Systémové upozornění
Hlavní informace
utopit-se-ve-varu-filmu

Tento text jsem se pokusil napsat pro ty, co nikdy na žádném filmovém festivalu nebyli, a zároveň jím neurazit zkušené matadory.

Po loňské covidové pauze bylo filmové publikum řádně vyhládlé, takže i o téměř dva měsíce posunutý festival v Karlových Varech, jenž obvykle startuje na přelomu června a července, byl lákadlem pro 9267 akreditovaných návštěvníků a návštěvnic. Z toho 7851 se standardními festivalovými pasy, 338 filmových tvůrců, 601 akreditovaných filmových profesionálů a 477 novinářů. V průběhu festivalu se uskutečnilo 456 filmových představení a bylo prodáno celkem 111 203 vstupenek, z čehož vyplývá, že průměrně viděl každý účastník nebo účastnice dvanáct filmů. (Mnohem pravděpodobnější je, že hosté trávící na festivalu jeden dva dny vidí filmů velmi málo a možná i žádný, zatímco lačný „baťůžkář“ jich za celou dobu trvání akce zvládne mezi 25 až 40.)

Uvedeno bylo celkem 144 titulů: 122 hraných a 22 dokumentárních. Z toho 29 mělo na festivalu světovou, dvanáct mezinárodní a dva evropskou premiéru. (Právě světovými premiérami v soutěži si festival zasluhuje kategorii A a patří mezi zhruba deset nejvýraznějších filmových akcí na světě.) Tolik základní statistiky.

Festival je nezkrotné zvíře

Psát o filmovém festivalu je naprosto speciální disciplína, respektive psaní o něm je možné drobit do mnoha publicistických podžánrů. A nejde zdaleka jenom o to, že na velké festivalové akce jezdí dva základní druhy novinářů: filmoví a bulvární. Šlo by jistě spekulovat o tom, že i filmoví pisatelé mohou být bulvární, a že naopak společenské kauzy lze pojímat se stylistickou grácií nebo investigativní houževnatostí. Bulvár se ale většinou soustředí na obrazy umělců se skleničkou v ruce a vytváří zavádějící představu, co Karlovy Vary jsou.

klicka

Když vás vyšlou na festival, očekává od vás domovské médium, že zvládnete krátké glosy a selfies na Facebook, Twitter či Instagram, zároveň to, že přispějete nějakou recenzí na nejsledovanější snímky, uděláte jeden dva rozhovory s tvůrci a popíšete atmosféru místa, případně zaznamenáte nějaké nedostatky či skandály, ať už uměle vyvolané, nebo reálné.

Filmový publicista musí při návštěvě festivalu rychle přepínat pozornost a perspektivu – umět se vžít do pozice méně privilegovaných divaček a diváků, než je on sám, zaznamenat davovou psychologii v sálech a na červeném koberci, umět naslouchat velmi rozličným tvůrcům, z nichž řada se snaží o co největší provokaci, a jiní se naopak houpají na vlnách konformismu.

Festival je nezkrotné zvíře, které nelze osedlat, a zároveň nenasytný moloch, co nemá nikdy dost. Pokud by někdo chtěl zhlédnout všech 144 letošních filmů a počítali bychom s průměrnou délkou dvou hodin na jeden snímek, strávil by jejich sledováním beze spánku čistých dvanáct dní v kuse. Při stachanovském sledování čtyř filmů denně by to zabralo 36 dní, při sledování únosných tří filmů denně již skoro celoprázdninových 48 dní. Byly přitom doby, kdy ve Varech bylo téměř 200 filmů na ročník, což je pořád zhruba polovina toho, co je k vidění třeba v Cannes.

Znamená to jednoduše, že téměř každý divák či divačka zažijí velmi odlišný festival, a neexistuje tak možnost, jak jej uchopit vcelku. Nejenom, že vidíte odlišné filmy, ale vidíte je i v odlišnou denní dobu, s jiným publikem, v jiném prostředí, v jiné subjektivní náladě a s jinou mírou vlastní únavy.

Někdy během třetího dne festivalu začnete ztrácet pojem o čase, co je za den, denní dobu, roční období či rok, že existuje nějaký okolní svět, v němž probíhají války, přírodní katastrofy či volební kampaně. Začínáte usínat u filmů a zdají se vám pak často mnohem lepší a atmosféričtější příběhy a výjevy než ty, co se reálně odehrávají na plátně. Některé filmy mohou začít v paměti splývat, i když jste u nich neusnuli. Pomoct může papírový sešitek nebo rychlé záznamy na některé z filmových databází, ale ani to není plnou zárukou toho, že si je pak lépe vybavíte.


Film jako „řez v času“

Festival je fascinující svou šuškandou – neustále posloucháte ve frontách na lístky nebo u vedlejšího stolu v restauraci, co kdo říká o jakém filmu. Vyplatí se na něj jít, mám změnit svůj dosavadní plán? Lze si přečíst festivalové noviny nebo sledovat online aplikace, kde najdete průběžné výsledky diváckého hlasování. V tom ale na festivalech většinou vítězí „feel good filmy“, ty pozitivní, povzbuzující, úsměvné, všeobjímající, hladivé. Ty, které stojí v kontrastu k mnoha depresivním drastickým snímkům nebo divácky náročným experimentům.
Při sledování festivalových filmů se navíc člověk neustále učí, že nejde rozlišovat díla na zábavná a nezábavná či komerční a umělecká, ale že se musí pokusit rozlišovat co nejjemněji uvnitř těch uměleckých. Nenechat se vykolejit jejich provokativností, divokostí nebo naopak pomalostí, umět rozlišit očistné meditativní plynutí a dutou nudu, minimalismus, jenž dá vyniknout kreativitě, a pouhou nenápaditost.

dny

Sledovat takové Dny tchajwanského režiséra Tsai Ming-lianga, kde vám i hrdinovi dopřávají třičtvrtěhodinovou masáž, vyžaduje pro procítění fyzického uvolnění předběžné uvolnění mentální. Dílo je to přitom vynikající, ale nedopřeje vám ho žádný český distributor.

Mnohé filmy pracují s vícepatrovou ironií a dělají si legraci z pseudointelektuálního snobismu, jiné jsou naopak záměrně neintelektuální, smyslové, pocitové. Naladit se na jinou filmovou řeč, jiné kulturní vidění, určité existenciální tempo, jinou libozvučnost jazyků, to vše je neustálá výzva, jež působí v kontrastu k našim návykům sledovat primárně anglicky mluvené, vizuálně naleštěné filmy a seriály na Netflixu, s nimiž jsme v lockdownech strávili poslední rok, a jež jsou navíc koncipovány tak, abychom se nenudili a neustále se chtěli dívat dál.

Onen typický festivalový film je spíš naopak „řezem v času“, přetržením kontinuity, dynamiky a klipovitosti, na níž jsme zvyklí z mainstreamových médií a sociálních sítí. Najednou se máte soustředit na něco, co není vykalkulovaný produkt, ale třeba něčí osobní neujasněná či záměrně rozháraná výpověď.

Festivaly nás navracejí do světa lidské chybovosti, samy příběhy i jejich provedení si vyhrazují právo na omylnost – postavy jednají podivně, nemotivovaně, nesnaží se, aby se s nimi někdo rychle identifikoval. Zároveň i uvnitř artové kinematografie najdeme mnoho klišé, kýče, repetitivnosti, laciné symboliky, líné otevřenosti konců a tak dále. Ale součástí festivalového zážitku je právě i toto dobrodružství – najít si svůj osobní klenot, prosít sítem festivalových dní různé omyly či osobně nepadnoucí filmy. Člověk cítí jakousi vděčnost a zároveň je na sebe hrdý, že se mu to podařilo, že se stal objevitelem, že si pro nalezení autentické krásy něco vytrpěl.

na ceste

Pro mě to letos byl íránský film Na cestě režiséra Panaha Panahího o rodině jedoucí v autě k hranicím, za nimiž má navždy zmizet jejich starší syn. Fascinovalo mě sportovní drama Olga Elieho Grappeho o ukrajinské gymnastce, která se rozhoduje, zda trénovat ve Švýcarsku, nebo odjet na Majdan. Plně jsem se ponořil i do tříhodinového divadelního zkoušení Strýčka Váni v japonském Drajv Maj Kár režiséra Rjúsukeho Hamagučiho.


Češi bez velkých příběhů

Jakým typem diváka či publicisty (omlouvám se za generické maskulinum) se můžete stát? Jistě je možné hledat stopy bizarnosti v realitě mimo kinosály. Nechat se unést tím, že otevírání bazénu v Thermalu bylo neskutečným potěmkinovským divadlem, kdy ministryně Schillerová slavnostně přestřihávala pásku na staveništi, kde ještě nejméně měsíc nebude standardní koupaliště, a do toho jí pěje její chráněnec Daniel Deyl a posílá jí vzdušné polibky.

Můžete se smát tomu, že proklamovaná největší hvězda festivalu Johnny Depp přichází na všechny domluvené akce o hodinu později a na rozhovor s Markem Ebenem nedorazí vůbec, čímž potvrdí svou nespolehlivost, jež je jedním z důvodů úpadku jeho kariéry. Přitom mu karlovarská spanilá jízda plná mávání a klanění přinesla přízeň publika a festival, jenž jinak bývá obviňován ze snobismu, je najednou v českých médiích a internetových diskusích veleben jako oáza „zdravého rozumu“, protože u nás se dostává předem odpuštění i těm, kteří jsou na Západě zřejmě už navždy spojeni s domácím násilím. Deppova návštěva zastínila i příjezd střízlivého, koordinovaného a duchapřítomného Ethana Hawka či noblesního Michaela Caina.

Pod tímto povrchem společenského lesku a bídy se přitom odehrává souboj v hlavní soutěži. Existují specialisté, kteří chodí pouze na soutěžní filmy a snaží se z nich vyčíst něco o stavu současné kinematografie či odečíst, nakolik Vary sbírají jen drobečky ze stolu, co zbyly po větších předcházejících akcích letošního roku. Ano, Cannes slízne smetanu, ale dobrá třetina snímků by klidně mohla soutěžit i v Berlíně nebo Locarnu, a jsou ve Varech.

laska pod kapotou

Letos šlo rozvíjet i interpretace, v jaké kondici je současná česko-slovenská kinematografie. V Karlových Varech měly v jedné ze dvou soutěží premiéru Atlas ptáků Olma Omerzua s Miroslavem Donutilem v hlavní roli, dokumenty Každá minuta života Eriky Hníkové a Láska od kapotou Mira Rema, ultra-minimalistická Zpráva o záchraně mrtvého od Václava Kadrnky, černobílá Zrcadla ve tmě Šimona Holého, dynamická Jednotka intenzivního života od Adély Komrzý, velmi pocitové Marťanské lodě Jana Foukala… A víceméně všechny tyto filmy nám říkají, že mladší a střední generace zdejších filmařů nechce vyprávět velké příběhy, ale spíše směřuje k intimitě, popisuje určitý stereotyp a touhu z něj utéct, často si v sobě hýčká určitou bolest.

Jestli přece jen tuzemským filmům jako celku něco chybí, pak společenská naštvanost nebo politické gesto, zdá se, jako by nás netrápily velké problémy a společná témata, spíše jen osobní záležitosti intimního rázu, občas vidíme někoho lapeného v pasti své práce či posedlosti.

Když pak ve Varech hlavní soutěž vyhraje koprodukční snímek Strahinja Stefana Arsenijeviče o ghanských imigrantech uvízlých v Srbsku, může to působit jako cosi konjunkturálního, ale zároveň je to přesně téma, které oslovuje mezinárodní porotu, jež přitom zároveň přihlédla i k jisté formální nekompromisnosti díla. Rovněž oceněná chorvatská Sborovna od Sonji Tarokičové o sporu mezi učiteli je velkým společenským portrétem a německé Ne!, za které získal Dietrich Brüggemann cenu za režii a které ve třinácti kapitolách popisuje život současných třicátníků, je zase esteticky vyhraněnou vizí.


Příště znovu od nuly

Toto přemítání je úplně cizí divákům, kteří se rozhodnou vzít šmahem sekci Horizonty, v níž je sběr toho nejlepšího z Cannes, Berlína, Locarna, Benátek, San Sebastianu či Sundance. Mezinárodní boje na české půdě jsou méně přitažlivé než výsledky bojů jinde, kde člověk nachází už něčím prověřené hodnoty a málokdy šlápne vedle.

last and first men

Pokud se ale chcete vydat do estetické nejistoty, není lepší cesta než navštěvovat nenarativní experimenty ze sekce Imagina, kde třeba ve snímku Last and First Men sedmdesát minut burácí hudba Jóhanna Jóhannssona pod černobílými obrazy neznámých budov a skulptur a do toho čte Tilda Swinton existenciální poémy coby symbolické zpovědi mimozemšťanů.
Kdo bere festival jako hledání ujeté zábavy, vyčkává na „půlnoční filmy“, kde se sekají ruce, hlavy, tečou střeva a divoce se souloží.

Ti nejopatrnější chodili pro změnu na snímky ze sekce Pocta The Film Foundation, kde běžely restaurované klasiky z dávnějších desetiletí: nejmladší titul tu měl třicet let, ale většina byla natočena v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Oproti dřívějším ročníkům, kdy byly v podobných sekcích uváděny často slavné filmy, šlo letos vyloženě o zapomenuté lahůdky. Jako příklad lze uvést černobílou americkou satiru Roberta Downeyho staršího Putney Swope, v níž reklamní agenturu ovládne podceňovaný černošský zaměstnanec a cíleně nastolí anarchii. S velkou pravděpodobností by dnes nic podobného nevzniklo ani v rámci nezávislé kinematografie.

putney swope

Člověku, který chce zakusit všechny tváře festivalu a střídat tempo a tonalitu filmů, se zkrátka nabízí nekonečně mnoho možností.

Není jasné, jak akci vidí zahraniční hosté, neboť málokdy řeknou něco upřímného. Výjimkou byl letos řecký člen poroty, sedmatřicetiletý režisér Christos Nikou, který v zákulisí i pro prestižní časopis Screen zkritizoval úroveň soutěže i nápad pozvat z milionů lidí právě Johnnyho Deppa.

Principem podobných megaakcí však je, že se do dalšího ročníku otřepou a při zachování jisté kontinuity práce začínají svou náplní znovu od nuly. Snaha o zachycení tohoto toku končí vždy tím, že mezi prsty proteče více významů, než kolik jich text dokáže pojmenovat. Ale právě tato nedourčenost a nejasnost vás nutí zkoušet to znovu a znovu. Každoročně se člověk dostane do stavu radostného vyčerpání a jisté rezignace, že kinematografii nikdy nepochopí jako celek. Festivaly možná existují právě proto, aby nám to v krátkém zhutnělém čase připomínaly.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account