Ještě větší kritik, než jsme doufali

Už dávno to není jen sportovní událost. Ocitli jsme za hranicí, kdy se dá mluvit o jednoduchých faktech, a jsme na rozcestí interpretací, které se zásadně rozcházejí. Letošní finále ženské části tenisového US Open z 9. září, v němž 20letá japonská hráčka Naomi Osaka porazila 36letou Američanku Serenu Williams, si většina z nás nebude pamatovat jako sportovní senzaci, kdy outsiderka předčila šampionku. Budeme si ho pamatovat hlavně proto, že se velká hvězda pohádala s rozhodčím Carlosem Ramosem, rozbila raketu a na tiskové konferenci po zápase ze svého zkratu udělala druh boje za ženská práva. Vzápětí se v australském deníku The Herald Sun objevila karikatura kreslíře Marka Knighta, na níž Serena Williams skáče po raketě jako vzteklé dítě a vedle ní se na zemi válí dudlík. V pozadí pak rozhodčí z umpiru říká soupeřce: „Nemohla byste ji prostě nechat vyhrát?“ Poselství vypadá zdánlivě jasně – jsou lidé, kteří neumějí prohrávat a dělají okolo toho hrozné divadlo.

Jenomže emoce budí další emoce a humor neslouží většinou jako racionální kritika, ale dráždidlo. Proti Knightově karikatuře vznesla námitku řada lidí, včetně vlivných osobností, jako je spisovatelka J. K. Rowling, autorka Harryho Pottera: „To se opravdu povedlo – redukovat jednu z největších žijících sportovkyň na sexistické a rasistické tropy a proměnit druhou skvělou tenistku v rekvizitu bez tváře.“ Reakcí bylo podstatně víc. Například herec Ron Perlman, známý hlavně jako Hellboy, napsal na svůj profil na Twitteru, že by Marka Knighta neměli zaměstnávat v žádných novinách.

V českém prostředí jsme se dočkali především zpochybňování v duchu, že nakreslit svalnatou řvoucí černošku monstrózně velkou s obřími rty a odulým polovyplazeným jazykem, je zcela v souladu s tím, co mají karikatury plnit. Tedy zdůraznit něčí individuální zvláštnosti. Kdybychom to řekli odbornějším jazykem, pracuje se tu pouze s pojmem hyperbolizace (zveličení), tedy hodnotící figurou, která přímo souvisí se zobrazovaným objektem nebo popisovanou situací.
Oproti tomu lidé, v nichž daná karikatura vyvolává nepříjemné pocity, mluví o tropech, tedy nepřímých, obrazných pojmenováních skutečnosti, v nichž ale už dochází k přenesení významu. Jde tu o metafory, symboly, alegorie a tak dále. (Je to rozlišení, které by měli údajně zvládat maturanti, obávám se ale, že to jen tak z hlavy nedovede provést ani řada vysokoškoláků. Osobně mi to došlo také až s odstupem času.)

Pokusím se teď onu karikaturu z The Herald Sun, za niž se deník razantně postavil, číst co nejpodrobněji, vrstvu po vrstvě, s vědomím, že takové čtení může někomu připadat přehnané, detailistické, hnidopišské a kdoví co ještě. Ještě předtím bych vás ale měl trochu zpravit o názorové pozici, kterou zastávám. Podle mě nás křik Sereny vystavil náročné zkoušce. Je v našem zájmu zachování spravedlivého úsudku chápat jednotlivé složky oné kauzy ne tak, že jedna popírá druhou (a tudíž se nějaké stížnosti dají smáznout), ale že paradoxně platí všechny naráz.

Když slyším frázi „všechno bude“, okamžitě se mi vybaví scénka ze Skřivánků na niti (návštěva začíná někdy v 1:21:00), kde senilní ministr kultury Zdeněk Nejedlý říká muklům v pracovním lágru: „Všechno bude, chleba bude, máslo bude, i smetana bude… Ano, Smetana…“ A tak bych touto cestou rád poprosil filmaře, aby nedávali svým dílům názvy jako Nikdy nejsme sami, Nic jako dřív nebo Všechno bude, protože, kdo si to má, krucipísek, pamatovat, a to jsou všechny jmenované tituly dobré.

Koneckonců, i Všechno bude má mnohem lepší titul pro zahraniční distribuci – Winter Flies (Zimní mouchy). A ty mouchy tam jsou mnohem častěji než věta: „Všechno bude.“ Ona věta zazní snad jenom jednou, zatímco omámené zpomalené mouchy se tu promenádují, poletují a vstávají zasypané z cigaretového popela mnohem víc. Jenom si nejsem jistý, jestli malátnost neuspaných či předčasně probuzených much odpovídá mentálnímu stavu obou hlavních hrdinů, kluků na útěku před rodiči a nudou. Možná se tím myslí, že daleko neuletí, nebo je pro ně jejich prostředí podobně nehostinné jako pro mouchy, nebo snad i to, že je od sebe všichni odhánějí jako obtížný hmyz.

Plakát je skvělý. Na malinkém otřískaném a přeplněném autě sedí obrovský mladý chlap v černém kabátě a kolem se válí šedivá leningradská mlha. Není jasné, zda auto jede, nebo stojí, jestli toho člověka na střeše lidé v autě nechtějí, nebo se do něj prostě nevejde. Každopádně je to hezký metaforický obraz spisovatele Sergeje Dovlatova, kterého v normalizačním Sovětském svazu nesměli vydávat a jenž se stal slavným až v americké emigraci. I když slávu si moc neužil, protože zemřel v pouhých 48 letech na infarkt. Dovlatovův hřmotný zjev byl přitom natolik unikátní, že v celé širé Rusi nebylo možné najít podobného herce, a tak museli při castingu sáhnout po srbském fešákovi Milanu Maricovi.

V ohlasech na dvoudílný televizní film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka se objevují převážně tři témata. Zaprvé, že se České televizi konečně podařilo vyrobit něco, co připomíná moderní západní „quality TV“. Zadruhé se probírá, nakolik herci a herečky zvládli ostravský (respektive havířovský) přízvuk, nutný pro dojem autenticity celého příběhu. A konečně se mluví o tom, nakolik jde o přínosnou historickou reflexi dříve tabuizované události, která na dlouhá desetiletí negativně ovlivnila celý hornický region. Neštěstí v dole Dukla v roce 1961, při němž zemřelo 108 havířů, nebylo téma, jímž se socialistická republika chtěla chlubit. Obzvlášť proto, že jeho příčinou bylo zbrklé a zaslepené plnění předem daného nerealistického plánu práce.

Za sebe bych to vyjádřil tak, že ve všech třech případech jde zhruba o šedesátiprocentní úspěch, což není na tuzemskou produkci málo. Jestli se ale nějakému motivu většina diskutérů vyhýbá, tak je to Ondříčkova zjevná fascinace tradiční maskulinitou. Že to nemohlo být jinak a že „havíři prostě byli a jsou takoví“? Přitom právě tento argument si svou nezvratností a nemožností pojmout věci jinak zasluhuje kritické prozkoumání.