Ještě větší kritik, než jsme doufali

Nad králem černočerných a extrakrvavých komedií Quentinem Tarantinem se začínají vznášet mračna pochyb, zda je jeho filmová poetika nadále únosná a jestli je oceněníhodná na filmových festivalech či Oscarech. Začalo to tím, že se reportérka New York Times Farah Nayeri zeptala na tiskové konferenci v Cannes, proč Tarantino ve svém novém filmu Tenkrát v Hollywoodu nedal představitelce hlavní ženské role Margot Robbie více řádek dialogu, když je přece známo, o jak talentovanou herečku jde.

Skutečná událost z roku 1969, kdy banda zfanatizovaných vyznavačů kultu Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tate v jejím domě, zatímco byl její manžel, režisér Roman Polanski, pryč, znamenala symbolicky konec 60. let a éry nevinnosti hnutí hippies, z jehož řad původně vrazi a vražedkyně pocházeli. Pro Tarantina je to poprvé, co kdy ve svém filmu vychází z historických reálií a většina děje snímku s maximální pečlivostí sleduje poslední hodiny a minuty, které dělí Sharon Tate od zavraždění. Režisér však reportérčinu otázku odbyl velmi stroze jedinou větou: „No, prostě odmítám vaši hypotézu.“

Působilo to jako facka, navíc odpověď nedávala příliš smysl, protože reportérka autorovi díla nepodsouvala žádnou hypotézu. Kdybychom v dějinách tiskových konferencí v Cannes chtěli najít největší projevy filmařské arogance, tahle by se s přehledem umístila v top 5. Sama Margot Robbie, známá z upovídaných filmů typu Vlk z Wall Street nebo Já, Tonya, za nějž byla nominovaná na Oscara, se snažila situaci zachránit prohlášením: „Všechny momenty, kdy jsem na plátně, jsou poctou Sharon. Tragédie se týká ztráty nevinnosti. Chtěli jsme ukázat její skvělé stránky beze slov. Málokdy dostávám příležitost strávit tolik času v kůži postavy a považuji za zajímavé, že jsem ji mohla prozkoumat bez dialogů.“

Následovala smršť negativních reakcí na Twitteru, jakým způsobem Tarantino mluví s novinářkami, v Guardianu pak publicista Roy Chacko napsal sloupek Proč je načase zrušit Tarantina, kde tvrdil, že to, jak se autor vyžívá v zobrazování násilí na ženách, by nás mělo donutit odmítnout jeho filmy, nedívat se na ně a nenominovat je na jakékoli ceny. Vrcholem pak byl minulý týden kolektivní článek jednoho redaktora a dvou redaktorek v magazínu Time, kteří v názorné infografice spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech tvoří a mluví muži, a kolik ženy.

Je to až omšelé tvrzení – v Česku (a Československu) nevznikaly a nevznikají akční filmy ani dobré akční scény. Jako by tato krajina byla prokletá odkazem dobrého vojáka Švejka, který říká: „To chce klid,“ jako by u nás byli muži hlavně chcípáci, co ohýbali hřbet před režimem. Zač byste tu chtěli bojovat, co byste chtěli zachraňovat? Ti nejakčnější hrdinové, bratři Mašínové v 50. letech, se chtěli hlavně prostřílet ven. Udělali však při tom i věci, které nebyly hrdinské, a nikdy už se nevrátili vybojovat bitvu s komunismem, což sice nebyl přímo projev jejich zbabělosti, ale akční film s happy endem z toho neuděláte. Téměř všechny akční scény v české kinematografii vycházejí z parodie a ironie: Kdo chce zabít Jessii?, Limonádový Joe, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Konec agenta W4C… Vždycky jde jakýsi sen a náhražku za originální akci: za western, komiks, bondovku. I ten nebohý hrdina z Jáchyme, hoď ho do stroje se učí všechno nápodobou západní kinematografie a většinu svých judistických chvatů použije na úplně bezbranného člověka. Jistě někoho napadne zmínit Atentát (o parašutistech, kteří zabili Heydricha), Krále Šumavy nebo pár dílů Majora Zemana, případně nejpomalejší honičku všech dob v Mravenci nosí smrt, ale ani v tomto případě nejde mluvit o čistokrevné akci. Akční film je tu totiž pro potěšení z pohybu, je to žánr, kde se samotná akce stane atrakcí a nejde ani tolik o to, že vede k cíli.

Takže ono volání po české akci se pořád míjí účinkem. Po revoluci se to zkusilo s Nahotou na prodej, parta kaskadérů si natočila Cestu peklem a syn jednoho z nich později Kajínka. Všem je jasné, že jde o pouhý second hand. Mezitím různí amatérští filmaři a studenti filmových škol vymýšlejí, jak dostat akci do zdejšího prostředí. Jedním z nich je i dvaatřicetiletý Jan Haluza, který na LFŠ v Uherském Hradišti představil svůj půlhodinový kraťas První akční hrdina. Jaký smysl má dělat v době multiplexů a VOD půlhodinový film a co vlastně toto dílo znamená v dějinách české kinematografie?

Nyní již jednaosmdesátiletého Hynka Bočana mám zafixovaného jako tvůrce, který naplno nevyužil svůj potenciál. Po Soukromé vichřici a Pasťáku, které z něj udělaly pozdního příslušníka československé nové vlny (nemusíme se hádat o přesném zařazení), se stal autorem banálních normalizačních filmů a nejskvělejší moderní pohádky S čerty nejsou žerty. Po revoluci se pak vyprofiloval jako takový podnikatel v oboru antikomunismu – natočil solidně syrový Bumerang a nekonečnou Zdivočelou zemi podle scénáře Jiřího Stránského. Jistě by šlo vykreslit i poněku plastičtější obrázek, ale na letošní Letní filmové škole jsem si ho doplnil zatím jenom jedním střípkem – historickým snímkem Čest a sláva z roku 1968.

Démonická panenka Chucky z doposud sedmidílné hororové série Dětská hra, jež započala v roce 1988, patří k nejoblíbenějším hororovým padouchům společně s Freddym Kruegerem z Noční můry v Elm Street či Jasonem Voorheesem z Pátku třináctého. Stejně jako Freddy a Jason i Chucky umí neustále vstávat z mrtvých, protože může svůj duch přenášet do jiných a jiných panenek. Vrah odsouzený k smrti dokázal pomocí voodoo rituálu unikat definitivě smrti vlastně až do aktuálního restartu série. Teď se totiž radikálně změnila pravidla.