Privatizační komedie 90. let
- 15.02.2020
- Komentář
V české kinematografii uplynulých třiceti let lze najít asi jenom tři „lokální žánrové vynálezy“. První se objevila kategorie „chcípáckých filmů“ ve druhé polovině devadesátých let, jak ji ve společné diskusi v časopise Tamto definovali Petra Hanáková a Jaromír Blažejovský. Hlavním hrdinou bývá osamocený bloumající muž (alter-ego režiséra), který se cítí být ubitý kapitalismem a nedoceněný coby svého druhu mesiáš a vizionář. Jeho utrpení má vyvolávat identifikaci u podobně stavěných mužů.
V poslední dekádě, zhruba od Žen v pokušení (2010), se mluví o tzv. lifestylových komediích, kde se jedná jak o produkční (nepojmenovanou) formulku, tak o divácky a kriticky identifikovaný žánr, který je komerčně úspěšný. Děj se točí kolem vícegeneračních rodin či skupiny kamarádů či kamarádek a hlavní zápletkou bývá komplikované párování a trávení volných chvil na dovolené či idylickém venkově. Žánr má široký zásah, chodí na něj páry i samostatné dámské jízdy, často babičky a matky s dcerami či vnučkami.
Posledním subžánrem specifickým pro domácí polistopadovou kinematografii jsou „privatizační komedie“ raných 90. let. Jedná se o zhruba dvacet snímků, které vznikaly převážně mezi lety 1991 až 1995, přičemž některé ozvuky přetrvávají až do roku 1999. Éra barevných sak, podnikatelského baroka, všudypřítomných obálek pornočasopisů, falešných léčitelů a pocitů, že nyní je možné vše a svoboda znamená urvat si, co můžu, nalezla svůj poněkud hořký výraz ve filmech, které ani nevědely, co vlastně chtějí sdělit.
Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.
Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.
Další články z této rubriky
-
Utopit se ve varu filmů
Tento text jsem se pokusil napsat pro ty, co nikdy na žádném filmovém festivalu nebyli, a zároveň jím neurazit zkušené matadory.
Po loňské covidové pauze bylo filmové publikum řádně vyhládlé, takže i o téměř dva měsíce posunutý festival v Karlových Varech, jenž obvykle startuje na přelomu června a července, byl lákadlem pro 9267 akreditovaných návštěvníků a návštěvnic. Z toho 7851 se standardními festivalovými pasy, 338 filmových tvůrců, 601 akreditovaných filmových profesionálů a 477 novinářů. V průběhu festivalu se uskutečnilo 456 filmových představení a bylo prodáno celkem 111 203 vstupenek, z čehož vyplývá, že průměrně viděl každý účastník nebo účastnice dvanáct filmů. (Mnohem pravděpodobnější je, že hosté trávící na festivalu jeden dva dny vidí filmů velmi málo a možná i žádný, zatímco lačný „baťůžkář“ jich za celou dobu trvání akce zvládne mezi 25 až 40.)
Uvedeno bylo celkem 144 titulů: 122 hraných a 22 dokumentárních. Z toho 29 mělo na festivalu světovou, dvanáct mezinárodní a dva evropskou premiéru. (Právě světovými premiérami v soutěži si festival zasluhuje kategorii A a patří mezi zhruba deset nejvýraznějších filmových akcí na světě.) Tolik základní statistiky.
-
Belmondo byl největší frajer
Byl nejspíš největší evropskou filmovou hvězdou všech dob. Co do počtu filmů, množství hlavních rolí i mezinárodní obliby. Připadal nám až nesmrtelný. Snad také proto, že jeho filmy pořád běžely v televizi, i když už zhruba třicet let skoro nic nenatáčel. Hvězdnou slávu zažíval od pozdních dvaceti do pozdních padesáti. V nich si prošel proměnou od bezstarostného hejska po lehce zachmuřeného tvrďáka. Prakticky hrál vždy sám sebe, s nenapodobitelnou lehkostí a bezprostředností. Milovali ho stejně muži i ženy, děti i dospělí.
-
Co se urodilo ve Varech
Letošní karlovarský festival nabídl opět nespočet filmů; na některé jsem se těšil a stály za to, některé dost překvapily a jiné zase zklamaly. V tomto článku proto shrnu hodnocení toho, co jsem měl možnost vidět.
-
Kde jsou chyby v Chybách?
Chyby jsou asi nejméně povedeným filmem etablovaného režiséra Jana Prušinovského, který si zaručil svou pevnou pozici v české kultuře pomocí seriálů Okresní přebor, Trpaslík a Most či celovečerním filmem Kobry a užovky. Označit film za povedený či nepovedený je samozřejmě subjektivní, ale řekněme, že povedenost se snadněji určuje u žánrových filmů s jasně definovaným cílovým publikem. Umělecké filmy mohou dráždit, vydávat se netušenými cestami a posunovat estetické normy. U žánrového filmu bychom ale měli vědět, na čem zhruba jsme a mělo by z něj být odhadnutelné, komu je určený a jaký efekt má vyvolávat.
Facebook komentáře