Systémové upozornění
Hlavní informace

Jistý režisérský velikán kdysi řekl, že z dobré knihy může vzniknout jen špatný film, zatímco ze špatné knihy lze udělat film dobrý. Lehce sporná poučka se dá krásně demonstrovat na adaptaci románu Dana Browna Andělé a démoni.

První kniha, v níž vystupuje „symbolog" Robert Langdon, předchází známější a kontroverznější Šifře mistra Leonarda (alias The Da Vinci Code).

Kdo a co před námi ukrývá

Brown je v současnosti nejznámější autor brakové literatury, která se v nových časech dovedně maskuje za cosi mnohem hlubšího. Na pomoc si povolává fyziku, medicínu, historii, filozofii i religionistiku a vše smíchává do přitažlivého koktejlu.
Neměl by však takovou čtenářskou obec, kdyby psal jen o rituálních vraždách; zájem vyvolává až to, jak za každou detektivní indicií rozvíjí úvahy, že oficiální verze výkladu dějin je falešná a někdo před námi ukrývá mnohem závažnější pravdy o Bohu a světovém řádu.
Lidé, kteří občas používají Brownovy knihy jako beranidlo proti katolické církvi, si moc nevšímají, že autor je přitom spirituálně založený a jen se snaží při vší výdělečné provokaci vdechnout konzervativní instituci lidštější tvář. Respektive ukázat „pravou podstatu" náboženské zkušenosti - a obvykle to ještě atraktivně propojí s new age obrazy svobodné sexuality.
Pokud někdo viděl pouze filmovou Šifru mistra Leonarda a nečetl předlohu, nemusel zachytit, že ústředním tématem je vlastně vztah společnosti k sexu. Zoufalost snímku, který otrocky převáděl psané slovo do mluveného slova a do bezvýrazných tmavých obrazů, tak vynikla ještě o něco víc - film nebyl jen nudný, ale i zbavený jakékoli skandálnosti.

V Andělech a démonech už po provokaci nejsou téměř žádné stopy: kniha i film nabízejí smíření vědy a náboženství a jde doslova o velkou rehabilitaci Vatikánu jako zosobnění tradic. Pouze film tak činí o něco inteligentněji a elegantněji.

Co nezvládají ani členové speciálních jednotek

Upovídaně může stočtyřicetiminutový snímek působit pouze na ty, co nečetli předlohu - jinak musíte ocenit sekernickou ruku scenáristů, kteří vyrubali v pralese slov docela schůdnou cestičku pro filmovou jízdu.
Brakovost Brownových románů totiž spočívá i v jejich nestřídmosti, vyhánění situací do extrémů a nastavování konců, předeher i meziher. Jako by nestačilo, že před volbou papeže unese tajný spolek „iluminátů" čtyři favorizované kardinály a do vatikánského komplexu umístí kontejner s antihmotou vyrobenou ve švýcarském CERN.

Už to je legrační námět, ale Brown na toto hřiště vyšle ještě pár atletických pohledných vědců, kteří přes odpor bezpečnostních složek nakonec vyluští, kdo má zájem, aby vznikla globální panika v přímém přenosu.
Profesor „religionistické symbologie" Robert Langdon s biofyzičkou Vittorií Vetrou ze sebe v poklusu bez Googlu a Wikipedie chrlí desítky hypotéz i konspiračních teorií a přežijí věci, jež nezvládají ani členové speciálních jednotek, kteří kolem nich hynou jak mouchy.
Konec knihy je čirá nezáměrná sebeparodie, z níž zmizí jakékoli napětí a namísto Langdona a papežského komořího by ty eskapády mohli odehrát inspektor Clouseau z Růžového pantera s Frankem Drebinem z Bláznivé střely. Uvnitř čtyř set padesáti stránek textu se pak nacházejí ještě tři velké filosofické monology o vztahu vědy a náboženství plus několik odboček do minulosti postav.
Při čtení je nutné vžít se do kůže hloupého amerického turisty, který má chuť po vědění, rád poznává architektonické památky a miluje poučování o banalitách. Polovina dialogů navíc probíhá stylem: „Co to je za zařízení?" - „Hadronový urychlovač částic." - „Cože, hadronový urychlovač?"; „Co to je za cejch?" - „Ilumináti." - „Cože, ilumináti?" - takže si připadáte jak na srazu nedoslýchavých.

Práce jak na vatikánském kostele

Brownův styl psaní působí rovněž komicky, kdykoli chce být moudrý nebo poetický; naopak funkční a efektivně manipulativní je autor ve strukturaci kapitol - každá končí spolehlivě tak, že prostě musíte číst dál.
Brown se vlastně ukazuje jako pravý opak Umberta Eca, skutečného vědce a filozofa, jenž plynule propojuje detektivní pátrání s filozofickým tázáním.
Pokud filmová adaptace Ecova Jména růže byla ochuzena o duchovní disputaci, zbyla „jenom" napínavá detektivka, která je ovšem pořád dokonale logická i psychologicky věrohodná. Ecovu dílu tím neprospějete, ale film zůstává soudržný.

Browna naproti tomu můžete osekat o desítky motivů, vyházet stovky stran textu, překopat dějovou strukturu, vypustit několik klíčových postav - a jen mu tím pomůžete. Jestli má občas někdo pocit, že Brownovy knihy jsou ideální thrillery, pak právě rozdílný přístup stejného filmařského týmu u Šifry a Andělů ukazuje, že na nich musí být dramaturgické práce jak na vatikánském kostele.
Zvlášť při bolestných vzpomínkách na Šifru nyní Andělé a démoni vycházejí jako velmi koukatelný odpočinkový film, který není hanba zařadit na sobotu večer v televizi; Šifra byla tak na sobotu dopoledne, nebo úterý večer. Pořád tu sice na plátně nejsou moc vidět vložené náklady, pořád se tu víc mluví, než jedná, ale aspoň tu Řím působí životněji než minule Paříž.

Profesní thriller na druhou

Ve filmových Andělech a démonech se vše děje za ustavičného pohybu, nekoná se erotické jiskření, natož sex na konci, zmizí kontaktní souboje, pády z výšek a visení za ruku z balkónu (ahoj, Clouseau!). Úřady nekladou takový odpor a oba vědci obvykle vstupují na nebezpečná místa s policií v zádech.
Samozřejmě i tak tu zbývají a nově se vytvářejí mraky nelogičností a ani teď se nedaří zobrazit myšlenkové pochody, takže diváci - na rozdíl od čtenářů - nemají sebemenší šanci mít požitek z toho, že a jak nějaká postava na něco přišla. Tady na sebe narážejí nepřekonatelné rozdíly knižního a filmového média.
Vznikl tak jakýsi profesní thriller na druhou. Nejenže se postavy neprojeví jinak než svou prací, ale i na filmu samém můžeme oceňovat hlavně profesionalitu všech zúčastněných. Herci jsou zabydleni v šarži, kvalitně odříkají text a jdou domů. V zásadě je jedno, jakou měl kdo úlohu; nejde tu o dílo, v němž se podávají nezaměnitelné a životní výkony.

Z jakéhokoli jiného než ryze technického hlediska vyznívají Andělé a démoni pořád jako načinčaný brak, který se tváří, že má podstatně větší závažnost, než se mu daří sdělit. Jde o poctivé řemeslo, ale trochu nepoctivé lákání na vzrušující příběh, „který vám odhalí velké, šokující tajemství". Namísto toho sledujeme velké usmíření liberálního „dekadentního" Hollywoodu a katolické církve.
Kdybych byl paranoidní, vidím v tom velikou konspiraci.

bodytest

 

datova zurnalistika

Zdroj: Aktuálně.cz




Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account