy americký astronaut objeví na pláži zasypanou Sochu svobody, z čehož si vyvodí, že není na vzdálené planetě, ale na postapokalyptické Zemi. Planeta opic nás poučila o tom, jaké to je, když se převrátí antropocentrická převaha a lidé se najednou stanou ohroženým živočišným druhem.

Několik následujících filmů pracovalo s motivem cesty zpět časem, kdy potomek opic z budoucnosti způsobí v naší současnosti zvířecí revoluci. V podstatě jde o alegorii třídního povstání těch, co jsou na společenském a evolučním žebříčku níž oproti nynější vládnoucí třídě. Nová (dosavadní) trilogie, jejíž první díl přišel do kin v roce 2011 a druhý v roce 2014, vše restartuje. Není jisté, co bude v budoucnu, ale sledujeme, jak lidé vědeckými experimenty na zvířatech způsobí vlastní zkázu – rozšíření původně smrtícího viru, který v nové mutaci proměňuje lidi na nemluvná zvířata, zatímco opice se naopak stávají stále vyspělejšími.

Třetí díl již zachycuje situaci, kdy inteligentní šimpanz Caesar vede v severoamerických lesích několikasetčlennou tlupu různých druhů lidoopů, z nichž většina ovládá alespoň znakovou řeč, jízdu na koni a střelbu ze samopalu a někteří dokonce dovedou vyslovit i pár slov. Proti nim coby zástupci lidí stojí již pouze zfanatizovaní vojáci pod vedením plukovníka McCullougha (v podání tradičně vyšinutého Woodyho Harrelsona). Oproti hodně akčnímu druhému dílu si v třetím stejný režisér Matt Reeves zakládá na pomalém, emocionálně vypjatém vyprávění, kdy víceméně v každé scéně zkouší různě zrcadlit vztahy mezi zvířecími a lidskými kategoriemi. Co všechno nám Válka o planetu opic říká ne snad o stavu naší společnosti, ale o tom, s jakými kódy a šiframi dnes pracují velkorozpočtové hollywoodské filmy?

Daliborek je naším selháním

7. 7. 2017
Recenze

Český snímek Svět podle Daliborka, jenž v Karlových Varech soutěží v sekci dokumentárních filmů, se už stačil stát společenskou kauzou a svůj názor na něj vyjevují zhusta i lidé, kteří jej ani neviděli. Může za to nezvyklé, byť jen částečné odhalení pozadí vzniku díla. Svět podle Daliborka je avizován jako dokument, ale na mnoho lidí působí inscenovaně. Po premiéře se navíc aktéři snímku ohánějí tím, že přece točili hraný film a že se ve skutečnosti nechovají tak, jak jsou k vidění na plátně. Těchto stížností a „skandálních odhalení“ se chytají i různá média, počínaje Britskými listy a Parlamentními listy konče. (Cokoli má v názvu listy, je evidentně stiženo sníženou rozlišovací schopností.)

Několikaletá časosběrná práce přinesla portrét „něžného neonacisty“, 36letého dělníka Dalibora K., který žije v Prostějově a svého času točil pro YouTube prapodivná videa, v nichž to – mimo jiné – vypadá, že sympatizuje s neonacismem. (Legendární jsou zvláště jeho scénky s obuškem a Vánocemi.) Režisérovi Vítu Klusákovi a jeho spoluscenáristkám Marianně Stránské a Adéle Elbel přišel natolik bizarní, že jej složitou cestou kontaktovali a přemluvili ke spolupráci.

Daliborek (jak si sám říká; není to tedy filmaři vymyšlený, ale jen převzatý paternalismus) na základě slíbeného placeného účinkování ve filmu ochotně sehrával mnoho neuvěřitelných scének. Ty přitom s různou mírou autenticity vycházejí z jeho skutečného života. Vše se komplikuje i tím, že Dalibor se představuje nejenom „v civilu“, ale i jako aktér svých vlastních minifilmečků, které v celém hotovém díle vytvářejí jakousi snovou linku, oddělenou od nepřívětivé sociální reality. Dalibor běhá polonahý v lánech řepky, pateticky básní a teatrálně si lehá na hroby na hřbitově, spolu se svou mámou a jejím přítelem Vladimírem, již si natřou obličeje Nutellou, sehrává scénku protiromského pogromu a podobně. Čemu z toho máme věřit a co tento film celkově vypovídá o stavu xenofobie v současném Česku?

Transformeři na pomezí geniality a stupidity

26. 6. 2017
Recenze

Série Transformers byla už od prvního dílu uvedeného právě před deseti lety brána jako důkaz naprostého kulturního úpadku. Celovečerní film vzniklý podle série hraček potvrzoval přesvědčení, že Hollywood se zdětinšťuje a že vyprávění se skládá ze součástek, které jsou jedna vedle druhé zároveň komerčním zbožím. Nešlo jen o ony „roboty“, kteří se proměňují v auta, ale zároveň nově i o reálná auta (nikoli už jen plastová nebo kreslená), mobilní telefony, počítače či konzumované nápoje. Rozlišit příběh od product placementu téměř nešlo. Ostatně i americká armáda tu vypadala dobře, tak jako v každém snímku Michaela Baye – od Skály přes Pearl Harbor až po Tajné vojáky v Benghází.

Transformers nám v reklamním sloganu sdělují, že jsou „more than meets the eye“, což se dá překládat a vykládat různě, od „něco více než zaujetí na první pohled“ až po „tohle váš zrak ani nestíhá sledovat“. U filmových Transformerů nejde zdaleka jen o to, že nám dávají „nahlédnout pod kapotu strojů“, ale i o to, jakou rychlostí se nám věci ukazují. Nutí naše oči přivyknout si na řádově vyšší rychlost při měnění obrazů, než bývá obvyklé. Je tu tolik rychlých záběrů, že podvědomě a nakonec snad i vědomě žadoníme, abychom všechny ty metamorfózy a složité akční piruety mohli vidět zpomaleně, což nám Bay nakonec dopřeje, opět měrou vrchovatou.

Čím se od sebe ale jednotlivé díly Transformers liší a skutečně můžeme v případě této série mluvit o primitivní zábavě? A proč Michael Bay stále ztrácí další příznivce?

Letní plážový klystýrek

16. 6. 2017
Recenze

Jít v roce 2017 do kina na Pobřežní hlídku a dívat se, jak se nám to na plátně všechno nově zpomaleně natřásá, vlaje a šplouchá, působí poněkud nesmyslně. Už jsme si to přece odkoukali a máme to jednou provždy za sebou. Hlavním tématem nového filmu je ale překvapivě otázka, proč jsme se vůbec na Baywatch dívali celá 90. léta. Okolo ní se točí celá zápletka i většina vtipů a využitých stylistických prostředků. Jako by se novodobou celovečerní Pobřežní hlídkou Hollywood ptal sám sebe, proč dělá remaky a kam až s nimi může zajít.

A v jistém ohledu dosáhl limitů možného. Snímek za 70 milionů dolarů (kde nejvíc musely spolknout honoráře herců a náklady na opalovací krémy a honoráře pro natěrače a natěračky opalovacích krémů) totiž během dvou týdnů v amerických kinech utržil jen kolem 50 milionů, což není dobré. Celosvětově se asi nebude jednat o propadák, ale zároveň je zjevné, že kulturní síla bývalého fenoménu Baywatch už notně vyprchala. Nakonec nepomohlo ani to, že hlavní role hrají Dwayne „The Rock“ Johnson a Zack Efron, jeden čtyřicátník a jeden stále-ještě-dvacátník, kteří potenciálně mohli přilákat generačně různorodé publikum.

Wonder Woman je jen poloviční zázrak

1. 6. 2017
Recenze

Čekání na první velký komiksový film s ženskou hrdinkou v hlavní roli je u konce. Z univerza nakladatelství DC přichází Wonder Woman, Amazonka a dcera boha Dia, která zásadně ovlivní vývoj první světové války. Jistě, že už se tu předtím prsila Pamela Anderson v béčkovém videofilmu Barbwire, Halle Berry mňoukala jako Catwoman v bizarním propadáku a Jennifer Garner byla ženský ninja v koženém oblečku jako Electra. V minulosti najdeme i jiné bizarnosti, jako je Sheena nebo Tank Girl. Jenomže žádný z těchto filmů nebyl připravován s dostatečnou láskou a počítalo se beztak spíš s mužským publikem. A žádný taky neměl výrazný kulturní vliv.

Cizinci ukrytí v mobilech

29. 5. 2017
Recenze

Italské komedie máme v Česku uložené v paměti hlavně jako něco, z čeho čerpal Zdeněk Troška při tvorbě Slunce, sena, jahod, facek a erotiky. Obecně se italské filmy, kupované do české distribuce, dělí na „vysoké umění“ (Fellini, Antonioni, Visconti či Bellocchio) a „lidové taškařice“ (různé ukřičené věci se Sophií Loren až po Maléry pana účetního a fackovačky Spencera a Hilla). Alespoň tak to může na povrchu vypadat. Chybí nám lepší divácké zázemí v běžné italské žánrové produkci (pokud vynecháme velikonoční biblické filmy pro televizi) i v tom „lepším mainstreamu“, kam spadá konverzační komedie Naprostí cizinci od Paola Genoveseho. Ta se v posledních týdnech stala překvapivým diváckým hitem menších městských kin. To se nepovedlo ani Robertu Andoovi s filmem Ať žije svoboda! a jediný, kdo má u nás podobnou návštěvnost, je Paolo Sorrentino se svou Velkou nádherou a Mládím.

Jenomže Naprostí cizinci nelákají na formální brilanci, opulenci a volně troušená moudra o životě. Sorrentino je příslibem kinematografického zážitku a požaduje od nás podřízení se režisérské vizi. Naprostí cizinci většinu lidí lákají jednoduše proto, že je zaujme zápletka: několik manželských párů se sejde u společné domácí večeře a pod vlivem okolností si zahrají hru na pravdu – doslova vyloží karty alias mobily na stůl a čtou si navzájem zprávy, které jim během toho večera přijdou. Nemají přece co skrývat, nebo ano? Klasický voyerismus nás nutí nahlížet do cizího soukromí a prožívat přitom vzrušení: Co by se stalo, kdybych byl/a podobné zkoušce podroben/a já?

Pátí Piráti z Karibiku překvapivě baví

26. 5. 2017
Recenze

Obvykle to bývá naopak. Existuje kniha nebo komiks, potom film a nakonec vznikne atrakce v zábavním parku. S Piráty z Karibiku v roce to bylo v roce 2003 poprvé naopak. Nejdříve existovala atrakce v Disneylandu, kde návštěvníci plují po lodičkách v jeskyni a všude jinde, a teprve potom vzniknul film. A do dnešního dne dokonce pět filmů. Piráti z Karibiku tak dali naději všem, že filmový příběh lze nakonec dopsat i k adaptaci Angry Birds nebo Tetrisu. Byl to tehdy odvážný počin, protože před ním se vinula série propadáků – filmy o pirátech byly prokleté již od 80. let kvůli snímku Piráti od Romana Polanského a krach Ostrova hrdlořezů v 90. letech potopil i celé hollywoodské studio Carolco.

Hlavouni Disneyho byli navíc zděšení, když viděli Johnnyho Deppa, který byl v té době spíše podivínským maskotem v bizarnostech Tima Burtona, a nyní s výrazně podmalovanými očními linkami vrávoral nepevným, opileckým a poněkud „gay vykrouceným“ krokem coby kapitán Jack Sparrow. Jenomže se stal zázrak – Piráti z Karibiku se proměnili v megahit a vrátili do velkorozpočtových hitů hned tři parametry, jež do té doby nebyly v kurzu: dobové kostýmy, špínu za nehty a v obličeji a čistou romantiku pro chlapce i dívky – pro jedny šermovačky a pro druhé čistou lásku.

Vetřelec: Covenant dovysvětluje, co nás ani nezajímá

17. 5. 2017
Recenze

Zdá se až neuvěřitelné, že uplynulo téměř čtyřicet let, co diváci ve tmě kinosálů poprvé uviděli Vetřelce a jejich srdeční rytmus, hladina obsahu žaludku i peristaltika střev se výrazně vychýlily od normálu. Na svou dobu nezvykle odporný film vyvolal v lidech prazákladní děsy: ženám zveličeně připomínal útrapy těhotenství a porodu, mužům zase evokoval představy, že i oni by mohli být znásilněni. Hlava vetřelce se inspirovala deformovanými potracenými plody, vzhledem penisu a zároveň vagíny plné zubů, která naopak může kastrovat. Celý vetřelec je pak podivným hydridem člověka, zvířete a stroje, nadaného kolektivní inteligencí „včelího úlu“. Kosmická loď budoucnosti ve filmu působí jako strašidelný gotický zámek či ponurá katedrála a venku se rozprostírá nekonečné prázdno, v němž vás nikdo neuslyší křičet – staří latiníci tomuto druhu děsu říkali horror vacui.

Série Vetřelců nyní čítá čtyři regulérní díly vzniklé v letech 1979, 1986, 1992 a 1997, dva neoficiální crossovery s Predátory (2004 a 2007) a oficiální mezičlánek a prequel – film Prometheus z roku 2012. Režisérovi Ridleymu Scottovi bude skoro osmdesát let a Vetřelec pro něj zjevně znamená životní lásku; téma, na němž může osvědčit své futuristické vizionářství a v případě Promethea a Covenantu i znalost dějin umění, neboť odkazy na dávná díla protkávají celý děj. Postupem času je pro něj méně důležité strašení, klíčovými se stávají otázky, které si pokládal i v Blade Runnerovi (kde operuje stejná nadnárodní korporace Weyland): Odkud pocházíme? Kdo nás stvořil? Jak jsme se vyvinuli? Covenant je film s nádherným plakátem, úžasnými uměleckými návrhy a několika obrazovými výjevy, které utkví v hlavě, ale Mirka Spáčilová mu dá nakonec 60 %. Ale nejen ona, jedná se zkrátka o film, který se v různých databázích drží sotva lehce nad průměrem. Většinu lidí nedokáže úplně zklamat, ale co tu vlastně chybí?

Íránský Klient rozehrává oscarové divadlo

12. 5. 2017
Recenze

Režiséru Asgharu Farhádímu se s psychologickým dramatem Rozchod Nadera a Simin v roce 2012 podařilo vyhrát Oscara za nejlepší zahraniční film. V Íránu, jeho rodné zemi, to vyvolalo asi takové oslavy, jako když čeští hokejisté vyhráli olympiádu v Naganu. Konečně si této země, jejíž snímky slaví již několik desetiletí úspěch na světových festivalech, všimli i v Americe. Když Farhádí letos získal druhého Oscara za drama Klient, vstoupil navždy mezi velikány světové kinematografie.