Systémové upozornění

Filtr

75
Hlavní informace

Antikomunistický kýč Milada

22. 11. 2017
Recenze

Životopisné filmy považujeme často za vrchol toho, co může populární umění přinést. Biografický základ předpokládá jistou výpravnost a pozornost k detailům, vysokou míru autenticity, možnost uvěřit jinak těžko skousnutelným zvratům. Jedná se o filmy, které mohou poskytovat katarzi a inspiraci, byť třeba vystavěnou na tragickém základě ve smyslu „za co všechno má cenu bojovat“. Životopisný film (alias biopic) je žánr z „lepší společnosti“, dílo automaticky hodnocené lépe, protože se zabývá něčím ušlechtilým – složitou historií formující charaktery.

Biopic má téměř vždy předem vydlážděnou cestu k tomu, aby byl nominován na různé výroční ceny – od Lvů a Césarů až po Oscary. Pro herce není větší výzvou, než popasovat se s tím být někým jiným, známým, často i známějším, než jsou oni sami. Vlastně je to ale spíš břímě. Čím je něčí osud profláklejší, tím větší očekávání snímek vyvolá, a vystavuje se proto nebezpečí, že každá odchylka od skutečnosti nebo opomenutí vyvolají nesouhlas a připomínky.

Případ Milady Horákové je v českém prostředí opravdu výjimečný – její nezdolnost a hrdost, s nimiž prošla obludným, politicky zinscenovaným soudním procesem v 50. letech, téměř vylučuje rozdělení společnosti na příznivce a odpůrce. U drtivé většiny (tedy těch, kteří vědí, o co šlo) převládá obdiv osobní statečnosti političky a hněv na strůjce i vykonavatele státně nadiktovaného bezpráví. A v menšině nostalgických zapomnětlivých příznivců minulého režimu hlavně těžko přiznávaný stud a zmatek: „Jak by mohl nějaký spravedlivý systém odsoudit někoho zjevně nevinného?“ Je potřeba si vypomáhat absurdními tvrzeními typu: „Něco přece provést musela“, případně ještě ignorantštějším kalibrem: „Vždyť se přece přiznala.“ Svým způsobem ale Milada Horáková zůstává záhadou. Odkud čerpala svou sílu a přesvědčení? A byla něčím víc než nadživotně dokonalou ikonou?

Nápadník hýří humorem, ale to je asi tak všechno

20. 11. 2017
Recenze

V dějinách (nejen) porevoluční české kinematografie neexistuje svým způsobem ambicióznější projekt. Vypustit do kin v jednom roce tři navzájem propojené filmy se dosud nepokusil nikdo. Byla tu před nedávnem dvoudílná Gangster Ka od Jana Pachla nebo v 90. letech Playgirls 1 a 2 Víta Olmera. Na trilogie se dřív soustředil Otakar Vávra, ať už s husity (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem) nebo s druhou světovou válkou (Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy), ale měl mezi nimi delší časové rozestupy.

Trojdílné Zahradnictví Jana Hřebejka a Petra Jarchovského přitom působí jako opak Vávrova přístupu: namísto tvoření velkých dějin, kdy jednotlivým aktérům, jako byli Edvard Beneš nebo Klement Gottwald, nevidíme do soukromí, nabízí Zahradnictví přehršel každodennosti a pouze na pozadí soukromých mikrodramat probíhá i nějaké společensko-politické dění. Toto srovnání Hřebejka a Vávry možná na první pohled působí nejapně a násilně, ale těžko najít dva výraznější, častěji točící „režimní režiséry“; muže své doby, jejichž přístup definuje, jak zobrazovat minulost. Éra reálného socialismu dokázala své kořeny nahlížet jenom tak, že z nich vymazala malost, současná éra reálného kapitalismu stojí na zdůrazňování malosti i u těch, kteří jsou na „správné straně“.

Ústřední figurou trilogie Zahradnictví je Jindřich Rohn, který prošel útrapami druhé světové války a vrátil se navzdory tomu, že ho už dávno všichni oplakali. Jeho manželka Vilma ho nicméně nechce a Rohn postupně terorizuje celou rodinu svým pedantstvím. Tento typ muže pevných zásad, jenž si nikdy nezadal s komunisty a vždy obdivoval Západ, se do divácké paměti vryl nejvíce v divousovském podání Jiřího Kodeta v Pelíšcích. Zahradnictví má dopovědět do hloubky, jak se z obdivuhodně ušlechtilého odbojáře stal směšný domácí tyran, což je právě onen významový směr, jímž se ubírá celá filmová reprezentace české minulosti. V délce tří filmů máme mít šanci poznat jeho složitý vývoj a mnohotvářnost.

Zabití posvátného jelena mění lidi v monstra

7. 11. 2017
Recenze

Poslední dvě dekády nás řečtí filmaři zásobují velmi divnými filmy, až se pro ně ujala nálepka „divná řecká vlna“. Tři pilíře tohoto stylu – nepříjemně vtíravé obrazy, odcizení hrdinové a absurdní dialogy – jsou odrazem světa, v němž věci přestávají dávat smysl. Řecká společnost, která vlivem ekonomické a politické krize balancuje na pokraji kolapsu, nejspíš ani nemůže produkovat tradičně vyprávěné oddechové snímky.

Tedy, jistě nějaké vznikají, ale do zahraničí míří jako zpráva o stavu mysli řeckých obyvatel ty filmy, v nichž se rozpadají základní pravidla komunikace a jakékoli další pilíře jistot. Tvůrci a tvůrkyně jako Athina Rachel Tsangari, Panos H. Koutras nebo Yannis Economides se samozřejmě vědomě neformují do nějaké vlny, tak o nich píší novináři, aby se diváci snáze orientovali, ovšem jejich filmy v nás zanechávají podobné pocity. V podání asi nejslavnějšího tvůrce této generačně spřízněné skupiny, 44letého Yorgose Lanthimose, se ona podivnost nejčastěji stáčí k černému humoru.

Už jeho první slavný film Špičák (2009), v němž otec terorizuje svou rodinu, zavřenou ve vile, kterou jim zakazuje jim opouštět, protože venku propukla údajně jakási apokalypsa, obsahoval šílené scény incestu, trhání zubů a podobně, a přitom člověku u těchto hrůz a utrpení cukaly koutky, protože se postavy chovaly jako bezduché loutky. (Rým byl záměr.) Za Špičák byl Lanthimos dokonce nominovaný na Oscara. Publikum pak zcela zmátl dalším snímkem Alpy (2011) o skupince lidí, která se řídí patnácti zdánlivě nahodilými pravidly – takový Klub rváčů, kde se čeká na Godota a lidé se mlátí po hlavě kuželkami („Když se to zbarví bíle nebo modře, tak je to dobré, když červeně, tak je to špatné.“).

Svou poetikou se mu podařilo okouzlit i hollywoodskou hvězdu Colina Farrella, který pořád hledá výzvy, jak hrát jinak. Ve sci-fi podobenství Humr (2015) ztvárnil zcela odosobněně a dojemně trapně muže, který se proviní zákonu, že lidé mají žít v páru. Jako smutný single skončí v hotelu, kde si musí do měsíce najít novou partnerku, jinak ho promění ve zvíře podle jeho výběru. Při pokusu o útěk se pak dostane do lesů, kde žijí zběhové, kteří nepoužívají běžný lidský jazyk a na rozdíl od ostatních se nepárují.

Farrella spolupráce s Lanthimosem zjevně bavila (ostatně koho by nebavilo hrát podle scénáře nominovaného na Oscara), protože letos měl v Cannes premiéru jejich další společný počin nazvaný Zabití posvátného jelena. Film opět balancuje na pomezí žánrů, tentokrát mezi osudovým dramatem, psychologickou studií, hororem s prvky nadpřirozena a komediálním úletem. Kardiochirurg jménem Steven Murphy se tu zaplete s dospívajícím klukem Martinem, o němž později vyjde najevo, že je synem pacienta, který tomuto doktorovi zemřel při operaci. Zdá se, že Martin má jakési supranaturální schopnosti, které způsobí, že Murphyho dcera i mladší syn smrtelně onemocní a on si musí vybrat, koho z nich nechá žít. Zápletka jako z antické tragédie, k níž ostatně odkazuje i název snímku, jenž pochází z konce hry Ifigenie v Aulidě od starořeckého dramatika Euripida.

Zlé publikum dle Aronofského

23. 10. 2017
Recenze

Osmačtyřicetiletý Darren Aronofsky je jedním z mála filmařů současného Hollywoodu, kterého můžeme nazvat „auteurem“, tedy autorem s velkým A. Z různých důvodů dostává příležitost točit si za ne úplně malé peníze se slavnými herci, co chce, a skoro vždy je staví do poloh, které jsou pro ně netypické. Nikdo jiný nemá ve své filmografii tolik úletů jako on. Těžko říct, co je vlastně jeho standardní nebo normální film. Otázkou také je, proč mu studioví šéfové promíjí, že většina jeho filmů jsou propadáky. Možná se někdy schopnost vybudovat si okolo sebe auru génia počítá jako největší deviza.

Už černobílé Pí z roku 1998 dalo tušit, že jde o tvůrce velkých ambicí, který chce pojmout do svých děl veškerenstvo, v tomto případě pochopit matematické zákonitosti světa, kdy hlavní hrdina spatřoval všude určité symboly a vzorce. Za možná nepřekonatelný majstrštyk jeho kariéry bývá považováno následné Rekviem za sen (2000), vrcholně subjektivizovaný portrét závislosti na drogách a postupného fyzického i psychického rozkladu mileneckého páru. Už tehdy bylo patrné, že má Aronofsky sklony k patosu a hysterii, což se ale dalo omluvit tématem samotným a přisoudit tyto vlastnosti spíš postavám, než jejich tvůrci.

Následná Fontána v roce 2006 už ale ukázala limity jeho stylu, neboť toto new age podobenství o zřídle věčného života a opakování historie bylo svou snahou o myšlenkovou velikost nesnesitelné. Nejpozději odtud se začala lámat důvěra publika, jestli je Aronofsky spíš nadaný, nebo nabubřelý. (Mnoho uživatelů na ČSfD se přitom domnívá, že jde o „novou 2001: Vesmírnou odyseu“.)

Ještěže přišel za dva roky Wrestler, asi nejobyčejnější příběh, jaký kdy natočil – pohled na stárnoucího zápasníka, který už nezvládá svůj život. Největším hitem v Aronofského filmografii je však Černá labuť z roku 2010, drama na pomezí hororu o baletce, která je ochotná pro svůj umělecký výkon i zemřít. Nejdražším projektem byl pak Noe (2014), který zvláštním způsobem mixoval realistický pohled na legendu, jež na jednu stranu nahlížel jako psychologický portrét šílenství, na druhou stranu byl trikovou velkopodívanou, která svým rozměrem přesáhla i biblické popisy.

S letošním snímkem matka! (psáno přesně takto s malým „m“ a vykřičníkem), jenž neúspěšně soutěžil v Cannes, se Aronofsky vrací zpátky někam do období Rekviem za sen. Tedy ne že by byl tak přesvědčivý, ale minimálně je stejně hysterický. Navíc zde naplno tematizuje, co si myslí o samotném fenoménu autorství a také o publiku...

Sněhulák předznamenává tání skandinávské krimi

13. 10. 2017
Recenze

Norský spisovatel Jo Nesbø se stal bestselleristou již před dvaceti lety. Tehdy uvedl na scénu detektiva s poněkud nenorským jménem Harry Hole, pomačkaného, nicméně bystrého alkoholika, který vyšetřuje vraždy, jichž se v této čtyřapůlmilionové zemi zas tak moc neděje. Je s podivem, že Nesbøvy krimi knihy, psané velmi srozumitelným průzračným stylem, dosud nenacházely cestu na filmové plátno či televizní obrazovky. Kromě šest let starého nedetektivního snímku Lovci hlav, jenž natočil Morten Tyldum, a nedávného futuristického seriálu Okupace, k němuž Nesbø napsal jenom námět, si veřejnost musela počkat na filmového Harryho Holea nezvykle dlouho.

To, že hlavní roli vzal čtyřicetiletý Michael Fassbender, slibovalo mnohé. Tento mimořádně nadaný herec oslňuje ztvárněním rozporuplných figur v nízkorozpočtových snímcích typu Hlad, Stud, Steve Jobs nebo Macbeth, svým talentem na jazyky fascinoval v Hanebných panchartech a osvědčil se i v komiksové sérii X-Men, kde předváděl přerod pronásledovaného hrdiny v padoucha. Fassbender nikdy nebyl sám o sobě komerčním tahákem, nedávná adaptace počítačové hry Assassin's Creed skončila neúspěchem.

Nicméně sebedestruktivní Harry Hole, který je hnaný posedlostí v odhalování zločinů, mu mohl sednout a učinit z něj velkou hvězdu. Pro publikum nebude těžké překousnout, že Fassbender je na roli možná až moc pohledný a spíše než jako „vyhublá šelma“, jak jej popisuje Nesbø, pořád vypadá víc jako model spodního prádla, který to jen poslední dobou přehání s večírky. Problém je jinde.

8 hlav šílenství úplně mimo i totálně v sobě

11. 10. 2017
Recenze

Srovnávat utrpení ruské novinářky a básnířky Anny Barkovy, jež strávila na dvacet let v gulazích, s utrpením režisérky a scenáristky Marty Novákové, která o ní devět let připravovala a čtyři roky točila životopisný film, a utrpení diváků, kteří 107 minut sledují výsledek tohoto tvůrčího zápasu, je nemožné. I když to bereme jako žert, každá tato bolest má zcela jinou kvalitu.

Barkova byla označována za jeden z největších talentů své země, dokud její verše nebyly shledány jako pobuřující, nihilistické a „formalistické“, jak zněly tehdejší hříchy v dobách tuhého sovětského socialismu. Do lágrů se dostávala opakovaně, „když si na mě vzpomněli“, a přes své chatrné zdraví byla nasazována na těžké nucené práce.

Je s podivem, že po ní zbyly vůbec nějaké verše, protože většina z nich skončila v archivech KGB. Pro generace ruských písničkářů, ale vlastně i českých hudebníků (Vladivojna La Chia, Lenka Dusilová, The Kittchen) v čele s Anetou Langerovou, jež si tu zahrála hlavní roli, však zůstává inspirativní svou absolutní vnitřní svobodou. I v době nejtužšího útlaku psala o zakázané lesbické lásce a její básně byly naplněné něhou a smyslností, přičemž z nich nikdy nezmizel hrozivý kontext. Odehrávají se v jakémsi horečnatém vytržení, neboť Barkova trpěla téměř ustavičně zvýšenou teplotou.

Blade Runner 2049 odhaluje bolestnou pravdu o lásce

9. 10. 2017
Recenze

Během pětatřiceti let, které uplynuly od premiéry sci-fi filmu Blade Runner, se svět zlehka přiblížil jeho (tehdy) futuristické vizi. Rozhodně se mu ji podařilo „odhadnout“ lépe než desítkám jiných, často i výrazných snímků stejného žánru, a proto si dodnes uchovává svou životnost. Děj filmu, který se odehrával v roce 2019, nabízel kulisy, do nichž se proměňuje architektura některých současných měst jako Tokio, Hongkong, Bangkok nebo Kuala Lumpur, kde mrakodrapy třímají obří pohyblivé reklamy. Blade Runner však nevypovídal jen o tom, že se západní svět poasijští, ale pomocí výpravy, kostýmů, rekvizit i různorodých jazyků používaných v dialozích vytvářel spíše vizi globalizovaného multikulturalismu, nového Babylonu, antiutopie, v níž vládu nad světem převzaly korporace a politici, jimž policisté spíše slouží.

Smíšení mnoha civilizačních a dobových znaků, kvůli nimž byl snímek zároveň předjímáním budoucnosti s létajícími auty i ohlížením se zpět do minulosti, kdy detektivové chodí v dlouhých pláštích, vytvářelo základní pole pro kladení otázek: Co nás činí lidskými a jedinečnými? Jak dokážeme odlišit skutečné od umělého, autentické od napodobeniny, přírodu od technologie, dobro od zla? Vše se tu zdá být dvojznačné.

 Hlavní hrdina Rick Deckard, který má lovit rebelující uprchlé replikanty (téměř nerozeznatelné kopie lidí, tedy žádné kovové roboty nebo kyborgy s umělými součástkami), je kladná, nebo záporná postava? Je v pořádku, když se muž zrozený z mateřského lůna zamiluje do replikantky vyrobené nadnárodní korporací? A je hlavní hrdina vůbec člověk, nebo také replikant?

Druhý Kingsman ukazuje své slabiny

25. 9. 2017
Recenze

Před třemi lety přišel britský režisér Matthew Vaughn s adaptací komiksu Kingsman od skotského scenáristy Marka Millara. Oba pozdní čtyřicátníci se tu vyřádili na špionážním žánru takovým způsobem, že zdůraznili obrovský kontrast mezi elegancí v oblékání a vystupováním britských tajných agentů s brutalitou jejich akcí. Film byl sice proti komiksu pořád méně násilný, nicméně například více než tříminutová krvavá akční scéna v kostele předvádí tolik hereze, že ji vystřihli v několika zemích Latinské Ameriky a v Indonésii. A vrcholem všeho bylo, že ty strašlivé věci provádí zcela nepravděpodobný akční hrdina, král anglických gentlemanů Colin Firth, spojovaný spíše s romantickými komediemi Pýcha a předsudek, Deník Bridget Jonesové a Láska nebeská nebo s psychologickými dramaty Králova řeč či Single Man.

Nicméně o Colina Firtha a jeho agenta Galahada tu ani tak nejde. Kingsman je především pygmalionským příběhem o tom, jak se z britského teenagerského páska („čáva“) stane kultivovaný chlapec v obleku, čili v zásadě přehnaná verze toho, jak musel vyspět i James Bond. Bonda máme dnes sklony chápat jako příslušníka vyšší, aristokratické třídy, přitom to byl v knižní předloze rváč a sirotek z ulice, jemuž vlast, královna a šéfka M nahrazují chybějící matku, pro niž je ochotný zabíjet. (Tento motiv se v silné podobě vrátil s nástupem Daniela Craiga.) Tento nápad se u Kingsmenů dost posouvá. Přestože mají v názvu slovo „king“, nejsou spojeni s královskou rodinou ani s oficiální vládou. Operují mezinárodně zcela tajně, nezávisle a samostatně. Jediné, co je pojí s britskou tradicí, jsou odkazy k artušovským rytířům kulatého stolu.

První díl při nákladech kolem 80 milionů dolarů utržil celosvětově zhruba 415 milionů a bylo nasnadě, že se dočkáme pokračování a nejspíš dlouhodoběji běžící franšízy. Dvojka pak nabízí to, co dnes bývá standardem – více hereckých hvězd (nyní například Channinga Tatuma, Jeffa Bridgese a Halle Berry), více druhů prostředí, rekvizit a taky stopáže. Nynější 140minutová nálož se už pohybuje na hranici snesitelnosti, kdy tolik zábavy ani nejde ve zdraví a bez únavy pojmout. Oproti jedničce, založené na hodně pubertálním humoru, jenž odpovídal tomu, na co myslí kluci při akčních filmech (anál s nejhezčí holkou na plátně, of course), se dvojka co do sexuálních narážek zdá být uměřenější. Celkově ale pokračování vyznívá nejen méně morálně zkaženě, ale i méně kreativně a více předvídatelně.

IT a id na americkém maloměstě

11. 9. 2017
Recenze

Sotva jsme si otřeli slzy zoufalství nad adaptací fantasy románu Temná věž a už je tu další film natočený podle knihy Stephena Kinga. Tentokrát jde o jeho zřejmě nejoceňovanější hororové dílo To (ideálně psáno jako TO). Rozdíl mezi těmito krátce po sobě jdoucími filmy ale nemůže být markantnější. Zatímco Temná věž se zoufale pokusila nacpat osmidílnou knižní sérii do hodinu a půl dlouhé stopáže, autoři, co mají na svědomí nové filmové TO, naopak vzali jen půlku více než tisícistránkové knihy a přetavili ji ve 130minutovou podívanou. (S tím, že případný druhý díl je možný, pokud bude mít jednička úspěch.)

Zdá se tedy, že snad poprvé v dějinách dostal převod nějaké delší Kingovy knihy adekvátní prostor. Pokud se totiž nejednalo o krátké povídky, jimž vyhovuje celovečerní formát, pociťovali fanoušci literárních předloh značné zklamání z toho, co všechno bylo vykráceno. Prakticky vždy přitom dostane na zadek psychologie postav a kresba prostředí, zatímco hororové výjevy bývají zachovány. Působivost Kingova psaní ale spočívá právě v tom, že hrůzné šoky a nervydrásající chvíle přicházejí až poté, co se seznámíme se zázemím a nitrem postav natolik, abychom se o ně dokázali bát a případně se rovnou cítili v jejich kůži.

Díky TO, jež natočil z pozice několikátého náhradníka 44letý argentinský režisér Andy Muschietti, máme šanci zažívat při pohledu na filmové plátno velmi podobné pocity, jako když sedíme nad knihou. Nějaká „ale“ by tu ovšem byla...

Vidlácká verze Dannyho parťáků

30. 8. 2017
Recenze

Čtyřiapadesátiletý režisér, scenárista, producent a dokonce i kameraman a střihač Steven Soderbergh je mistr odchodů a návratů. Již tolikrát říkal, že s natáčením celovečerních filmů do kin končí, až to připomíná pohádku o pasáčkovi, co volá: „Pomoc, vlk!“ Oním zlým vlkem je pro Soderbergha celý hollywoodský systém, který tvůrce omezuje v rozletu. Soderbergh se přitom v rámci něj naučil dobře žít, neustále balancuje na hraně mezi chytrou komercí (jako jsou lupičské komedie Dannyho parťáci nebo apokalyptický thriller Nákaza) a dosti úletovými nezávislými projekty (jako třeba Bublina nebo životopis Che Guevary). Těmi prvními si vydělává na ty druhé, ale zdá se, že už ho to přebíhání přestalo bavit.

Chvíli dokonce vyhlašoval, že se bude věnovat jenom fotografii a malbě, ale přitom usilovně pracoval pro televizi. Stal se jednou z hlavních osobností americké kinematografie, která nepohrdla televizním médiem, jež bylo donedávna považováno za zcela úpadkové. Svým televizním snímkem Behind the Candelabra o slavném, velmi excentrickém gay klavíristovi Liberacem, jehož ztvárnil Michael Douglas, ukázal, že televize je ideálním místem pro projekty, které se třeba v 60. a 70. letech běžně točily pro kina a které nyní pomalu mizí. Jeho seriál Knick: Doktoři bez hranic byl zase potvrzením toho, že televize snese dlouhé románové vyprávění a drobné experimenty s formou realismu. Příběh z 19. století o počátcích medicíny má mimořádně věrnou dobovou výpravu, ale zároveň zvláštně odlehčenou kameru a moderní hudební doprovod – zkrátka žádná sázka na jistotu, ale pokus o přiblížení minulosti co nejnovějšími metodami.