Ještě větší kritik, než jsme doufali

Někdy se zkrátka zadaří úplně všechno, co má, a vznikne něco jako filmový muzikál Cats koncem roku 2019. Zhmotnělý blud desítek lidí štábu, že dělají cosi výjimečného, trvá výsledných 106 minut, kdy si budete ostošest každou minutu protírat oči, jestli skutečně vidíte to, co si myslíte, že vidíte. Je to tak strašně dobře špatné, až to vlastně stojí za to.

Za 96 milionů dolarů, jež šly do rozpočtu, a 115 milionů do celosvětové reklamy by se jistě dalo nakrmit mnoho dětí v Africe, případně vybudovat přes 31 kilometrů dálnic v Česku, což je asi nejoblíbenější měřítko posledních let. Ale ne, budete se místo toho dívat na tančící zrůdy, na jejichž digitální kožichy se musel vymyslet celý nový technologický postup, který byl úplně k ničemu, protože nevypadá o moc lépe, než kdyby herci a tanečníci nosili kostýmy a masky.

Již nyní se šíří zprávy, že Cats jsou nejen jedním z nejhorších filmů minulého roku, ale i celé dekády, a vzhledem k bídným komerčním výsledkům (kolem 6 milionů dolarů za první víkend v amerických kinech) půjde také o jeden z největších propadáků, za nějž můžou ve studiu Universal padat hlavy. Zlaté maliny bychom tedy letos měli pořešené.

Jak moc je celý počin podivný a co za tím stojí?

V povědomí lidí se už usídlil pojem „antiaging“, tedy různé procesy zpomalující stárnutí. Většinou se to týká kosmetiky, někdy dietních plánů a konečně i tělesného a mentálního cvičení. Snaha nevypadat na svůj věk a bojovat proti entropii prostupuje celou současnou kulturu. Můžete být na povrchu staří, ale uvnitř věční kluci. Padesátka je nová čtyřicítka, hlásají zase ženské časopisy.

Zcela zvláštním současným trendem v kinematografii je ale tzv. de-aging, čili už ne pouhé zpomalování či zakrývání stop věku, ale vyloženě odstařování. Jestliže nábytku, nástrojům nebo oděvům se někdy dělá dobová patina, hercům a herečkám se v poslední době provádí pravý opak. De-aging označuje soubor postupů, pomocí kterých herci vypadají nikoli pouze o deset nebo dvacet let mladší (to dnes velmi snadno zvládají maskéři), ale jedná se o kombinaci make-upu, svícení a digitálních triků, jež činí herce mladší o třicet, čtyřicet nebo i padesát let.

Sáze Hvězdných válek bývá od jejích počátků vyčítáno, že se pokouší být až příliš roztomile dětská. Sice se v ní hodně mluví o temné straně vesmírné Síly a každá ze tří trilogií se vždy sune k tragičtějším příběhům, kde postavy přicházejí o iluze, rodiče či končetiny, občas i o život, ale její hlavní strůjce George Lucas vždy spoléhal i na to, že nezbohatne na samotných vstupenkách do kina, ale hlavně z prodeje hraček. Proto jsou v ní různé srandovní potvůrky nebo sympatičtí robůtci.

Česko je země zamilovaná do svých pohádek. Tedy těch předlistopadových. A přesněji těch „socialistických“, protože ve 30. a 40. letech jich vzniklo úplné minimum. Ovšem mezi lety 1950 až 1989 bylo natočeno kolem 70 celovečerních filmových a skoro 130 televizních pohádek. Jen pro porovnání – od roku 1989 do roku 2019 bylo uvedeno kolem 40 filmových a 90 televizních pohádek, což značí drobné ochabnutí žánru.