Ještě větší kritik, než jsme doufali

Apokalyptická akční sci-fi série Terminátor je s námi už 35 let. Dá se na ní dobře pozorovat, jak se vyvíjí akční žánr a naše představy o budoucnosti. Zatím poslední, šestý film s podtitulem Temný osud – jak jinak než „temný“, už jste někdy viděli sci-fi o světlých zítřcích (?) – každopádně znamená několikerý významový zlom. Jednak se jím na pozici producenta vrátil původní autor James Cameron, dále se v něm pracuje s motivem stárnutí a polidšťování samotného Terminátora, a konečně hodně jinak se tu nahlíží „mateřská figura“. Celá série je fascinujícím záznamem toho, jak se v akčních filmech můžou uplatňovat ženské hrdinky a jak ke sledování akce přilákat ženské publikum.

Terminátor 1 z roku 1984 je vlastně převyprávěním mýtu o Kristovi. Mesiáš, jenž má zachránit lidstvo, vznikne „zásahem shůry“, jenž je analogií „neposkvrněného početí“. Dospělý John Connor vysílá pomocí stroje času zpět do minulosti vojáka, který jej zplodí s jeho matkou Sárou. Tím tedy John vznikne „z ničeho“, neboť bez svého počinu v budoucnosti by se vůbec nenarodil. Celá série je postavená na podobných paradoxech, což neničí její kouzlo. Sáru (budu se držet českého zápisu jména Sarah) má však zabít terminátor, kybernetický organismus – kovový skelet pokrytý živou tkání, kterého z budoucnosti vyšle umělá inteligence Skynet, jež povstala proti lidstvu a hodlá ho vyhubit. Skynet je tedy něco jako Herodes, který dává zabíjet neviňátka, a Sára také odchází do exilu, aby unikla jeho úkladům. S vojákem Kylem Reesem zplodí Johna, Kyle po souboji s terminátorem umírá a Sára ho musí zničit sama v obřím hydraulickém lisu. Nalezením čipu, jenž má terminátor v hlavě, však poskočí technologický pokrok rychle kupředu a v roce 1996 má proběhnout apokalypsa.

První díl, jenž přišel pouze na 6,5 milionu dolarů, byl tedy především variací na horory s pomalu chodícími sériovými vrahy, kteří se téměř nedají zabít a před nimiž se nelze ukrýt, ale nakonec je zlikviduje panna, do té doby pasivní a bezbranná. Arnold Schwarzenegger byl však nejen variací na Michaela Myerse z Halloweenu nebo Jasona Vorheese z Pátku třináctého. Byl i pokusem, jak vůbec uplatnit bývalého kulturistického šampióna na filmovém plátně. Jeho enormně svalnatá postava totiž byla příliš nadživotná a nelidská a jeho herecký rejstřík zase omezený, takže figura nezastavitelného kyborga mu sedla dokonale.

Ačkoli šlo o záporáka, terminátor získal své fanoušky – v tom ostatně navázal na mnoho hororových monster z 80. let, kromě výše jmenovaných třeba i na Freddyho Kruegera z Noční můry v Elm Street nebo na Pinheada z Hellaisera. S terminátorem totiž různá filmová klišé, kdy padouši i klaďasové vydrží příliš mnoho úderů, pádů a průstřelů a zároveň mají dokonalou mušku, dostala svou ryze technickou logiku. Podobný stroj by ve skutečnosti mohl existovat a je zbytečné řešit, čím by byla svalová tkáň vyživována. Při obrácení schématu „uvnitř živá tkáň – mozek a páteř, na povrchu kovový skelet“, jež proběhlo u Robocopa, již nešlo nic namítat.

Možná je načase říct krutou pravdu – nejoceňovanější moderátor Marek Eben začíná pomalu patřit do starého železa. Děje se to už několik let a vrcholí to v jubilejní, desáté řadě televizní soutěže StarDance. Marka Ebena široké publikum pokládá za vzor kultivovanosti a noblesy, neboť jeho vtipy nikdy nejsou úplně prvoplánové, podpásové či vulgární. To ale bohužel neznamená, že jsou nápadité, objevné, trefné, či dokonce – lze-li to o vtipech říct – „správné“ (co se týče věcného základu, jak bude popsáno níže).

Existuje bezpočet případů, kdy za laskavě znějícím tónem jeho otázek a komentářů probleskuje hloupý sexismus, projevující se třeba v okázalém hodnocení vzhledu žen. Když tanečnici Natálii Otáhalové řekl, že její jméno plné dlouhých samohlásek přesně vystihuje, jak vypadá, tedy že má dlouhé nohy, na rozdíl třeba od nějaké „Boženy Buchtové“, která určitě bude krátká a nakynutá, podívala se na něj dotyčná nevěřícně s dotazem: „A to měl být kompliment?“

V Česku máme velmi málo zavedených režisérek. Vedle dokumentaristky Heleny Třeštíkové a po smrti Věry Chytilové je tou nejvýraznější 59letá Irena Pavlásková. Její filmy si říkají o pozornost vypjatou hysterickou energií, což ale nakonec vede až k tomu, že se pohybují na hranici bulváru.

Začala slibně v roce 1989 snímkem Čas sluhů, za nějž si dokonce odnesla cenu z Cannes a udělala jím symbolickou tečku za érou socialismu. Příběh o manipulaci, kariérismu a komplexu méněcennosti s dokonale zvrácenou ženskou antihrdinkou byl svého druhu zjevení. Pak už to bylo jen horší a horší. Přepjatě ambiciózní Corpus delicti (1991), nepovedené volné pokračování Času sluhů s názvem Čas dluhů (1999), vyloženě brakový Bestiář (2008), směšně nevěrohodný pohled na disidenty Zemský ráj to napohled (2009) a obludně přepálený 130minutový životopis Jana Saudka s názvem Fotograf (2015).

Tyto střídavě komerčně úspěšné a neúspěšné tituly pro kina proložila o něco kultivovanějšími televizními snímky a dokumenty. Nikdy by vás ale nenapadlo, že právě Irena Pavlásková získá práva na zfilmování románu jemnocitně intelektuálního Philipa Rotha. Ovšem, když se jmenuje Pražské orgie, to už je jiná, to si určitě budete umět představit dost živě.

A právě v tom se pletete nejvíc. S jistou nevolí musím přiznat jednak to, že se jedná o nejlepší film od Pavláskové od Času sluhů, a jednak to, že s námi Pavlásková hraje typově stejnou hru jako sám Roth – láká na rajcovní titul, přičemž ve filmu jde o něco úplně jiného.

V Česku jsme dosud z oficiální distribuce znali v podstatě jenom dva jihokorejské režiséry – vyhraněně artového, minimalistického Kim Ki-duka (3iron, Luk, Čas, Dech, Pieta) a okázale manýristického Parka Chan-wooka (Oldboy, Nebohá paní pomsta, Komorná). Oběma jsou společné často extrémní náměty a otevřené záblesky násilí a sexu prokládané poetickými výjevy; nicméně pouze první z nich operuje s minimálními rozpočty a jeho filmová řeč má rysy samouka, zatímco druhý má vysoké náklady a bohatou výpravu a napodobuje kdekoho. Momentálně ale všechny přebil Bong Joon-ho se svým snímkem Parazit. Již nyní je na ČSFD hodnocený jako nejlepší jihokorejský film všech dob a nutno podotknout, že je i nejtypičtějším korejským filmem, který za dlouhou dobu vznikl.

Nejde zdaleka jen o způsob vyprávění a pestrou paletu stylistických prostředků. Parazit je film s několika zásadními narativními zvraty, po nichž nahlížíme předchozí děj výrazně jinak. Zároveň se tu velmi rychle střídají žánry od černé komedie přes sociální satiru až po thriller a téměř i horor. Je to film, jenž má jistou designovou eleganci, velmi dobře odsýpající tempo, skvěle vede diváckou pozornost a dovede zaskočit nečekanými zápletkami. Čím je ale tento překvapivý vítěz letošních Cannes a jeden z největších favoritů na Oscara za neanglicky mluvený snímek tak totálně korejský a zároveň originální?