Systémové upozornění
Hlavní informace
havel-se-zlazami-a-bez-mozku

Letošní rok bude ochuzený o mnoho premiér a zdá se, že hlavními českými filmy budou kromě Modeláře od Petra Zelenky, jenž už měl premiéru, už jenom Šarlatán Agnieszky Holland, Krajina ve stínu od Bohdana Slámy a Havel režiséra Slávka Horáka. Ten má zároveň největší předpoklady být vyslán na Oscary, protože vypráví o slavné historické osobnosti, která je známá i v zahraničí. Byla by to ale celonárodní ostuda, protože tento pečlivě připravovaný produkt nenaplňuje očekávání a na dlouhá léta zhatí možnost natočit o Václavu Havlovi cokoli dalšího. Co stojí za celkovým nezdarem díla, jež má být výrazem vděku generace dnešních čtyřicátníků a které ani nechtělo vzbudit kontroverze?


Nejméně pět Havlů mezi námi

Samozřejmě, jakýkoli film o Havlovi to bude mít těžké, protože okolo jeho osobnosti koluje tolik interpretací, že nepanuje žádná převládající shoda, kým byl. Rozdělit se dají na pět nestejně velkých proudů ve společnosti. Havla nejprve bytostně nenávidí široká skupina lidí, kterým minulý režim z různých důvodů vyhovoval, vidí v bývalém disidentovi, jenž se stal prezidentem, zosobnění všeho špatného, co jim přinesl nynější režim. Nabalují tak na něj divoké konspirační teorie a snaží se na internetu šířit „pravdu o zrůdě“.

Druhou skupinu tvoří část společnosti, pro niž Havel reprezentuje osobní statečnost, integritu a vítězství svobody nad totalitou. Mísí se v ní část bývalého disentu, řada obyčejných lidí z tehdejší šedé zóny, která zažila rozkvět coby novodobá střední třída (odsud pocházejí třeba moji rodiče a většina mých příbuzných), ale také lidé, jimž 90. léta umožnila mnohem větší rozvoj a stali se celebritami a kapitány ekonomické transformace. Snímek Havel ostatně z velké části zafinancovala generace nových miliardářů, kteří cítí, že této historické osobnosti dluží symbolickou poctu. Havel je pro ně především nesmělý sympaťák, který dokázal porazit obří monstrum nenásilím.

Třetí společenská skupina, jež se vyděluje ve vztahu k Havlovi, tohoto humanistu a idealistu viní, že byl málo protržní a prodemokratický a že zaváděl jakousi nepolitickou politiku elit, která nevycházela z výsledků svobodných voleb, ale zákulisních dohod. Havel je pro ně menší levičák; ne přímo komunista, ale ten, kdo neumožnil, aby se země plně transformovala a spíše se tu neustále pošilhávalo po reformním socialismu roku 1968. Vidí v jeho aktivitách předvoj pro současnou Evropu postavenou na rozpouštění hranic a národních identit a prakticky jen novou verzi „měkčí totality“.

016b

Ve čtvrté, zvolna rostoucí skupině se nacházejí lidé, již se identifikují s étosem nové levice. Ti oceňují Havla jako nepominutelnou osobnost disentu 70. a 80. let, ovšem v jeho prezidentské dráze vidí spíš osobní intelektuální tragédii, kdy se z absurdního dramatika stala sama postava absurdního divadla. Z Havla vyrostla globální politická celebrita, která ale podléhala novému diktátu – neoliberalismu; systému, který světovému hegemonovi – USA – umožňuje vést války z různých falešných morálních důvodů a on, jako malé kolečko v soukolí celého mediálního mechanismu, je posvěcuje. Soukromě se staví proti konzumerismu, a přitom je tváří režimu, který stojí na hyperkonzumním chování. Byla to úloha, z níž nešlo vyjít se ctí. Jeho protesty, tak účinné dříve, se staly pouze formálními.

Konečně pátá skupina je velmi minoritní, ale zásadová. Tvoří ji ti lidé z disentu a undergroundu, kteří se s Havlem neshodli buď před revolucí, nebo po ní a jejich postoj není opačný ani tak politicky, ale liší se v tom, co považují za mravné, nebo pregnantně pojmenované. 

Debata o tom, co mohl Václav Havel ze své pozice prezidenta ovlivnit, bude rozbíhavá. Podstatné je, že první skupina v něm vidí pouhou loutku vyšších sil, která dělala vše jen kvůli hmotným výhodám (privatizaci Lucerny), je pro ně nejďábelštějším zosobněním kapitalismu. Druhá bere Havla jako symbol toho, že se Česko přiřadilo pomalu k západnímu světu, díky němu jsme najednou byli sympatická země, do níž jezdí významní lidé a cítí se tu dobře. Všechna Havlova kontroverzní rozhodnutí berou jako pro něj těžká, ale globálně přijatelná, či dokonce racionální a strategická. Třetí skupina vnímá Havla tak, že cíleně pracoval na „pokračování socialismu jinou cestou“ (podporou EU) a nikdy mu nešlo o to být Západem v duchu USA. Čtvrtá si pak všímá, že Havel se z člověka, jenž se uměl postavit totalitní moci a sám na chvíli moc získal, stal postupně bezmocným divákem toho, jak vítězí ty bezohlednější stránky kapitalismu. Pátá skupina Havlovi vyčítá, že zradil ideály disentu, nechal se zvolit komunisty a umožnil, aby se k jiným vlivným pozicím dostali bezskrupulózní lidé. Jejich pohled se odehrává v mikroměřítku osobních vztahů a konkrétně vyřčených vět k partikulárním problémům a vychází z nesouhlasu s minulým i současným režimem, ale bez nějakého globálního východiska. Jde o tak diametrálně odlišné pohledy, že dialog je možný pouze mezi druhou, čtvrtou a pátou skupinou, a i tam často narazíme na limity.

Uvědomuju si, že nejde o běžný úvod filmové recenze, i zkratkovitost výše uvedené kategorizace, kterou by šlo dále problematizovat. Někteří lidé dovedou mezi skupinami přecházet a vytvářet mnohé bizarní kombinace. Jde o to, že existují minimálně pět radikálně odlišných pohledů na Havlovu politickou dráhu, ne jenom dva – příznivci/pravdoláskaři a odpůrci/nenaivní, ale zlí. V průběhu textu bych se chtěl dostat k tomu, komu je film určený a co si z něj různé skupiny mohou odnést.

2202296 fo00005265


Člověk stvořený z knih

O Václavu Havlovi vyšlo několik životopisných knih, které postupně vrství a přepisují jeho veřejnou image, přičemž většina z nás má Havla zafixovaného právě z těchto neustále citovaných recyklovaných zdrojů. První životopis, jenž napsala v roce 1992 Eda Kriseová, působí idealizovaně až zamilovaně (a Havel sám měl pocit, že ho ta adorace až ztrapňuje). S více než 500stránkovou, velmi komplexní a výbušnou knihou pak v roce 1999 přišel britský politolog John Keane; třetí, věnovanou disidentské éře, v roce 2009 z neznámých důvodů vyrobil novinář Daniel Kaiser a dokázal v ní jeho osobu nahlédnout pouze velmi omezeně („zredukoval si svého Havla jenom proto, aby si ho stáhl na svou úroveň“), a konečně pak monumentální psychologický portrét v roce 2014 sestavil Michael Žantovský, přítel, ale i věcný pozorovatel, nynější ředitel Knihovny VH. Duchovní portrét Václava Havla pak sepsal Martin C. Putna o tři roky dříve.

Kromě toho tu máme bulvární spisek Přemysla Svory Sedm týdnů, které otřásly Hradem (1998), nechutně se nimrající v Havlově zdravotním stavu a bájící si fiktivní dialogy mezi skutečnými lidmi, s nimiž autor nestrávil osobně ani minutu. V posledních letech se pak na veřejnost dostávají hlavně knihy a zprávy, kde se Havlovy bývalé milenky zpovídají z jejich obvykle nepříliš naplňujících vztahů – odstartovala to Irena Obermannová deníkovým románem Tajná kniha (2011), kde Václav Havel není přímo jmenován, ale jeho identitu si máme domyslet. Rozsáhlé vzpomínky Voda, která hoří (2017) vydala Jitka Vodňanská a bulvár informoval o smrti jeho milenky Anny Kohoutové. Všechna tato literatura, informační kanály a stoky v něčem možná doplňují neznámá místa Havlova života, ale celkově rozmělňují jeho odkaz spisovatele a myslitele.

Pro mě osobně znamenal Václav Havel díky jeho eseji Moc bezmocných „vstup do myšlení“. Bylo mi patnáct nebo šestnáct a nikdy předtím jsem nečetl tak precizní argumentaci. Nikdy jsem nezažil nikoho, kdo se tak důsledně snažil klást si vážné otázky, neustále se opravovat a zpochybňovat své původní předpoklady. Bez Václava Havla bych nikdy nešel studovat filosofii a nepsal o filmech.

havel vaclav havlova olga

Zároveň jsem později zažil šok, když jsem četl knihu Petra Rezka Filosofie a politika kýče, kde Václava Havla ještě precizněji a nesmlouvavěji natírá a ukazuje, v čem všem byl Havel nedůsledný, nevěcný, mělký, pouze přibližný, zbytečně patetický, zaujatý vlastní ušlechtilostí a že vlastně onen klíčový pojem „život v pravdě“ od Jana Patočky moc nepochopil. Přitom právě takto dokázal Václav Havel přistoupit k Milanu Kunderovi a podobně rozebrat jeho krasodušný esej o odkazu srpna 1968. Kundera sám později napsal jednu z nejlepších definic kýče – je to ona „druhá slza“: ne být pouze dojatý tím, že děti běží po louce, ale být dojatý sám nad sebou, že jsem se s celým lidstvem dojal nad dětmi běžícími po louce. Všechny tyto textové výměny, zlomy a výboje mě naučily přinejmenším to, že každý duch má někdy světlé a někdy slabší chvilky, a jak je téměř nemožné být dokonale konzistentní. Havel pro mě byl intelektuálním hrdinou mého mládí; v průběhu let jsem se sice odpoutal od závislosti na něm, ale zároveň ho nezavrhnul. 


Konflikt s potlačeným druhým pólem

Omlouvám se, že recenze začíná až teď, ale považoval jsem tento úvod za nutný. Nynější snímek Havel totiž staví svůj ústřední konflikt na tom, že tento malý velký muž našich dějin nebyl stejně morálně pevný v soukromí, jako byl v politických postojích. Vytváří tento obraz nekonzistence, ovšem dělá to nesmyslně a kontraproduktivně tak, že z Havla potlačuje většinu nejen politického, ale především důsledně cokoli intelektuálního; čili v něm vlastně žádné napětí ani nevzniká. Můžeme si o Havlových hrách, esejích a projevech myslet cokoli, ale byl jedním z nejdůležitějších českých intelektuálů 20. století. Musíte vynaložit značnou námahu na to, abyste dokázali zpochybnit hodnotu některých jeho děl. On sám vás podněcuje k maximálnímu výkonu, protože se pohybuje dostatečně vysoko.

A nyní zazní ta zlá věta. Pokud o Václavu Havlovi dělá film někdo, kdo mu intelektuálně nestačí, vznikne z toho hollywoodizovaná selanka. I když ani zdaleka ne tak profesiální, jak dovedou být dobré hollywoodské filmy. Když o něm napíše scénář historik Pavel Kosatík a dané dvě epizody televizního cyklu České století (Je to jen rock´ roll a Poslední hurá) zrežíruje Robert Sedláček, je to setkání adekvátních osobností. Nevadí daná míra fabulace, nevadí, že se tvůrci nesnaží o maximální podobnost herců a reálných předobrazů. Odehrává se před vámi souboj idejí, které jsou relevantní, v základu pravdivé a mají hloubku. Není to ani souboj pouhých dvou stran, „dobra a zla“, ale mnohem složitější partie, kde kromě čistých myšlenek hraje roli i moc a taktizování. 


Nepřemýšlí, nepíše, nediskutuje

Snímek Havel je naproti tomu přehlídka banalit, banálních tak, až to mlátí dveřmi. Nevidíme tu Havla nikdy, jak přemýšlí a říká něco smysluplného. (Mimochodem, jeho vyslovení slova „smysluplný“ v televizi bylo pro čtyřiceti letech nonsensu opravdovým šokem; připomněl nám, jak jsme otázku po smyslu dokázali potlačit.) Havel v tomto filmu sedí u stolu a píše. Ale jenom proto, aby se mohlo ukázat, že se klepe hladina kafe v hrnečku, protože v ulicích v srpnu 1968 přejíždějí tanky, a kdyby nám nedošlo, že se jedná o invazi, tak ještě ve zvukové stopě hlučně přeletí letadlo. Jen jsem čekal, kdy třeba shodí bombu...

1e3fd17ff7c333ecbe4a1b9b69e9d04d extract24019601103 resize680383

Havel v tomto filmu neustále nosí Olze do postele nějaké papíry a říká jí, aby si je přečetla, ona potáhne z cigarety, papíry si vezme a čte. Nikdy mu k tomu nic neřekne, nikdy se spolu o ničem z toho, co píše, nebaví. Stává se z toho takový running joke. Představoval jsem si, jak s každou další scénou bude Olga v posteli úplně zaskládaná stohy papírů a zasypaná vajgly, nakonec se celé lože vznítí a bude konec.

Prakticky stejné je to s Havlem jako dramatikem. Na začátku se klaní v divadle při děkovačce, ze hry ale nevidíme nic. V jiné scéně donese do divadla svázaný scénář s tím, že do posledního dějství připsal nějakou postavu, nic víc. Když v pivovaru přikuluje sudy a osloví ho buranský sládek, po dvou větách se reálný rozhovor přenáší přepracovaný na divadelní prkna, kde již sládka v Audienci hraje Pavel Landovský (Martin Hoffman), řeknou si asi dvě tři věty a pak se na zahradě Hrádečku rozprší a publikum se prchá ukrýt. Poznat z těchto výňatků, v čem byl Havel výjimečný dramatik, nelze ani s největší dávkou fantazie.

Havel v celém filmu nepronese jediný projev. Ani na sjezdu spisovatelů (na to film začíná v pozdější etapě jeho života), ani na bytovém semináři (jen na rozjívené disidenty zakřičí: „Už mě neserrrte!“), ani při listopadu 89 (pouze vstoupí na balkón Melantrichu, rozhlédne se po davech, zvedne prsty do véčka a najedou titulky). Neznamená to, že ve filmu musí zaznít zrovna nějaký proslov, jde jen o to, že nevidíme naprosto žádnou Havlovu intelektuální činnost a dokonce se nám mylně sugeruje, že Havel nebyl politicky aktivní před rokem 1968. (Detailněji to rozebírá třeba pamětník Ondřej Konrád v článku pro Český rozhlas Plus.) Havlovi je dokonce odebráno autorství výroku "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí", k němuž se ve filmu staví odmítavě, že "takhle on by to neřekl", čímž z něj znovu dělá méně svéprávnou osobu a upírá mu dokonce i jistou kýčovitost jeho slovního projevu, který k němu patřil. 

Podobně nedobře dopadl filosof Jan Patočka, Havlův velký vzor a mluvčí Charty 77, jehož hraje Jiří Bartoška. Čert vem historický paradox, že Jiří Bartoška, tak jako devadesát procent jiných herců, podepsal Antichartu. (Ostatně podepsal potom i petici za Havlovo propuštění z vězení.) Snesitelná je i licence, že Bartoška nosí prošedivělý vous, neboť mu to tak několik posledních let sluší a řadové publikum si představuje filosofy spíš vousaté, takže je jedno, že Patočka byl vždy ukázkově dohladka oholený.


Školácká symbolika

Bartoškův Patočka má za celý film jediný kratičký monolog o svědomí (připomíná to scény, kdy Indiana Jones přednáší na katedře a po první zajímavé informaci zazvoní konec hodiny, přitom na bytových seminářích se o prosloveném běžně diskutovalo a striktní utíkání „hodiny“ neprobíhalo). Havel to vidí, trochu se stydí, poněvadž nemá úplně čisté svědomí s nevěrami Olze, ale nakonec Patočkovi nabídne funkci mluvčího. Velikost Patočkova ducha se pak prokáže ve scéně ve sklepě, kde mu Havel skládá uhlí a šplhá po jeho hromadě vstříc ke světlu. Patočka podává Havlovi žebřík a on pak konečně může vylézt z této Platónovy jeskyně stínů. Bez opory učitele by se žák nedodrápal ke světlíku. Jenom pak ten žebřík po vzoru Wittgensteina nedokáže odhodit, což by bylo ještě mnohem názornější a bylo by jasné, že jde o scénku z Monty Pythonova létajícího cirkusu, ne ze seriózního životopisu. 

havel nataceni melantrich blikacka 750x430

Mistrovství světa ve skoku o metafory, metonymie a synekdochy pak pokračuje v momentech, kdy Havel při policejním zásahu na venkovské zábavě v hospodě couvá dozadu, klopýtne o práh a zavřou se před ním posuvné dveře, které ho oddělí od „antisystémových živlů“ a zařadí ho mezi obyčejné návštěvníky hospody, rezignovaně sedící u stolů. Možná to není zdaleka nejhorší symbolické gesto všech dob, ale zároveň je to ten absolutně nejlepší nápad celého filmu.

Jinak se tu několikrát dějiště přesune do divadelních kulis, když se soudní proces s The Plastic People of the Universe promění v „absurdní divadlo“, a když je Havel sám odsouzen do vězení, otevře se pod ním jevištní propadliště. Nemá moc cenu polemizovat, jestli jde o dobrý či laciný nápad, neboť provedení není úplně kreativní, a jak upozornila divadelní publicistka Jana Machalická – Havel v té době nepůsobil v tak honosných, zlatem zdobených divadlech. Jedná se tedy doslova o nesmyslné pozlátko, zbytečný ornament a ujeté představy dotyčných filmařů o „divadelnosti“.

Podstatné je však nakonec to, že z filmu nejde dovodit, co bylo jádrem soudních sporů a o co vlastně lidé z disentu a undergroundu bojovali, bez toho žádné obrazné zpracování neutvoří působivou pointu. Třeba na jedné konkrétní formulaci stál soudní spor okolo Jana Palacha a minisérie Hořící keř dokázala vysvětlit, jak nesmírně těžké bylo v totalitním režimu dohnat k odpovědnosti byť jediného poslance, který se dopustil pomluvy.  


Opomenuté hlavní téma

Film Havel spoléhá na to, že víceméně všechno známe, navíc i karty dobra a zla jsou rozdány jasně. Neodehrávají se tu žádné vnitřní spory v disentu, kromě jediné scény ve vlaku se tu nevyskytují žádní lidé z šedé zóny, moc tu zastupují pouze estébáci a třikrát se tu mihne Dubček – jednou jako papaláš, potom jako ustrašený chudák a nakonec jako zrazený stařec, čímž se zavádějícím způsobem sugeruje, že právě on byl pro Havla určující osobou. 

Havel DSC7132

Film opomíjí, co bylo na Havlovi to nejdůležitější: byl spojujícím hlasem jinak rozhádaných skupin, dokázal artikulovat něco, na čem se zvládly shodnout radikální proudy s umírněnými. Dokázal naslouchat ostatním lidem, nasával jejich myšlenky a pak je napsal takovým způsobem, aby byly výstižnější nebo přijatelnější. Uměl pojmenovat to, co ostatní – ať už proto, že se báli nebo protože neměli takové vyjadřovací schopnosti – pojmenovat nemohli. Byl to muž dialogu mezi různými lidmi i člověk dialogu niterného.

Havel byl nepochybně nekonzistentní v tom, že ve veřejné sféře působil jako vzor nezaprodané morálky, ale v soukromé sféře si ho tolik považovat nešlo. Spíš než o amorálnost se u něj jednalo o nedospělost či potřebu uniknout a dopřát si víc svobody, když ve zbytku existence zažíval omezení. Mezi disidenty byly přitom různě volné svazky v té době běžné. Avšak hlavním Havlovým kontrastem bylo, že sice vypadal jako přeslušnělý, submisivní ňouma, který se zakoktává, pokašlává, omlouvá a není si jistý, ale přitom projevil odvahu jako málokdo, pojmenoval věci jako téměř nikdo jiný a hlavně – formuloval myšlenky, co šly k věci. Film žádné opravdové téma ani nepojmenuje, nevystihne žádnou existenciální situaci, co to znamená žít v totalitním režimu. Nastolí se tu pouze krátké Havlovo dilema ve vězení, zda má podepsat závazek, že už nebude politicky vystupovat. Nicméně, i když Havel popisoval hodně výlučné zkušenosti disidentů, důležitější a rozšířenější byly každodenní problémy onoho příslovečného zelináře.

Slávek Horák tyto Havlovy výjimečné schopnosti v nějaké zázračné ignoranci dovede opomenout. Možná si myslel, že jsou tak evidentní, že je nemusí připomínat, ale pravděpodobnější bude, že jim nerozumí, nedovede je ocenit a především ztvárnit. Přitom měl veškeré podmínky k tvorbě, o nichž si může většina ostatních tvůrců nechat zdát. Dva roky se svým spolupracovníkem Rudolfem Suchánkem mohli pilovat scénář, aniž by museli brát jiné zakázky. Naplnilo se u nich dlouhodobé volání, že čeští scenáristé musí mít dost času na fázi vývoje, rešerše, přepisování několika verzí scénáře, konzultace s dramaturgy i pamětníky. Když si uvědomíme, že toto všechno měli a pravděpodobně i dělali a výsledek je takovýto, vyvolává to ve mně vzpomínku na výrok mé nebožky matky: „Těm patří nasrat do ruk a nepustit týden k vodě.“

Zakousnout se do tak náročného úkolu s nekonečným sebevědomím a mottem „fakta nesmí stát v cestě dobrému příběhu“ (citát z Horákova portrétu v magazínu Forbes) je smrtící kombinace. Samozřejmě, vždycky se dá argumentovat Amadeem od Formana, že Salieri nikdy hluboce nežárlil na Mozarta, ani ho nechtěl zabít, jenomže film si s sebou nese silné téma střetu geniality a průměrnosti, čímž tím svou historickou nevěrnost vykupuje.

13

Téma filmu Havel o rozporu mezi veřejným a soukromým životem však zas tak nosné není. Ano, průměrnost se snaží zničit genialitu po všechny věky věků, ale soukromé poklesky neničí veřejnou aktivitu, která se týká něčeho jiného. Kdyby byl Havel konzervativní politik, který upírá práva homosexuálům (případně lživě tvrdí, že už mají vše, co potřebují), a sám byl vskrytu homosexuál, tak by šlo o konflikt zásadní. Ale mít milenky v liberálním disidentském prostředí, které žádalo víc svobody nikoli v soukromé, ale veřejné sféře, žádný konflikt nezakládá.


Beze jmen a bez tenze

V tomto světě nemá většina postav ani jméno. Ostatně, pomyslný „Jan Patočka“ tu není přímo pojmenován, oslovují ho pouze „pane profesore“, a když se ukazuje jeho parte, tak pouze část s fotkou beze jména. Havlova milenka Anna Kohoutová, manželka dramatika Pavla Kohouta, také nemá jméno a u neznalejších diváků může vznikat dojem, že jde o Jitku Vodňanskou. Prakticky se tedy pohybujeme spíše ve světě stínů, přesně naopak oproti tomu, co film sugeruje. Nevyjdeme z platónské jeskyně, ale vnímáme pouze obecné obrazy, odlesky skutečnosti, nikoli konkrétní lidi a situace.

Jestli toto má být recept, aby byl film snadněji přijatý zahraničním publikem, které nechce být unavováno detaily, je dost diskutabilní. Nakonec se totiž vytrácí i nějaká hmatatelná tenze. Proč spolu Václav a Olga jsou, když nevidíme, co pro sebe znamenají? Co je na Václavovi tak přitažlivého pro opačné pohlaví? Co ho okouzluje na určitých ženách a jak vypadají jeho mimomanželské vztahy, kromě toho, že jednou v přestrojení za čerta políbí Annu v kostýmu anděla u poštovních schránek uprostřed její věty a ani ji nenechá domluvit?

04

Snímek Havel dokáže fungovat pouze při napření obrovského množství imaginace a externích znalostí, aby nám to leporelo a odfláknutý gymnaziální referátek dávaly aspoň trochu smysl. Za to však může pouze Havlova proslulost, případně náš pozitivní vztah k němu. Jakmile bude film sledovat někdo, kdo Havla nezná nebo nemá rád, pouze se mu potvrdí předsudek, že „Havel pořád hulil, šukal a vozil si zadek v mercedesu“. Zůstane pro něj prominentem, nikoli disidentem. Loutkou, která nemá vlastní vůli a mozek, ale jenom žlázy, co ho nutí pálit za ženskými. Zůstane pro něj někým, kdo byl použitý v nějaké hře globálních elit ve snaze nastolit „nový světový řád“. Veškerá Havlova rozhodnost bere tímto snímkem zasvé, převáží portrét slabošství.

Není to až tak hrozné jako film Zemský ráj to napohled (2009) od Ireny Pavláskové, který vypadá, jako by ho natočili estébáci k diskreditaci disidentských kruhů. Nicméně i Horákův film je dostatečně hrozný a mdlý na to, aby dokázal navodit dojem, že Havel byl ve své komplikovanosti převážně inspirativní osobnost.


Nevyužití dobrých herců

Chápu, že takové „řeznické zaříznutí“ může leckomu přijít jako příliš ostré a že neobsahuje dost respektu k práci ostatních. Ale nemáme snad právo chtít za 60 milionů korun lepší film, v němž herci nevypadají, že nosí na hlavě paruky, a kde v detailu není vidět lepidlo na knírcích? Opět, chyba není v maskérech, natožpak v hercích. Jde o to, že někdo na řídícím křesle něco takového schválí a připadá mu, že to ostatní přehlédnou. Když podobně náročný úkol ztvárnit komplikovaného národního hrdinu, jakým byl Lech Wałęsa, zvládne Andrzej Wajda natočit velmi solidně a nepomníkově v 87 letech (!), tak od 45letého autora můžeme požadovat aspoň trochu srovnatelný výkon. (Wajdův Walesa je nejslabším z volné trilogie Člověk z mramoru, Člověk ze železa, a Člověk naděje, nicméně i tak o třídu dvě lepší než Horákův Havel.) 

Horákova ledabylost vede k tomu, že dokáže beze studu zinscenovat výjev, v němž ruské tanky parkují na malebném náměstíčku před Divadlem Na zábradlí, kam přijde Havel den po invazi, a ředitel ho nutí podepsat papíry o schválení invaze. Můžete si tady odškrtat tři, čtyři, pět nesmyslů (jak by se tam tanky dostaly a proč, jak by mohly neponičit tak malý prostor, jak by mohla Praha v 60. letech vypadat tak výstavně, jak by mohl být dokument o schválení invaze připravený tak rychle, když se podepisoval až po několika měsících) and the list goes on... Dokonce i scény z vězení, které mají silně subjektivizovanou stylizaci a vyvolávají nepříjemné fyzické reakce, což by za určitých okolností bylo plus, jsou bohužel přepjaté, protože nepřipomínají normalizační vězení, ale ruský gulag nebo nacistický koncentrák. Havel skutečně nebyl trýzněn jako Pavel Wonka.

Samotných herců je mi spíše líto. Viktor Dvořák vystihuje fyzicky i psychologicky velmi přesvědčivě část Havlovy persony. Nemůže postihnout Havlův esprit a prodat jeho smysl pro humor, kamarádskost a uvolněnost, protože vždy působí oproti ostatním v lehké defenzivě. Silnější je i jeho kamarád Pavel Landovský, jenž ho pořád otcovsky dominantně potlapkává. Tento Havel ani neumí slavit a pařit, protože to není ve scénáři. Dvořák by to možná dokázal, ale nebylo mu to umožněno, můžeme se pouze dohadovat.

Stejně tak Aňa Geislerová umí na plátně vyjádřit kus tvrdosti a přísnosti, kterou měla v sobě Olga Havlová. Zvlášť vynikne kontrast, jak se takhle „žižkovská holka od rány“ chová k estébákům, a jak nesměle její muž. Ale kde zůstal zbytek její osobnosti, jenž ji a Václava k sobě vázal tak pevným poutem, které lze vyčíst z mnoha rozhovorů i dopisů z vězení? Při pohledu na její odtažitost a sekyrnictví člověka napadá, proč by spolu ti dva strávili tolik desetiletí.
 
Martin Hoffman zase nehraje přímo Pavla Landovského, ale jen verzi lidových představ o Landovském coby hrubém primitivovi. Hoffman je odborníkem na tento typ postav, ale onu druhou stránku, jemnější, citlivější, inteligentnější už po něm nikdo zahrát nechtěl. Typově se mi líbil třeba Miky Křen jako Magor Jirous, namaskovaný k nepoznání, ale je tam jen chviličku.

Bára Seidlová coby nepojmenovaná milenka, jejíž muž píše divadelní hry, je nepochybně výjimečně půvabná a dostatečně tajemná, ostatně havlovskými filmy jako femme fatale prochází opakovaně, ať už Odcházením nebo Zemským rájem to napohled. Jenomže ani jí přece nikdo nemůže přát scénu, v níž sedí s odhalenými rameny pouze v kalhotkách a v košili, učí se text Charty a do toho ji hypnotizovaně pozorují tři muži, včetně pana profesora „Patočky“, a olizují při tom vilně poštovní obálky. Když se splete v textu a sklouzne jí košile na stranu, upozorní ji pan profesor: „Pozor, zas vám něco vypadlo!“ Hahaha. Inu, byli to přece jenom muži, boys will be boys. 

02


Jen nač navazovat?

V Česku bohužel nemáme příliš dlouhou a úctyhodnou tradici životopisných filmů, takže se těžko upínat k nějakým vzorům; zkrátka tu vůbec nemáme tento žánr zažitý. Učebnicové příklady, jak hrané biografie nedělat, jsou přepjatá Lída Baarová (2016) a neživotná Milada (2017), neživotná ještě za života, bohužel. O něco lépe dopadl Toman (2018), byť i tomu chybí emoce a působí většinu času jako hraná dokumentární rekonstrukce kriminálního případu. Vyloženě na emocích, skvěle vyvolávaných, byť fakta jdou dost stranou, stojí Masaryk (2016), film, jenž si dovolí spekulovat o části života dané osobnosti, o níž není moc záznamů.

Je zajímavé, kolik českých životopisných filmů je chladných a odosobněných. Možná je to proto, že zachycují osobnosti, kterým je těžké porozumět, jako velice solidní Jan Palach (2018), jenž většinu času stojí na tezích, ale konec ponechá v mlčenlivé samotě a bolesti těla. Nejspíš úplně nejoriginálněji pojatá je Já, Olga Hepnarová (2016), jediná tuzemská biografie, která nepůsobí konvenčně a má výraznou estetickou, nejen výpovědní hodnotu. Žádný z těchto filmů ale neadoruju, všem chybí do nezpochybnitelné brilance ještě kus.

S životopisnými snímky to, upřímně, nebylo slavné ani za minulého režimu, v paměti přežívají možná Božská Ema (1979) o operní divě Destinové, jako jediná srovnatelná s dobrými zahraničními filmy, a pak Člověk proti zkáze (1989) o Karlu Čapkovi, který ale hodně sází na idylizovanou retro stylizaci a dost se v něm „tatíčkomasarykuje“. Největším odborníkem na oslavné životopisy byl Václav Krška v 50. letech – Mikoláš Aleš (1951), Mladá léta (1952) o Aloisu Jiráskovi a Z mého života (1955) o Bedřichu Smetanovi; nicméně k těm se už dnes těžko kvůli jejich naivitě bude hlásit. Navazovat na ně v jisté lyričnosti mohl ještě Lev s bílou hřívou (1986) o Leoši Janáčkovi od Jaromila Jireše, ale těžko už jakýkoli polistopadový film.

Problémem naší historie je, že si lze vážit jen poměrně malého množství lidí, kteří měli významnější vliv na chod společnosti. Zároveň tu pořád panuje obava, aby filmy nebyly příliš oslavné, protože nekritické oslavnosti jsme si za minulého režimu užili dost. Neoslavnost snímku Havel však směřuje jenom k tomu, že pochybujeme, proč o takovém „nerozhodném nýmandovi“ bylo vůbec zapotřebí něco točit.

Martin Hofmann a Viktor Dvorak


Je tu vůbec něco dobrého?

O jistou interpretaci, jak chápat Horákův film aspoň částečně pozitivně, se pokusil Martin Šrajer v A2larmu. Přichází zde s vysvětlením, že se autor po zkušenosti s hollywoodským prostředím „snažil přeložit životní příběh prvního českého prezidenta do jazyka srozumitelného co nejširšímu publiku doma i ve světě“.

A tak vnitřní rozpory a niterné boje: „(...) pro větší názornost převádí na tělesnou, hmatatelnou úroveň. Havla a jeho přátele ukazuje jako bytosti s mimořádnou morální integritou i přízemními fyzickými potřebami, které vedle státního aparátu limitují i jejich těla. Osobnější dialog s Dubčekem navazuje Havel při společném močení. Při výsleších nebo flirtování s novou známostí se intenzivně potí. Během vazby je ostříhán a ztrácí chuť k jídlu. Kdykoli se v jeho zorném poli objeví pohledná žena, ať jde o zapisovatelku u výslechu nebo zdravotní sestřičku, neodpustí si zálibný pohled. Na konci svého čtyřletého pobytu ve vězení dostává zápal plic a namísto toho, aby něco napsal, vykašlává na předložený list papíru krev. Havlův zápas se tak optikou tvůrců jeví jako zápas mezi silou vůle a slabostí těla.“ Šrajer i přesvědčivě popisuje, jak snímek pracuje se subjektivní fyzickou perspektivou natolik, že vlastně ostře zabírá jenom Havlovu postavu a tvář a okolí zůstává čsto rozmazané, bezvýznamné. 

Pokud se díváme na snímek touto optikou, začnou jeho banalita a „stravitelnost“ dávat trochu smysl. Tělesným pocitům rozumíme všichni. Sice tu kromě slabostí chybí i radosti těla a film rozhodně nezůstává jen u tělesných projevů. Právě skoky k symboličnu ho zrazují, když se od něčeho přízemního snaží dostat přes několik pater reprezentace k velmi abstraktnímu. Možná tím vzniká největší dojem nepatřičnosti, jelikož tu chybějí, případně jsou na minimum potlačeny i jiné vrstvy.

Když si vezmeme jako protipříklad již uvedené České století od Sedláčka a Kosatíka, zde se směřuje od nižší abstrakce – výměně idejí – ke konkrétním fyzickým detailům. Postavy jsou dominantně tvořeny svými názory a myšlenkami, ale ve vypjatých momentech ztrácejí kontrolu a stojí před námi nahé – jako Edvard Beneš, když mu oznámí výsledek mnichovské dohody, či Havel v sauně, nebo udělají gesto, které od tak vznešených lidí nečekáme – Jan Patočka si namaže chleba paštikou. Celou dobu víme, o jak vážné věci jde, a tvůrci si dovolí je na chvíli shodit a tím i polidštit. České století ale nepotřebuje okázalou symboliku. Sedláčkův a Kosatíkův přístup je šokově přejít „níže“, možná až okázale, aniž by ale dějinné aktéry jinak představovali jako neschopné. Horák chce naopak své postavy povyšovat z ničeho, bez toho, aby předvedly cokoli, co by bylo předtím úctyhodného nebo čím by překonaly svou původní omezenou existenci.

Jeden z mála momentů, kdy v Horákově snímku funguje hollywoodská zkratka, je sekvence, kdy Havel nesmí parkovat se svým mercedesem vedle auta ředitele pivovaru, aby ho neztrapňoval a neprovokoval, a tak jede před místní národní výbor vedle aut ještě vyšších papalášů, a i v porovnání s nimi na tom je pořád lépe. V tomto momentu se koncentruje skvělá absurdita režimu - disident, který dostává ze zahraničí valuty, za něž si nemůže dovolit koupit obyčejné embéčko, má tedy západní auto, ale musí povinně pracovat v podřadné dělnické profesi, aby ho nezavřeli za příživnictví. Není potřeba vysvětlovat jemné detaily, tyto výrazné znaky účinkují spolehlivě k tomu, abychom se zasmáli, podobně jako když estébáci hlásí "subjekt vstoupil do objektu". 

 08


Jak to dělá Hollywood?

Určitě však neplatí, že způsobem, jakým je natočený Horákův Havel, jsou dělány hollywoodské životopisné filmy pro masy. Obhajovat tento projekt, že neměl být pro intelektuály a vychází to z hollywoodského modelu, nedává smysl, protože Hollywood běžně produkuje filmy o vědcích, géniích a bojovnících za lidská práva. Oscarová Čistá duše (2001) jistě hodně upravuje životní osudy skutečného matematika Johna Nashe, nicméně scény, kdy přijde na svou ekonomickou teorii her, tu jsou podány dostatečně podnětně a přehledně. Další oscarový film, Králova řeč (2009), stojí na to, že nám vysvětluje jak historický kontext, tak ledacos o logopedii a lingvistice, a je to film o střetu dvou intelektů – přesto, nebo právě díky osvětlení detailů umožňuje emočně prožít závěrečnou katarzi.

Jeden z nejlepších filmů dekády, Sociální síť (2010) o zakladateli Facebooku Marku Zuckerbergovi, ukazuje jeho pronikavou inteligenci a nebojí se toho, že publikum ani některé postavy nerozumějí některým jeho výrokům a vývodům, protože podstatné je, že většinou chápeme jeho nižší sociální inteligenci a nedostatek přátel. Bez tohoto kontrastu by vůbec nefungovalo drama. Podobně nepochopitelný pro své okolí je i jiný hrdina se skutečným předobrazem (a zpracovaný stejným scenáristou Aaronem Sorkinem) ve filmu Moneyball (2011), který se snaží zavést do baseballu nový způsob sestavování týmů na základě počítačových algoritmů. Většinu času jej lidé mají za blázna. Principy jeho myšlení vidíme, jeho genialitu nechápeme. A vadí to? 

Když je film o vědci, vymykajícím se době, jako například Kód Enigmy (2014) o Alanu Turingovi, musíme pochopit aspoň kousek jeho šifrovací komunikační teorie, nelze se jí vyhnout. A herec v hlavní roli musí působit jako génius, což Benedict Cumberbatch zvládá skvěle. Dostal by snad snímek Milk (2008) o prvním americkém otevřeném gay politikovi Oscara za scénář, kdyby film nelíčil poměrně detailně jeho politické angažmá a ulpěl hlavně na jeho soukromém životě? Přemýšlej, Slávku!

Zabránilo snad filmu Dva papežové (2019) stát se hitem na Netflixu to, že většinu času tu dva hrdinové vedou teologické disputace, další část tvoří syrový historický kontext a jen menšinu polidšťující scénky, kdy papežové jedí pizzu a koukají na fotbal? Můžeme vést už návaznou disputaci, jak do hloubky film jde, jak moc zjednodušuje jednu postavu a jak moc fandí té druhé, ale pořád je to film, který stojí na idejích. A přitom je to divácký trhák a má oscarové nominace.

V evropském prostředí si pak můžeme vzpomenout třeba na německý snímek Hannah Arendt (2012) o filosofce a politické myslitelce, která definovala totalitarismus a svedla prudký boj o interpretaci viny nacistických úředníků. Film utržil celosvětově přes 7 milionů dolarů, což se v dějinách české kinematografie povedlo pouze Koljovi, a v tržbách jsou od sebe pouze kousíček.

download 1

Výčet by mohl jít dále a dále, statisticky je ale zřejmé, že neobstojí tvrzení, podle nějž film, na nějž chodí větší množství lidí, musí být jednoduchý a postavený hlavně na emocích. Zvláštní výjimku bude tvořit Teorie všeho (2014) o fyziku Stephenu Hawkingovi, natočená podle knihy jeho manželky, která fyzice nerozumí. Přestože Teorie všeho zdaleka nevynechává z Hawkinga tolik, co si  Horák dovoluje vynechat z Havla, bylo právě toto zploštění významu Hawkingovy osobnosti opakovaně zmiňováno v recenzích a diváckých reakcích jako chyba a celý film nakonec mnozí odsoudili jako sentimentální kýč.  

Právo filmaře pojmout si dílo po svém nejde ve svobodných produkčních podmínkách zpochybňovat. I cíl prorazit ve světě mezinárodně laděným projektem je legitimní. Jen je potřeba počítat s tím, že některý kalkul bude odhalený jako přehnaný, a pokud ambice převyšují talent, přispěje to i k tomu, že fiktivní obraz hrdiny poškodí ještě více obraz skutečného člověka.

U tak štěpných osobností, jakou je Václav Havel i devět let po své smrti, nejde ani tak o to hnout veřejným míněním na „svou“ stranu. Ale je možné nedávat munici těm stranám, které si tak o Havlovi potvrdí své negativní předsudky. Oním mírně utopickým řešením je udělat natolik dobrý, komplexní film, že si na něm nelze „smlsnout“ a označit ho za propagandu.

Lze věřit, že části lidí stačí vidět Havla na plátně jako připomenutí jeho existence. Jak ale víme už od antiky, pouhá mimesis, nápodoba života, nestačí. A to, co je tu uplatňováno jako poiesis, kreativní přetvoření reality, jsou hlavně redukce, omyly a nechtěné ztrapňování. 

Hodnocení:
negativní

bodytest

 

datova zurnalistika

Havel
DramaHistorickýŽivotopisný
Česko
, 2020
Režie: Slávek Horák
Scénář: Slávek Horák, Rudolf Suchánek
Kamera: Jan Šťastný
Hudba: Petr Malásek
Hrají: Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account