Česká romantická komedie LOVEní měla předpoklady zpracovat zábavně fenomén seznamování se po internetu. Téma, které Zita Marinovová promrhala na jeden z nejtrapnějších tuzemských snímků posledních let, komedii Seznamku, mohlo vyjít přece jen zkušenějšímu Karlu Janákovi, jenž oslovil mladého scenáristu Jana Potměšila, známého popkulturního nerda, který se dokonale vyzná v komiksech a videohrách.

Skutečnost, že Jan Potměšil figuruje v titulcích pouze na pozici „spolupráce na scénáři“, ukazuje, že hlavní slovo měl 48letý Janák, jenž se do širšího povědomí dostal před čtrnácti lety díky komedii Snowboaďáci a následně se teenagerskou tematiku rozhodl vytěžit v Rafťácích a Ro(c)ku podvraťáků. Od dob dětského snímku Ať žijí rytíři! (2009) se ale jenom bezradně plácá. I další pokus o trochu dospělejší, řekněme dvacátnickou komedii 10 pravidel, jak sbalit holku (2014), nedopadl moc slavně – jak komerčně, tak v celkových ohlasech. Loňský technothriller Důvěrný nepřítel o domu s umělou inteligencí, jenž se „zamiluje“ do své obyvatelky, selhal ve věrohodnosti scénáře a propadl se do naprostého bizáru. Janák má z Hollywoodu dobře odkoukáno, jak by filmy asi měly vizuálně vypadat, ale jakýkoli „vnitřek“ nebo pohánějící princip ho nezajímá. Jeho díla pak většinou končí jako naprázdno klapající mechanismy, čistě behaviorální černé skříňky.

Pak ale těžko říct, jestli na LOVEní má být zajímavá zápletka s internetovými seznamkami nebo sama hlavní postava. U Zbouchnuté (2007) má hlavní slovo klíčová zápletka: „Půjdu, nebo nepůjdu na potrat, mám dát šanci náhodné známosti?“ U Deníku Bridget Jones (2001) je zásadní postava třicetileté oplácané ženy jako obecného typu i individuální osobnosti. Každý z těchto filmů je zároveň společenskou mozaikou zaznamenávající trendy svého vzniku tehdejší trendy – singles, věčně nedospělé muže či v třetím díle Bridget Jones těhotenství v pozdějším věku. Co nám čeští tvůrci říkají o změnách v seznamování v 21. století?

Mezi pěti režiséry nominovanými letos na Oscara byl jeden Mexičan (Alsonso Cuarón za černobílou, španělsky mluvenou Romu), jeden Polák (Pawel Pawlikowski za černobílou, polsky mluvenou Studenou válku) a jeden Řek – Yorgos Lanthimos za historický snímek Favoritka. Taková sestava tu už dlouho nebyla. Oscarová akademie těmito nominacemi naznačuje, že éra angloamerické filmové nadvlády je v oblasti divácky náročnějších filmů neudržitelná. Nelze předstírat, že pět nebo i deset nejlepších filmů roku vytvořili v USA domácí tvůrci.

Díla, která by dřív byla pouze v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film, se derou i mezi anglicky mluvené snímky. Favoritka měla celkem deset nominací – za nejlepší film, režii, scénář, kameru, výpravu, kostýmy, střih a pro všechny tři hlavní herečky, což je dost výjimečné. Roma jich měla stejný počet, přičemž její hlavní tvůrce Alfonso Cuarón získal zlatou sošku za režii a kameru a neproměnil nominace za produkci a scénář. Favoritka, stejně jako Roma, jsou rovněž silné ženské filmy – první vypráví o složitém politickém a milostném trojúhelníku na britském královském dvoře na počátku 18. století, druhý o služce v chudnoucí středostavovské rodině v mexickém hlavním městě během 70. let minulého století.

Letní (údajně) romantická komedie Léto s gentlemanem, jež velmi volně navazuje na 43 let starý snímek Léto s kovbojem, se již stačila stát nejvysmívanějším českým filmem prvního čtvrtletí tohoto roku a možná jí to vydrží až do silvestra.

To je tak, když se 71letý herec, který nikdy předtím nenapsal scénář, rozhodne ušít si roli tzv. na tělo, a režíruje ho 71letý tvůrce, který nikdy netočil nic pro kina a v posledních dvaceti letech se rozmělňuje v televizních estrádách a řiďounkých seriálech. Společné dílo Jaromíra Hanzlíka a Jiřího Adamce mělo deklarovaný záměr stát se komediálním hitem typu Babovřesky s potenciálem na další díly.

Nakonec je jedno, že se z vyloženě lidové řachandy stalo při přepisování scénáře a ve střižně cosi vážnějšího. I průměrně cvičené oko už z ukázek pozná, že tady nebude něco v pořádku. Tvůrci totálně zaspali dobu a nepochopili, že i nostalgická ohlédnutí a filmy, co „mají pohladit po duši“, se dnes točí úplně jinak. Když chcete letní pohodu, nemůžete udělat něco horšího, než je Dobrý ročník (2006) s Russellem Crowem, a nemůžete si myslet, že stejnou funkci splnily Prázdniny v Provence (2016).

V Létě s gentlemanem nefunguje ani základní kontinuita děje. Žena vychází z domu nejspíš v brzkém odpoledni za dokonale slunečného dne a říká manželovi, že jde nakoupit okurky, pročež v následující scéně přichází za tmy k rybníku, kde ji čeká šedovlasý svůdník. Tentýž švihák ukazuje téže ženě překrásnou přírodní vyhlídku na meandrující řeku z kabiny džípu s otevřenou střechou, jakmile se ale záběr vrátí k nim, nachází se auto v pozici, z níž by vyhlídka v žádném případě nebyla takto vidět. Na závěr filmu svůdce s prokvetlými vlasy odchází za světla zahrádkářskou kolonií a vnukovi své vyhlédnuté oběti vzkazuje: „Běž spát, chlapče.“ I po střihu v následující scéně je stále světlo, seladon nasedá do kamiónu, jenž řídí mladá žena, a poté, co oba odjedou švitořit, sledujeme na pozadí obrazu fekální vůz, jak hnojí pole. Titulky.

Je to jakési sémantické gesto celého díla. Dobře jsme to pohnojili přízemním humorem, vlastně víme, co jsme natočili. Přitom právě močůvka se tu jako motiv objeví několikrát, dokonce se jí manžel hlavní hrdinky i naloká. Ovšem jaksi nedává smysl, že kravská moč vypadá jako čistá voda a pohoršení lidé tekuté přírodní hnojivo cítí silněji stovky metrů daleko než člověk, který si vypouští před domem jímku, a kupodivu mu to nevadí.

Při obsazování rolí se rovněž mávlo rukou nad tím, že by si někdo mohl klást otázku, jak by matka, již hraje 46letá Alena Antalová, mohla mít dceru, kterou je 39letá Lucie Vondráčková, přičemž obě nikdo nenamaskoval tak, aby neodpovídaly svému skutečnému věku. Léto s gentlemanem je řemeslně odfláknutý snímek nehodný pláten kin. Nicméně jeho děj v sobě obsahuje tolik témat, otázek a poselství, že by neměly být úplně opomenuty. Někdo se nám tu totiž snažil cosi sdělit…

Předznamenávají letošní Čeští lvi konec antikomunistických filmů?

26. ročník tuzemských filmových cen vyhrála mrazivá komediální road movie Všechno bude, jež získala sošky v celkem šesti kategoriích včetně té hlavní. Čtyři ceny si odnesl romantický folklorní horor Hastrman, dvě televizní minisérie o důlní havárii Dukla 61 a po jednom ocenění psychologická dramata ze současnosti Domestik a Chvilky, pohádka Čertí brko a nadčasová alegorie Hmyz. Mezi dokumenty kraloval King Skate, retro pohled na počátky skejtování v někdejším Československu.

Nad statistikami jakýchkoli sezónních cen nelze dělat širokosáhlé závěry o tom, kudy se ubírá kinematografie, respektive zda se nějak trvaleji mění kritéria hlasování, protože další ročník může přinést zcela odlišnou konstelaci typů filmů i způsobů hlasování. Nicméně minimálně letos z nich můžeme vyčíst jednu zásadní tendenci – do popředí se dostávají snímky ze současnosti, zatímco filmy, reflektující komunistickou minulost, se stávají překonanými. Ani jeden z velkých historických projektů – od Tomana, přes Jana Palacha až po Zlatý podraz a o něco skromnější Hovory s TGM – nezískal jedinou cenu. (Na únorových Cenách filmové kritiky přitom Jan Palach zvítězil a cenu si odnesly i Hovory s TGM.) Toman měl přitom na Lvech neuvěřitelných třináct nominací, Zlatý podraz devět a Jan Palach osm. Pravděpodobnost, že aspoň jeden z filmů získá sošku, byla velká, nicméně se nenaplnila.