Ještě větší kritik, než jsme doufali

Při sobotním udílení Cen české filmové kritiky byla vyhlašována i speciální kategorie nejlepší tuzemský film za poslední tři desetiletí. Z dodaných žebříčků jednotlivých filmových publicistů a publicistek, jichž je ve sdružení kolem padesáti, se na první místo se dostal Kolja (1996) Jana a Zdeňka Svěrákových.
Těsně druhý byl raně polistopadový satirický „rytmikál“ Kouř (1990) Tomáše Vorla a třetí pozdně rehabilitovaná satirická komedie Dědictví, aneb Kurvahošigutntag (1992) Věry Chytilové. V žebříčku se dále objevují, mimo jiné, i Pelíšky (1999) Jana Hřebejka.

Ankety jsou obecně zjednodušující cestou, jak něco reflektovat bez hloubky, pouhým výčtem a bodováním. A tak ani nemůžeme vědět, co přesně oněch třináct lidí, z nichž většina byla ochotná dát Kolju na přední místa, svých hlasováním zamýšlela. Mělo jít primárně o připomenutí toho, že jde o jediný český film, který za třicet let získal Oscara, a bylo by divné jej vynechat? Mělo jít o vyjádření, že se jedná o vzácný typ snímku, v němž se lidová obliba potkává s řemeslnou kvalitou a jde vlastně o český film hollywoodského ražení? Má to být poukaz, že v Koljovi dospěla poetika laskavého humoru Svěráků ke svému vrcholu a bez Svěráků si nelze českou kinematografii vůbec představit? Nebo si někdo z hlasujících myslí, že Kolja toho říká nejvíce nebo vypovídá nejlépe o sklonku minulého režimu a o vztahu Čechů a Rusů? Možná je v tom i něco jiného, ale k tomu později.

Od doby odvysílání posledního dílu České sody uplynulo 23 let. Bylo to krátce před uzavřením opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD, jíž se přičítá vznik dnešního politického marasmu. Je to tak dlouho, až je fascinující, jak si Českou sodu stále připomínáme a jak často ji vytahujeme jako argument v duchu: „Toto by dnes už v televizi neprošlo.“ Satirický dvouměsíčník, jenž měl celkem pouhých 20 dílů s kolísavou stopáži kolem 14 až 20 minut, šel ještě v celovečerním sestřihu do kin v roce 1998 a v roce 2008 vyšel soubor všech dílů na třech DVD. Už v době jejího vysílání proti ní přicházely hojné stížnosti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání – od politiků, akademiků i obyčejných lidí – a pořad skončil kvůli kombinaci odchodu sponzorů, celkové změně situace, k níž patřil vyšší dohled parlamentu nad veřejnoprávní televizí a dalším, dnes nevyjasněným faktorům.

Byly doby, kdy televize představovala v našich životech úběžník šedivé pravidelnosti. V tuto denní hodinu jdou hlavní zprávy, nyní večerní seriál, jiný seriál zase sledujeme po návratu z práce, před zprávami běží krátká televizní soutěž nebo sitcom. Existují případy, kdy se kvůli vysílání jedné telenovely přesouval konec pracovní doby v různých částech Indie, aby ženy po návratu z pole stihly nový díl. Seriály byly nasazovány v určitý den a celý týden se čekalo na další epizodu. V Československu většinou neběželo několik nových seriálů proti sobě, už jen proto, že vysílací kanál byl pouze jeden, později dva, přičemž na druhém se dávaly reprízy starších pořadů a pamětnických filmů. Televize ani neměla přinášet mnoho vzrušení, být svátkem, nevyžadovala soustředěné sledování. Byla kulisou a pohyblivou tapetou v bytech. Celý její obsah a existence ukazovaly, že slouží každodennosti a poskytují jakési bezpečí, že naše životy jsou stejné a mají kontinuitu, že něco bude pokračovat a to bude reprízováno.

Co se tedy s televizí v posledních dvaceti letech stalo?

Někdy se zkrátka zadaří úplně všechno, co má, a vznikne něco jako filmový muzikál Cats koncem roku 2019. Zhmotnělý blud desítek lidí štábu, že dělají cosi výjimečného, trvá výsledných 106 minut, kdy si budete ostošest každou minutu protírat oči, jestli skutečně vidíte to, co si myslíte, že vidíte. Je to tak strašně dobře špatné, až to vlastně stojí za to.

Za 96 milionů dolarů, jež šly do rozpočtu, a 115 milionů do celosvětové reklamy by se jistě dalo nakrmit mnoho dětí v Africe, případně vybudovat přes 31 kilometrů dálnic v Česku, což je asi nejoblíbenější měřítko posledních let. Ale ne, budete se místo toho dívat na tančící zrůdy, na jejichž digitální kožichy se musel vymyslet celý nový technologický postup, který byl úplně k ničemu, protože nevypadá o moc lépe, než kdyby herci a tanečníci nosili kostýmy a masky.

Již nyní se šíří zprávy, že Cats jsou nejen jedním z nejhorších filmů minulého roku, ale i celé dekády, a vzhledem k bídným komerčním výsledkům (kolem 6 milionů dolarů za první víkend v amerických kinech) půjde také o jeden z největších propadáků, za nějž můžou ve studiu Universal padat hlavy. Zlaté maliny bychom tedy letos měli pořešené.

Jak moc je celý počin podivný a co za tím stojí?