Ještě větší kritik, než jsme doufali

Uplynulo deset let od doby, kdy finská firma Rovio Mobile vydala hru Angry Birds, jíž se potom na různých platformách a v různých verzích prodalo přes 100 milionů kusů. Úkolem hráče nebo hráčky je pomocí obřího praku vystřelovat různé druhy opeřenců, kteří boří domečky zeleným prasatům. Roztomilá grafika a snadné ovládání, kdy se hráč víceméně spoléhá na řetězovou reakci pádů jednotlivých objektů na sebe, udělaly z Angry Birds globální fenomén. Zpracovat tuto čistě fyzikální hříčku do podoby celovečerního dějového filmu pak znamenalo podobnou výzvu jako zfilmovat Tetris coby existenciální drama.

První snímek Angry Birds vznikl v roce 2016, stál kolem 70 milionů dolarů a v kinech utržil celosvětově kolem 350 milionů. Na Disneyho, který navíc nedávno spolknul nejlukrativnější animační studio Pixar, nebo na konkurenční DreamWorks proslulý sériemi Shrek, Madagaskar či Kung-fu Panda, se Angry Birds komerčně vůbec nechytají. Každá nová disneyovka a pixarovka nyní míří k tržbám kolem miliardy dolarů a cokoli pod tři čtvrtě miliardy by bylo považováno za propadák. Animační divize studia Sony, která má na svědomí Angry Birds, hraje spolu s animační divizí studia Fox, jež stojí například za čtyřdílnou Dobou ledovou, vyloženě druhé či třetí housle.

V portfoliu Sony najdeme jako největší hity třídílný Hotel Transylvánie, dvoudílné 3D Šmouly či dvoudílnou ztřeštěnost Zataženo, místy trakaře. Tedy filmy, na něž se nikdo opravdově netěší a nikdo nevyžaduje další pokračování. Nicméně, když už se v nabídce kin objeví, rodičům nic moc jiného nezbývá, než jít se svými ratolestmi a tiše oněch pár desítek minut protrpět. Překvapivé je, že druhý díl Angry Birds k nám už přichází s pověstí, že je lepší než jednička. Jak poznamenala jedna americká recenzentka: „I prasata mohou létat a dvojky se můžou povést lépe než první pokusy.“

Šedesátiletý francouzský filmař Luc Besson patří už čtvrtou dekádu mezi nejproduktivnější evropské i světové tvůrce. Má na svém kontě absolutní klasiky jako Magická hlubina (1988), Brutální Nikita (1990), Leon (1994) či Pátý element (1997) a zároveň se po roce 2000 stal synonymem nejen pro pásovou výrobu spotřebních akčních filmu typu Taxi 1–5, Kurýr 1–4 s Jasonem Stathamem, 96 hodin 1–3 s Liamem Neesonem či solidních mlátiček Polibek draka a Utržený ze řetězu s Jetem Li, ale taky zbytečností, jako je remake Fanfána Tulipána či ženský western Sexy Pistols.

U spousty těchto totálně výplachových snímků, které nerežíroval, si z pozice všemocného producenta v titulcích připsal roli scenáristy, i když panují pochyby, zda dotyčná díla napsal. V posledních dvou letech byl také v devíti případech obviněn ze sexuálního obtěžování, napadení a znásilnění – a jednalo se zřejmě o největší rybu v evropském filmovém průmyslu v rámci vlny MeToo. V únoru 2019 byl ovšem všech obvinění soudně zproštěn pro nedostatek důkazů. Sedm žen – asistentky, castingové režisérky a studentky herectví – odmítlo vystoupit z anonymity a vypovídat veřejně, další, modelka Karin Isambert, nechtěla podat oznámení na policii, a u poslední z nich, herečky Sand Van Roy, jež Bessona obvinila z opakovaných útoků a pokusů o znásilnění, policie nepodpořila její výpověď dostatečnými fyzickými důkazy. Besson je tedy nyní oficiálně nevinný a jeho případ zavdává důvod myslet si, že podobná obvinění bývají často falešná, což ve větším statistickém měřítku ovšem není pravda.

Šestapadesátiletý scenárista a režisér Quentin Tarantino přichází se svým devátým filmem v kariéře, jenž má 162 minuty a asi nejvíce ze všech ostatních se blíží jeho průlomovému Pulp Fiction z roku 1994. Uplynulo čtvrtstoletí a Tarantino se stal klasikem, stejně často citovaným a vzývaným, jako on cituje a skládá poctu jiným dílům a tvůrcům. Snímek Once Upon a Time in... Hollywood (Tenkrát v Hollywoodu) se podobá Pulp Fiction i tím, že se skládá z více dějových linií, které se na konci očekávaně a zároveň překvapivě protnou. Tarantino s ním po letech soutěžil v Cannes a upřímně, s takto laděným filmem tam nemohl vyhrát, notabene když s ním soupeřil jihokorejský multižánrový Parazit, jenž má více šokujících zvratů.

Tenkrát v Hollywoodu je na progresivní umělecký festival příliš pohodový, relaxovaný, nostalgický a elegický snímek. Tarantino je v něm vypravěčsky dokonale sebevědomý a uvolněný, ale nepůsobí naléhavě. Méně než dřív sází na efekt a na hlášky, mnohem víc pak na postavy a atmosféru. Ukotvuje ho do svých vzpomínek na dětství v Los Angeles, které má spojené s tím, že hodně jezdil s mámou v autě a poslouchal písničky z rádia. Jezdí a poslouchá se tu opravdu hodně, v soundtracku zazní hned 22 písní, a tentokrát mezi nimi nejsou ani tak zapomenuté kousky jako spíš poměrně známé melodie, například Hey, Mrs. Robinson nebo California Dreamin'.

Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův první snímek bez producenta Harveyho Weinsteina, pod hlavičkou Sony (Columbia Pictures) a zároveň první kousek v jeho filmografii, jenž vychází z konkrétních historických událostí. Právě před padesáti lety, v srpnu 1969, čtyřčlenná banda sektářských fanatiků z tzv. Manson Family zavraždila nesmírně brutálním způsobem těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě spolu s dalšími čtyřmi přáteli. Případ znamenal osobní tragédii pro jejího manžela, režiséra Romana Polanského, na jehož další život a dílo se začalo pohlížet jako na „prokleté“, a vzbudil totální odpor veřejnosti k hnutí hippies, z nějž Manson Family vzešla. Jednalo se o oficiální konec nevinných 60. let; definitivní ránu, kdy se labutí písní této éry stal o týden později festival Woodstock.

Jak z tohoto udělat černou komedii Tarantinovského střihu? Od počátku kontroverzní a téměř nenaplnitelné ambice se naštěstí podařilo ukočírovat dokonalým směrem. Peter Bradshaw z Guardianu napsal, že je to film „brilantní ve své nezodpovědnosti“, což je výraz, jehož plná síla nám dojde až po zhlédnutí snímku. Autora totiž víc než příběh Sharon Tate, Romana Polanského a Manson Family zajímají osudy dvou fiktivních postav, herce Ricka Daltona a jeho kaskadéra Cliffa Bootha, kteří bydlí o dům vedle a uvědomují si, že jejich kariéra jde pomalu ke dnu.

Hlavním tématem filmu tak není vražda nevinných či situace uvnitř sekty. Tarantinův film se dotýká především mužského přátelství a statusu filmových hvězd v 60. letech. O tom, jakým způsobem parodicky zpracovává odkaz Bruce Leeho, jak pietně či nepietně nakládá s odkazem Sharon Tate a jaký vztah zaujímá k hnutí hippies, pojednává následující megačlánek, kde se spoileruje ostošest.

Ostatně všichni to už viděli, nebo alespoň 127 tisíc diváků v českých kinech za první víkend, což je pro Tarantina absolutní rekord, jímž se dostal do společnosti hitů typu Pána prstenů.

Věční spolurežiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník se narodili ve stejném roce, vystudovali spolu televizní žurnalistiku a letos se přehoupli k jednačtyřicítce. Mají za sebou řadu dokumentů a mírných provokací v mezích zákona; některé získaly i ocenění, jako třeba Ženy SHR v Jihlavě nebo K oblakům vzhlížíme na Českých lvech. Dušek z této dvojice tíhne spíš ke komice a mystifikaci (viz jeho Mein kroj nebo Mufíme si pomáhat, různé díly Ano, šéfe!), Provazník naopak spíše k dramatu (kriminální seriály Mamon a Dáma a král), a i vzhledem a projevem jsou černá a bílá. Zkrátka jinjanoušci, spolu chyceni, spolu pověšeni.

Snímek Staříci, který prezentovali před oficiální kinopremiérou v Karlových Varech a na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kombinuje obojí naturel: smrtelnou vážnost i trapnou směšnost. Dva (asi) osmdesátníci, kteří byli oběťmi perzekuce v 50. letech, se někdy po roce 2000 rozhodnou pomstít se soudci, jehož zvůle je stála roky v kriminálu a postihla hrdelními tresty i další nevinné lidi. Tento soudce přitom po revoluci unikl justiční spravedlnosti. Vzhledem k jejich věku už ale tato pomsta nemá tak akční průběh jako ve většině jiných mstitelských filmů a plouží se šnečím tempem jako jedna z nejpomalejších road movie všech dob.

Dušek s Provazníkem tu vlastně najednou odvážně tematizují hned dvě v současnosti nepopulární věci – vykonstruované soudní procesy v 50. letech za socialismu a dožívání starých lidí v reálném kapitalismu. Málokdo by si asi vsadil na to, že z toho vyjde jeden z nejlepších tuzemských snímků tohoto roku.