Systémové upozornění
Hlavní informace
ten-curak-kohak

První řada zábavné show TV NOVA Tvoje tvář má známý hlas skončila minulou neděli. Sledovanost, která se pohybovala mezi 1,5 až 2 miliony diváků, však zaručuje, že přijde řada druhá, a to již na podzim. Není proto od věci napsat o tomto fenoménu pár poznámek – popkultura totiž nejlépe vyjadřuje hodnoty většinové společnosti. A Tvoje tvář má známý hlas odhalila (či stvrdila) mnohé.

Pěveckých soutěží je hodně a v Tvoje tvář má známý hlas už soutěžení jenom předstírá. Vítězství neurčuje hlasování diváků, ale poroty, složené opět ze „slavných“ osobností. Soutěžícím také o nic nejde, nemohou vyhrát, ani prohrát, a svůj honorář dostanou všichni, neboť všichni jsou celebritami a jsou placeni za to, aby „rozdávali smích“.

Jedná se o důkaz, že už se přestává věřit autenticitě a smyslu původních talentových soutěží či reality show, a dokonce i smyslu soutěží, kam chodí obyčejní lidé – jako Zpívá celá rodina nebo Hodina pravdy. Všechno za vás, milí diváci, udělají profesionálové, nemusíte se zbytečně snažit a ztrapňovat. (Spousta lidí se sice ráda kouká na to, jak se ztrapňují ostatní, ale vyžaduje to i ochotu jiných být trapní.) Žádná televizní soutěž ani reality show nikdy nevyprodukovala žádnou osobnost a nikomu nezměnila život k lepšímu, tak proč se namáhat, nechte to na těch, co se šaškováním živí.

To by byla první zpráva, kterou Tvoje tvář má známý hlas přinesla. Ve Španělsku už s tímto formátem začali v roce 2011 a zdá se, že od té doby se z něj stala celosvětová zábava. Licenci si dosud zakoupilo a vlastní verze vytvořilo přes 40 zemí. Můžeme vždy namítnout, že televize chrlí nespočet různých formátů a že reality show a pěvecké soutěže „talentů z ulice“ pokračují, ale spíše jde o to, že opravdu vynalézavé pořady zůstávají menšinové, zatímco mainstreamová zábava na víkendový večer znamená koukat se na profíky a hvězdy, jak zpívají nebo spolu tančí. (A pak dají trochu peněz na charitu.)

Kohák - Budoshow

Ukazuje to, že televize v Česku ztratila status média, u nějž se obyčejným lidem vyplatí na něm nějak participovat; od televize nyní žádáme hlavně to, aby nás pasivně bavila. A tento poznatek platí bohužel pro všechny generační skupiny. Možnost zapojení hledáme jinde a reality show a skutečné výherní soutěže se ukázaly být slepou uličkou. V Česku vládne kult „našich, českých“ hvězd a celebrit, které by se ovšem neměly v ničem výrazném angažovat.


Tolerance povýšenosti

Druhý motiv, jenž byl pro českou verzi show Tvoře tvář má známý hlas klíčový, spočíval v předpokladu, jak nesmírná zde panuje tolerance k povýšenosti. Tato kauza proběhla českými médii jako hlavní a zanechala po sobě trpkou pachuť. V 9. díle herečka Ivana Chýlková ztvárnila zpěvačku Věru Bílou a zazpívala romskou píseň Paš o paňori.

Nahastrošili ji k tomu do obřího kostýmu s vnitřní výztuhou, aby dosáhli maximálního objemu, a kolem ní poskakovala nějaká taneční skupina s uměle umouněnými tvářemi, nahastrošená do barevných hadrů. (Ze záznamu jde těžko postřehnout, zda jsou mezi nimi nějací skuteční Romové, ale vypadá to, že spíš ne.)

Po skončení písně se ke ztvárnění Věry Bílé Chýlkovou vyjadřovali porotci a na konci dostal prostor „jediný romský člen poroty“ Jakub Kohák. (Tak jej aspoň uvedl moderátor Ondřej Sokol.) Kohák žoviálně spustil: „Tak mně to udělalo radost, samozřejmě. Vystoupení to bylo krásné. Sice mi během toho zmizel telefon, ale on byl stejně starej, takže to nevadí, já si koupím jinej.“ Porota i publikum se smálo, jediný, u koho šlo zaznamenat spíše šok než pobavení, byla Anna Fialová, namaskovaná jako zpěvačka Sia. Na konci pořadu, kdy se hodnotilo nejlepší vystoupení, pak Kohák svůj první vstup nijak nezmírnil a neomluvil se, že přestřelil, naopak pokračoval ve stejném duchu: „Nejen, že mi zmizel telefon, ale kluci z techniky mi říkali, že i poklice z auta, takže, Věro Bílá, vraťte mi to potom.“

Když pak v následujících dnech napsalo několik publicistů, že rasistické vtipy by v podobném pořadu neměly co dělat, a ozvala se dokonce sama Věra Bílá, která se cítila uražená, že ji v televizi ztvárnili příliš tlustou, pokusilo se pár lidí Jakuba Koháka kontaktovat, aby se k tomu vyjádřil. Jeho reakce byla: „Ale prosím vás, dejte pokoj. To byla legrace, nic rasistického. Lidi toho řeší. Vezměte si, že komunisté kdysi chtěli zakázat Svěrákův film Nejistá sezóna kvůli jedné větě, že už jim po lokále běhá půl hodiny cikán s kudlou v zádech. To by si člověk opravdu nemohl dělat srandu z ničeho. Podobné to bylo, když se Poláci naštvali na reklamu s obchodníkem. Nebudu to fakt řešit, nemám na to čas.“

Je pochopitelné, že tak vytížený člověk, který přebíhá od činnosti k činnosti, tu moderuje Zlatou hokejku, tu hraje hlavní roli v celovečerním filmu Instalatér z Tuchlovic a k tomu je všudypřítomný v reklamách na jistou banku, založených zase na jiných národnostních stereotypech, opravdu nemá moc šancí přemýšlet, co přesně dělá a jaký má jeho práce dopad. Nucený k tomu být neustále roztomilý blázen, který nezávazně plácá a hlavně musí na těch pár sekund vždy něco vymyslet, aby dostál své pověsti vtipálka, jistě může mít slabší chvilky.

Svým způsobem je jasné, že sám sebe za rasistu nepovažuje. Je pravděpodobné, že se mnohokrát v životě setkal s tím, že mu někdo nadával do cigánů, a že k Romům nechová nenávistný vztah. Ostatně, i v pořadu se vyznával z toho, jak jisté romské osady zná a že mu svým způsobem připadají poetické. (Jedná se sice o jiný druh bělošské nadřazenosti, kdy se na Romy díváme jako na roztomilá zvířátka, ale aspoň není zamýšlený negativně.)

Otázkou ovšem je, co svým výrokem o ukradeném mobilu myslel – a nejspíš to neví ani on sám. Mohl jím narážet na to, že mu mobil ukradla sama Věra Bílá/Ivana Chýlková, což by znamenalo, že Romku, jež nikdy nebyla veřejně spojována s krádežemi, označuje za zlodějku. Mohl tím také narážet na divokost celého představení, kdy se mu taneční doprovod změnil před očima v kapsářský gang. Zde platí skoro totéž o generalizaci, jen je vina aplikována skupinověji – zástupci jednoho etnika se označí za „rodilé a nezpochybitelné zloděje“.

Každopádně onen „vtip“, ať byl mířen na kohokoli, počítá s jasným srozuměním, že Rom v televizi = automaticky téma kapsářství, respektive prokázané zlodějny. Je to stejné, jako by se Syřana Sámera Issy někdo po vystoupení ptal, jestli má pravý pas a zda nemá pod tričkem bombu, nebo u Tonyi Graves zapochyboval, zda je stejně tak zdatná při sběru bavlny jako při zpěvu.

Obvinění i obhajoba samotného Jakuba Koháka a jeho sympatizantů otvírají tolik témat, že to musíme vzít popořádku – a třeba si otázku, zda „mají vůbec bílí herci hrát Romy, černochy a jiná etnika“ nechat na příště, protože je ještě složitější.

Sedm bodů argumentace (ne obžaloby)

1) Vždy, když se objeví poukázání na to, že nějaká rádoby vtipná poznámka v médiích nebyla vhodná, první reakcí dotčených je, že se jedná o cenzuru a zákazy. Ve skutečnosti žádné médium dnes nemá na jiná takový vliv, aby jim mohlo něco zakazovat. Upřímně, kdykoli se někdo vytasí s poznámkami, varováním a odmítáním cenzury a zákazů, chová se hystericky. Paradoxní na tom je, že z hysterie bývají mnohem častěji obviňováni ti, kteří poukazují na prokazatelné projevy rasismu, ačkoli je to přesně naopak. „Odvážní vymítači cenzury“ bojují s něčím, co neexistuje. Poukaz na rasismus – tedy nespravedlivé zobecňování na základě rasy, které vede k určité stereotypizaci a diskriminaci ve společnosti – je apelem na svědomí, slušnost a rozum. Nemá přicházet a v drtivé většině případů ani nepřichází jako zákon shůry, ale měl by k člověku promlouvat zevnitř.

2) Jakub Kohák se tváří, jako by humor neměl žádné hranice. On se přece nenechá smýkat nějakou cenzurou, byť by šlo o autocenzuru. Ve skutečnosti je to tak, že si při televizním vystoupení nepochybně dává veliký pozor, aby nepoužíval sprostá slova nebo přímé urážky jednotlivých vystupujících, natožpak výpady proti televizi, která pořad vysílá. Zcela jistě má tyto podmínky i ve smlouvě a jejich porušením se vystavuje velmi nepříjemným finančním sankcím. Takže jeho autocenzura zahrnuje hodně tematických okruhů a pouze shodou okolností si může dovolit dělat rasistické vtipy, protože na to buď nikdo nemyslel, nebo NOVA určitou úroveň rasismu – pokud je myšlena „v žertu“ – toleruje. (Přitom by neměla a Rada po rozhlasové a televizní vysílání by NOVĚ mohla klidně udělit pokutu.)

3) Jakub Kohák své výroky navíc nepochybně nepovažuje za rasistické, protože byly vyřknuty s úsměvem na tváři v dobré víře, že pobaví všechny přítomné, navíc jako součást chvály. „Kradete, ale to nevadí, odpouštím vám to, protože hezky zpíváte a tančíte.“ Vše navíc řečeno v kontextu, kdy byl sám označen za Roma, ačkoli jím není. Čili to vypadá, že jde o nevinné škádlení, jako když jeden černoch může říct druhému „negře“. Působí to omluvitelně, dokud si neuvědomíme, že Kohák Roma zastupuje naprosto symbolicky (fakticky nijak), že Ivana Chýlková Romku také jenom hraje, ale že onen výrok míří proti skutečným Romům: My tady v televizi jsme z obliga, ale odkazujeme k realitě tam venku. Jsi Rom, tak kradeš. A smích tuto „realitu“ stvrzuje, posiluje stereotyp na „sdílenou, samozřejmou pravdu“ a přesvědčuje nás, že se k Romům můžeme chovat nadřazeně. Můžeš být jakkoli dobrý v čemkoli, ale navždy budeš zároveň zlodějským Romem.

kohak -Dům a zahrada cz

4) Představme si jinou situaci: Nebylo by nijak pohoršující, kdyby Jakub Kohák vymyslel nějaký trefný vtip na tloušťku Věry Bílé nebo na její závislost na hracích automatech. To jsou věci, za něž si dotyčná může alespoň částečně sama a které vypovídají něco o její nátuře. (Přímo urážet někoho kvůli tloušťce taky není moc hezké, ale přípustná by byla třeba poznámka, že jistou barvu hlasu lze dosáhnout jen při určité „tučnosti“ – což je známá věc nejen u operních zpěváků, ale třeba i u rapperů, a zrovna tuto tučnost nedokáže Ivana Chýlková simulovat.) Ovšem Věra Bílá nemá být házena do jednoho pytle s kapsářskými zloději jenom proto, že je Romka. Problém Kohákova „vtipu“ tak nespočívá jenom v rasismu, ale v naprosté mimóznosti – ve špatném zacílení. Jeho žert náhle spadne z nebe, bez souvislosti s čímkoli.

se dokonce odehrává v chudinské romské osadě, kde se ani nekrade, protože není co – a mimo jiné v něm nikdo cirkusácky nekřepčí. I tady si jevištní ztvárnění přidalo něco navíc ke stereotypizaci Romů – jako nespoutané a necivilizované divochy je chceme vidět hlavně my, bílí Češi...

5) Kohákova poznámka o zákazu Smoljakova (nikoli Svěrákova) snímku Nejistá sezóna míří rovněž dokonale vedle. Jednak šlo o jiný režim a jednak na filmu vadilo mnohem více věcí – především posměšné zobrazení tehdejších schvalovatelů/cenzorů. To, že by soudruzi za „totáče“ chtěli zakazovat nějaký film kvůli slovu cikán, když do kin bez problémů pustili muzikál Cikáni jdou do nebe, nedává žádný smysl. Celá Kohákova poznámka je v podstatě nerozluštitelná, protože věta o cikánovi pobíhajícím už půl hodiny s kudlou v zádech vypovídá něco o oběti, zatímco on někoho nevinného označuje křivě za zloděje a jako oběť líčí sebe. Nechtějme se tu raději pouštět dále do hlubin bezmyšlenkovitosti, ano, ten upracovaný člověk toho má moc...

6) Hlas lidu hájil v internetových diskuzích Jakuba Koháka třeba takto: „Vtipy na téma policajti jsou hloupí, blondýny ještě více, židi lakomí, Němci zlí, Poláci něco szukaj, Vietnamec neumět šeski a cikán krade... Všechny tyto skupiny občanů by se měly kvůli vtipům uváděným v různých pořadech v TV také rozčilovat a urážet?!“ Ano, zní to, jako by potrefené husy neuměly přijmout humor a jako by jejich jedinou reakcí mohlo být souhlasné přikyvování, mlčky a s úsměvem.

Kohák -www komici s r o

Zmiňované příklady ale mají vadu v tom, že nejde o stejné skupiny. Policisté a blondýny nejsou etnikum, u Němců se jedná spíš o historickou roli za války než kdykoli jindy (znáte nějaký vtip o zlých současných Němcích?), polské szukání je legrační pouze pro Čechy (zatímco Polákům je k smíchu celá čeština, čili jsme si kvit), takže pouze Romové, Vietnamci a židé jsou těmito vtipy stereotypizováni a ponižováni vždy, a to pouze na základě etnické příslušnosti a toho, jak se narodili. (Blondýnou se narodit nemusíte, policistou ani nemůžete.)

Když tedy pomineme, že vtipy založené na stereotypech ohledně jakýchkoli skupin patří k těm nejméně objevným a zároveň společensky často nebezpečným, nejde tu ani zdaleka o podobný typ žertů. Neumět jazyk (jako stereotypně vidění Vietnamci) nebo být lakomý (jako stereotypně vidění židé) není zločin.

Problém s vtipy o romských zlodějích je ten, že na jejich základě nelze budovat žádnou pozitivní identitu nebo ani komplikovanou identitu. Obvykle se k vtipům na Romy přirovnávají žerty, které si židé vyprávějí sami o sobě. Tento rozdíl je přitom klíčový: židé dovedou žít s vtipy, v nichž se líčí paradoxy života, jeho absurdita a nesmyslnost, včetně sebereflexe špatných vlastností nebo uzavřenosti vůči okolnímu světu. Židovské vtipy říkají: „My židé jsme trochu jiní než ostatní, ale nejsme proto méněcenní nebo opovrženíhodní.“

V těchto vtipech je vždy něco, co bychom mohli nazvat životní moudrostí nebo existenciální hloubkou. Vidění sebe samých jako nedokonalých a hříšných bytostí, které to dovedou reflektovat. Romům nezbývá nic jiného než na základě vtipů, které si o nich vykládají druzí (a nikoli oni sami o sobě), přijmout identitu hloupých a neschopných zlodějů, případně pouhých příživníků, kteří si pořizují děti pouze kvůli sociálním dávkám. (A pokud to nepřijímají, tak si v očích „slušného bílého Čecha“ nevhodně vyskakují.) Jestliže někdo nevidí tento zásadní rozdíl a neférovost tohoto jednání, měl by pouvažovat nad tím, jestli by se neměl nechat dobrovolně zbavit svéprávnosti.

Kohák - Instinkt

7) Zkusme ještě jeden experiment. Smát se židům, Romům a Vietnamcům by nám šlo dobře. Ale představme si, že v českém mainstreamovém médiu zavládnou vtipy na typického Čecha – kolik nevole by se najednou zvedlo! (Stačí si jen chvíli vzpomenout na kampaň Slušný Čech. Ostatně i článek shrnující 21 bodů slušného Čecha http://g.cz/21-bodu-podle-kterych vyvolává hlavně odmítavé reakce.)

Vzpomeňme si také, jak urážlivé bylo v 90. letech jezdit do Rakouska a Německa a číst na obchodech cedule „Češi, nekraďte nám tady“. Představme si, jak silně nenávistné vtipy a „hejty“ kolují o českých a polských imigrantech v Británii, která se kvůli odporu vůči východoevropským dělníkům odtrhla od Evropské unie (není to výhradní důvod, ale bývá uváděný jako jeden z nejčastějších). Jak moc dovedeme tyto postoje nést s nadhledem? A nevidíme tam už náhodou, že základem těchto vtipů je nenávist a pohrdání, případně že se potom taková nenávist a pohrdání už bez vtipů dokážou i úplně obejít, protože říkají totéž? Nedochází nám, že vtipy jsou pak jenom zástěrkou jiného postoje a emocí?

Vtipy, které si vyprávějí Češi o Češích, vyznívají vždy tak, že z toho vyjdeme jenom jako vychcánci, Švejkové a občas oběti, což se mnohým z nás pořád líbí. Zkusme si tam na chvíli dosadit zloděje, vyžírky a špíny, jak nás vidí možná až polovina Britů, a uvidíme, za jak dlouho se nám to začne zajídat, přestože mezi Čechy je spousta zlodějů, vyžírků a buranů. Stereotypy mají vždy nějaký reálný základ vycházející ze zkušenosti, ale vždy příliš zobecnělé a nespravedlivé. Ve chvíli, kdy nejsme ti na vrcholu (tedy ti, kteří se automaticky cítí být nadřazení), nám možná bude připadat hloupé radit Romům, kteří jsou na společenském žebříčku ještě níže, že si ty vtipy nemají brát k srdci.

Nedělej Zagorku a nebuď Kohák

Ano, dva krátké výroky v televizi a jedna otrávená reakce po telefonu (nejspíš tom starém, neukradeném) mohou vyvolat tak dlouhý rozbor. Kdyby šlo o jednoho Koháka, bylo by to jistě zbytečné. Problém je, že Kohákův projev nekorigovala ani TV NOVA, a najde se plno zastánců názoru, že omezovat takové vtipy rovná se totalitě. Namísto toho najít v sobě kousek slušnosti a přiznat si, že pokud se v pořadu nevysílají sprostá slova, neměly by v něm být ani rasistické vtipy (mimochodem, máme na to i zákon), přichází výzva: „A tak nám řekněte, co je správný humor?“

„Proč ne, jak si račte přát,“ pravilo kouzelné sluchátko. Vtipy jsou dobré, pokud odhalují něco nečekaného, pokud nám ukážou souvislosti, které si nedovedeme rychle připustit, a proto se nad jejich šokantností smějeme. Pokud vtipy stojí na potvrzení stereotypů, jsou jenom blbé, smějí se jim jenom blbci a ostatním je za tyto blbce stydno. Samozřejmě, vždy tu budou hraniční případy mezi novostí/objevností a potvrzováním známého. Nezbývá nám nic jiného, než začít nějak rozlišovat namísto toho, abychom se zabejčili, že to rozlišit nelze. Nikdo netvrdí, že na to musí být nějaké komise, přemýšlet nad tím může každý sám.

Potíž je, že v Česku (nebo na NOVĚ či u Koháků doma) se za rasismus považuje nejspíš jenom to, když jste majitel plantáže a bijete černochy bičem, nebo esesáci v koncentráku, kteří nahánějí židy do plynu. Cokoli předtím je prostě humor, který dotyční musí snášet. 


Abychom tuto falešnou svobodu, v níž Jakub Kohák přežívá, demonstrovali co nejjasněji, odkažme na titulek – Ten čůrák Kohák. Dovolí si NOVA takhle nazvat nějakou svoji reportáž? Dovolí komukoli říkat ve svých pořadech podobná slova? Ne, můžu si to dovolit já na svém soukromém webu, protože nade mnou nestojí žádná další moc, investor, licence k vysílání a podobně.

Možná ale celý Kohákův výstup v televizi byl k něčemu dobrý a obohatí nám slovník. Tak jako se za socialismu říkalo „nedělej Zagorku“, když se někdo zbytečně upejpal, můžeme dnes komukoli, kdo opilý představou své absolutní vtipnosti plácá urážlivé hovadiny, říkat: „Nebuď Kohák!“

bodytest

 

datova zurnalistika



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account