Anna a Besson

Už dlouho tu nebyl žádný velký rozvodový film. Nedostává ho ani každá generace a nepřichází pravidelně v každé dekádě, nicméně jednotlivé silné příběhy si pamatujeme dlouho. Uvedení snímku Manželská historie (Marriage Story) v prosinci na Netflixu by se dalo označit za jeden z přelomů. Tohle je onen globální hit, který ukazuje, jak se v této dekádě nahlíželo na rodinné partnerské vztahy. Křehký intimní příběh získal ohromné množství pozitivních ohlasů už předem na festivalu v Benátkách a v Torontu, kde také vyhrál cenu diváků. Americký filmový institut, Národní sdružení recenzentů a magazín Time ho shodně vybraly mezi deset nejlepších snímků roku, neboť přes 95 % jeho recenzí je výrazně kladných. Nepochybně tak patří k oscarovým favoritům, na jejichž vyhlášení se čeká 13. ledna.

Na základě nadšených ohlasů, kdy se divačky a diváci ptají: „Viděli jste vůbec někdy tak úžasný film o vztazích mezi mužem a ženou jako tento?“, začaly ženské magazíny jako Vogue nebo Glamour, případně specializované magazíny jako Divorce Mag, vydávat seznamy „nejlepších filmů o rozvodech“, většinou však s upozorněním či uklidněním, že „nejsou tak smutné jako Marriage Story“ a že se snaží spíš „poskytnout návod, jak se vypořádat s těžkým obdobím“. K těm nejznámějším z poslední doby patří komedie Bláznivá, zatracená láska (2011) a se zpožděním či nostalgií (znovu)objevujeme titul z pozdních 70. let Kramerová vs. Kramer, kde hráli Meryl Streep a Dustin Hoffman. Ostatně, právě tomuto filmu se Marriage Story blíží asi nejvíce.

Někdy se zkrátka zadaří úplně všechno, co má, a vznikne něco jako filmový muzikál Cats koncem roku 2019. Zhmotnělý blud desítek lidí štábu, že dělají cosi výjimečného, trvá výsledných 106 minut, kdy si budete ostošest každou minutu protírat oči, jestli skutečně vidíte to, co si myslíte, že vidíte. Je to tak strašně dobře špatné, až to vlastně stojí za to.

Za 96 milionů dolarů, jež šly do rozpočtu, a 115 milionů do celosvětové reklamy by se jistě dalo nakrmit mnoho dětí v Africe, případně vybudovat přes 31 kilometrů dálnic v Česku, což je asi nejoblíbenější měřítko posledních let. Ale ne, budete se místo toho dívat na tančící zrůdy, na jejichž digitální kožichy se musel vymyslet celý nový technologický postup, který byl úplně k ničemu, protože nevypadá o moc lépe, než kdyby herci a tanečníci nosili kostýmy a masky.

Již nyní se šíří zprávy, že Cats jsou nejen jedním z nejhorších filmů minulého roku, ale i celé dekády, a vzhledem k bídným komerčním výsledkům (kolem 6 milionů dolarů za první víkend v amerických kinech) půjde také o jeden z největších propadáků, za nějž můžou ve studiu Universal padat hlavy. Zlaté maliny bychom tedy letos měli pořešené.

Jak moc je celý počin podivný a co za tím stojí?

Z českých filmů se letos bezkonkurenčně nejvíc mluvilo o Nabarveném ptáčeti. Zajisté ho čekají i nějaké výroční ceny v „technicko-řemeslných“ kategoriích typu kamera, kostýmy či scénografie. Jinak panuje konsensus o dvou tragikomediích – Staříci od Martina Duška a Ondřeje Provazníka a Vlastníci od Jiřího Havelky. Kdo chce zapátrat ještě v rozvolněné kategorii dokumentů, objeví a vyzdvihne Sólo od Artemia Benkiho, Dálavu od Martina Marečka a Komunismus od Karla Vachka. Vlastně to vůbec nebyl špatný rok. Ale jestli (kromě Sóla) lze o nějakém letošním snímku opravdu říct, že to je objev ve smyslu zjevení nového talentu či nové poetiky pro zdejší prostředí, pak o konverzační vztahové komedii Karel, já a ty od režiséra, scenáristy, herce a hudebníka Bohdana Karáska.

Jednačtyřicetiletý Karásek samozřejmě není debutantem, neboť dělal amatérské filmy od poloviny 90. let a v roce 2011 a 2013 natočil dva „bytové“ středometrážní snímky Lucie a Milostné písně. Ovšem Karel, já a ty se stopáží 111 minut patří k nejdelším a nejsuverénnějším celovečerním debutům za velmi dlouhou dobu, možná za posledních dvacet třicet let. Snímek vznikal s absolutně minimálním rozpočtem po dobu šesti let, prakticky s nulovou výpravou, Karásek si film sám stříhal a zvuk nakonec mohl dodělat ve Studiu Bystrouška zadarmo.

Přesto na filmu není nic typicky amatérského, nedodělaného, laciného nebo neumětelského, jen jsou tu jinak nastavené standardy. Žádné složité jízdy kamery a orchestrování pohybu postav, nikdy moc lidí v záběru, dialogy dlouhé, za hranicí běžné výměny informací. Nevypráví se pomocí obrazů, ale obrazy a střih se podřizují toku řeči. Proč by něco takového mělo být skvělé? Vždyť jde o nejtypičtější klišé „famáckých absolvenťáků“ – kluk a holka se rozejdou, oba se hledají, trochu se zapletou do jiných vztahů…

Málokterá rodina se tolik zapsala do dějin americké popkultury jako ta Addamsova. Společně s Flintstoneovými a Simpsonovými vytvářejí globální představy o tom, co to znamená být rodinou. Přitom ani v jednom případě nejde o standard nebo konvenci, ale o exces, který však nenarušuje rodinnou soudržnost. Lhostejno, co vyšinutého zažijí a jak se sami liší od zbytku populace, zůstávají spolu. Addamsova rodina, ačkoli je nejstarší, naplňuje tuto maximu nejvíc a jde ve své odlišnosti nejdál.

V duchu viktoriánské gotiky žijí mimo většinovou společnost ve zchátralém domě u hřbitova a bažiny a vyžívají se v morbidních rituálech, aniž by přitom byli v jádru zlí. Zvolená stylizace nejnovějšího animovaného snímku, který jde právě do kin, vychází nikoli z předobrazu u nás dobře známých hraných filmů z 90. let, ale právě z komiksových stripů, které začal karikaturista Charles Addams kreslit pro New York Times v roce 1938 a vydržel až do své smrti v roce 1988.

Postavy jsou buď velmi tenoučké, či naopak velmi kulaťoučké, ostré hrany má pouze dům; většina minizápletek a scének má pointu v tom, že se převrací běžně zažité způsoby chování. Addamsovi po celou dobu své existence poskytovali identifikační vzorce pro spoustu lidí všech generací, kteří se cítí být jiní a nepřijímaní okolím. Addamsovi zkrátka předběhli svou dobu a zároveň byli nadčasoví. V době, kdy se v Hollywoodu teprve ustavoval horor jako seriózní žánr v podobě Draculů, Frankensteinů či vlkodlaků, v komiksovém médiu už nastal posun k sebeparodičnosti.