• Teorie terorismu s Janžurkou

    Recenze
    teror-ospravedlneni-nasili-pocesku

    V roce 2016 uváděla česká kina komedii Teorie tygra, jež přilákala početné publikum, které obvykle sleduje filmy už jen v televizi. Unikátní bylo rovněž to, že zatímco většina nových snímků vydrží v kinech zhruba dva až tři měsíce, Teorie tygra se držela v žebříčku dvaceti nejnavštěvovanějších filmů více než tři čtvrtě roku.

    Navíc se jednalo o přelom ve zdejší komediální tvorbě. Tento snímek jako první – při zachování jisté divácké atraktivity – tvrdil, že lidé ve středním a pokročilejším věku mají právo na uklidnění. Zatímco Marie Poledňáková nás do té doby vytrvale zásobila komediemi, v nichž lidé nad padesát let stále podléhají vášnivé lásce s trochou sexu, a Jiří Vejdělek nás přesvědčoval, že ideálně šedesátníci a šedesátnice se oddávají sexu naplno, aniž by k tomu potřebovali lásku, a že můžou své volnomyšlenkářství hlásat do světa.

    Tehdy debutující Radek Bajgar, bývalý psychiatr a šéfredaktor Reflexu, nám poprvé řekl, že generace dnešních babiček a dědečků už nechtějí ani sex, ani lásku, ale jenom klid jeden od druhého. Samozřejmě, že primárně potřebují klid muži od žen, co se je pořád snaží vychovávat a omezovat. A protože muži v jeho sebeomluvném pojetí neumějí, nechtějí a nemusejí umět komunikovat, je pro ně lepší předstírat bláznovství. (Důkladný rozbor oné perverzní tygří teorie si můžete přečíst zde.)

    Po necelých třech letech přichází Radek Bajgar s další „komedií ze života“ nazvanou Teroristka. Hlavní role byla prý psána na tělo Ivě Janžurové a jejím tématem je boj obyčejného člověka proti zlu. Bývalá učitelka češtiny Marie tráví důchod v zahrádkářské kolonii poblíž Prahy, kde pečuje o svou nemohoucí umírající kolegyni Evu. Klid jim však kazí aktivity místního mafiánského podnikatele Macha, který provozuje hlučnou noční diskotéku a nově začíná podporovat domobranu složenou z myslivců na motorkách. (Ano, čtete správně.) Po sérií příkoří, završenou tím, že jeden z myslivců zastřelí druhé pančelce psa, se první, mobilní pančelka rozhodne, že podnikatele sprovodí ze světa, aby „z malého fašouna nemohl vyrůst velký fašoun“. Od svého bývalého žáka, nyní propuštěného recidivisty a automechanika, si opatří zbraň a začne se učit střílet.

    Zní to skoro zajímavě, až na to, že téma mstivé důchodkyně postrádá čitelnou stylizaci. Teroristka ani náznakem není crazy komedie, v níž by postavy napadaly ztřeštěné věci, jež by se na sebe absurdně kupily. Není to ani důsledná černá komedie, v níž by postavy měly posunuté základní morální hodnoty a kde by se pracovalo s cynickým pohledem na svět. Je to jakýsi téměř nepopsatelný patvar, který šalamounsky nabízí lidovou či spíše populistickou verzi spravedlnosti a pouze naprázdno se ohání komediálním laděním. Stejně jako u Teorie tygra ani zde nejde primárně o vyprávění něčeho napínavého či zábavného, ale o traktát o tom, jak je svět špatný a jak ho učinit lepším.

  • Svůdnost filmových robotek, fembotek a gynoidek

    Komentář
    svudnost-filmovych-robotek-fembotek-a-gynoidek

    Chápání technologií se ubírá po mnohoznačných trajektoriích. V něčem jsou zcela neosobní, prázdné, bezpohlavní a nelidské. Můžeme je ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. A to nejenom tak, že vám internet nabízí reklamy na prodloužení penisu. Databáze slouží coby rozšíření aktuální paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, automobil zase rychlé nohy nebo koně, rentgenové paprsky nám umožní vidět věci a těla nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zároveň ale máme sklony technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako naši domácnost, proto máme třeba v počítači koš, kam odhazujeme smazané soubory.

    Dlouho jsme se báli, že čím více techniky vstoupí do našich životů, tím odlidštěnější budeme. Možná se to děje, ale vedle toho jsme začali polidšťovat a vyloženě antropomorfizovat (tvarovat dle lidského vzoru) nejmodernější vynálezy kybernetiky. Kdo má iPhone, tak si občas popovídá s velmi milou Siri, která umí odpovědět skoro na všechny otázky. Čtyřletá robotka Sophie, vyrobená v Hongkongu, má lidskou tvář, umí rozpoznávat lidské obličeje a konverzovat na předem stanovená témata. Předloni získala občanství v Saudské Arábii a stala se tak první umělou bytostí se státní příslušností.

    Ve stejné době Matt McMullen uvedl na trh hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony, která se umí smát, mrkat, vést konverzaci a pamatovat si nejen vaše jídelní a sexuální preference, ale i třeba jména vašich sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc dolarů. V Praze si zatím můžete zajít do podniku Naughty Harbor, kde na vás čekají tři němé panny Rebecca, Yasmine a Lucy, jež jsou nikoli na pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř téměř nerozeznatelné od živých žen a musíte do patřičných poloh si je musíte nastavit sami. Letos si v Hongkongu 42letý amatér Ricky Ma sestavil za 35 tisíc liber robotickou ženu, jež vypadá přesně jako Scarlett Johansson.

    Ani jeden z těchto případů zatím neodpovídá tomu, jak si filmoví tvůrci představovali budoucnost sexu, ale blížíme se tomu pomalými a nezvratnými krůčky; někde softwarem, někde materiálem, někde tvarem. Virtuální sexchatování ani dotýkání se na dálku přes digitální rukavice lidstvu zjevně nebude stačit. Možná vás až udiví, kolik umělých žen sloužících k uspokojení pudů v kinematografii najdeme. Určitě si vzpomínáte aspoň na několik dílů seriálů Zóna soumraku, Krajní meze, Dr. Who, Futurama nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé ženy a proč je ve filmech i v realitě tak málo mužských sexrobotů, kromě robotického gigola ve Spielbergově A.I. umělé inteligenci?

  • Dny evropského filmu 2019

    Tip
    dny-evropskeho-filmu

    Sedm snímků z distribuce Film Europe se představí na právě startujícím festivalu Dny evropského filmu, který se koná od 4. do 21. dubna v Praze a dalších městech ČR. Nejnovějším titulem z nabídky Film Europe bude snímek TRANZIT, uváděný v distribuční předpremiéře. Film oceňovaného německého režiséra Christiana Petzolda byl zařazen do hlavní soutěže loňského berlínského festivalu a poté se v Česku představil na přehlídce Be2Can. Do širší distribuce zamíří až letos 11. května.

Systémové upozornění
Hlavní informace
rozhovor-s-novym-dekanem-famu-zdenkem-holym

K rozhovoru s novým děkanem FAMU je nutné uvést několik osvětlujících poznámek, aby bylo zcela jasné, jaké mezi zpovídajícím a zpovídaným panují vztahy.

Zaprvé, se Zdeňkem Holým se osobně známe minimálně dvanáct let, od doby, kdy jsme spolu pracovali v redakci časopisu Cinepur a navzájem si četli a kritizovali své texty. Zadruhé spolu nyní děláme na jednom dokumentárním filmu. A zatřetí, neuvěřitelnou shodou náhod se stalo, že jsem se objevil v týmu Zdeňkova protikandidáta, Marka Hovorky, kde jsem se drobně spolupodílel na formulování jeho děkanského projektu.

O tom, že jsme každý v jiném týmu, jsme se dozvěděli až ve chvíli, kdy byly podané přihlášky do děkanského řízení. Překvapivě se ale se Zdeňkem mezi námi nevytvořil žádný blok. Markův projekt byl zřejmě pro hlasující v senátu až příliš vizionářský, někdo by třeba řekl utopický. Pro mě Markova prohra znamená především to, že nemusím v následujících letech své síly tříštit mezi psaní na web Ještěvětšíkritik.cz a mezi akademickou nebo administrativní funkci, což je spíše úleva. Ne že bych necítil žádnou lítost, protože mě Markova energie, s níž chtěl změnit školu, nadchla, ale tato lítost se rozhodně nemísí se zahořklostí.

Jako dílčí vítězství spatřuju to, že nevyhrál Jiří Vlach, jehož projev před studenty a senátory v sobě nesl takový odér neautentičnosti, neautonomnosti, nevyzrálosti a nekompetentnosti, že působil jako špatný vtip a musel vyvolávat zpětně pochybnosti i v lidech, kteří ho nominovali. Nikdy jsem se za nikoho tolik nestyděl, jako za tohoto producenta klipů Ewy Farné, že chtěl být děkanem FAMU. Uvědomil jsem si, že stejně jako za socialismu existovali svazáci, tak tento mentální typ přežívá i v kapitalismu, pouze se kombinuje s mentalitou prodavače hrnců na zájezdech pro důchodce.
Následující rozhovor tedy berte jako možnost seznámit se s novým děkanem FAMU, za něhož se stydět nebudu.

(Zdeněk Holý je první v pořadí, za ním následuje Mark Hovorka, poté Ladislav Šerý, pak Martin Vadas a nakonec Jiří Vlach.)

 


Volba děkana FAMU byla letos napínavá a dramatická. Přihlásilo se celkem pět kandidátů, což je, tuším, historický rekord. Jak jsi zezačátku odhadoval své šance?
Bylo to jako na houpačce, dokud nebyly zveřejněny kandidatury všech, myslel jsem si, že to bude mezi mnou a Markem Hovorkou. Pak se objevil Jiří Vlach a hned jsem si přišel třetí v pořadí. Stal se ze mě underdog, což je psychologicky výhodné.

Co bylo hlavním impulzem, že ses do volby přihlásil?
Studenti. První nabídku kandidovat jsem dostal od několika pedagogů v listopadu a tu jsem odmítl. Popravdě jsem neměl ambici stát se děkanem. Ale pak se ozvali studenti a to ve mně probudilo pocit větší zodpovědnosti. Dospěl jsem k závěru, že když má člověk co dát veřejné funkci, že by se o ní měl ucházet. Pak jsem přemýšlel, zda té funkci mám co dát.

Nebál ses toho, že budeš považován za obdobu Michala Breganta, tedy bývalého děkana FAMU, který sám FAMU nevystudoval, a profiloval se předtím jako filmový historik. Ty jsi zase původně filmový teoretik. Nepočítal jsi s tím, že se to bude brát jako přítěž?
Nepočítal. Naopak jsem to bral jako výhodu. Se spekulativní teorií jsem se během studia doktorátu tak před deseti lety rozešel. Přišla mi málo empirická, v té době jsem se proto začal zajímat o neuroestetiku a vyzkoušel jsem si natočit film Bitevní pole Titan. Ověřil jsem si tím, že filmová teorie tak, jak je vyučována na filozofických fakultách, nelze použít jako metodika, podle níž by se dalo tvořit. A přes publikování knih v Nakladatelství AMU jsem se dostal k filmové produkci. Tu jsem včetně dramaturgie dělal čtyři roky. Říkal jsem si, že mám vlastně jedinečnou zkušenost, kterou mohu AMU nabídnout. Ale ve volebních zkratkách jsem byl označován jako nový Michal Bregant.

Tvoje koncepce byla založena na několika zvláštních bodech: zdůraznění toho, aby se vyučovala „teorie pro praxi“, aby se kladl zvýšený důraz na televizní tvorbu a aby z FAMU postupně vymizel sexismus. Všechny tyto body vzbudily vzrušené otázky, co jimi přesně myslíš? A který z těchto bodů bude podle tebe nejtěžší prosadit?
Teorie pro praxi vychází z mé vlastní cesty od spekulativních filmových teorií k filmové praxi. A taky z mého studia estetiky u Tomáše Zdeněk HolýHlobila. Chodil jsem k němu na semináře, kde jsme často v anglických překladech z tehdejší doby četli ranné teorie umění. A většina z nich byla zaměřená na praxi. Tak je tomu i s Aristotelovou Poetikou, která ve své době byla vnímána jako příručka. Uvědomil jsem si, že potřebujeme více pěstovat tvůrčí myšlení, promýšlet tvůrčí postupy. Mohou to samozřejmě být jednoduché příručky, třeba pro scénáristy, ale najdeme i velmi hluboké teoretické úvahy zaměřené na praxi, třeba od Pascala Bonitzera, Fernanda Solanase pro dokument, nebo Alexandra Klugeho pro televizi.

Co se týče televize, je potřeba zdůraznit, že od seriálu Sopranos je tady něco jako quality TV. Že je potřeba změnit povýšený pohled elity na televizi, že jde o něco úpadkového. Dnes nejlepší filmoví režiséři často pracují pro televizi, televize se stala bodem i nejvyšších uměleckých ambicí. Navíc jsem přesvědčen, že každý televizní formát se dá dělat kvalitně a seriózně. A pokud si umění vymezíme šířeji, třeba jako kreativitu a nápaditost, můžeme i v těchto případech hovořit i o umění. Nakonec dva autorští dokumentaristé Vítek Klusák a Filip Remunda dělají kuchařskou show Ano, šéfe! a myslím, že je to naplnění toho, že každý televizní formát může být seriózní. A pokud ne, dá se inovovat. Jinak mezi teorií pro praxi byla ještě tradice, ale nechme ji být.

A sexismus byl poslední bod asi z deseti bodů, možná se proto tak chytil. Bohužel na českých vysokých školách je sexismus docela rozšířen a milostné vztahy mezi pedagogy a studenty jsou na denním pořádku. Ještě více na uměleckých školách. Kdo mě zná, ví, že nejsem puritán, je tomu právě naopak. Zároveň jsem ale citlivý na střet zájmů. A milostné vztahy ve škole jsou střetem zájmů. Ale v Čechách je to lidem stejně jako ostatní střety zájmů docela jedno. Je mi jasné, že zvláště na umělecké škole se to nevymýtí, ale budu rád, když to lidé budou vnímat jako problém. Ze sexismu je nejdůležitější, aby k studentkám, ale i pedagožkám bylo přistupováno jako k zcela rovnoprávným osobám, aby třeba ženské půvaby nehrály roli při přijímacím řízení.

Mohl bys stručně popsat svůj dojem z projektů a projevů dalších kandidátů?
Popravdě nejvíc si pamatuji projekt Marka Hovorky, který chtěl obnovit československou novou vlnu z 60. let. Myslím, že to v roce 2016 není možné, chybí společný nepřítel a inspirativní nesvoboda. Na druhou stranu to byl jediný projekt, u kterého jsem se dokázal zasnít. Princip slasti však vždy záhy vystřídal princip reality, abych to popsal ve freudovských kategoriích.

Tvoje vystoupení bylo nejvíce minimalistické. Neměl jsi žádnou slidovou prezentaci, projev jsi četl z papíru. Nicméně jsi nejvíce odkazoval na konkrétní díla, z nichž vychází tvoje vize kinematografie a audiovize. Myslíš, že na hlasující členy akademického senátu zapůsobilo právě toto, nebo to byly jiné faktory?
Dostali jsme pátnáct minut. Záměrně jsem se rozhodl neprezentovat, ale mít klasický projev. Ono patnáct minut není čas na slide show, proto všichni se slidy neúnosně přetahovali. Myslím, že nakonec rozhodly jiné faktory, že jsem teoretik, co pověsil teorii na hřebík, že mám zkušenosti s AMU, a že vím, co to je tvořit. A neposlední řadě, že jsem nevedl kampaň a snažil se držet dál od zákulisních jednání.

Co tě při samotném průběhu voleb nejvíce překvapilo? Byl jsi svědkem něčeho znepokojivého?
Těch znepokojivých jevů bylo víc, od zpochybňování zastupitelské demokracie v duchu obálky jednoho z posledních čísel Respektu „Zničí Facebook demokracii“, přes různé velmi hraniční zákulisní machinace, až po nasazení osobnostně neadekvátního kandidáta na adekvátní úkoly.

Přece jenom, z hlasování dvou stovek studentů vyšel vítězně s 80 % hlasů Marek Hovorka. Jistě to není dokonale reprezentativní vzorek, neboť studentů je na FAMU násobně víc a nehlasovali pedagogové a členové senátu. Nicméně, jaký to je pocit nastupovat do funkce, když víš, že tě poměrně silná skupina bere jen jako „menší zlo“ nebo „konsensuálního kandidáta“?
Popravdě to vůbec neprožívám. Když jeden z nominujících, tedy podporovatel jednoho z kandidátů uspořádá anketu, je chyba to brát jinak než jako kampaň. Je to otázka principu. Představ si, že si před volbami jedna z politických stran udělá sama průzkum. Myslím, že víc není potřeba dodávat.
Nevnímám se jako kompromisní kandidát. Na FAMU je zastupitelská demokracie, akademická obec má své volené zástupce, kterým svěřuje důvěru, že budou svůj mandát vykonávat kvalifikovaněji než oni. A já jim důvěřuji, že takto mandát vykonávají.

Myslíš, že má FAMU dobré postavení mezi ostatními filmovými školami ve světě? Jak vidíš její současnou pozici? Co momentálně považuješ za prvořadý úkol na FAMU změnit?
Na srovnání s ostatními školami ve světě v tuto chvíli nejsem kompetentní. Na FAMU je v prvé řadě potřeba uklidnit zjitřenou atmosféru. Kvůli sociálním sítím se každé volby stávají velkou politickou událostí. Myslím, že to není úplně dobře, měl by rozhodovat projekt a kompetence kandidáta.

Můžeš už prozradit nějaká konkrétní jména svých spolupracovníků či spolupracovnic, které si hodláš na FAMU přivézt, případně koho hodláš oslovit, aby se stal pedagogem?
Jako proděkanku pro vědu a výzkum si přivedu Andreu Slovákovou. Ona je jedinou osobou, o které jsem přesvědčen, že dokáže uvést v život teorii pro praxi. Andrea je raritní vzdělanec, vystudovala jako já filmovou teorii, ale taky dokument na FAMU, manažerský titul MBA a žurnalistiku. O dalších lidech jednám.

Na vědeckou úroveň a výstupy školy apeloval při slyšení kandidátů hlavně bývalý rektor Ivo Mathé. Mohl bys vysvětlit, proč je tento problém u primárně umělecké a nikoli vědecké školy tak naléhavý? A jak ony výstupy pro lepší akreditaci školy řešit?
Je to jedno z poslání vysoké školy. Nejde obejít. Druhou stranou jsou umělecké výstupy. Ale jsou potřeba obojí. Ivo Mathé na to apeloval zcela správně. Nejde jen o statut vysoké školy, ale jde i o její kvalitativní hodnocení, podle něhož je škola finančně dotována. Bude to běh na dlouhou trať, proto je pro mě tak důležitá koncepce teorie pro praxi, protože to je pro vysokou uměleckou školu řešením jistého schizmatu, že má vykonávat nejen uměleckou, ale i vědeckou činnost.

Jak bude vypadat dál tvůj pracovní život mimo děkanskou funkci? Máš produkční společnost na dokumentární filmy, budeš se jí/jim dál věnovat?
Abych nebyl ve střetu zájmů, prodám svůj podíl ve společnosti Vernes, kterou máme s Janou Brožkovou. Ale u rozdělaných projektů určitě zůstanu. Jen už nebudu vyřizovat produkční věci, ale čistě kreativní, něco jako kreativní dozor. A taky plánuji dál tvořit. Možná už to nebude tak snadné, ale přijde mi to důležité. Ostatně pedagogové na FAMU by tvořit měli, jednak se tím sami rozvíjejí, jednak jsou pak zpravidla inspirativnější pro studenty.

Výběr „nejlepších“ výroků v děkanských sebeprezentacích:

Krátký záznam z jednání akademického senátu FAMU při volbě děkana

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account