Systémové upozornění
Hlavní informace
s-rajkem-doleckem-neni-rec

Snímek Nebezpečný svět Rajka Dolečka, jejž natočila studentka FAMU Kristýna Bartošová, se v kinech hraje od března. Minulý týden získal Cenu Pavla Kouteckého za nejlepší dokument. Je to svým způsobem zadostiučinění, protože tento film dosud na domácí půdě nesklízel nejlepší přijetí.

{jcomments on}

Stejně jako téměř všechny dokumenty, pokud zrovna nejsou o Václavu Havlovi nebo od Heleny Třeštíkové, ani tento nehledá desítky tisíc diváků a spíše chce na jednotlivých představeních vyvolávat diskusi po promítání. Což se mu daří, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Právě divácké ohlasy po projekcích v kině a večer na závěr vysílání na ČT2 nebo ČT Art (jež se plánuje někdy na podzim) určují celý jeho život. Nic pro něj tedy není důležitější, než aby ho po premiéře někdo v médiích významově zarámoval, neboť pak z něj budoucí publikum může vytěžit co nejvíce, případně aspoň získá touhu ho vidět.

Hodinu a čtvrt dlouhý pokus o dialog, v němž mladá režisérka zkouší rozpovídat 91letého dietologa Rajka Dolečka na téma srbské válečné zločiny, nám především říká něco o tom, jak (ne)funguje mezigenerační komunikace.

Nebezpečný svět Rajka Dolečka bohužel potkalo to neštěstí, že jej recenzovala Mirka Spáčilová. Jedná se o text tak krátký, že by se ho vyplatilo citovat skoro celý, nicméně to už by byl zřejmě zásah do autorských práv vydavatelství Mafra. Mirka Spáčilová každopádně přesvědčeně tvrdí, že „dívka prohraje a ví to, což je na filmu nejzajímavější“.

Těžko říci, co si vlastně slibovala: že přesvědčeného srbského nacionalistu, který sám sebe označuje za „věřícího levicového intelektuála“, přesvědčí a dožene k slzavému prozření, že jeho kamarád Ratko Mladič je za válečné zločiny souzen právem? Naivní urputnost dychtivé studentky naráží na zběhlost čiperného devadesátníka, který chrlí bonmoty, citáty, historky a poučky.

(...) Člověk ho vlastně musí obdivovat, což si autorka zjevně nepřála: zatímco ona film zdržuje výlevy skepse a nejistoty, Doleček si z něj udělal sebeoslavnou road movie od Prahy přes Srbsko do haagského vězení za Mladičem. (...)

(...) Někdejší aktér televizního pořadu Nebezpečný svět kalorií občas vystrčí drápky – „Plán cesty byl jiný, končím!“, ale po většinu času je žoviální a nezničitelně sebestředný. Proti dramatickému tónu režisérky nasazuje bohorovnou převahu; on je tím, kdo film režíruje a obratně vede po povrchu. (...)

(...) Když režisérka v úvodu přizná „Přistupuji na jeho hru jako on na mou“, vidí se už asi jako morální vítězka. Ale i na vzácně trefnou otázku, jak křesťan může věřit v pomstu, slyší jen blahosklonné – Naivko, myslíš, že to Pánbůh přijde srovnat?! (...)

(...) Nejhlubší ponížení ji čeká ve finále, kdy se Doleček vrátí z návštěvy u Mladiče s líčením, že „až na tu bídu s vínem“ to má ve vězení dobré: hraje tenis i šachy, peče si chleba. Načež jí předá Mladičovu fotografii s věnováním a přáním lásky. Tak si pointu jistě nepředstavovala – ale byť hovoří o profesním selhání, zároveň dá pokusu smysl. Jakkoli hořký. (...)

image

Stejný tón „ženy protřelé životem“ volí i uživatelka JitkaCardova, jež napsala jeden z celkem dvou komentářů na ČSFD u profilu tohoto filmu:

„Mladé děvče si ukrojilo příliš velké sousto, chce z důvodů rodinné historie (babička se přivdala do muslimské rodiny v Srebrenici, kde pak došlo k masakru), kterým sama nerozumí a jsou nejasné, konfrontovat RD s jeho slepotou vůči zločinům proti lidskosti, jichž se měl dopustit v Srebrerenici generál Mladic, jehož RD hrdě prohlašuje za osobního přítele.“ (...)

(...) „Kristýna nemá dost zkušeností, lstivosti a konečně ani pochopení, aby mu to dokázala narušit. Vzniká tak bezzubý a bezmocný medailonek o samolibém, nervózně přisprostlém, ješitném akademikovi, který už dávno – pokud někdy vůbec – necítí rozpory v tom, co zkratkovitě hlásá.“ (...)

(...) „Není ale jasné, co jiného vlastně autorka čekala, čeho chtěla dosáhnout, v co naivně věřila – že ho promění? Otevře, donutí prozřít, přiznat něco, co v sobě hluboko pohřbil, pokud to v něm vůbec ještě je? Ona? Jeho? Pána s reputací na sklonku života, který už nemá čas ani sílu na to nechat si zhroutit představu, na které založil svoji existenci? Haleluja? Končí to také očekávaně, do ztracena a fiaskem. Možná i proto, že děvče si ve skutečnosti potřebuje rodinný příběh vyřešit v sobě, pro sebe, a nechápe, že starého pána k tomu nepotřebuje, že její vnější cíl je zástupný, stejně sobecký jako Dolečkova nevůle, a její tudy napřená snaha předem marná.“

Cituju oba materiály tak rozsáhle nejen proto, že v nich vynikne slovník a argumenty obou pisatelek, ale i proto, že odvyprávějí to, co se ve filmu děje a jaké pozice v něm zaujímají dva hlavní aktéři.

O krok dál

Teď je načase to pořádně rozříznout. Na obou uvedených reakcích je typické nejenom to, že se k autorce filmu vztahují stejně jako sám Rajko Doleček – tedy jako „moudřejší starší, kteří lomí rukama nad naivitou mládí“. Typické je i to, že je nijak nepřekvapuje a nehodlají problematizovat, že by nějaká režisérka vypustila do světa svůj film, který by naplno předváděl její selhání.

Úplně nejprostší selský rozum, který zrovna Mirka Spáčilová vyznává jako jediný přístup k realitě, nám přece musí napovědět, že je to nějaké divné a že by režisérku v jejím sebedestruktivním přístupu, pokud by opravdu takový byl, zastavili její spolupracovníci. Citované starší pisatelky však přijímají za samozřejmé, že režisérka „svůj omyl neprohlédla“ a trucovitě nám chce přinášet jakýsi nepovedený morální kýč.

rajko

Přitom je otázka, zda se tu vůbec nějaký omyl udál a jestli bylo z čeho prohlédnout. Je zřejmé, že pisatelky trápí otázka, „co mělo být filmem dosaženo“, ale nevzmůžou se na jinou hypotézu, než že je zapotřebí Rajka Dolečka „odhalit“, „donutit k prozření“ nebo „změnit“. Ukrývá se v tom ještě hlubší a ničím neodůvodněná představa, že film předvádí jakýsi souboj pravd, přičemž výsledkem má být vítězstvím té „lepší pravdy“ („Mladič je zločinec“).

A zvláštní rovněž je, že obě pisatelky tuto předpokládanou „lepší pravdu“ sdílí spolu s režisérkou („Ratko Mladič je válečný zločinec a je fuj se s ním kamarádit“) – respektive si myslí, že ji sdílí. (U Kristýny Bartošové je její přesvědčení složitější.) Ale je jim zároveň žinantní, že k jejímu pochopení a přijetí je nucen majitel „jiné, tabuizované pravdy“ („Srbové byli zrazeni svými bývalými evropskými spojenci a byli z nich učiněni jediní mezinárodní viníci obřího etnického konfliktu“).

Když se na film díváme pozorněji, vidíme, že se jedná o několikaletý proces, který neměl předem dané vyústění. Určitě se v něm projevuje režisérčina snaha Rajka Dolečka rozmluvit, v čemž opakovaně selhává, ale rozhodně těžko tvrdit, že Doleček na plátně nějak dominuje a diriguje dění. Možná to nemusíme nazývat nutně generačními rozdíly jako spíš celkovým dobovým posunem, ale Dolečkův mužský typus se jednoduše přežil.

Drápky předpotopního ještěra

Kdykoli ve filmu (dle Mirky Spáčilové) tzv. vystrčí drápky, kdykoli se začne povyšovat, kdykoli s Kristýnou Bartošovou mluví výslovně jako s „holčičkou“, v tuto chvíli se okamžitě diskvalifikuje v očích publika, které už přijalo rovnoprávnost pohlaví. Doleček může být trochu „svůdce staromódního typu“ a balkánský macho (což mohlo okouzlovat ženy žijící za normalizace), ale kdykoli se o to pokouší před lidmi, kteří na to už neslyší, jenom se shazuje jako předpotopní ještěr, na nějž hledíte jako na zjevení.

Všechny jeho akademické tituly, natožpak různá státní vyznamenání v tu chvíli působí trapně; cokoli, co tvoří tuto část jeho identity, na níž si přitom nesmírně zakládá, jej sráží dolů. Jsme svědky zvláštního kontrastu. Jeho křesťansko-samaritánská stránka osobnosti, kterou uplatňuje při jednání s pacienty, a veškerá životní pozitivita shoří jako papír, kdykoli mu ztvrdnou rysy a náhle odmítá mluvit. Nikoli tím, co říká, ale tím, jak odmítá komunikovat, se odhaluje nejvíce. Dr. Doleček a pan Hyde...

rajko3

Nebezpečný svět Rajka Dolečka není založený na tradičním souboji světonázorů a argumentů, nejde tu o vítězství a zašlapání někoho do země, nejde o „balkánskou Poštu pro tebe“, kdy se má kamarád válečného zločince rozplakat na hřbitově nevinných obětí genocidy. Jde tu o to, že režisérka, která do určité míry zastupuje mladší generaci, dokáže někomu naslouchat a projevit zájem o druhého, zatímco beznadějně ztracený stařec dokáže ješitně mluvit pouze o sobě a nedovede ani na chvíli vystoupit z bubliny vlastních přesvědčení. Tématem tohoto filmu je míjení se; doklad, že žádné porozumění nemůže nastat, dokud starší generace srbských nacionalistů nevymře, protože s nimi není řeč.

Přitom bychom neměli opomíjet ani to, že film dává Dolečkovi poměrně dost prostoru k tomu, aby osvětlil svůj alternativní pohled na konflikt v bývalé Jugoslávii. Tyto názory byly během devadesátých a nultých let v českých médiích víceméně tabu. Z Dolečkova líčení lze pochopit, proč se Srbové cítí tak smrtelně ukřivdění, odkopnutí a zavržení, že mu ani nevadí nekonečně si protiřečit („kdokoli zabije nevinného, je zločinec, ale Mladič zabíjet musel, protože muslimové si začali první“) či dokonce popírat důkazy (žádné video, kde by Mladič udílel rozkazy k zahájení genocidy, prý neexistuje). Kristýna Bartošová v mnoha případech Dolečka nepřerušuje a nepřesvědčuje ho o opaku, protože se sama dozvídá něco nového.

rodina

Dokonce i předpoklad, že režisérka má v sobě nějaké hluboké trauma z toho, že část její rodiny v Bosně zahynula, je poměrně lichý. Jedná se jen o jednu přivdanou příbuznou, která mluví sama podobně nekonzistentně jako Doleček – „vina je hlavně na straně druhých a některé doložené hrůzy se prý vůbec neděly“.

Kristýna Bartošová tu nehájí „pravdu své rodiny“, neřeší své osobní trauma a nezneužívá Dolečka k ničemu, v čem by si měla pomoct sama nějakou psychoterapií. Všechny tyto hypotézy jsou pomýlené. Film Nebezpečný svět Rajka Dolečka je o tom, že k jedné události dlouho oficiálně existoval jen jeden způsob výkladu, zdánlivě skandální opoziční názory mají své základní opodstatnění, ale k historické sebereflexi a vyrovnání se s minulostí mohou přispět už jenom lidé, kteří nevězí v nacionalistické perspektivě. Debaty na téma "kdo si začal" a "kdo komu ublížil více" nevedou k ničemu. 

Na film, který „životem protřelí moudří arbitři“ označují za povrchní, banální a fiasko, je to docela dost zjištění a nových poznání. Jen je k tomu třeba umět číst záznam něčí komunikace.

Hodnocení:
pozitivní

bodytest

 

datova zurnalistika

Nebezpečný svět Rajka Dolečka
Dokumentární
Česko
, 2015, 72 min
Režie: Kristýna Bartošová
Scénář: Kristýna Bartošová
Kamera: Kristýna Bartošová
Hrají: Rajko Doleček, Kristýna Bartošová


Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account