Systémové upozornění
Hlavní informace
zaby-bez-kauzality

Trochu neprozřetelně jsem česko-slovenské Žáby bez jazyka režisérky Miry Fornay zařadil mezi tipy, co si na Letní filmové škole 2020 nenechat ujít. Večer po premiérové projekci mě u výčepu zastavil mladý muž (student filmové vědy a fanoušek surrealismu!) s tím, zda jsem to myslel vážně, a že musel odejít před koncem, protože se to nedalo vydržet. Opakuju, že jsem to myslel jako „tip naslepo“ a „divácký risk“ a že jsem nezaručoval, že půjde o příjemný zážitek.

Upřímně, ani den poté si nejsem úplně jistý, co jsem to viděl a co si o tom myslím. Podobné kognitivní zmatení v sále šlo po skončení titulků téměř krájet a potvrdila to i první otázka z publika: „Paní režisérko, můžete nám vysvětlit, o čem to celé bylo? Já jsem z toho nepochopil vůbec nic.“ A režisérčina odpověď, že mu nepomůže, nebude vysvětlovat celý film a že by se měl sám trochu snažit, působila trochu arogantně, byť byla vyřčena nejspíš z pocitu zoufalství.

U Žab bez jazyka jsem se necítil až tak dezorientovaně, že bych nechápal vůbec nic. Spíš pro mě bylo těžké oddělit od sebe samotný koncept a potom způsob provedení. Zároveň si myslím, že se vyplatí vědět o filmu dopředu co nejvíc, protože se tím předejde značné frustraci. Pustit nepřipravenému publiku takový narativní experiment bez jakéhokoli vysvětlení, znamená riskovat, že ho mnoho lidí nebude ochotno dokoukat nebo v něm hledat jakýkoli vzorec.

Ve zkratce řečeno, Žáby bez jazyka jsou mírně snový příběh o domácím násilí. Snový nikoli ve smyslu ideální, ale naopak noční můra, která paradoxně uklidňuje svou letní slunečnou atmosférou – něco jako nedávný hororový majstrštyk Slunovrat – a úplně ideální titul pro Letní filmovou školu.

Hlavním hrdinou je řidič sanitky Jaroslav (hraný Jaroslavem Pleslem, tím druhým, lepším Jaroslavem Pleslem…), který se snaží dostat ke svým dětem, s nimiž mu jeho partnerka a jejich matka zakázala se stýkat. Od první chvíle je forma díla předznamenávána recitováním básně o slepičce a kohoutkovi. Kohoutek musí udělat spoustu kroků, aby mohl slepičce donést vodu do zobáčku a probrat ji z bezvědomí. (Pomiňme teď, že v původní pohádce chce slepička zachránit lakomého kohoutka, který se zalknul soustem, o něž se nechtěl rozdělit.)

A tak se Jaroslav vydává na surreálnou cestu, na níž musí udělat spoustě lidí v rodinném kruhu nějakou službu, aby pak udělali protislužbu někomu jinému, a na konci má Jaroslav získat klíč od branky babiččina domu, aby mohl zachránit svého syna, který leží v bezvědomí. Co na tom, že by synek po tak dlouhé době už dávno umřel stejně jako kohoutek v dané pohádce.

2e3uuis34hgzdks4

Film deklaruje právě nesmyslnost oné cesty, respektive nesmyslnost přesvědčení, že kdyby domácí agresor udělal nějaké věci ve svém životě trochu jinak, a hlavně kdyby mohl začít vztah znovu, už by určité chyby neudělal. Mira Fornay vycházela z dlouhodobého pozorování terapeutických skupin, kde muži neustále vymýšleli teorie o tom, že se v nějaké situaci měli zachovat jinak a vše by dopadlo dobře – „nemuseli“ by bít svou ženu a děti, nekřičeli by na ně, nemuseli by začít pít a tak dále. Často zaznívalo i přání nebo myšlenka, že kdyby byli ženami, nemohlo by se to stát. Ženy podle nich buď nejsou tak agresivní, nebo by se oni jako ženy chovali vůči svým mužům méně vzpurně.

Každopádně je zřejmé, že všechny tyto výpovědi jsou nesmyslnými bláboly, které vůbec nedosahují úrovně skutečné sebereflexe a přiznání si osobní hluboké viny. Vždy jde jen o výmluvy a vymyšlenosti, pouhou touhu restartovat život jako počítačovou hru; o představu, že život je rozdělený na jakési levely, které jde s trochou cviku hrát znovu a lépe.

06

Jaroslav se tak pohybuje mezi určitými check pointy, kde jemu samotnému hrozí smrt a on se jí snaží buď vyhýbat, nebo jí naopak jde vstříc, když zjistí, že toho pokazil už příliš a nemůže misi nebo „quest“ dokončit úspěšně. (V něčem to lehce připomíná romantickou komedii Na Hromnice o den více nebo akční sci-fi Na hraně zítřka, jenom bez snadno stravitelného humoru nebo efektní akce.) Film tak symbolicky reprodukuje sklony násilníků k sebelítosti a sebedestruktivitě i sklouznutí k nekonečné spirále slibů, že už se změní a své partnerce a dětem přestanou ubližovat. Zároveň je v Jaroslavově cestě obsažena i představa násilníků, kolik toho dělají, jak se snaží a nikdo to neocení, a právě na tuto „nevděčnost“ je třeba pádně odpovědět dalším „výchovným násilím“.

Film zcela záměrně stojí na tomto nonsensovém myšlení a není v něm nic jednoduše logického, racionálního a konvenčně kauzálního. Nefunguje tu linearita času, nevidíme řetězec příčin a následků, ale jenom cyklení se v subjektivním bludu. Postavy ve filmu nejsou živé bytosti s hloubkou, ale pouhé figurky, které říkají omezené množství vět, jež se znovu a znovu variují až do naprostého tlachu. Lidé tu slouží jako utilitární objekty, prostředky ke splnění nějaké mise. Jediné utrpení, které pociťujeme, je utrpení hlavního hrdiny, který stále zažívá pocity nepochopení od ostatních, pocity nevděčnosti, v jiných lidech vidí jen nepřátele, zrádce a nespolupracující jedince. Jaroslav ale přitom nebudí ani stopu sympatie, film mu nenadbíhá a jeho hypotézy nepotvrzuje, na to je příliš nesmyslný a absurdní.

16

Vrcholným zlomem v ději pak je, že se Jaroslav střihem promění v Jaroslavu a celý příběh začneme nahlížet jako osudy agresivní pomatené lesby. V tuto chvíli už ale může být značná část publika od filmu zcela emočně odpojena.

Potíž se Žábami bez jazyka není v té oneirické, videoherní či repetitivní říkankové struktuře. Pochopit, že něco nedává smysl a cyklí se to do nesmyslu, v němž žije hlavní postava, není zase až tak těžké a může nám to dojít zhruba po půlhodině ze 116minutové stopáže. Problém tkví až v tom, že kromě Jaroslava Plesla a Reginy Rázlové ve filmu neúčinkuje nikdo, o kom by se dalo říct, že hraje „typicky dobře“. A i tito dva profíci jsou nuceni spíše k neprožitkové deklamaci. Opět, není těžké přijmout, že jistá dutost, odosobněnost či mechaničnost hereckého projevu je výsledkem režijního vedení. Ale komplikuje to už beztak komplikované vnímání fikce. Část postav dokonce ani není figurami s nějakým konkrétním zázemím, ale pouze členkami ženského chóru jako z antického divadla. Nutí nás to respektovat tolik vrstev filmové konstrukce, že si nikdy nemůžeme být jisti vlastními emocemi. Chce se po nás zároveň pochopit hloubku a tragičnost psychologického bludu agresorů, mít soucit s oběťmi, přitom odečítat, co všechno z rodinné historie má nebo nemá vliv na chování agresora (může za to matka hlavního hrdiny, otec jeho partnerky, bývalý partner matky?), a přitom to je vše jen filmová hříčka.

08

Na mysl se vtírá také význam názvu. Proč žáby, proč bez jazyka? Ve filmu se žába objeví dvakrát, pokaždé putuje ve vodě od hlavního hrdiny či hrdinky k dívce, která si žábu strčí mezi nohy a uspokojuje se jí. Pakliže žába nemá jazyk, není úplně jasné, čím dívku uspokojuje, což by mohl být klíč pro celý film – čím nás má nadchnout?

Nejsem si jistý, že Žáby bez jazyka chtějí docílit nějakého uceleného emočního efektu, nebo je naším úkolem luštitelů fikce jenom rychle přepínat mezi různými emočními rejstříky a rychle si racionálně uvědomovat, co je jen další vrstva bludu, a okamžitě od toho zaujímat distanci. Ano, není to příjemná práce s filmem, není v tom žádná divácká rozkoš. Zároveň to není klasicky nepříjemné jako konvenční psychologické drama, kdy víme, jak se máme v danou chvíli nebo konstantně cítit. U Žab bez jazyka musíme pořád přehodnocovat, na co se díváme, a přitom úplně neztratit kontakt s dílem.

YXJ0aWNsZU1haW4vMjM2OTcz

Řekl bych, že ať už to Mira Fornay zamýšlela jakkoli, celý projekt neukočírovala na sto procent, ale o něco lépe než z půlky. Nedovedu si moc představit, že by Žáby bez jazyka chtěl někdo dobrovolně vidět vícekrát, a není ani divu, že si režisérka film stříhala sama, protože najít další osobu, která by to chtěla vidět ve střižně stokrát, by nebylo možné. Ale že bych chtěl někoho od zhlédnutí úplně odradit, to zas ne. Doporučil bych to jistě některým svým nepřátelům, aby pořádně trpěli, ale nemám problém říct přátelům: „Zkus to, uvidíš něco, co nikdy předtím.“ A s tímto malým, výše sepsaným návodem nebudete zbytečně dlouho tápat.

Hodnocení:
neutralní

bodytest

 

datova zurnalistika

Žáby bez jazyka
Drama
Česko
, 2020, 116 min
Režie: Mira Fornay
Scénář: Mira Fornay
Kamera: Tomáš Sysel
Hrají: Jaroslav Plesl, Regina Rázlová, Petra Fornayová, Jazmína Cigáneková, Irena Bendová


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account