Systémové upozornění

Filtr

136
Hlavní informace

Rozvod po hollywoodsku

08.01.2020
Recenze

Už dlouho tu nebyl žádný velký rozvodový film. Nedostává ho ani každá generace a nepřichází pravidelně v každé dekádě, nicméně jednotlivé silné příběhy si pamatujeme dlouho. Uvedení snímku Manželská historie (Marriage Story) v prosinci na Netflixu by se dalo označit za jeden z přelomů. Tohle je onen globální hit, který ukazuje, jak se v této dekádě nahlíželo na rodinné partnerské vztahy. Křehký intimní příběh získal ohromné množství pozitivních ohlasů už předem na festivalu v Benátkách a v Torontu, kde také vyhrál cenu diváků. Americký filmový institut, Národní sdružení recenzentů a magazín Time ho shodně vybraly mezi deset nejlepších snímků roku, neboť přes 95 % jeho recenzí je výrazně kladných. Byl i jedním z velkých oscarových favoritů.

Na základě nadšených ohlasů, kdy se divačky a diváci ptají: „Viděli jste vůbec někdy tak úžasný film o vztazích mezi mužem a ženou jako tento?“, začaly ženské magazíny jako Vogue nebo Glamour, případně specializované magazíny jako Divorce Mag, vydávat seznamy „nejlepších filmů o rozvodech“, většinou však s upozorněním či uklidněním, že „nejsou tak smutné jako Marriage Story“ a že se snaží spíš „poskytnout návod, jak se vypořádat s těžkým obdobím“. K těm nejznámějším z poslední doby patří komedie Bláznivá, zatracená láska (2011) a se zpožděním či nostalgií (znovu)objevujeme titul z pozdních 70. let Kramerová vs. Kramer, kde hráli Meryl Streep a Dustin Hoffman. Ostatně, právě tomuto filmu se Marriage Story blíží asi nejvíce.

Cats děsí svou přepíčeností

01.01.2020
Recenze

Někdy se zkrátka zadaří úplně všechno, co má, a vznikne něco jako filmový muzikál Cats koncem roku 2019. Zhmotnělý blud desítek lidí štábu, že dělají cosi výjimečného, trvá výsledných 106 minut, kdy si budete ostošest každou minutu protírat oči, jestli skutečně vidíte to, co si myslíte, že vidíte. Je to tak strašně dobře špatné, až to vlastně stojí za to.

Za 96 milionů dolarů, jež šly do rozpočtu, a 115 milionů do celosvětové reklamy by se jistě dalo nakrmit mnoho dětí v Africe, případně vybudovat přes 31 kilometrů dálnic v Česku, což je asi nejoblíbenější měřítko posledních let. Ale ne, budete se místo toho dívat na tančící zrůdy, na jejichž digitální kožichy se musel vymyslet celý nový technologický postup, který byl úplně k ničemu, protože nevypadá o moc lépe, než kdyby herci a tanečníci nosili kostýmy a masky.

Již nyní se šíří zprávy, že Cats jsou nejen jedním z nejhorších filmů minulého roku, ale i celé dekády, a vzhledem k bídným komerčním výsledkům (kolem 6 milionů dolarů za první víkend v amerických kinech) půjde také o jeden z největších propadáků, za nějž můžou ve studiu Universal padat hlavy. Zlaté maliny bychom tedy letos měli pořešené.

Jak moc je celý počin podivný a co za tím stojí?

Když hodně slov nevadí

15.12.2019
Recenze

Z českých filmů se letos bezkonkurenčně nejvíc mluvilo o Nabarveném ptáčeti. Zajisté ho čekají i nějaké výroční ceny v „technicko-řemeslných“ kategoriích typu kamera, kostýmy či scénografie. Jinak panuje konsensus o dvou tragikomediích – Staříci od Martina Duška a Ondřeje Provazníka a Vlastníci od Jiřího Havelky. Kdo chce zapátrat ještě v rozvolněné kategorii dokumentů, objeví a vyzdvihne Sólo od Artemia Benkiho, Dálavu od Martina Marečka a Komunismus od Karla Vachka. Vlastně to vůbec nebyl špatný rok. Ale jestli (kromě Sóla) lze o nějakém letošním snímku opravdu říct, že to je objev ve smyslu zjevení nového talentu či nové poetiky pro zdejší prostředí, pak o konverzační vztahové komedii Karel, já a ty od režiséra, scenáristy, herce a hudebníka Bohdana Karáska.

Jednačtyřicetiletý Karásek samozřejmě není debutantem, neboť dělal amatérské filmy od poloviny 90. let a v roce 2011 a 2013 natočil dva „bytové“ středometrážní snímky Lucie a Milostné písně. Ovšem Karel, já a ty se stopáží 111 minut patří k nejdelším a nejsuverénnějším celovečerním debutům za velmi dlouhou dobu, možná za posledních dvacet třicet let. Snímek vznikal s absolutně minimálním rozpočtem po dobu šesti let, prakticky s nulovou výpravou, Karásek si film sám stříhal a zvuk nakonec mohl dodělat ve Studiu Bystrouška zadarmo.

Přesto na filmu není nic typicky amatérského, nedodělaného, laciného nebo neumětelského, jen jsou tu jinak nastavené standardy. Žádné složité jízdy kamery a orchestrování pohybu postav, nikdy moc lidí v záběru, dialogy dlouhé, za hranicí běžné výměny informací. Nevypráví se pomocí obrazů, ale obrazy a střih se podřizují toku řeči. Proč by něco takového mělo být skvělé? Vždyť jde o nejtypičtější klišé „famáckých absolvenťáků“ – kluk a holka se rozejdou, oba se hledají, trochu se zapletou do jiných vztahů…

Jak moc jsou Addamsovi odlišní?

04.11.2019
Recenze

Málokterá rodina se tolik zapsala do dějin americké popkultury jako ta Addamsova. Společně s Flintstoneovými a Simpsonovými vytvářejí globální představy o tom, co to znamená být rodinou. Přitom ani v jednom případě nejde o standard nebo konvenci, ale o exces, který však nenarušuje rodinnou soudržnost. Lhostejno, co vyšinutého zažijí a jak se sami liší od zbytku populace, zůstávají spolu. Addamsova rodina, ačkoli je nejstarší, naplňuje tuto maximu nejvíc a jde ve své odlišnosti nejdál.

V duchu viktoriánské gotiky žijí mimo většinovou společnost ve zchátralém domě u hřbitova a bažiny a vyžívají se v morbidních rituálech, aniž by přitom byli v jádru zlí. Zvolená stylizace nejnovějšího animovaného snímku, který jde právě do kin, vychází nikoli z předobrazu u nás dobře známých hraných filmů z 90. let, ale právě z komiksových stripů, které začal karikaturista Charles Addams kreslit pro New York Times v roce 1938 a vydržel až do své smrti v roce 1988.

Postavy jsou buď velmi tenoučké, či naopak velmi kulaťoučké, ostré hrany má pouze dům; většina minizápletek a scének má pointu v tom, že se převrací běžně zažité způsoby chování. Addamsovi po celou dobu své existence poskytovali identifikační vzorce pro spoustu lidí všech generací, kteří se cítí být jiní a nepřijímaní okolím. Addamsovi zkrátka předběhli svou dobu a zároveň byli nadčasoví. V době, kdy se v Hollywoodu teprve ustavoval horor jako seriózní žánr v podobě Draculů, Frankensteinů či vlkodlaků, v komiksovém médiu už nastal posun k sebeparodičnosti.

Normalizace očima milfky

02.11.2019
Recenze

V Česku máme velmi málo zavedených režisérek. Vedle dokumentaristky Heleny Třeštíkové a po smrti Věry Chytilové je tou nejvýraznější 59letá Irena Pavlásková. Její filmy si říkají o pozornost vypjatou hysterickou energií, což ale nakonec vede až k tomu, že se pohybují na hranici bulváru.

Začala slibně v roce 1989 snímkem Čas sluhů, za nějž si dokonce odnesla cenu z Cannes a udělala jím symbolickou tečku za érou socialismu. Příběh o manipulaci, kariérismu a komplexu méněcennosti s dokonale zvrácenou ženskou antihrdinkou byl svého druhu zjevení. Pak už to bylo jen horší a horší. Přepjatě ambiciózní Corpus delicti (1991), nepovedené volné pokračování Času sluhů s názvem Čas dluhů (1999), vyloženě brakový Bestiář (2008), směšně nevěrohodný pohled na disidenty Zemský ráj to napohled (2009) a obludně přepálený 130minutový životopis Jana Saudka s názvem Fotograf (2015).

Tyto střídavě komerčně úspěšné a neúspěšné tituly pro kina proložila o něco kultivovanějšími televizními snímky a dokumenty. Nikdy by vás ale nenapadlo, že právě Irena Pavlásková získá práva na zfilmování románu jemnocitně intelektuálního Philipa Rotha. Ovšem, když se jmenuje Pražské orgie, to už je jiná, to si určitě budete umět představit dost živě.

A právě v tom se pletete nejvíc. S jistou nevolí musím přiznat jednak to, že se jedná o nejlepší film od Pavláskové od Času sluhů, a jednak to, že s námi Pavlásková hraje typově stejnou hru jako sám Roth – láká na rajcovní titul, přičemž ve filmu jde o něco úplně jiného.

Kdo je tady parazit?

23.10.2019
Recenze

V Česku jsme dosud z oficiální distribuce znali v podstatě jenom dva jihokorejské režiséry – vyhraněně artového, minimalistického Kim Ki-duka (3iron, Luk, Čas, Dech, Pieta) a okázale manýristického Parka Chan-wooka (Oldboy, Nebohá paní pomsta, Komorná). Oběma jsou společné často extrémní náměty a otevřené záblesky násilí a sexu prokládané poetickými výjevy; nicméně pouze první z nich operuje s minimálními rozpočty a jeho filmová řeč má rysy samouka, zatímco druhý má vysoké náklady a bohatou výpravu a napodobuje kdekoho. Momentálně ale všechny přebil Bong Joon-ho se svým snímkem Parazit. Již nyní je na ČSFD hodnocený jako nejlepší jihokorejský film všech dob a nutno podotknout, že je i nejtypičtějším korejským filmem, který za dlouhou dobu vznikl.

Nejde zdaleka jen o způsob vyprávění a pestrou paletu stylistických prostředků. Parazit je film s několika zásadními narativními zvraty, po nichž nahlížíme předchozí děj výrazně jinak. Zároveň se tu velmi rychle střídají žánry od černé komedie přes sociální satiru až po thriller a téměř i horor. Je to film, jenž má jistou designovou eleganci, velmi dobře odsýpající tempo, skvěle vede diváckou pozornost a dovede zaskočit nečekanými zápletkami. Čím je ale tento překvapivý vítěz letošních Cannes a jeden z největších favoritů na Oscara za neanglicky mluvený snímek tak totálně korejský a zároveň originální?

Stehlík? Spíš umělecké střízlík!

15.10.2019
Recenze

V roce 2014 získala Pullitzerovu cenu za fikci více než sedmisetstránková kniha Stehlík (The Goldfinch) spisovatelky Donny Tartt. Román o teroristickém útoku na muzeum umění a krádeži slavného obrazu se držel v žebříčku bestsellerů více než půl roku. Prodalo se ho přes dva miliony výtisků, byl přeložený do dvaatřiceti jazyků a pětapadesátiletá katolička pocházející z Mississippi, jež se do té doby zabývala především převypravováním řeckých mýtů, se stala jednou z nevlivnějších osob amerického kulturního života. Není divu, že se o pár let později někdo pokusil o filmovou adaptaci románu.

Původem irský padesátiletý režisér John Crowley, jenž se specializuje na podobný typ děl dlouhodobě, jej jistě zamýšlel jako podobně významnou filmovou událost. Při nedávné premiéře na festivalu v Torontu, kde se potkal třeba i s českým Nabarveným ptáčetem, však 150minutový Stehlík víceméně pohořel a v září při nasazení do amerických kin strašlivě propadnul – studio Warner Bros. Pictures na něm údajně prodělalo kolem 50 milionů dolarů, což je mnohonásobně více, než by stál onen ukradený obraz, o němž příběh pojednává. Co se stalo, že tento předem daný festivalový či rovnou oscarový hit dopadl právě takto?

Rambo: Sám doma a vrásčitý

24.09.2019
Recenze

Taky vám to zní absurdně? John Rambo, jenž měl podle knižní předlohy zemřít již na začátku 70. let, se v roce 2019 mstí mexickému drogovému kartelu. Přežil Vietnam, Afghánistán, Barmu, několik prezidentů USA a nyní stojí jako druhá zeď proti nájezdu mexických násilníků.

Málokdy se stane, že filmová série změní s přibývajícími díly název. První film, v němž se objevila postava vietnamského válečného veterána Johna Ramba, se jmenoval První krev (1982). Druhý díl z roku 1985 měl superšroubovaný název Rambo: First Blood Part 2 a třetí díl už se jmenoval jen Rambo III (1988). Čtvrtý díl vznikl o dvacet let později a jmenoval se pouze Rambo, bez jakékoli pořadové číslovky, v Česku mu byl ovšem přilípnut dovětek Do pekla a zpět. Pátý, zjevně poslední díl, vznikl o jedenáct let později a jmenuje se celosvětově Rambo: Poslední krev. Co se za oněch téměř čtyřicet let změnilo? A jde vůbec zachránit akční žánr tak, jak jsme ho znali z dob pirátských videokazet?

Takové krásné šaty, které nás oblékají a vraždí

17.09.2019
Recenze

Existují vážné filmy, které po nás chtějí, abychom je brali vážně. Pak existují komické filmy, které po nás chtějí, abychom je brali nevážně. A pak existují vážné filmy, které nelze brát vážně, a to je záměr. Do této poslední kategorie spadá hororová hříčka Takové krásné šaty, kterou natočil britský režisér Peter Strickland. Motiv šatů, které vraždí své majitele, patří do podobného ranku jako český Upír z Feratu, kde své řidiče likviduje závodní auto. Věci, které neposednou své majitele a donutí je vraždit ostatní, ale zároveň zabíjí ty, kteří je vlastní, do určité míry převrací konvence žánru.

Strickland, jenž má za sebou mimo jiné záznam koncertu Biophilia od Björk či etapu učitele angličtiny v Maďarsku, se vždy věnoval podivným projektům. V Británii v 90. letech režíroval na divadle Kafkovu Proměnu, natáčel krátké bizarnosti jako Bubblebum a založil si hudebně-kulinářské těleso The Sonic Cathering Band, s nímž putoval po světě. Jeho celovečerní hraný debut Katalin Varga vznikal v amatérských podmínkách čtyři roky a teprve se snímkem Barberian Sound Studio o míchání zvuku k fiktivnímu italskému hororu se posunul na profesionální úroveň. Následoval Pestrobarvec petrklíčový (Duke of Burgundy), jenž byl zakoupený i do české distribuce, o zvláštních erotických hrách aristokratky a její poddané. Tady začala spolupráce s podobně výstředním producentem Benem Wheatleym, který sám režíruje fantasmagorické a psychedelické věci, jako je Pole v Anglii.

MV5BZGU2ODVhNzItMTY3ZC00ZWY2LWI1NWQtNzQ2ODVjNzY3Nzc2XkEyXkFqcGdeQXVyMTc5OTQwMzk. V1

Strickland je sám cinefilní autor a točí výhradně pro cinefilní publikum – je třeba přistoupit na specifickou poetiku a klíč, kdy jsou daná díla utkána z odkazů na jiné filmy či celé historické etapy; pro režiséra jsou to především 60. a 70. léta. Ostatně sám název Takových krásných šatů v originále – In Fabric – říká něco o tom, že je to v látce, vláknech a švech, ale v zásadě v povrchu, textuře.

Napodruhé TO nevyšlo

09.09.2019
Recenze

Horory jsou obvykle nízkorozpočtový žánr, od nějž se očekává, že mu stačí jen průměrné tržby, aby se zaplatil. Na trhu domácího videa si většinou vede stejně dobře nebo ještě lépe než v kinech, takže se nevyplatí dělat z něj událost pomocí nákladné reklamní kampaně. Spoléhá se na diváckou setrvačnost a potřebu bát se, často i s výběrem úplně naslepo a bez orientace na konkrétní film. Jen málokdy se horor dostane v žebříčcích návštěvnosti vysoko, jako byly Vymítač ďábla a Čelisti v 70. letech nebo Šestý smysl v 90. letech.

Pokud se nevyužije míšení žánrů, v 80. letech například s komedií jako u Krotitelů duchů nebo s akční dynamikou jako u Vetřelců, nemá čistý, notabene nadpřirozený horor téměř šanci překročit na tržbách magickou hranici 100 milionů dolarů v amerických kinech. Tvrdí se sice, že dávný hitmaker Alfred Hitchcock byl „králem hororu“, ale to je snad nejmylnější klišé v dějinách kinematografie; z mnoha desítek Hitchcockových filmů lze za horory označit snad jen Ptáky a možná ještě Psycho, všechno ostatní jsou thrillery a mystery filmy.

MV5BZGQyNzdhNDEtNDY2Zi00OWI1LWI2ZjQtMjg5NDMyZTYwYjM3XkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1 SY1000 CR0015001000 AL

Proto je takovým zjevením, že adaptace knižní hororové klasiky TO utržilo jen v amerických kinech přes 327 milionů dolarů. Jde o něco tak unikátního, že se to těžko vysvětluje. Ano, Stephen King je zavedená veličina, nicméně většina filmů podle jeho knih neskončila komerčně moc dobře a za hororovou klasiku je považováno snad jen The Shining, u nějž však režisér Stanley Kubrick hodně změnil předlohu. Panuje dokonce jakési všeobecné srozumění, že King je obtížně zfilmovatelný autor a formát celovečerního filmu jeho dílům nevyhovuje. Čím víc fantastiky a epičnosti (jako u nedávné Temné věže), tím hůře; naopak civilněji pojaté příběhy typu Misery nechce zemřít, Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle dopadají dobře.

MV5BMDQzNGJiMmMtZTZmNS00OTIwLWFmZmYtMjJmMzY0ZmRjMjQyXkEyXkFqcGdeQXVyNjQ4ODE4MzQ. V1 SX1777 CR001777736 AL

Důvod úspěchu prvního dílu TO spočívá nejspíš v tom, že si jednak dovolil velkorysou stopáž 130 minut a z knihy vykrojil jen její polovinu, přesněji jenom tu dějovou linii, v níž jsou hlavní hrdinové ještě děti. Druhý důvod pak nejspíš souvisí s novodobou oblibou 80. let jako ideálního retro dějiště. S popularitou netflixovského seriálu Stranger Things, jenž letos uvedl již třetí sezónu, vzrůstá naše přesvědčení, že tou nejlepší érou filmových dějin byly osmdesátky, kdy se ještě točily filmy čistě coby zábava. Sedmdesátky jsou oproti tomu moc umělecky ambiciózní, temné a syrové, a devadesátky zase příliš rozjuchané, povrchní a už poněkud sterilní, další dekády pak do žánrových filmů vkládají příliš mnoho podtextů a přesahů, případně děj proplétají složitou kombinatorikou vztahů.

Jenomže právě TO je snad ten nejkomplikovanější horor všech dob; kniha má 1138 stran a jedná se o jakési kompendium hororových motivů a podzápletek a o laboratorium, jak děsit čtenářstvo a publikum. Jinými slovy, lidé jsou na TO nalákáni příslibem čehosi jednoduchého (vraždící klaun v kanálech) a pak jsou vyděšeni tím, jak je to složité. Jak se podařilo druhému dílu završit celé vyprávění a jak se na něm podepsal status blockbusteru, jenž hororu jinak nepřísluší?

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account