Ještě větší kritik, než jsme doufali

69letý španělský režisér a scenárista Pedro Almodóvar je dnes už ikonou postmoderní evropské umělecké kinematografie, která publikum nechce odrazovat ničím skandálním nebo nepříjemným, ale naopak činit zdánlivě tabuizovaná témata přijatelnější pro širokou veřejnost. Almodóvar vyprávěl o transgenderu dávno předtím, než se z něj stal momentální strašák. V každém jeho filmu postavy složitě hledají svou sexuální identitu a experimentují se společenskými rolemi. A přesto, že se jedná o zdánlivě menšinové záležitosti, publikum po celé Evropě (a také trochu i ve zbytku světa) na tyto filmy poměrně hojně chodí. Je až fascinující, že zrovna Almodóvar je španělským režisérem číslo jedna, přestože jinak byla španělská kultura tak tradičně maskulinní. Od 80. let se ale hodně změnilo, země má například premiéra, jenž se otevřeně prohlašuje za feministu.

Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou zcela neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. A to nejenom tak, že vám internet nabízí reklamy na prodloužení penisu. Databáze slouží coby rozšíření aktuální paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, automobil zase rychlé nohy nebo koně, rentgenové paprsky nám umožní vidět věci a těla nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako naši domácnost, proto máme třeba v počítači koš, kam odhazujeme smazané soubory.

Dlouho jsme se báli, že čím více techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnější budeme. Možná se to děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat a vyloženě antropomorfizovat (tvarovat dle lidského vzoru) nejmodernější vynálezy kybernetiky. Kdo má iPhone, tak si občas popovídá s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Čtyřletá robotka Sophie, vyrobená v Hongkongu, má lidskou tvář, umí rozpoznávat lidské obličeje a konverzovat na předem stanovená témata. Předloni získala občanství v Saudské Arábii a stala se tak první umělou bytostí se státní příslušností.

Ve stejné době Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci a pamatovat si nejen vaše jídelní a sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů. V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři němé panny Rebecca, Yasmine a Lucy, jež jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen a musíte do patřičných poloh si je musíte nastavit sami. Letos si v Hongkongu 42letý amatér Ricky Ma sestavil za 35 tisíc liber robotickou ženu, jež vypadá přesně jako Scarlett Johansson.

Ani jeden z těchto případů zatím neodpovídá tomu, jak si filmoví tvůrci představovali budoucnost sexu, ale blížíme se tomu pomalými a nezvratnými krůčky; někde softwarem, někde materiálem, někde tvarem. Virtuální sexchatování ani dotýkání se na dálku přes digitální rukavice lidstvu zjevně nebude stačit. Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů v kinematografii najdeme. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze, Dr. Who, Futurama nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i v realitě tak málo mužských sexrobotů, kromě robotického gigola ve Spielbergově A.I. umělé inteligenci?

Vypadá to, že britští filmoví producenti objevili novou formulku pro úspěch: životopisné filmy o hudebnících. Zatímco dosud šlo o doménu Hollywoodu, se zjevením Bohemian Rhapsody se zjistilo, že i britská hudební scéna skýtá dost atraktivních postav.

Podobností mezi Bohemian Rhapsody o skupině Queen a Rocketmanem o Eltonu Johnovi je opravdu mnoho. Jednak první film režijně dokončoval a druhý má komplet na svědomí Dexter Fletcher, 53letý někdejší herec, který v sobě objevil talent pro tvorbu „crowd pleaserů“ díky snímku Orel Eddie o nejsrandovnějším skokanovi na lyžích všech dob.

Dále, Freddie Mercury a Elton John jsou oba kapriciózní a flamboyantní gayové, což tvůrcům umožňuje dostatečně se stylově vyřádit, přinejmenším na kostýmech a maskách. Oba snímky také mají téměř shodnou barevnou paletu (některé záběry vypadají téměř zaměnitelně) a identickou kruhovou vyprávěcí strukturu. V Bohemian Rhapsody nastupuje Mercury na koncert ve Wembley, v Rocketmanovi zase Elton John na rehab a detox, přičemž většina vyprávění probíhá retrospektivně a na konci oba hrdinové zažijí vykoupení. Je zjevné, že Mercurymu dali víc zazářit a nechtěli ukazovat jeho umírání, nicméně u Eltona Johna jde také o určitý druh znovuzrození – začít být „čistý“.

Jak Švejk vysvětloval rozpoutání první světové války takto: „Zabili jste mi strejčka, tak vám dám přes držku!“ V Johnu Wickovi stačilo zabít psa a už jsou z toho tři filmy a válka se teprve rozhořívá naplno. Čtvrtý díl je nevyhnutelný a díky tržbám za první týden už i oficiálně potvrzený a oznámený. Možná nám to jednou nakyne jako Rychle a zběsile nebo Pátek třináctého.

Ostatně, kdo už zabil víc lidí? John Wick s mastnou slepičí prdelkou, nebo Jason Vorhees s brankářskou maskou? Web Horror Syndicate říká, že monstrózní Jason vyzbrojený mačetou má na svém kontě 151 mrtvolu, nicméně potřeboval na to dvanáct filmů, zatímco web Visu důkladně spočítal, že John Wick v prvním díle v obleku a lakýrkách zabil všemožnými způsoby 77 lidí a ve druhém dokonce 128 lidí, přičemž v přehledné infografice uvádí i typy smrtících zbraní od pistolí po psací tužky, procento úspěšnosti zásahů a množství „headshotů“ čili letálních průstřelů hlavy. Třetí díl poctivě analyzují právě na Visu a už teď je jasné, že počet mrtvých bude větší než u dvojky. John Wick se tak bez debat stává nejvýkonnějším filmovým zabijákem v historii kinematografie.

Domnívat se totiž, že nejbrutálnější mordýři co do počtu zabití přišli na filmové plátno už dříve, by bylo mylné, byť i jejich skóre zůstávají slušná. Schwarzenegger v Komandu zabil 81 člověka, Stallone v zatím posledním, čtvrtém Rambovi 87 lidí a Chow Yun-Fat v Hard Boiled coby inspektor Tequilla sice osobně „jenom“ 77, ale celkově tu bylo viditelně zmasakrováno 307 lidí. Dojem, že zlatá éra akčních filmů nastala v 80. a raných 90. letech, platí, pokud zvážíme, jak byl daný žánr úspěšný a jak byly placené největší hvězdy, ale nejvyšší skóre mrtvých těl na jeden film začalo narůstat až po roce 2000. Dokonce i Topper Harley v podání Charlieho Sheena ve Žhavých výstřelech 2 zabil pouze 103 lidí, a to šlo o parodii s falešným počitadlem na mrtvoly. Jak uvádí web Tvovermind, nejvýše se dostaly postavy Johna Prestona ze sci-fi Equilibrium (2002) se 118 mrtvými a Smithe z ironické akčňárny Shoot Em´Up (2007) se 141 mrtvým. Ovšem ani Christian Bale ani Clive Owen nejsou na špici. Zapomíná se totiž na sekáče Nicolase Cage, který zvládl ve válečném snímku Windtalkers od Johna Woo (autora Hard Boiled) zlikvidovat 156 protivníků.

Jakmile začneme počítat celé herecké kariéry, tak je to ještě o něco složitější. Magazín Screenrant uvádí, že i příslovečný Chuck Norris je až na dvanáctém místě s ubohými 458 zabitými. Mezi hollywoodskými herci totiž jasně vede béčkový čahoun Dolph Lundgren (919 zabití, na což ale potřeboval asi 80 filmů), mezi asijskými herci kraluje Jet Li (1076 mordů včetně 123 zabití sama sebe ve filmu The One) a všechny strčí do kapsy Milla Jovovich, která hlavně díky sérii Resident Evil nasbírala přes 1292 zabití (i když není jasné, jestli se mrtví nemrtví počítají jako mrtví). Jméno Jimmy Wang-Yu nejspíše většině z vás nic neříká, nicméně od poloviny 60. let ve více než 80 filmech zabil mečem celkem 2477 lidí.

Dá se ale dojem násilnosti nebo typ akce popsat pouhou statistikou? Co vlastně John Wick znamená pro vývoj akčních filmů? Jaký je jeho vztah k Matrixu? A může představovat podobný přelom?