Ještě větší kritik, než jsme doufali

Akční film dávno není doménou mužů a vlastně ani nikdy nebyl. Nejprve se ženy přihlásily o svůj podíl na akci v 70. letech, v době rozvoje kung-fu či samurajských filmů. (Ostatně, co jiného inspirovalo Tarantina pro snímek Kill Bill?) Postupně pronikly do městských krimi a nakonec i do špionážních snímků a thrillerů s nájemnými zabijáky. Právě nápad, že ženy využívají kromě „ženských“ i „mužské“ zbraně, tvoří základní napěťový mix – příslib sexu může být smrtící, svádění může být léčka, za maskou chladnokrevného zabijáka se skrývá zlomená křehká duše, fyzické dovednosti a inteligence nezaručují svobodu, ale většinou nechají ženu v osidlech mocných institucí a mužů, kteří se tváří otcovsky nebo jako milenci.

V Asii byl žánr „girls and guns“ rozšířenější dříve a jeho západní podobu rozvinul nejvíc asi Luc Besson, poprvé v roce 1990 s Brutální Nikitou. Postupně coby producent přidal Colombianu se Zoe Saldanou nebo Lucy se Scarlett Johansson, sám nedávno režíroval Annu.

Hollywood přitom stále hledá, kterou ženskou hvězdu by mohl využít nejen v romantickém, ale i v akčním poli. Kromě remaku Nikity pod názvem Zabiják uvedl na scénu Bridget Fondu v roce 1993, Geenu Davis v Dlouhém polibku na dobrou noc v roce 1996 a později to zkusil s Angelinou Jolie ve snímku Salt. Novodobou ikonou se stala Charlize Theron díky Atomic Blonde a trochu psychologičtější variantu zkusila Jennifer Lawrence v Rudé volavce.

Není jisté, co proč přesně vzplála 43letá herečka Jessica Chastain natolik touhou stát se také akční hrdinkou, že ve filmu Ava: Bez soucitu nejenom hraje hlavní roli, ale stala se i jednou z producentek. Až dosud byla spojena především s rolemi, kde působí jak svým půvabem, tak především inteligencí, ale prakticky vždy jsou její postavy sžírány pochybnostmi a nerazí si cestu vpřed lokty.

Málokterý pojem z filmové oblasti je tak nepochopený a zneužívaný jako „kultovní“. Někdy od poloviny 90. let s příchodem Pulp Fiction se začalo intenzivně mluvit nejenom o postmoderně, kdy se kříží styly, žánry, brak i výrazové prostředky náročnějšího umění, jako jsou hrátky s časovými liniemi vyprávění. Oživil se ale i termín „kultovní film“, odkazující především k tomu, že diváci mají po jeho zhlédnutí používat „hlášky“ z něj v reálném životě. A řada filmařů začala Pulp Fiction napodobovat, čímž chtěli také dosáhnout statusu kultovnosti.

Krátce nato se po dvaceti letech vrátily do kin Hvězdné války s novými epizodami. A opět bylo všechno okolo nich kultovní, k čemuž přispívá i to, že jistým druhem kultu je i celá mytologie a náboženství rytířů Jedi. S příchodem Pána prstenů se pak pojem kultovní definitivně uchytil pro označení téměř jakéhokoli díla, které má nějakou populární předlohu a předem připravenou fanouškovskou základnu, jež s nadšením uvítá filmovou adaptaci.

Problém s pojmem kultovní spočívá v tom, že prvotně v 60. letech neoznačoval žádné masové hity, ale přesně naopak snímky, které měly sice velmi menšinové, ale oddané publikum, jež bylo ochotné dívat se na ně opakovaně.

Jaké šance má staromódní válečné drama z druhé světové války v době VOD služeb, které většinou nabízejí úplně jiný typ produkce? A to i kdyby v takovém snímku hrál superhvězdný Tom Hanks? Příběhů odehrávajících se převážně na palubě lodí v Pacifiku a v Atlantiku v poslední době nevzniká mnoho, navíc nemají úplně nejlepší pověst a výsledky. Jako strašlivý propadák skončil snímek s Nicolasem Cagem USS Indianapolis: Boj o přežití (2016), který při rozpočtu 40 milionů dolarů utržil v kinech jen dva miliony. Velmi hraničního výsledku dosáhla nová verze Bitvy u Midway (2019), která sice v USA vydělala 125 milionů, ale její rozpočet a reklamní kampaň byly příliš nákladné. V podstatě jediným úspěchem tohoto námořního subžánru za poslední dekádu je Dunkerk (2017) režiséra Christophera Nolana, který celosvětově získal téměř 530 milionů v kinech při rozpočtu ve výši zhruba 100 milionů a který získal i několik Oscarů.

Dostali jsme se do téměř předrevolučních časů, kdy se kácejí modly. Pomníky slavných bílých mužů se stávají symbolem kolonialismu a rasismu. S trochou nadsázky můžeme říct, že sochy státníků, vojevůdců a objevitelů však budou ve veřejném prostoru reálně chybět pouze holubům. Málokdy jde o hodnotná umělecká díla a koneckonců celá lidská civilizace se vyznačuje tím, že nějaké sochy boří a jiné vztyčuje. Nikdo nemá zajištěno trvalé místo v dějinách, notabene pomníkové, čistě oslavné. Jednotlivci možná časem nebudou mít vůbec žádné pomníky a zbydou jenom památníky nevinným obětem různých genocid a totalitních režimů.

Zmizením pomníku se však nevymazává historie. Právě naopak, nikdy jsme se o historii nedozvídali více než ve chvílích, kdy se proti zobrazeným historickým figurám vzedme vlna odporu. Najednou díky veřejné diskusi vidíme jejich složitost a problematičnost a uvědomíme si, co všechno jsme v minulosti přehlíželi. Winston Churchill nepochybně pomohl porazit hitlerovské Německo, ale zároveň byl zodpovědný za hladomor v Indii, kde zemřely tři miliony lidí, jejichž smrt cynicky schvaloval. Platí oboje, jedno bez druhého je historická lež.

Se sochou slavného herce Johna Waynea, která stojí na letišti třímilionového Orange County v Kalifornii, se však otevírá další kapitola. Zatím šlo vždy o lidi, kteří konali reálná politická rozhodnutí, někoho zachránili či něco vybojovali. John Wayne byl však „pouze“ herec westernů a válečných snímků. Hrál zhruba ve 170 titulech, tři desítky let patřil k nejvýdělečnějším hvězdám, jednou byl nominovaný na Oscara a jednou ho i získal.

Zároveň se stal v průběhu své kariéry předmětem štiplavých kritik, že jeho filmy idealizují Divoký západ a že on sám je republikánský propagandista obhajující válku ve Vietnamu nebo zlehčující případy cenzury a sepisování „černých listin“ nežádoucích umělců. Ne všechny slavné osobnosti jsou kontroverzní, vícetvářné a jejich odkaz nenutí k zásadní revizi, nicméně Marion Michael Morrison, jak zní původní jméno Johna Waynea, mezi ně rozhodně patří. Jaké hodnoty tedy reprezentoval dříve, a jaké dnes?