Systémové upozornění

Filtr

67
Hlavní informace

IT a id na americkém maloměstě

11. 9. 2017
Recenze

Sotva jsme si otřeli slzy zoufalství nad adaptací fantasy románu Temná věž a už je tu další film natočený podle knihy Stephena Kinga. Tentokrát jde o jeho zřejmě nejoceňovanější hororové dílo To (ideálně psáno jako TO). Rozdíl mezi těmito krátce po sobě jdoucími filmy ale nemůže být markantnější. Zatímco Temná věž se zoufale pokusila nacpat osmidílnou knižní sérii do hodinu a půl dlouhé stopáže, autoři, co mají na svědomí nové filmové TO, naopak vzali jen půlku více než tisícistránkové knihy a přetavili ji ve 130minutovou podívanou. (S tím, že případný druhý díl je možný, pokud bude mít jednička úspěch.)

Zdá se tedy, že snad poprvé v dějinách dostal převod nějaké delší Kingovy knihy adekvátní prostor. Pokud se totiž nejednalo o krátké povídky, jimž vyhovuje celovečerní formát, pociťovali fanoušci literárních předloh značné zklamání z toho, co všechno bylo vykráceno. Prakticky vždy přitom dostane na zadek psychologie postav a kresba prostředí, zatímco hororové výjevy bývají zachovány. Působivost Kingova psaní ale spočívá právě v tom, že hrůzné šoky a nervydrásající chvíle přicházejí až poté, co se seznámíme se zázemím a nitrem postav natolik, abychom se o ně dokázali bát a případně se rovnou cítili v jejich kůži.

Díky TO, jež natočil z pozice několikátého náhradníka 44letý argentinský režisér Andy Muschietti, máme šanci zažívat při pohledu na filmové plátno velmi podobné pocity, jako když sedíme nad knihou. Nějaká „ale“ by tu ovšem byla...

Vidlácká verze Dannyho parťáků

30. 8. 2017
Recenze

Čtyřiapadesátiletý režisér, scenárista, producent a dokonce i kameraman a střihač Steven Soderbergh je mistr odchodů a návratů. Již tolikrát říkal, že s natáčením celovečerních filmů do kin končí, až to připomíná pohádku o pasáčkovi, co volá: „Pomoc, vlk!“ Oním zlým vlkem je pro Soderbergha celý hollywoodský systém, který tvůrce omezuje v rozletu. Soderbergh se přitom v rámci něj naučil dobře žít, neustále balancuje na hraně mezi chytrou komercí (jako jsou lupičské komedie Dannyho parťáci nebo apokalyptický thriller Nákaza) a dosti úletovými nezávislými projekty (jako třeba Bublina nebo životopis Che Guevary). Těmi prvními si vydělává na ty druhé, ale zdá se, že už ho to přebíhání přestalo bavit.

Chvíli dokonce vyhlašoval, že se bude věnovat jenom fotografii a malbě, ale přitom usilovně pracoval pro televizi. Stal se jednou z hlavních osobností americké kinematografie, která nepohrdla televizním médiem, jež bylo donedávna považováno za zcela úpadkové. Svým televizním snímkem Behind the Candelabra o slavném, velmi excentrickém gay klavíristovi Liberacem, jehož ztvárnil Michael Douglas, ukázal, že televize je ideálním místem pro projekty, které se třeba v 60. a 70. letech běžně točily pro kina a které nyní pomalu mizí. Jeho seriál Knick: Doktoři bez hranic byl zase potvrzením toho, že televize snese dlouhé románové vyprávění a drobné experimenty s formou realismu. Příběh z 19. století o počátcích medicíny má mimořádně věrnou dobovou výpravu, ale zároveň zvláštně odlehčenou kameru a moderní hudební doprovod – zkrátka žádná sázka na jistotu, ale pokus o přiblížení minulosti co nejnovějšími metodami.

Temná věž jako ochablý falický symbol

28. 8. 2017
Recenze

Stephen King měl vždycky trochu nesoudný přístup k délce svých románů. Není sice placen od slova, ale jako by byl. Pozici literární superhvězdy, pro niž neexistují běžná omezení, využívá naplno a vrcholem jeho rozepsanosti se stala osmidílná fantasy série Temná věž, inspirovaná částečně Pánem prstenů a částečně spaghetti westernem Hodný, zlý a ošklivý. King tu smíchal dohromady vážnou mytologii o vzniku a fungování univerza s mnoha propojenými světy a odlehčené pistolnické brakové čtení, přičemž v obojím nalézá nějaké základní vzorce vyprávění o boji dobra proti zlu. Poněkud rozvleklé opus magnum vyznačující se častým blouděním po poušti i dlouhými odskoky do minulosti postav ukazuje, že mnoho míst a motivů z předchozích autorových knih se odehrává v jednom časoprostoru.

I ve filmové verzi během pár minut najdeme odkazy na Osvícení, To, Christine, Cuje, Mlhu, Prokletí Salemu, Pytel kostí, Srdce v Atlantidě, Poslední boj a další, zkrátka to má být takový King v kostce. O adaptaci Temné věže se v Hollywoodu pokoušeli celých deset let a během té doby se na ní vystřídali tři režiséři: J. J. Abrams (Ztraceni, Star Trek), Ron Howard (Apollo 13, Šifra mistra Leonarda) a nakonec 44letý Dán Nikolaj Arcel (původní švédská verze Mužů, kteří nenávidí ženy a historické drama Královská aféra).

Paradoxem je, že výsledný snímek má pouhých 95 minut i s titulky, ačkoli ideálem by byla televizní minisérie v délce osmi až deseti hodin. Není divu, že zároveň vzniká i seriál, protože fanoušci nemohou být filmovou verzí uspokojeni. Naplno zde vyvstává rozdíl mezi filmovým a televizním médiem, respektive mezi požadavky na trikovou akčnost a pomalost vyprávění. Filmová Temná věž ztělesňuje od počátku neproveditelný experiment nacpat do krátké stopáže maximum děje. Nad výsledkem se dá smát i plakat, ale jediné, co dílo nedovede vyvolat, je původně zamýšlená hrůza a bázeň.

Opatrné našlapování po strništi

12. 8. 2017
Recenze

Filmy otcovsko-synovské a scenáristicko-režijní dvojice Zdeňka a Jana Svěráků v Češích dlouhodobě vyvolávají smířlivé nálady. Otázka je, s kým nebo s čím se máme smiřovat. Obecně řečeno asi s našimi dějinami, národní povahou a osobními slabostmi. Možná ale, že žádná národní povaha sama o sobě neexistuje a že ji spíše popisují a imaginárně vytvářejí právě určité filmy. Každý ze svěrákovských snímků nás utvrzuje v něčem jiném a v době svého vzniku sehrával jinou úlohu. Jejich zřejmě definitvně poslední společný snímek Po strništi bos je vyvrcholením vědomých i nezáměrných snah po tomto smiřování všeho.

Valerian, Laureline a tisíc zázraků popkultury

31. 7. 2017
Recenze

Režisér, scenárista a producent Luc Besson už má své místo v dějinách jisté. Je pravda, že umělecký vrchol má za sebou z přelomu 80. a 90. let, kdy v rychlém sledu vytvořil Podzemku, Magickou hlubinu, Brutální Nikitu, Leona, Pátý element a Johanku z Arku. Jeho filmy byly tou nejvytříbenější komercí, v níž byl často patrný psychologický přesah a zároveň hravý nadhled. Besson je dítě vyrostlé na popkultuře, které ji chce ve vlastní tvorbě povýšit na neobarokní umění.

Všeho hodně, všechno intenzivní, všechno propojené sítí odkazů na jiná díla. Jeho filmy vypadají jako oživlé komiksové sešity, kde má každý panel/záběr zvláštně vychýlenou perspektivu nebo opulentní rámování. Podstatné je, že se Besson obejde bez superhrdinů a má rád spíše nepravděpodobné, obyčejnější, i když trochu duševně vyšinuté hrdiny – hlubinné potápěče, feťačky, lolitky, mentálně opožděné „čističe“, opilecké taxikáře, středověké schizofreničky s božskými vidinami. Všichni nějak na okraji společnosti, nerozpoznaní ve své výjimečnosti.

Bessonův nejnovější počin Valerian a město tisíce planet po období značného autorského tápání či úplných vyšinutostí typu Lucy (kde Scarlett Johansson začal fungovat mozek na 100 % a divákům musel přestat fungovat tak na 1 %) představuje návrat k bezpečné a v tom nejlepším slova smyslu dětské zábavě. Být mi znovu kolem deseti let, bude pro mě Valerian nejoblíbenější film na světě. Odpustím mu, že má nelidskou délku a že se do něj nacpalo děje na dva snímky, protože dávat si „dvojité představení“ za jedny peníze je celkem fajn. Někomu může připadat divné až podezřelé, že Valerian je takovou „francouzskou“ verzí Hvězdných válek, ale to musíme hned uvést na pravou míru...

Ze Spider-Mana je konečně puberťák

19. 7. 2017
Recenze

Spider-Man patří spolu s Batmanem a Supermanem do trojice nejoblíbenějších komiksových superhrdinů. Na rozdíl od nich ale musel čekat až do roku 2002, než vznikla jeho důstojná celovečerní verze do kin. Akrobatické kousky, kdy pomocí vystřelovacích pavučin létá mezi mrakodrapy, totiž nelze natočit v reálu, ani za použití jakýchkoli tradičních triků. Spider-Man vždy nejlépe ožíval v kresleném médiu a teprve díky moderní počítačové grafice mohl přemostit dosud nepřekonatelnou hranci mezi hraným a animovaným filmem.

Zároveň byl vždycky tím nejzamilovanějším komiksem, neboť hlavní hrdina je ve věku, kdy prožívá svou první nesmělou lásku. S trochou nadsázky – a dnes už spíš pro pamětníky – to byla taková akčnější verze fotoseriálu z Bravíčka. Ano, časem i ve Spider-Manovi vstoupila do děje osudovost a nečekaná smrt Gwen Stacey byla zlomovým momentem v dějinách tištěných komiksů, jenomže filmové verze Spider-Mana se temnoty spíš zalekávají. Jistě, třetí díl od Sama Raimiho sice byl přímo o temné hmotě, která požírá hrdinovu duši, jenomže právě proto už další film přišel s restartováním celého příběhu. Nový režisér, nový hlavní představitel a jedeme celou „original story“ od začátku.

Čekání na opicokalypsu

17. 7. 2017
Recenze

Na počátku stál satirický román Pierra Boulleho, kde opice nosily obleky jako angličtí gentlemani. První, podstatně dramatičtější americká filmová adaptace z roku 1968 představila opičí civilizaci jako směs středověku a orientální despocie a přišla s nepřekonatelnou pointou, kdy americký astronaut objeví na pláži zasypanou Sochu svobody, z čehož si vyvodí, že není na vzdálené planetě, ale na postapokalyptické Zemi. Planeta opic nás poučila o tom, jaké to je, když se převrátí antropocentrická převaha a lidé se najednou stanou ohroženým živočišným druhem.

Několik následujících filmů pracovalo s motivem cesty zpět časem, kdy potomek opic z budoucnosti způsobí v naší současnosti zvířecí revoluci. V podstatě jde o alegorii třídního povstání těch, co jsou na společenském a evolučním žebříčku níž oproti nynější vládnoucí třídě. Nová (dosavadní) trilogie, jejíž první díl přišel do kin v roce 2011 a druhý v roce 2014, vše restartuje. Není jisté, co bude v budoucnu, ale sledujeme, jak lidé vědeckými experimenty na zvířatech způsobí vlastní zkázu – rozšíření původně smrtícího viru, který v nové mutaci proměňuje lidi na nemluvná zvířata, zatímco opice se naopak stávají stále vyspělejšími.

Třetí díl již zachycuje situaci, kdy inteligentní šimpanz Caesar vede v severoamerických lesích několikasetčlennou tlupu různých druhů lidoopů, z nichž většina ovládá alespoň znakovou řeč, jízdu na koni a střelbu ze samopalu a někteří dokonce dovedou vyslovit i pár slov. Proti nim coby zástupci lidí stojí již pouze zfanatizovaní vojáci pod vedením plukovníka McCullougha (v podání tradičně vyšinutého Woodyho Harrelsona). Oproti hodně akčnímu druhému dílu si v třetím stejný režisér Matt Reeves zakládá na pomalém, emocionálně vypjatém vyprávění, kdy víceméně v každé scéně zkouší různě zrcadlit vztahy mezi zvířecími a lidskými kategoriemi. Co všechno nám Válka o planetu opic říká ne snad o stavu naší společnosti, ale o tom, s jakými kódy a šiframi dnes pracují velkorozpočtové hollywoodské filmy?

Daliborek je naším selháním

7. 7. 2017
Recenze

Český snímek Svět podle Daliborka, jenž v Karlových Varech soutěží v sekci dokumentárních filmů, se už stačil stát společenskou kauzou a svůj názor na něj vyjevují zhusta i lidé, kteří jej ani neviděli. Může za to nezvyklé, byť jen částečné odhalení pozadí vzniku díla. Svět podle Daliborka je avizován jako dokument, ale na mnoho lidí působí inscenovaně. Po premiéře se navíc aktéři snímku ohánějí tím, že přece točili hraný film a že se ve skutečnosti nechovají tak, jak jsou k vidění na plátně. Těchto stížností a „skandálních odhalení“ se chytají i různá média, počínaje Britskými listy a Parlamentními listy konče. (Cokoli má v názvu listy, je evidentně stiženo sníženou rozlišovací schopností.)

Několikaletá časosběrná práce přinesla portrét „něžného neonacisty“, 36letého dělníka Dalibora K., který žije v Prostějově a svého času točil pro YouTube prapodivná videa, v nichž to – mimo jiné – vypadá, že sympatizuje s neonacismem. (Legendární jsou zvláště jeho scénky s obuškem a Vánocemi.) Režisérovi Vítu Klusákovi a jeho spoluscenáristkám Marianně Stránské a Adéle Elbel přišel natolik bizarní, že jej složitou cestou kontaktovali a přemluvili ke spolupráci.

Daliborek (jak si sám říká; není to tedy filmaři vymyšlený, ale jen převzatý paternalismus) na základě slíbeného placeného účinkování ve filmu ochotně sehrával mnoho neuvěřitelných scének. Ty přitom s různou mírou autenticity vycházejí z jeho skutečného života. Vše se komplikuje i tím, že Dalibor se představuje nejenom „v civilu“, ale i jako aktér svých vlastních minifilmečků, které v celém hotovém díle vytvářejí jakousi snovou linku, oddělenou od nepřívětivé sociální reality. Dalibor běhá polonahý v lánech řepky, pateticky básní a teatrálně si lehá na hroby na hřbitově, spolu se svou mámou a jejím přítelem Vladimírem, již si natřou obličeje Nutellou, sehrává scénku protiromského pogromu a podobně. Čemu z toho máme věřit a co tento film celkově vypovídá o stavu xenofobie v současném Česku?

Transformeři na pomezí geniality a stupidity

26. 6. 2017
Recenze

Série Transformers byla už od prvního dílu uvedeného právě před deseti lety brána jako důkaz naprostého kulturního úpadku. Celovečerní film vzniklý podle série hraček potvrzoval přesvědčení, že Hollywood se zdětinšťuje a že vyprávění se skládá ze součástek, které jsou jedna vedle druhé zároveň komerčním zbožím. Nešlo jen o ony „roboty“, kteří se proměňují v auta, ale zároveň nově i o reálná auta (nikoli už jen plastová nebo kreslená), mobilní telefony, počítače či konzumované nápoje. Rozlišit příběh od product placementu téměř nešlo. Ostatně i americká armáda tu vypadala dobře, tak jako v každém snímku Michaela Baye – od Skály přes Pearl Harbor až po Tajné vojáky v Benghází.

Transformers nám v reklamním sloganu sdělují, že jsou „more than meets the eye“, což se dá překládat a vykládat různě, od „něco více než zaujetí na první pohled“ až po „tohle váš zrak ani nestíhá sledovat“. U filmových Transformerů nejde zdaleka jen o to, že nám dávají „nahlédnout pod kapotu strojů“, ale i o to, jakou rychlostí se nám věci ukazují. Nutí naše oči přivyknout si na řádově vyšší rychlost při měnění obrazů, než bývá obvyklé. Je tu tolik rychlých záběrů, že podvědomě a nakonec snad i vědomě žadoníme, abychom všechny ty metamorfózy a složité akční piruety mohli vidět zpomaleně, což nám Bay nakonec dopřeje, opět měrou vrchovatou.

Čím se od sebe ale jednotlivé díly Transformers liší a skutečně můžeme v případě této série mluvit o primitivní zábavě? A proč Michael Bay stále ztrácí další příznivce?

Letní plážový klystýrek

16. 6. 2017
Recenze

Jít v roce 2017 do kina na Pobřežní hlídku a dívat se, jak se nám to na plátně všechno nově zpomaleně natřásá, vlaje a šplouchá, působí poněkud nesmyslně. Už jsme si to přece odkoukali a máme to jednou provždy za sebou. Hlavním tématem nového filmu je ale překvapivě otázka, proč jsme se vůbec na Baywatch dívali celá 90. léta. Okolo ní se točí celá zápletka i většina vtipů a využitých stylistických prostředků. Jako by se novodobou celovečerní Pobřežní hlídkou Hollywood ptal sám sebe, proč dělá remaky a kam až s nimi může zajít.

A v jistém ohledu dosáhl limitů možného. Snímek za 70 milionů dolarů (kde nejvíc musely spolknout honoráře herců a náklady na opalovací krémy a honoráře pro natěrače a natěračky opalovacích krémů) totiž během dvou týdnů v amerických kinech utržil jen kolem 50 milionů, což není dobré. Celosvětově se asi nebude jednat o propadák, ale zároveň je zjevné, že kulturní síla bývalého fenoménu Baywatch už notně vyprchala. Nakonec nepomohlo ani to, že hlavní role hrají Dwayne „The Rock“ Johnson a Zack Efron, jeden čtyřicátník a jeden stále-ještě-dvacátník, kteří potenciálně mohli přilákat generačně různorodé publikum.