Ještě větší kritik, než jsme doufali

Plakát je skvělý. Na malinkém otřískaném a přeplněném autě sedí obrovský mladý chlap v černém kabátě a kolem se válí šedivá leningradská mlha. Není jasné, zda auto jede, nebo stojí, jestli toho člověka na střeše lidé v autě nechtějí, nebo se do něj prostě nevejde. Každopádně je to hezký metaforický obraz spisovatele Sergeje Dovlatova, kterého v normalizačním Sovětském svazu nesměli vydávat a jenž se stal slavným až v americké emigraci. I když slávu si moc neužil, protože zemřel v pouhých 48 letech na infarkt. Dovlatovův hřmotný zjev byl přitom natolik unikátní, že v celé širé Rusi nebylo možné najít podobného herce, a tak museli při castingu sáhnout po srbském fešákovi Milanu Maricovi.

V ohlasech na dvoudílný televizní film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka se objevují převážně tři témata. Zaprvé, že se České televizi konečně podařilo vyrobit něco, co připomíná moderní západní „quality TV“. Zadruhé se probírá, nakolik herci a herečky zvládli ostravský (respektive havířovský) přízvuk, nutný pro dojem autenticity celého příběhu. A konečně se mluví o tom, nakolik jde o přínosnou historickou reflexi dříve tabuizované události, která na dlouhá desetiletí negativně ovlivnila celý hornický region. Neštěstí v dole Dukla v roce 1961, při němž zemřelo 108 havířů, nebylo téma, jímž se socialistická republika chtěla chlubit. Obzvlášť proto, že jeho příčinou bylo zbrklé a zaslepené plnění předem daného nerealistického plánu práce.

Za sebe bych to vyjádřil tak, že ve všech třech případech jde zhruba o šedesátiprocentní úspěch, což není na tuzemskou produkci málo. Jestli se ale nějakému motivu většina diskutérů vyhýbá, tak je to Ondříčkova zjevná fascinace tradiční maskulinitou. Že to nemohlo být jinak a že „havíři prostě byli a jsou takoví“? Přitom právě tento argument si svou nezvratností a nemožností pojmout věci jinak zasluhuje kritické prozkoumání.

Komiksový trhák Avengers: Infinity War překonal nové Hvězdné války v rychlosti výnosu. Jenom v USA za první víkend dosáhl na tržbách přes čtvrt miliardy dolarů. Momentálně má doma kolem 600 milionů dolarů a miliardu a čtvrt v zámoří. V globálním kontextu je na tom lépe než předchozí Avengers i překvapivě megaúspěšný Black Panther, jenž zafungoval hlavně v afroamerické komunitě.

Jako by Infinity War existovala jenom k překonávání rekordů, neboť se zde zhmotnilo desetileté úsilí studia Marvel o natlačení všech superhrdinů do jednoho filmu. Tedy, fakticky půjde o filmy dva – zatím nepojmenovaný čtvrtý díl Avengerů bude mít premiéru až za rok, 3. května 2019. Podobnou strategii rozdělení filmu na dva na sebe návazné díly použil i Matrix (Reloaded a Revolutions), později pak Harry Potter, Twilight a Hunger Games, ti si ovšem nechávali kratší časový rozestup mezi premiérami, a to zhruba půl roku.

Může to vypadat, že každý nový komiksový film překonává ty ostatní, a navíc že komiksy válcují všechny ostatní žánry. Ovšem v historickém náhledu, kdy se počítá i inflace cen lístků, však Avengers ještě nepředčili Temného rytíře (2008) a nachází se pod mnoha disneyovkami, Hvězdnými válkami, kolekcí Indiana Jones, Jurským Parkem, E. T. Mimozemšťanem, Avatarem, Benem Hurem, Vymítačem ďábla, Doktorem Živagem a Jihem proti Severu. Tomu se z moderních filmů přibližuje jenom Titanic. Nežijeme tedy v žádné převratné éře, kdy se chodí více do kina na jednotlivé tituly nebo kdy kultura totálně podléhá komiksovému vidění světa.

Avengers mění podobu kinematografie v tom, že si zvykáme na filmy s provázaným fikčním universem. Na plánování nikoli pětiletek, ale desetiletek výroby. Dříve byl kvůli složitým autorským právům problém, aby se hrdinové různých příběhů potkávali, publikum navíc nebylo tak dobře obeznámené se všemi postavami. Nyní uneseme i 156 minut děje, v němž se dávní známí objevují často jen na pár minut, vymění si mlčenlivé pohledy, a pak zase zmizí.

Akce se odehrává na několika místech současně, nikdo se moc nezdržuje vysvětlováním. Zatímco batmanovští Temní rytíři fungovali ještě jako samostatné filmy, které dávaly smysl, aniž byste museli vidět předchozí díly, u Avengers už to neplatí. S jistou bezohledností se předpokládá, že jste fanoušci a že jste se nepřišli bavit do kina s tím, aby vám někdo všechny informace naservíroval pod nos. Musíte se zorientovat sami a pospojovat si z útržků a náznaků celistvý obraz. (Jak jinak bychom mohli cítit smutek při letmém setkání Nataši a Bruce...)

Infinity War je po třech Iron Manech, třech Captainech America, třech Thorech, dvou Strážcích galaxie, dvou Avengers, jednom Hulkovi, jednom Spider-Manovi, jednom Dr. Strangeovi, jednom Ant-Manovi a jednom Black Pantherovi již devatenáctým filmem z Marvel Cinematic Universe a údajně bude následovat dvacet dalších. Producenti hovoří o třech fázích, přičemž v první začínali angažovat režiséry, kteří obvykle nedělali velké filmy a nebyli to žádní hitmakeři.

Jednotlivé postavy prožívají své „origin story“ a postupně se z malého zemského měřítka přenášíme stále více do kosmického meziplanetárního kontextu, přibývají různé časoprostorové dimenze a varianty vývoje v alternativních vesmírech. Probíhá rovněž neustálý přesun od technologie k magii; novou magii vidíme jako technologii, kterou ještě neumíme dobře popsat. (Jak jinak vysvětlit čarodějnické triky Dr. Strange nebo sbírání a používání kamenů nekonečna, které provádí Thanos?) Jaký styl a témata přinese další fáze vývoje, zatím nevíme.

SPOILER ALERT
Tvůrci se ale budou muset vypořádat s tím, že v Infinity War umře celkem šestnáct postav, s nimiž jsme toho mnoho prožili v několika filmech. Umírá se v půlce děje, ve finále i po titulcích. Ještě nikdy se v dějinách komiksových filmů nestalo, že by příběh byl o prohře a že padouch vyhraje na celé čáře. Můžeme se jakkoli utěšovat mantrou „to be continued...“, ale stalo se něco nezvyklého.

Jaký typ vyprávění tedy Infinity War nabízí? Jsou zdejší úmrtí odlišná od ostatních komiksů? Čeho chce vlastně dosáhnout Thanos a o jaký typ padoucha jde?

Občas nějaký film působí, jako by spadnul na Zem z jiné galaxie. A většinou stačí, aby se v něm mluvilo maďarsky. Natož když se na začátku objeví titulek, že Jupiter má 67 měsíců, ale jen na jednom z nich, Evropě, je možný život. Potom začíná být jasné, že půjde o kosmologické dílo. Fantazijní vyprávění, nahlížené z nebeské perspektivy, z níž se pozemské hemžení jeví nicotně a nepochopitelně. Obzvlášť, když se jedná o uprchlickou krizi a maďarské zdravotnictví.

Mladý Syřan Aryan při ilegálním nočním přechodu hranice schytá několik kulek do hrudníku, ale po chvíli zázračně vstane z mrtvých a začne se vznášet k oblakům. Pak kouzlo přestane působit a on se opět zřítí korunami stromů k zemi. Když o několik hodin později své schopnosti zděšeně předvede v ordinaci uprchlického tábora cynickému doktoru Sternovi, začíná jejich zvláštní pouť za vykoupením. Nevěřící Tomáš se dotkne Ježíšových ran a možná uvěří v něco vyššího nad námi...

Snímek Měsíc Jupitera od třiačtyřicetiletého režiséra Kornéla Mundruczóa provází pověst jednoho z vizuálně nejpůsobivějších filmů poslední doby. Západní recenzenti se většinou omezují na jeho přirovnávání k filmům Alfonsa Cuaróna Potomci lidí a Gravitace, občas někdo zmíní Inception od Christophera Nolana. Přitom autor svými dlouhými záběry navazuje spíš na domácí tradici, kterou určoval třeba Miklós Jancsó svými desetiminutovými scénami, v nichž se postavy pohybovaly ve dvou, třech i čtyřech plánech najednou.

Vedle toho, že všichni oceňují hutnou atmosféru a výjimečně působivé trikové sekvence, u nichž i divák se cvičenějším okem často váhá, jak vlastně daný záběr vzniknul, panuje celkem výrazná shoda na tom, že film je obsahově slabý, respektive jaksi nedodělaný, nedořečený, roztříštěný na mnoho témat. Rád bych se pokusil tento názor vyvrátit.

(Následující text obsahuje spoilery.)