Systémové upozornění
Hlavní informace
boj-hlavne-s-ulevou

Dánský film Boj je zhruba stejně tak dobrý jako jiný dánský film Hon, oba byly mimochodem nominovány na Oscara. Pod jejich scénáři je podepsaný Tobias Lindholm. Boj však, na rozdíl od Honu, také režíroval, a nejspíš už je nejvyšší čas nebrat ho hlavně jako spolupracovníka slavnějšího Thomase Vinterberga, ale jako samostatného, zralého tvůrce.

Recenze Boje se obvykle zaseknou na tom, že nesmí prozradit, jak děj končí, takže setrvají jen u toho, že je snímek velmi autenticky natočený. To ostatně Boj (soudní válečné drama, odehrávající se převážně v Afghánistánu) sdílí s předchozími Lindholmovými režijními počiny, snímky R (odehrávajícím se ve věznici) a Únos (odehrávajícím se na lodi obsazené somálskými piráty). Nervní, ruční, lehce zrnitá kamera, jemně odstíněné „podehrávávání“ (opak patetického přehrávání), snaha přesně zachytit realitu války, soudního procesu i partnerských vztahů. Byla by rozhodně chyba očekávat od tohoto filmu, že přinese akční vzrušení, nebo že bude nějak nekrofilně ulpívat na detailech smrti.

SPOILER ALERT: Hlavní hrdina, velící důstojník Claus na misi v Afghánistánu, učiní v nepřehledné palebné situaci rozhodnutí, které vyústí ve smrt tamních civilistů, a je postaven před civilní soud. (S ohledem na to, že nešlo o úmyslné zabití nevinných, jinak by stanul před soudem vojenským.)

Boj titulka

Lindholm nechává Clause řešit strašlivé dilema: má se přiznat, že nechal provést letecký útok v určitém kvadrantu, aniž by měl potvrzeno, že se tam nachází střílející nepřátelé, a nechat se za to zavřít do vězení na několik let? Nebo má raději lhát a pokusit se soud vyhrát a zůstat se svou rodinou, která ho beztak poslední dobou moc nevídala? Je lepší říct pravdu, nebo lhát a nečinit tak utrpení svým nejbližším? Druh viny, který si s sebou ponese, bude pokaždé jiný, ale nikdy se nezbaví morálního břímě.

Film nás napíná téměř do poslední minuty (v tomto případě není klišé to říct), kdy všechny důkazy ukazují proti Clausovi a žalobkyně si jeho neschopnost dobře se hájit, zdá se, i celkem užívá. Na Boji je pak vzrušující otázka, zda by scenárista a režisér byl odhodlán dohrát vše až do konce a opravdu nechat Clause odsoudit.

Diváci samozřejmě většinou Clausovi fandí. Je to sympaťák, hodný táta i manžel, a to, co udělal (přivolal si leteckou posilu za každou cenu), by v zájmu záchrany svých mužů provedl zřejmě ledaskdo. Během 115 minut děje trneme spolu s Clausem více než hodinu a máme vcelku oprávněný dojem, že si on i jeho blízcí už vytrpěli dost, že trestem je vlastně sám soudní proces, samo dilema, zda lhát, a nejistota ohledně rozsudku. Bolestně přijímáme jistou zlomyslnost žalobkyně, její chladný odstup a minimální empatie se zdá být už dostatečně pokořující.

160408290 21f902

Přesto se v poslední chvíli objeví nečekané svědectví v Clausův prospěch od jeho nejbližšího spolubojovníka a porota nakonec vynese osvobozující rozsudek. Z hlediska dramaturgie jde o dokonale načasovanou katarzi. Kdyby tu nebyla, nejspíš by měl film natolik drtivý emocionální dopad, že by ho snad i většina náročnějšího publika nakonec zavrhla. (Mimochodem, celé to může mít účinek jen díky tomu, že se dánský a český právní systém od sebe liší; zatímco náš je příkladem kontinentální právní kultury, dánský ji kombinuje s anglosaskou; u nás by soudce a přísedící jen suše vyhodnotili důkazy, zatímco zde se hraje o hlasy poroty.)

Netrpět až tak moc

Ale co přesně nám takový film přináší kromě úlevy, že není nutné trpět zas až tolik? Z právního hlediska je věc velmi jasná, ve vyprávění nejsou žádné utajované informace, které by zanechávaly pochybnost, že Claus udělal něco, nač neměl nárok, a navíc kvůli němu opravdu zemřeli nevinní lidé, včetně malých dětí. To, že v soudním jednání „zvítězí“, znamená porážku nadosobní spravedlnosti. Máme udílet tresty a odpuštění na základě sympatií?

a-war

Film je nakonec autentický v tom, že zachytí všeobecné lidské přání – být potrestán jenom tím, že se o vině mluví a že ji vnitřně prožívám, ale nenést následky v podobě vězení a zhoršeného sociálního statusu. Kohokoli, kdo by hájil ideu právního státu, respektive stav, kdy zákony musí platit za všech okolností, musí takové dějové finále s osvobozením na základě „kamarádské přímluvy“ rozhořčit. Možná mají snímky jako Boj vést k tomu, abychom znovu přemýšleli, jaký je lepší právní systém, ale každopádně v rámci toho stávajícího dělají v Clausově případě porotci jednoznačnou chybu.

Kdybychom chtěli přeskočit na jinou úroveň přemýšlení, asi bychom morální dilema Boje mohli popsat jako problém postavení jednotlivce v mocenském systému. Jednotlivec se tu musí nějak rozhodnout – a nikdy nevyjde bez viny. „Skutečný viník“ – systém, který ho do tohoto dilematu vehnal, ale vždy vyjde z tohoto konfliktu vítězně, protože „společnost“, „režim“ nebo „armádní instituci“ nemůžeme potrestat.

Zpět k individuální rovině. Není tedy od věci označit Boj za produkt současné liberální společnosti, která staví více na emocích a soucitu, než logice a racionalitě. (Abychom se neztratili ve spleti různých liberalismů, mám na mysli to, čemu se říká levicový liberalismus či progresivismus.) Hodnoty této společnosti vycházejí z představy, že zákony a soudy se jen velmi limitně přibližují ideální spravedlnosti a spíše je jí v reálu potřeba trochu pomoci, něco přeonačit, upravit, uniknout pevným mantinelům. (I když by se dalo říct, že žádný zákon není úplně rigidní a objektivní.) Boj je pochopitelně morální příběh, který hrdinu nechá vymáchat se v mučivých pochybách, ale v závěru se přikloní na stranu toho názoru, že trochu podvádět v zájmu dobra mých nejbližších je správné. Celé to vychází z relativistického pojetí spravedlnosti, že pokud nám někdo připadá „správný“ a dostatečně dává najevo svou lítost, odpustíme mu.

Antihollywood není až tolik anti-

Máme na to, abychom duševně zvládli konzervativní pojetí spravedlnosti, kdy se pevný právní systém respektuje do všech nepříjemných důsledků? Dovedeme si vůbec představit film, v němž by byl Claus odsouzen? Co by nám takový snímek dal? Byl by lepší než to, co nabízí Tobias Lindholm v Boji?

A můžeme v takových úvahách pokračovat – byl by například únosný boxerský film, kde outsider prohraje svůj životní zápas? Mohl by někdy Oscara získat film o chudobě, aniž by se hlavní hrdina stal nakonec bohatý? (Viz třeba Milionář z chatrče?)

Někdy je zvláštní, jaké nepsané (ale přitom podvědomě vyžadované) zákonitosti vyprávění nás nutí uhnout před pravdou, velkou bolestí a silnou tragédií, a to i v případě filmů, které jinak vyhlížejí tak autenticky. Vypadá to, jako by tvůrci vážných náročných filmů, které se zdají být naprosto antihollywoodské, beztak v něčem podceňovali své publikum a raději mu nabízeli úlevu. Opravdu ji potřebujeme až tolik? A kde máme získat trénink ke zvládání tragédií, když ne aspoň z filmů, které se tváří náročněji?


Za konzultace v otázce právních systémů děkuji Radanu Šafaříkovi.

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account