Ještě větší kritik, než jsme doufali

Šestašedesátiletý, původem irský herec Liam Neeson v rozhovoru pro deník The Independent při představování svého nového filmu Mrazivá pomsta (Cold Pursuit) přispěl osobní historkou, jak mu představa pomsty před téměř čtyřiceti lety úplně zatemnila mozek. Jemu blízká žena se mu tehdy svěřila, že byla znásilněna. Neznala jméno pachatele, pouze si pamatovala, že šlo o černocha. Neeson pak procítěně popisoval, jak v sobě nedokázal ovládnout negativní emoce.

„Chodil jsem městem s obuškem a doufal jsem, že ke mně někdo přijde. Stydím se to říct, ale trvalo mi to asi týden. Doufal jsem, že nějaký ‚černý bastard’ vyjde z hospody a začne hádka. Takže bych ho mohl zabít. (...) Bylo to hrozné, když na to teď pomyslím. Je to strašné, ale dalo mi to životní lekci.“

V reakci na tento příliš otevřený rozhovor producenti zrušili toho večera premiéru filmu v New Yorku s promenádou na červeném koberci. Neeson pak krátce na to v televizním pořadu Good Moorning, America, vysvětloval, že není rasista a že jeho slova byla vytržena z kontextu: „Nikdy jsem neměl takové pudové puzení někoho zmlátit. Stydím se to říct, udělal jsem to vědomě asi čtyřikrát nebo pětkrát. Chtěl jsem rozpoutat násilí. Šokovalo mě to. Vyhledal jsem pomoc, šel jsem ke knězi a vyzpovídal se, řekl to i svým dvěma přátelům. Bylo to hrozné, když na to teď pomyslím. Je to strašné, ale dalo mi to životní lekci. Nejsem rasista. Možná mě poznamenala situace v Severním Irsku, kde probíhala válka a kde bylo mnoho nenávisti. Vyrostl jsem v tom, i když jsem toho nebyl součástí.“

České romantické komedie posledních let vznikají ze dvou základních tvůrčích dílen. První model představuje Marie Poledňáková se svými Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, v nichž se více postav z více generací proplétá ve vztahové troj a víceúhelníky a do toho se jim různě motají pod nohy děti. Primárními postavami jsou ženy středního a vyššího věku, které už nechtějí být jen pragmatické, ale touží po troše romantiky. Ne že by se jim to úplně dařilo, ale to je jejich cíl.

Druhý model zastupuje Jiří Vejdělek se Ženami v pokušení a Muži v naději, kde se opět rozvíjejí vícegenerační víceúhelníky. Muži i ženy se zde učí nebýt moc romantičtí, ale naopak pragmatičtí, ukájející krátkodobé slasti. U Vejdělka mají hlavní perspektivu muži a mužskou optiku přejímají i některé ženské hrdinky – například věčně nadržená důchodkyně Vilma v podání Elišky Balzerové. Vztahy se zde nahlížejí jako druh výhodné směny. Poledňáková nechává postavy potkávat se na dovolené, Vejdělek je strká do jednoho domu nebo na jednu pavlač.

Jistěže jsou tu další sérioví výrobci jako Tomáš Svoboda (Hodinový manžel, Manžel na hodinu, Jak se zbavit nevěsty, Dvě nevěsty a jedna svatba) nebo Milan Cieslar (Láska je láska, Život je život, Špindl, Věčně tvá nevěrná), ale těm se nikdy nepodařilo prosadit jeden model vyprávění a jejich filmy nemají ani výrazný kulturní zásah. Občas se sem přimotají i snímky z jiného světa typu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, jež vypovídají hlavně o zoufalství svých tvůrců, kteří zapomněli, že 90. léta už dávno skončila. Přicházejí také dílka, v nichž se hlavní hrdinky musí co nejvíc trestat vztahy s majetnickými pitomci (Všechno nebo nic), nebo snímky, kde jsou zdánlivě trestáni machističtí samci (Po čem muži touží).

Zdá se ale, že ona počáteční hrubost, rozjívenost a promiskuita, zabalená do lákavého obalu, jež vládla na počátku této dekády, už není v kurzu. Sám Jiří Vejdělek přišel s mnohem upejpavějšími filmy jako Něžné vlny a Tátova volha, v nichž bylo najednou méně nahoty a sexu (případně žádný) a jeho dvorní producent Tomáš Hoffman dokonce přesedlal na úplně neviňoučké snímky, jako jsou Bezva ženská na krku (kde se dospělí lidé chovají jako čtrnáctileté děti bez přístupu na internet) a nynější Ženy v běhu. Martin Horský psal u prvního scénář, u druhého celovečerně debutuje jako režisér.

S Ženami v běhu není na první pohled nic špatně. Neříkají se tu hrubé sexistické vtipy, nepronášejí se žádné pitomé teorie o vztazích a touhách, ženy nejsou pouhé objekty mužského pohledu a nevěra nejenom, že není žádoucí, ale nikdo z hlavních postav o ní ani neuvažuje. Přesto je tu cosi hrozně podivného, co opět ukazuje, že čeští tvůrci v podstatě vůbec nechápou, co je jádrem současných romantických komedií.

Utopie, antiutopie a dystopie jsou překvapivým druhem politického uměleckého díla podobně jako agitky, propagandy, konspirace či životopisy významných vládců či disidentů. Politické jsou proto, že líčí nějakou správu obce (polis). Utopie pocházejí z kořene slova u-topos – místo nikde – a dávají šanci představit si dokonalý svět, případně jeden ze způsobů, jak zaplnit prázdno.

V dějinách měly utopie důležitý kulturní význam – od biblického ráje a křesťanského nebe, přes starobylou potopenou Atlantidu až po pozemský či vesmírný komunismus nebo technooptimistické vize virtuální reality v 90. letech minulého století, jak je zvěčnil ve své knize Kyberie spisovatel Douglas Rushkoff.

Čím se utopie liší od jiných žánrů fantastiky? Spousta sci-fi či dřívějších podobenství se zabývá ohrožením a proměnou jednotlivce (od Kafkovy Proměny až po Mouchu), nezamýšlenými důsledky nějakého vynálezu či objevy neznámých prostředí díky novým dopravním prostředkům. Utopie je ale komplexnější, vidí společnost jako celek, velmi často pracuje s psychologií masy, nikoli individua.

Databáze IMDb.com eviduje přes 500 filmů s klíčovým slovem „dystopian“. Velmi často se zde přitom nerozlišuje mezi utopií, antiutopií a dystopií. Pod pojmem „utopian“ najdeme asi jen 30 filmů, přičemž některé z nich ani neodpovídají původní definici. V první části článku se tedy pokusím o co nejlepší rozlišení oněch tří pojmů a ve druhé to pro změnu zkomplikuji. Především se pokusím odpovědět na otázky, proč taková díla vznikají, co chtějí říct a jaká jsou jejich omezení.

Nové poselství značky, která ještě před pár lety oblékala modelky do latexu, zvedlo ze židle miliony lidí. Proč se jednoduchý vzkaz budoucím mužům stal nástrojem kulturní války?

Jedná se o zhruba stosekundový reklamní spot. Muži v něm na začátku naznačují plácání ženám po zadku, skáčou jim povýšeně do řeči, dělají sexuální narážky, chlapci se navzájem mezi sebou šikanují a perou a otcové stojící u grilů to všechno omlouvají slovy: „Kluci budou vždycky kluci“. Do toho zaznívají útržky z televizních zpráv o hnutí MeToo a o toxické maskulinitě a slyšíme hlas božského vypravěče, který říká, že „něco se změnilo a už to nepůjde vrátit“. A pak přichází pointa: „My věříme v to nejlepší, co se v mužích ukrývá.“ „Musíme říkat a dělat správné věci“, protože „z chlapců, kteří se dnes dívají, budou v budoucnu muži“.