Beze stop dramatu

Když mi film Beze stop (Leave No Trace) doporučovali známí na festivalu ve Varech, nebyl jsem si jistý, zda ho chci vidět. Jestli jít do kina na další příběh o tom, jak svobodně uvažující člověk, utlačovaný okolní společností, uteče do přírody a tam vychovává dítě, které se jednoho dne nutně musí vzepřít. Tedy ne že bych takových viděl desítky, ale stačilo mi vzpomenout si na nedávný snímek Tohle je náš svět (Captain Fantastic), kde onoho soběstačného otce, obklopeného smečkou ratolestí, hrál Viggo Mortensen. Nicméně snímek Beze stop – což je původně zálesácký termín vyjadřující, jak tábořit v přírodě, aby člověk po sobě nic nezanechal – je dokonalou antitezí k filmu Tohle je náš svět.

Naposledy se takto důsledně odcházelo nejspíš z filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jakmile přišla druhá část, nazvaná Kruh hoven, kdy nebohé oběti tří fašistických zvrhlíků začnou pojídat fekálie, zvedá se nejprve žaludek a pak půlka sálu. V novince 62letého Larse von Triera Jack si staví dům nadchází podobný moment zhruba v polovině snímku, kdy hlavní hrdina, psychopatický sériový vrah, vezme na romantický lovecký výlet matku se dvěma dětmi a pak je všechny postupně zastřelí a vystaví vedle piknikové deky jako králíky ukořistěné po honu. Naturalistické detaily ustřelené dětské nožky a mozku náhle překročí hranici tabu, kdy část publika vzdává chápání filmu jako černočerného humoru. Další exodus nastane, když Jack ještě coby dítě ustřihne roztomilému kachňátku zahradními nůžkami nožičku a netečně sleduje, jak se zmrzačený ptáček točí na hladině v nekonečných kruzích.

Celé 155minutové dílo, jež má formu filosofické eseje a žánrového pastiše, se lehce vzpírá běžnému vnímání filmů. Vyprávění je dělené do kapitol, pod obrazem často běží abstraktní dialog ze záhrobí, objevují se animované vsuvky a hrdina zcizujícím způsobem občas civí do kamery a odkládá tabulky s klíčovými pojmy, pomocí kterých se dá interpretovat děj. Trier byl po uvedení filmu na festivalu v Cannes obviněn z prázdné exhibice, nechutné onanie, sebevykrádání a kázání, v němž si hýčká pocit vlastní důležitosti. Je to opravdu tak?

Ten příběh tu byl pod stejným názvem už třikrát. Poprvé v roce 1937, poté v roce 1954 a nakonec v roce 1976, přičemž většina lidí si bude pamatovat pouze poslední verzi s Barbrou Streisand a Krisem Kristoffersonem. Mladé ženy, která by za normálních okolností neměla šanci prorazit v showbyznysu, si všimne o něco starší úspěšný hudebník a pomůže jí dostat se rychle do první ligy. Bohužel, muž nese ženin úspěch špatně a stále více propadá závislosti na alkoholu. Všechny verze filmu Zrodila se hvězda (A Star is Born) můžeme brát jako horší variaci na Popelku nebo Pygmalion, jakousi snahu odkouzlit pohádku o tom, že v každé dívce dřímá princezna, již budou obdivovat davy.

Nápad obsadit do novodobého remaku Lady Gaga přišel až poměrně pozdě, před ní se uvažovalo o Beyoncé, Jennifer Lopez, Shakiře, Demi Lovato, Seleně Gomez, Keshe, Rihanně či Janelle Monáe, což by většinou do vneslo do hry etnickou kartu. Nicméně Lady Gaga (vlastním jménem Stefani Joanne Angelina Germanotta) je jednoznačně nejlepší volbou. Podobně jako Barbra Streissand trpěla komplexem kvůli svému velkému nosu, přičemž právě nos coby symbol osobnosti je jedním z leitmotivů filmu. Nestačí mít talent, musíte být krásná podle velmi konvenčních a omezených představ o kráse.

A v jistém ohledu jde o pohádku na druhou, protože to se v tomto případě podaří překonat. Talent vás učiní krásnou, lidé se naučí ocenit vaši výjimečnost. Pro Lady Gaga, jíž je momentálně 32 let a pozici globální superhvězdy zaujímá zhruba jednu dekádu, jde však i o další krok v kariéře, protože musela projevit odvahu k obyčejnosti.

Když chce autor nezávazných teenagerských blbin Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků předvést, jak filmařsky a mentálně dospěl, mohl by nejprve začít nějakým lehčím žánrem než technothrillerem o nebezpečí umělé inteligence. Klidně by stačila i obyčejná romantická komedie, ale vlastně ani ta se mu nepovedla. Snímek Důvěrný nepřítel, v němž Vojtěch Dyk marně předstírá, že umí programovat, a Gabriele Marcinkové nezbývá než se neustále svlékat, abychom neusnuli nudou, se tak stává spíš příkladem scenáristické demence.

Kromě toho, že plagiátorsky připomíná zápletku speciálního čarodějnického dílu 13. řady seriálu Simpsonovi, „půjčuje“ si absurdní motiv ze zastaralého devadesátkového snímku Síť se Sandrou Bullock a supermoderní počítač nechá komunikovat pomocí obstarožního fontu, selhává především v základní věrohodnosti děje. Pokud to shrnu velmi jednoduše, jde o to, že mladý pár – český programátor Andrej a slovenská sochařka Zuzana – se nastěhuje do experimentálního domu kdesi v horách a lesích, který se má svým majitelům co nejvíce zavděčovat; načež on se rozhodne, že nejlepší bude ošukat zanedbávanou manželku a zabít manžela. A minimálně v tom prvním neselže, protože jí do vany pustí hodně bublinek… Nejsme náhodou zpátky u teenagerské komedie? Akorát že u toho hřímá orchestrální hudba Ondřeje Gregora Kuchaře Hanse Zimmera Brzobohatého.

I pro chytré hlavičky sci-fi spisovatelů či hollywoodské scenáristické týmy bývá problematické představit si, co by dělala artificial intelligence, kdyby dosáhla stavu tzv. singularity. Od chvíle, kdy je A. I. schopnější než lidský mozek, nedokáže naše mokrá mozková hmota emulovat tento vyšší systém, jenž provedl kvantový skok do jiné dimenze myšlení. Proto je také většina zápletek technothrillerů a kyberthrillerů dost hloupá (nejlepším příkladem bude Transcendence) nebo konce podivná (Oko dravce, Lucy, Ex Machina). Notabene, když scénář píšou dva lidé, z nichž jeden dostal ránu snowboardem do hlavy a druhý stojí za nejhorším slovenským filmem všech dob Cinka Panna.