Znásilnění jako humor

V povědomí lidí se už usídlil pojem „antiaging“, tedy různé procesy zpomalující stárnutí. Většinou se to týká kosmetiky, někdy dietních plánů a konečně i tělesného a mentálního cvičení. Snaha nevypadat na svůj věk a bojovat proti entropii prostupuje celou současnou kulturu. Můžete být na povrchu staří, ale uvnitř věční kluci. Padesátka je nová čtyřicítka, hlásají zase ženské časopisy.

Zcela zvláštním současným trendem v kinematografii je ale tzv. de-aging, čili už ne pouhé zpomalování či zakrývání stop věku, ale vyloženě odstařování. Jestliže nábytku, nástrojům nebo oděvům se někdy dělá dobová patina, hercům a herečkám se v poslední době provádí pravý opak. De-aging označuje soubor postupů, pomocí kterých herci vypadají nikoli pouze o deset nebo dvacet let mladší (to dnes velmi snadno zvládají maskéři), ale jedná se o kombinaci make-upu, svícení a digitálních triků, jež činí herce mladší o třicet, čtyřicet nebo i padesát let.

Na sklonku reálného socialismu, v němž probíhala marná „přestavba“, byli obyvatelé tehdejšího východního bloku zásobováni nekonečnými filmovými a televizními obrazy úpadku civilizace i hroutícího se přírodního ekosystému. Aktuální „environmentální žal“ související s klimatickou krizí a globálním oteplováním měl tedy svého předchůdce již zhruba před čtyřiceti lety.

Tehdy bylo tématem jak znečištění ovzduší, půdy a vody, tak hrozba jaderné války, na niž pak navázala paranoia a tutlání havárie v Černobylu. Neustále se mluvilo o zbrojení „imperialistického Západu“, kdy se socialistické musejí jen adekvátně „strategicky jistit“, což vedlo ke globálnímu stádiu „overkillu“. Aby se zakryl větší černobylský problém, muselo se v televizních zprávách zmiňovat množství různých drobných poruch jaderných elektráren v západních zemích.

V kinech a televizi rovněž běžely filmy o dopadu atomových bomb v Japonsku, jako byly Děti z Nagasaki (1989) či Černý déšť (1989). Černý pirátský videotrh s videokazetami přinášel velké množství zakázaných postapokalyptických filmů typu Terminátor, Šílený Max a Útěk z New Yorku a jejich béčkové varianty. Vycházelo velké množství knih o ohrožených živočišných druzích a tehdejší generace vyrůstaly s tím, že planeta bude v budoucnu nesmírně ochuzená v biologické rozmanitosti.

Paradoxní je, že československá kinematografie se přímým obrazům zkázy vyhýbala. Rozklad je všude, ale nesmí nastat apokalypsa. Katastrofa se možná odehraje v budoucnosti, kdy už nebude existovat Československo a socialistický blok. Za katastrofu ani nebudeme moct „my“, ale „ti druzí“.

Osmačtyřicetiletého britského komika Sachu Barona Cohena si většina lidí pamatuje coby Borata, brutálně pitomého reportéra z Kazachstánu. Po Mr. Beanovi je Borat snad nejznámější komickou figurkou posledních desetiletí. Baron Cohen své postavy, bílého rappera Aliho G, rakouského homosexuálního módního reportéra Bruna či arabského diktátora Aladeena ztvárňuje v jejich blbosti tak přesvědčivě, až nás překvapí, že tento muž má ve skutečnosti vynikající vzdělání – studoval historii v Cambridgi.

21. listopadu 2019 převzal Cohen ocenění od Ligy proti hanobení (Anti-Defamation League), americké organizace bojující s předsudky, zejména s antisemitismem. Ve své řeči (jejíž celé znění přeložil na svém webu novinář Filip Rožánek) se zaměřil na Facebook, Google, Twitter a YouTube, které obvinil z toho, že se nesnaží dostatečně bojovat proti otevřenému podněcování k nenávisti.

Cohenovo ocenění se může na první pohled jevit zvláštně. Vždyť jeho humor pracuje se stereotypy a možná je i podporuje. V jádru komikových vtipů a performancí však vždy bylo to, aby se lidé, kteří žijí ve stereotypních představách, ukázali jako pitomci. Ať už šlo o postavy, které ztvárňoval sám, nebo o skutečné lidi, které vtahoval do svých promyšlených mystifikací a čekal na jejich reakce.

„Pokud byl Borat schopný přimět celý bar v Arizoně, aby zpíval Shoďte Žida do studny, odkryl tím lhostejnost lidí vůči antisemitismu. Když jsem coby gay reportér Bruno začal líbat muže v průběhu zápasu v kleci v Arkansasu a málem tím způsobil nepokoje, ukázalo to násilný potenciál homofobie,“ dal několik příkladů. Jestli jste rasisté nebo homofobové, jste hloupí a směšní – takové je hlavní Cohenovo poselství. Komikovi, jenž naposledy zaujal seriálem na HBO Who is America? však došlo, že situace se za posledních deset let výrazně změnila a kvůli konspiračním teoriím šířeným po internetu se rozpustil samotný koncept pravdy jako něčeho pevného a důležitého.

Zřejmě to je příliš velká událost a přitom příliš malý příběh na to, aby to vystačilo na jeden film. Jak jinak si vysvětlit, že 17. listopad 1989 nikdy nestál žádnému filmaři nebo filmařce za to, aby z něj udělali celovečerní podívanou? Osudný den je úběžník, k němuž se vztahujeme se vzpomínkou, co kdo právě dělal a kde byl, když se to stalo. Ale masa mnoha lidí nedělá děj, nejsou v ní vztahy a osudy. Také masakr je anonymní, bití lidé nemají jména, druzí ani tváře, neboť jsou skryté pod přilbami. Příběh typu „ráno jsem vstal, odpoledne jsem se chystal na demonstraci, v podvečer mě zbili a přes noc mě vyslýchali“, nemá dostatečný vývoj, přestože v sobě obsahuje násilí. Těžko na něm vystihnout konflikt člověka se systémem, který je letitý a existenciální. 17. listopad byl „pouze“ přelomem v delším dějinném příběhu, jehož počátek a konec musí každý historik či filmový tvůrce umístit jinam. Jak tedy čeští filmaři a filmařky nakládali s tématem Listopadu 89?