Systémové upozornění
Hlavní informace
cizinci-ukryti-v-mobilech

Italské komedie máme v Česku uložené v paměti hlavně jako něco, z čeho čerpal Zdeněk Troška při tvorbě Slunce, sena, jahod, facek a erotiky. Obecně se italské filmy, kupované do české distribuce, dělí na „vysoké umění“ (Fellini, Antonioni, Visconti či Bellocchio) a „lidové taškařice“ (různé ukřičené věci se Sophií Loren až po Maléry pana účetního a fackovačky Spencera a Hilla). Alespoň tak to může na povrchu vypadat. Chybí nám lepší divácké zázemí v běžné italské žánrové produkci (pokud vynecháme velikonoční biblické filmy pro televizi) i v tom „lepším mainstreamu“, kam spadá konverzační komedie Naprostí cizinci od Paola Genoveseho. Ta se v posledních týdnech stala překvapivým diváckým hitem menších městských kin. To se nepovedlo ani Robertu Andoovi s filmem Ať žije svoboda! a jediný, kdo má u nás podobnou návštěvnost, je Paolo Sorrentino se svou Velkou nádherou a Mládím.

Jenomže Naprostí cizinci nelákají na formální brilanci, opulenci a volně troušená moudra o životě. Sorrentino je příslibem kinematografického zážitku a požaduje od nás podřízení se režisérské vizi. Naprostí cizinci většinu lidí lákají jednoduše proto, že je zaujme zápletka: několik manželských párů se sejde u společné domácí večeře a pod vlivem okolností si zahrají hru na pravdu – doslova vyloží karty alias mobily na stůl a čtou si navzájem zprávy, které jim během toho večera přijdou. Nemají přece co skrývat, nebo ano? Klasický voyerismus nás nutí nahlížet do cizího soukromí a prožívat přitom vzrušení: Co by se stalo, kdybych byl/a podobné zkoušce podroben/a já?

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account