Systémové upozornění
Hlavní informace
normalizace-ocima-milfky

V Česku máme velmi málo zavedených režisérek. Vedle dokumentaristky Heleny Třeštíkové a po smrti Věry Chytilové je tou nejvýraznější 59letá Irena Pavlásková. Její filmy si říkají o pozornost vypjatou hysterickou energií, což ale nakonec vede až k tomu, že se pohybují na hranici bulváru.

Začala slibně v roce 1989 snímkem Čas sluhů, za nějž si dokonce odnesla cenu z Cannes a udělala jím symbolickou tečku za érou socialismu. Příběh o manipulaci, kariérismu a komplexu méněcennosti s dokonale zvrácenou ženskou antihrdinkou byl svého druhu zjevení. Pak už to bylo jen horší a horší. Přepjatě ambiciózní Corpus delicti (1991), nepovedené volné pokračování Času sluhů s názvem Čas dluhů (1999), vyloženě brakový Bestiář (2008), směšně nevěrohodný pohled na disidenty Zemský ráj to napohled (2009) a obludně přepálený 130minutový životopis Jana Saudka s názvem Fotograf (2015).

Tyto střídavě komerčně úspěšné a neúspěšné tituly pro kina proložila o něco kultivovanějšími televizními snímky a dokumenty. Nikdy by vás ale nenapadlo, že právě Irena Pavlásková získá práva na zfilmování románu jemnocitně intelektuálního Philipa Rotha. Ovšem, když se jmenuje Pražské orgie, to už je jiná, to si určitě budete umět představit dost živě.

A právě v tom se pletete nejvíc. S jistou nevolí musím přiznat jednak to, že se jedná o nejlepší film od Pavláskové od Času sluhů, a jednak to, že s námi Pavlásková hraje typově stejnou hru jako sám Roth – láká na rajcovní titul, přičemž ve filmu jde o něco úplně jiného.

Následující část článku je viditelná pouze pro uživatele s předplatným.

Přihlaste se prosím, nebo pro pořízení předplatného pokračujte sem.



Facebook komentáře

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account