Systémové upozornění

Filtr

120
Hlavní informace

Druhá strana Hollywoodu a cinefilie

13. 7. 2019
Recenze

Vedle novátorské a pohlcující Naší doby od Carlose Reygadase byl pro mě největším filmovým zážitkem letošních Varů restaurovaná verze archivního snímku Orsona Wellese Odvrácená strana větru, o které má smysl psát i proto, že je snadné vidět ji na Netflixu.  

Pojem „filmový zážitek“ označuje něco jiného, než „nejvíc mě bavilo“, „nejvíce jsem se vžil do postav“ či „zapomněl jsem na okolní svět“. Většina filmů jenom vypráví příběh. Vyprávět ho dobře, je jistě těžké. Ale pořád jsou to jenom příběhy. Jiné filmy dávají zažít dotyk reality, pocit „takto to bylo, takoví jsme byli“. Každý film se pohybuje na hraně fikce a pravdy, mimesis (nápodoby pravdy) a poiesis (stvoření nového světa). Jedno většinou převládá, to druhé si neuvědomujeme naplno. Odvrácená strana větru je dílo, které nám umožňuje vnímat obojí, a to téměř zároveň.

Orson Welles ho s přestávkami točil šest let (1970 – 1976), ale snažil se ho dokončit až do své smrti v roce 1985, což se mu z různých, především finančních a právních, důvodů nepovedlo. Nakonec za něj film dodělali jeho žáci a obdivovatelé a z 96 hodin natočeného materiálu vznikl 122minutový výsledek. Sám Welles zvládnul sestříhat pouze asi 45 minut. Jeho následovníci vycházeli nejen z jeho pracovních poznámek, ale i z různých osobních rozhovorů a vzpomínek. 

Neumím si představit, jak ona frenetická mozaika může působit, když na ni koukáte na jakékoli digitální obrazovce, protože zážitek z kina se překonat nedá. Málokterý jiný film tolik vyžaduje plnou soustředěnost a celkovou mentální čerstvost. Ovšem jeho zhlédnutí se mnohonásobně vyplatí.

Narušitel systému testuje rodiče i nerodiče

16. 4. 2014
Recenze

Divácká cena (deníku Právo) v Karlových Varech bývá většinou indikátorem strachu před čímkoli nepříjemným. Takže nejvýš se dostanou buď nekonfliktní filmy, často založené na nostalgii a vzpomínání, nebo hravé pitominky, které nechtějí nic sdělovat, jen předávat „lidské teplíčko“. Proto je v momentální top 10 dokument Forman vs. Forman, protože Formana mají všichni rádi. Proto je tu také dokument Pavarotti, proto je tu romantický hudební film Yesterday, složený z písniček Beatles, proto je tu francouzská romantická komedie Láska bez bariér o lidech na vozíčcích. A vlastně ani moc nepřekvapí, že se tu objevuje česká dramatická komedie Na střeše, protože v ní všechno strašně dobře dopadne a je úplně jedno, že je to strašný nesmysl.

Jedná se o projev nekonečné touhy po další Amélii z Montmartru, onom jediném sluncem zalitém optimistickém filmu, který tu kdy soutěžil a vyhrál. Odpovídá potřebě vykompenzovat všechny ty smutné, zádumčivé a depresivní filmy, kvůli nimž festivaly vznikly, a které existují jako protiváha hollywoodské zábavy. Přesto i návštěvníci festivalů taková útěšná šidítka chtějí. Naštěstí na tom nejsme tak špatně, jako tomu bývá na americkém Sundance.

A tak se v letošním top 10 nalézají také jihokorejský Parazit, který je dostatečně zábavný na to, aby vyvážil svou drsnost, a německý Narušitel systému o devítileté holce Benni, která není jen „postrach ulice“, ale všech ústavů a pěstounských rodin. Blonďatý andílek, který se během vteřiny dokáže změnit v nesnesitelnou a nebezpečnou bytost, naráží na limity toho, co zvládne sebeliberálnější systém.

KVIFF: Zabíjení ukazuje transformační potenciál násilí

4. 7. 2019
Recenze

Jestli můžu o nějakém režisérovi říct, že jsem na něm vyrostl, je to 59letý Shin'ya Tsukamoto. Setkání s filmem Tetsuo (1989), který jsem viděl někdy ve svých 18 letech, pro mě bylo zlomové. Díky němu jsem našel zalíbení v japonské bizáru, pochopil jsem, že surrealismus nikdy není mrtvý a že film se může vyjadřovat i jinak než příběhem. Akce nutně neznamená jen to, co někdo dělá na plátně, ale co dělá samotný film jako médium – jinými slovy jakou energii předává, jak to do nás nabuší, jak nám hýbe střevy.

Tsukamoto nyní přichází se samurajským filmem Zabíjení (Zan), který má – jak je u něj obvyklé a nejlepší – jen něco málo přes hodinu, tentokrát 82 minuty i s titulky, jež ovšem skoro všichni dokoukají až do konce. A to nejenom díky tradičně skvělé, temné a zneklidňující elektronické perkusní hudbě jeho dvorního skladatele Chua Ishikawy.

KVIFF: Horký divácký favorit Neboj, daleko neuteče

1. 7. 2019
Recenze

Když někde vidím jméno Gus Van Sant, automaticky očekávám dlouhé záběry a vyprázdněnou naraci, případně jiné experimenty jako ve Slonovi, Gerrym, Posledních dnech a podobně. A když něco uvádějí ve Varech v kině Husovka, bude to stopro experiment, kdo by taky chodil na normální film takhle prudce do kopce? No a Neboj, daleko neuteče je přitom úplně easy peasy filmeček pro pohodové lidičky, tak moc v poho, až se ho skoro bojím doporučovat.

KVIFF: Příliš viditelný Neviditelný život Euridice Gusmao

30. 6. 2019
Recenze

V Cannes se pořádají vždy dvě soutěže. Hlavní, pro zavedené tvůrce typu Almodóvar a Tarantino, a vedlejší, pro „začátečníky“ a experimentátory – Un Certain Regard. V této druhé sekci se ustanovují noví klasici, kteří pak mají šance v hlavním klání. Un Certain Regard je víc divoká, bláznivá, nepředvídatelná. No a letos ji vyhrál brazilský film, který ničím novátorský opravdu není. 

Neviditelný život Euridice Gusmao je melodrama jako ze staré školy a jediné, co je v něm nezvyklé, je jistý fyzický naturalismus. Třiapadesátiletý režisér Karim Ainouz vypráví příběh dvou sester z chudší rodiny, jejichž osudy se rozdělil na začátku 50. let minulého století, ale jejichž sesterské pouto přetrvalo navěky.

KVIFF: Snímek Naše doba jako ultraniterná vivisekce

29. 6. 2019
Recenze

Sedmačtyřicetiletý Mexičan Carlos Reygadas patří k těm úplně nejoriginálnějším tvůrcům současné kinematografie. Jeho filmy se nepodobají prakticky ničemu, co jste kdy viděli; jeho styl se neustále vyvíjí a zkouší nové prvky. Patří k těm solitérům, jako jsou třeba Bruno Dumont, Gaspar Noé, Lisando Alonso nebo Tsai Ming-liang. Jsou to díla často vyloženě divná, až trochu úchylná, ale jen ve smyslu odchýlení se od bojácných norem. Jinak v nich není nic patologického, naopak často překvapuje jejich čistota a upřímnost, skoro by se chtělo říct „srdéčko a penis na dlani“.

Reygadase bylo nutné milovat už od filmu Japonsko (2002), který vůbec nebyl o Japonsku, ani se tam neodehrával. Souboj s nebem (2005) byl hypersexuální, a přitom i duchovní. Tiché světlo (2007) z prostředí sektářské komunity memonitů zase jen čistě spirituální a lehce magické. Post Tenebras Lux (2012) pak velmi sexuální a výrazně magický až démonický, s nebývalými formálními experimenty (zvláštní formát obrazu, zvukový design, digitální triky). Přitom je základem Reygadasovy poetiky zvláštní druh dokumentarismu a neuvěřitelný cit pro zachycení okamžiků všednosti – v tom se blíží například Terenci Malickovi. Nikdo další neumí tak krásně pracovat s přirozeným světlem, protisvětlem, stmíváním a stíny. Většina obrazů obstojí samostatně jako statické malířské dílo i pohyblivá fotogenická textura.  

Beach Lebowski pro 21. století

26. 6. 2019
Recenze

Klidně můžu říct, že The Beach Bum je snímek, který jsem si letos v kinech nejvíce užil. Zosobňuje přesně ten typ filmu, který nám snadno něco připomene, ale při bližším zkoumání tomuto přirovnání unikne. Prokazuje zdánlivou podobnost, zatímco si jde zcela svou cestou. Reklamním jazykem se samozřejmě vyplatí říct: „Tohle je Big Lebowski pro 21. století.“ A ne že by na tom něco nebylo.

Hlavní hrdina je povaleč, notorik a zhulenec, který nemá žádné ambice, což dává najevo už svým umolousaným zevnějškem – od zplihlých vlasů, přes havajské košile až po sandály. The Beach Bum podobně jako Big Lebowski šíří do publika náladu zenově-rastafariánského vyklidnění či různé varianty carpe diem, YOLO (you only live once) apod. Svým způsobem je to jen jiná verze Rozmarného léta či Elišky, co má ráda divočinu. A ústřední figura s přezdívkou Moondog v podání opět téměř k nepoznání proměněného Matthewa McConaugheyho vypadá, jako když Ivan Magor Jirous potká Daniela Nekonečného (a ani jeden z nich přitom neumře). Ale všechny tyto paralely zůstávají jen slabě podpůrné.

Celé to má na svědomí Harmony Korine, který vždycky rád šokoval, už od scenáristického debutu Kids v polovině 90. let o sexuálních hrátkách mladistvých. Gummo (1997), Julien Dunken-Boy (1999), Mr. Lonely (2007) či Vojížděči odpadků (2009) a Spring Breakers (2012) – pokaždé šlo o zážitky spíš lehce nepříjemné, vykolejující a unikavé. The Beach Bum se už o cílenou nepříjemnost nesnaží.

Neviditelné ženy z ulic chtějí zažít vykoupení

13. 6. 2019
Recenze

Nevidíte je, přestože existují. Schovávají se, protože se bojí znásilnění a okradení. Ženských bezdomovkyň je ve Francii kolem 40 %, ale vypadá to, jako by jich byl jenom zlomeček, a často se dokonce ve zprávách mluví jenom o bezdomovcích-mužích. V dějinách filmu se zcela bezprizorní postavě ženy věnovala snad jenom Agnes Varda ve slavném dramatu z 80. let Bez střechy a bez zákona. Film zachycuje mladou tulačku Sandrine, Varda v němž ale řešila hlavně problém absolutní svobody. Kolektivní portrét, který by ukázal, že zdaleka nejde o dobrovolnou volbu, ale zatím (v českých kinech) chyběl.

Bolest a sláva Pedra Almodóvara

31. 5. 2019
Recenze

69letý španělský režisér a scenárista Pedro Almodóvar je dnes už ikonou postmoderní evropské umělecké kinematografie, která publikum nechce odrazovat ničím skandálním nebo nepříjemným, ale naopak činit zdánlivě tabuizovaná témata přijatelnější pro širokou veřejnost. Almodóvar vyprávěl o transgenderu dávno předtím, než se z něj stal momentální strašák. V každém jeho filmu postavy složitě hledají svou sexuální identitu a experimentují se společenskými rolemi. A přesto, že se jedná o zdánlivě menšinové záležitosti, publikum po celé Evropě (a také trochu i ve zbytku světa) na tyto filmy poměrně hojně chodí. Je až fascinující, že zrovna Almodóvar je španělským režisérem číslo jedna, přestože jinak byla španělská kultura tak tradičně maskulinní. Od 80. let se ale hodně změnilo, země má například premiéra, jenž se otevřeně prohlašuje za feministu.

Třetí John Wick opět rozšiřuje záběr

25. 5. 2019
Recenze

Jak Švejk vysvětloval rozpoutání první světové války takto: „Zabili jste mi strejčka, tak vám dám přes držku!“ V Johnu Wickovi stačilo zabít psa a už jsou z toho tři filmy a válka se teprve rozhořívá naplno. Čtvrtý díl je nevyhnutelný a díky tržbám za první týden už i oficiálně potvrzený a oznámený. Možná nám to jednou nakyne jako Rychle a zběsile nebo Pátek třináctého.

Ostatně, kdo už zabil víc lidí? John Wick s mastnou slepičí prdelkou, nebo Jason Vorhees s brankářskou maskou? Web Horror Syndicate říká, že monstrózní Jason vyzbrojený mačetou má na svém kontě 151 mrtvolu, nicméně potřeboval na to dvanáct filmů, zatímco web Visu důkladně spočítal, že John Wick v prvním díle v obleku a lakýrkách zabil všemožnými způsoby 77 lidí a ve druhém dokonce 128 lidí, přičemž v přehledné infografice uvádí i typy smrtících zbraní od pistolí po psací tužky, procento úspěšnosti zásahů a množství „headshotů“ čili letálních průstřelů hlavy. Třetí díl poctivě analyzují právě na Visu a už teď je jasné, že počet mrtvých bude větší než u dvojky. John Wick se tak bez debat stává nejvýkonnějším filmovým zabijákem v historii kinematografie.

Domnívat se totiž, že nejbrutálnější mordýři co do počtu zabití přišli na filmové plátno už dříve, by bylo mylné, byť i jejich skóre zůstávají slušná. Schwarzenegger v Komandu zabil 81 člověka, Stallone v zatím posledním, čtvrtém Rambovi 87 lidí a Chow Yun-Fat v Hard Boiled coby inspektor Tequilla sice osobně „jenom“ 77, ale celkově tu bylo viditelně zmasakrováno 307 lidí. Dojem, že zlatá éra akčních filmů nastala v 80. a raných 90. letech, platí, pokud zvážíme, jak byl daný žánr úspěšný a jak byly placené největší hvězdy, ale nejvyšší skóre mrtvých těl na jeden film začalo narůstat až po roce 2000. Dokonce i Topper Harley v podání Charlieho Sheena ve Žhavých výstřelech 2 zabil pouze 103 lidí, a to šlo o parodii s falešným počitadlem na mrtvoly. Jak uvádí web Tvovermind, nejvýše se dostaly postavy Johna Prestona ze sci-fi Equilibrium (2002) se 118 mrtvými a Smithe z ironické akčňárny Shoot Em´Up (2007) se 141 mrtvým. Ovšem ani Christian Bale ani Clive Owen nejsou na špici. Zapomíná se totiž na sekáče Nicolase Cage, který zvládl ve válečném snímku Windtalkers od Johna Woo (autora Hard Boiled) zlikvidovat 156 protivníků.

MV5BZmZmNzU0MzEtZmUyMC00ZGRjLWJlYzUtMWMxNWZiOWZkYjM2XkEyXkFqcGdeQXVyNTc5OTMwOTQ. V1 SY1000 CR0015001000 AL

Jakmile začneme počítat celé herecké kariéry, tak je to ještě o něco složitější. Magazín Screenrant uvádí, že i příslovečný Chuck Norris je až na dvanáctém místě s ubohými 458 zabitými. Mezi hollywoodskými herci totiž jasně vede béčkový čahoun Dolph Lundgren (919 zabití, na což ale potřeboval asi 80 filmů), mezi asijskými herci kraluje Jet Li (1076 mordů včetně 123 zabití sama sebe ve filmu The One) a všechny strčí do kapsy Milla Jovovich, která hlavně díky sérii Resident Evil nasbírala přes 1292 zabití (i když není jasné, jestli se mrtví nemrtví počítají jako mrtví). Jméno Jimmy Wang-Yu nejspíše většině z vás nic neříká, nicméně od poloviny 60. let ve více než 80 filmech zabil mečem celkem 2477 lidí.

Dá se ale dojem násilnosti nebo typ akce popsat pouhou statistikou? Co vlastně John Wick znamená pro vývoj akčních filmů? Jaký je jeho vztah k Matrixu? A může představovat podobný přelom?

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account