Ještě větší kritik, než jsme doufali

O hlasovém nadání Karla Gotta nikdy nebylo pochyb. Něco jiného je však hraní ve filmech. Na rozdíl třeba od Václava Neckáře, který zvládal i role, v nichž vůbec nezpíval, nedokázal být Gott nikdy nikým jiným než Gottem. Poprvé se objevil v protiválečném hudebním snímku Kdyby tisíc klarinetů (1964), ale i zde vynikli více Waldemar Matuška nebo Hana Hegerová. Gott byl bez mikrofonu najednou ani ne poloviční.

Režisér Jan Němec ho potom obsadil do hudebního filmu Mučedníci lásky (1966), což byl spíše soubor jakýchsi raných videoklipů, v nichž zářila především tehdejší Němcova manželka Marta Kubišová. Jak Klarinety, tak Mučedníci v sobě nesli něco z odkazu hnutí hippies, i když v typicky české opatrné podobě – všechno veselí vychází jen z toho, že se někdo rozhodne zpívat a tančit a nepotřebuje k tomu nic dalšího. I rebelie proti systému zůstává jen v nejobecnější rovině ve smyslu „buďme k sobě lidštější“. Vyznění je v podstatě apolitické, bez drog a sexuální revoluce. Zpívání a tančení už jenom není kolektivní, masové, budovatelské a na příkaz, ale individuální.

Taky vám to zní absurdně? John Rambo, jenž měl podle knižní předlohy zemřít již na začátku 70. let, se v roce 2019 mstí mexickému drogovému kartelu. Přežil Vietnam, Afghánistán, Barmu, několik prezidentů USA a nyní stojí jako druhá zeď proti nájezdu mexických násilníků.

Málokdy se stane, že filmová série změní s přibývajícími díly název. První film, v němž se objevila postava vietnamského válečného veterána Johna Ramba, se jmenoval První krev (1982). Druhý díl z roku 1985 měl superšroubovaný název Rambo: First Blood Part 2 a třetí díl už se jmenoval jen Rambo III (1988). Čtvrtý díl vznikl o dvacet let později a jmenoval se pouze Rambo, bez jakékoli pořadové číslovky, v Česku mu byl ovšem přilípnut dovětek Do pekla a zpět. Pátý, zjevně poslední díl, vznikl o jedenáct let později a jmenuje se celosvětově Rambo: Poslední krev. Co se za oněch téměř čtyřicet let změnilo? A jde vůbec zachránit akční žánr tak, jak jsme ho znali z dob pirátských videokazet?

Do kin vstupuje psychologické drama Joker, v němž Joaquin Phoenix ztvárnil postavu, známou z komiksů s Batmanem. Ještě nikdy se ale nestalo, aby v základu komiksový film byl tak vážný a pojednával čistě o zrodu padoucha, který ani nemá žádného pozitivního nepřítele. Jenomže Joker je v rámci komiksového žánru natolik výjimečná postava, že si to zaslouží. Přitom není jen jeden pravý Joker, během let se z něj stává zločinec a šílenec mnoha tváří, takže se nejde k žádné z nich upínat jako k té správné.

Je to podobné jako s Jamesem Bondem, a dokonce ještě komplikovanější. U Jokera dokonce ani není jasné, kdo ho vymyslel. Uváděni jsou tři tvůrci z roku 1940 – Bob Kane, Bill Finger a Jerry Robinson, nicméně každý líčí proces vzniku postavy a své zásluhy jinak. Není také úplně jasné, kdo byl předobrazem, zda „karetní žolík“ (angl. Joker), nebo němý černobílý německý expresionistický film z roku 1928 Muž, který se směje podle románu Victora Huga, kde muže s tváří zdeformovanou do stálého obludného šklebu hraje Conrad Veidt.

Problémem je i to, že tento Joker sice byl sadistický psychopat s vražednými sklony, nicméně tohoto Batmanova ústředního protivníka bylo v 50. letech kvůli novému cenzurnímu zákonu nutné předělat do sice šíleného, ale spíš jen výstředního a vtipkujícího bankovního lupiče. Tehdejší Comics Code Authority totiž předpokládal, že mládež má tendenci napodobovat násilné činy. Podoba klauna s mnoha divnými hračkami Jokerovi vydržela natolik dlouho, že i barevný televizní seriál a na něj navazující film ze 60. let mu ponechávaly neškodnější tvář, již mu ikonicky propůjčil herec Cesar Romero.

Existují vážné filmy, které po nás chtějí, abychom je brali vážně. Pak existují komické filmy, které po nás chtějí, abychom je brali nevážně. A pak existují vážné filmy, které nelze brát vážně, a to je záměr. Do této poslední kategorie spadá hororová hříčka Takové krásné šaty, kterou natočil britský režisér Peter Strickland. Motiv šatů, které vraždí své majitele, patří do podobného ranku jako český Upír z Feratu, kde své řidiče likviduje závodní auto. Věci, které neposednou své majitele a donutí je vraždit ostatní, ale zároveň zabíjí ty, kteří je vlastní, do určité míry převrací konvence žánru.

Strickland, jenž má za sebou mimo jiné záznam koncertu Biophilia od Björk či etapu učitele angličtiny v Maďarsku, se vždy věnoval podivným projektům. V Británii v 90. letech režíroval na divadle Kafkovu Proměnu, natáčel krátké bizarnosti jako Bubblebum a založil si hudebně-kulinářské těleso The Sonic Cathering Band, s nímž putoval po světě. Jeho celovečerní hraný debut Katalin Varga vznikal v amatérských podmínkách čtyři roky a teprve se snímkem Barberian Sound Studio o míchání zvuku k fiktivnímu italskému hororu se posunul na profesionální úroveň. Následoval Pestrobarvec petrklíčový (Duke of Burgundy), jenž byl zakoupený i do české distribuce, o zvláštních erotických hrách aristokratky a její poddané. Tady začala spolupráce s podobně výstředním producentem Benem Wheatleym, který sám režíruje fantasmagorické a psychedelické věci, jako je Pole v Anglii.

Strickland je sám cinefilní autor a točí výhradně pro cinefilní publikum – je třeba přistoupit na specifickou poetiku a klíč, kdy jsou daná díla utkána z odkazů na jiné filmy či celé historické etapy; pro režiséra jsou to především 60. a 70. léta. Ostatně sám název Takových krásných šatů v originále – In Fabric – říká něco o tom, že je to v látce, vláknech a švech, ale v zásadě v povrchu, textuře.