Ještě větší kritik, než jsme doufali

Studená válka je studený film, černý a bílý. Člověk má pocit, jako by v něm pořád sněžilo. Šedesátiletý polský režisér a scenárista Paweł Pawlikowski už jednou udělal dílo ve zcela shodném duchu. Ida z roku 2013 byla jistým zjevením, cestou k prostotě výrazu, návratem k dobám slavné polské filmové školy (Wajdovi, Kawalerowiczovi a dalším). Když se v umění podobná formulka zopakuje, zavání to trochu manýrismem. Ale Pawlikowskému se ve Studené válce naštěstí podařilo udržet si dostatečnou střídmost.

Když slyším frázi „všechno bude“, okamžitě se mi vybaví scénka ze Skřivánků na niti (návštěva začíná někdy v 1:21:00), kde senilní ministr kultury Zdeněk Nejedlý říká muklům v pracovním lágru: „Všechno bude, chleba bude, máslo bude, i smetana bude… Ano, Smetana…“ A tak bych touto cestou rád poprosil filmaře, aby nedávali svým dílům názvy jako Nikdy nejsme sami, Nic jako dřív nebo Všechno bude, protože, kdo si to má, krucipísek, pamatovat, a to jsou všechny jmenované tituly dobré.

Koneckonců, i Všechno bude má mnohem lepší titul pro zahraniční distribuci – Winter Flies (Zimní mouchy). A ty mouchy tam jsou mnohem častěji než věta: „Všechno bude.“ Ona věta zazní snad jenom jednou, zatímco omámené zpomalené mouchy se tu promenádují, poletují a vstávají zasypané z cigaretového popela mnohem víc. Jenom si nejsem jistý, jestli malátnost neuspaných či předčasně probuzených much odpovídá mentálnímu stavu obou hlavních hrdinů, kluků na útěku před rodiči a nudou. Možná se tím myslí, že daleko neuletí, nebo je pro ně jejich prostředí podobně nehostinné jako pro mouchy, nebo snad i to, že je od sebe všichni odhánějí jako obtížný hmyz.

Plakát je skvělý. Na malinkém otřískaném a přeplněném autě sedí obrovský mladý chlap v černém kabátě a kolem se válí šedivá leningradská mlha. Není jasné, zda auto jede, nebo stojí, jestli toho člověka na střeše lidé v autě nechtějí, nebo se do něj prostě nevejde. Každopádně je to hezký metaforický obraz spisovatele Sergeje Dovlatova, kterého v normalizačním Sovětském svazu nesměli vydávat a jenž se stal slavným až v americké emigraci. I když slávu si moc neužil, protože zemřel v pouhých 48 letech na infarkt. Dovlatovův hřmotný zjev byl přitom natolik unikátní, že v celé širé Rusi nebylo možné najít podobného herce, a tak museli při castingu sáhnout po srbském fešákovi Milanu Maricovi.

V ohlasech na dvoudílný televizní film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka se objevují převážně tři témata. Zaprvé, že se České televizi konečně podařilo vyrobit něco, co připomíná moderní západní „quality TV“. Zadruhé se probírá, nakolik herci a herečky zvládli ostravský (respektive havířovský) přízvuk, nutný pro dojem autenticity celého příběhu. A konečně se mluví o tom, nakolik jde o přínosnou historickou reflexi dříve tabuizované události, která na dlouhá desetiletí negativně ovlivnila celý hornický region. Neštěstí v dole Dukla v roce 1961, při němž zemřelo 108 havířů, nebylo téma, jímž se socialistická republika chtěla chlubit. Obzvlášť proto, že jeho příčinou bylo zbrklé a zaslepené plnění předem daného nerealistického plánu práce.

Za sebe bych to vyjádřil tak, že ve všech třech případech jde zhruba o šedesátiprocentní úspěch, což není na tuzemskou produkci málo. Jestli se ale nějakému motivu většina diskutérů vyhýbá, tak je to Ondříčkova zjevná fascinace tradiční maskulinitou. Že to nemohlo být jinak a že „havíři prostě byli a jsou takoví“? Přitom právě tento argument si svou nezvratností a nemožností pojmout věci jinak zasluhuje kritické prozkoumání.