Systémové upozornění
Hlavní informace
druha-strana-hollywoodu-a-cinefilie

Vedle novátorské a pohlcující Naší doby od Carlose Reygadase byl pro mě největším filmovým zážitkem letošních Varů restaurovaná verze archivního snímku Orsona Wellese Odvrácená strana větru, o které má smysl psát i proto, že je snadné vidět ji na Netflixu.  

Pojem „filmový zážitek“ označuje něco jiného, než „nejvíc mě bavilo“, „nejvíce jsem se vžil do postav“ či „zapomněl jsem na okolní svět“. Většina filmů jenom vypráví příběh. Vyprávět ho dobře, je jistě těžké. Ale pořád jsou to jenom příběhy. Jiné filmy dávají zažít dotyk reality, pocit „takto to bylo, takoví jsme byli“. Každý film se pohybuje na hraně fikce a pravdy, mimesis (nápodoby pravdy) a poiesis (stvoření nového světa). Jedno většinou převládá, to druhé si neuvědomujeme naplno. Odvrácená strana větru je dílo, které nám umožňuje vnímat obojí, a to téměř zároveň.

Orson Welles ho s přestávkami točil šest let (1970 – 1976), ale snažil se ho dokončit až do své smrti v roce 1985, což se mu z různých, především finančních a právních, důvodů nepovedlo. Nakonec za něj film dodělali jeho žáci a obdivovatelé a z 96 hodin natočeného materiálu vznikl 122minutový výsledek. Sám Welles zvládnul sestříhat pouze asi 45 minut. Jeho následovníci vycházeli nejen z jeho pracovních poznámek, ale i z různých osobních rozhovorů a vzpomínek. 

Neumím si představit, jak ona frenetická mozaika může působit, když na ni koukáte na jakékoli digitální obrazovce, protože zážitek z kina se překonat nedá. Málokterý jiný film tolik vyžaduje plnou soustředěnost a celkovou mentální čerstvost. Ovšem jeho zhlédnutí se mnohonásobně vyplatí.

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account