Systémové upozornění

Filtr

139
Hlavní informace

Co vidíme u neviditelných monster?

25.05.2020
Recenze

Strašidelný snímek Neviditelný se donedávna v kinech promítal jenom pár dnů. Nyní, co se uvolnila karanténa, je možné ho znovu zhlédnout na velkém plátně. Jedná se totiž vedle Majáku, Slunovratu a Díry o jeden z nejoriginálnějších hororových filmů z poslední doby.

Pán tygrů a memů

23.04.2020
Recenze

V době celosvětové karantény se zvýšila sledovanost internetových VOD kanálů zhruba o 40 %, což způsobilo, že některé země musely přistoupit k omezení kvality přehrávaného videa asi o 25 %. Lidé se ze zoufalství dívají už úplně na všechno, co není zpravodajství o počtu nakažených a zemřelých na covid-19. Nejspíš i to je důvodem, proč se jedním z nejsledovanějších pořadů v dějinách Netflixu stala pětihodinová sedmidílná dokumentární série Tiger King, v české verzi uváděná jako Pán tygrů. (Netflix tvrdí, že během čtyř týdnů sérii vidělo 64 milionů domácností, což z něj činí nejsledovanější dokument všech dob a vyrovná se tak klidně i sci-fi megahitu Stranger Things 3.)

Prvotním záměrem dvojice filmařů Rebeccy Chaiklin a Erica Goodea bylo vytvořit vhled do toho, jak jsou chována divoká zvířata v zajetí. Jenomže při tom narazili na několik podivných lidí zapletených do tohoto byznysu, kteří vykolejili původně přírodopisnou linii někam směrem ke kriminálce. A to tím nejméně problematickým člověkem v příběhovém řetězci byl bývalý gangster, podle nějž byla natočena Zjizvená tvář. Nejbizarnější postavou není ani muž, který si přezdívá Doktor, tváří se jako duchovní guru, ale přitom má okolo sebe postavený sexuální kult, kdy si ženy nejprve hladí jeho tygříky, pak už musí hladit i ho a stanou se zaměstnankyněmi u něj v parku. Hvězdou celé show, jejíž natáčení zabralo přes pět let a téměř denně přicházela nová překvapení, je majitel soukromé oklahomské zoo, muž s přezdívkou Joe Exotic.

Tento excentrický padesátník je gay v barevných košilích, milující zbraně, výbušniny, kokain, pervitin, alkohol, piercingy v obličeji a v přirození, tetování po celém těle, zpívání tklivých country songů o tygrech, mladé chlapce, které si sériově bere za manžele a ještě spoustu dalších věcí. Do toho nesnáší svou konkurentku, zdánlivě velmi éterickou a duchovní ženu Carole Baskin, o níž je přesvědčený, že nechala svého dřívějšího manžela, multimilionáře, sežrat tygry, aby shrábla jeho peníze. Joeova nenávist ke Carol, která tvrdí, že chce zvířata chránit, zatímco on je jenom cynicky využívá k výdělku, jde tak daleko, že si založí vlastní reality show o tom, že ji chce zabít. Nakonec se rozhodne kandidovat i na prezidenta USA, a když to nevyjde, tak alespoň na guvernéra státu Oklahoma.

Soumrak Judy a nový úsvit pro Renée

17.03.2020
Recenze

Judy Garland zůstává stále nejpopulárnější „Judy“ při vyhledávání v Googlu i na Wikipedii. Kousek za ní je jen „televizní soudkyně Judy“, předchůdkyně české „soudkyně Barbary“. Podle Amerického filmového institutu patří Judy Garland mezi deset největších hvězd klasického období americké kinematografie, a to díky filmům jako Čaroděj ze země Oz (1939), Setkáme se v St. Louis (1944), Zrodila se hvězda (1954) či Norimberský proces (1961), v nichž postupně prokázala svůj univerzální hudební, komediální a dramatický talent. Jinak řečeno, film o Judy Garland má pro Američany zhruba stejnou či spíše větší důležitost a předem zaručený zájem jako u nás film o Lídě Baarové.

Rozvod po hollywoodsku

08.01.2020
Recenze

Už dlouho tu nebyl žádný velký rozvodový film. Nedostává ho ani každá generace a nepřichází pravidelně v každé dekádě, nicméně jednotlivé silné příběhy si pamatujeme dlouho. Uvedení snímku Manželská historie (Marriage Story) v prosinci na Netflixu by se dalo označit za jeden z přelomů. Tohle je onen globální hit, který ukazuje, jak se v této dekádě nahlíželo na rodinné partnerské vztahy. Křehký intimní příběh získal ohromné množství pozitivních ohlasů už předem na festivalu v Benátkách a v Torontu, kde také vyhrál cenu diváků. Americký filmový institut, Národní sdružení recenzentů a magazín Time ho shodně vybraly mezi deset nejlepších snímků roku, neboť přes 95 % jeho recenzí je výrazně kladných. Byl i jedním z velkých oscarových favoritů.

Na základě nadšených ohlasů, kdy se divačky a diváci ptají: „Viděli jste vůbec někdy tak úžasný film o vztazích mezi mužem a ženou jako tento?“, začaly ženské magazíny jako Vogue nebo Glamour, případně specializované magazíny jako Divorce Mag, vydávat seznamy „nejlepších filmů o rozvodech“, většinou však s upozorněním či uklidněním, že „nejsou tak smutné jako Marriage Story“ a že se snaží spíš „poskytnout návod, jak se vypořádat s těžkým obdobím“. K těm nejznámějším z poslední doby patří komedie Bláznivá, zatracená láska (2011) a se zpožděním či nostalgií (znovu)objevujeme titul z pozdních 70. let Kramerová vs. Kramer, kde hráli Meryl Streep a Dustin Hoffman. Ostatně, právě tomuto filmu se Marriage Story blíží asi nejvíce.

Cats děsí svou přepíčeností

01.01.2020
Recenze

Někdy se zkrátka zadaří úplně všechno, co má, a vznikne něco jako filmový muzikál Cats koncem roku 2019. Zhmotnělý blud desítek lidí štábu, že dělají cosi výjimečného, trvá výsledných 106 minut, kdy si budete ostošest každou minutu protírat oči, jestli skutečně vidíte to, co si myslíte, že vidíte. Je to tak strašně dobře špatné, až to vlastně stojí za to.

Za 96 milionů dolarů, jež šly do rozpočtu, a 115 milionů do celosvětové reklamy by se jistě dalo nakrmit mnoho dětí v Africe, případně vybudovat přes 31 kilometrů dálnic v Česku, což je asi nejoblíbenější měřítko posledních let. Ale ne, budete se místo toho dívat na tančící zrůdy, na jejichž digitální kožichy se musel vymyslet celý nový technologický postup, který byl úplně k ničemu, protože nevypadá o moc lépe, než kdyby herci a tanečníci nosili kostýmy a masky.

Již nyní se šíří zprávy, že Cats jsou nejen jedním z nejhorších filmů minulého roku, ale i celé dekády, a vzhledem k bídným komerčním výsledkům (kolem 6 milionů dolarů za první víkend v amerických kinech) půjde také o jeden z největších propadáků, za nějž můžou ve studiu Universal padat hlavy. Zlaté maliny bychom tedy letos měli pořešené.

Jak moc je celý počin podivný a co za tím stojí?

Když hodně slov nevadí

15.12.2019
Recenze

Z českých filmů se letos bezkonkurenčně nejvíc mluvilo o Nabarveném ptáčeti. Zajisté ho čekají i nějaké výroční ceny v „technicko-řemeslných“ kategoriích typu kamera, kostýmy či scénografie. Jinak panuje konsensus o dvou tragikomediích – Staříci od Martina Duška a Ondřeje Provazníka a Vlastníci od Jiřího Havelky. Kdo chce zapátrat ještě v rozvolněné kategorii dokumentů, objeví a vyzdvihne Sólo od Artemia Benkiho, Dálavu od Martina Marečka a Komunismus od Karla Vachka. Vlastně to vůbec nebyl špatný rok. Ale jestli (kromě Sóla) lze o nějakém letošním snímku opravdu říct, že to je objev ve smyslu zjevení nového talentu či nové poetiky pro zdejší prostředí, pak o konverzační vztahové komedii Karel, já a ty od režiséra, scenáristy, herce a hudebníka Bohdana Karáska.

Jednačtyřicetiletý Karásek samozřejmě není debutantem, neboť dělal amatérské filmy od poloviny 90. let a v roce 2011 a 2013 natočil dva „bytové“ středometrážní snímky Lucie a Milostné písně. Ovšem Karel, já a ty se stopáží 111 minut patří k nejdelším a nejsuverénnějším celovečerním debutům za velmi dlouhou dobu, možná za posledních dvacet třicet let. Snímek vznikal s absolutně minimálním rozpočtem po dobu šesti let, prakticky s nulovou výpravou, Karásek si film sám stříhal a zvuk nakonec mohl dodělat ve Studiu Bystrouška zadarmo.

Přesto na filmu není nic typicky amatérského, nedodělaného, laciného nebo neumětelského, jen jsou tu jinak nastavené standardy. Žádné složité jízdy kamery a orchestrování pohybu postav, nikdy moc lidí v záběru, dialogy dlouhé, za hranicí běžné výměny informací. Nevypráví se pomocí obrazů, ale obrazy a střih se podřizují toku řeči. Proč by něco takového mělo být skvělé? Vždyť jde o nejtypičtější klišé „famáckých absolvenťáků“ – kluk a holka se rozejdou, oba se hledají, trochu se zapletou do jiných vztahů…

Jak moc jsou Addamsovi odlišní?

04.11.2019
Recenze

Málokterá rodina se tolik zapsala do dějin americké popkultury jako ta Addamsova. Společně s Flintstoneovými a Simpsonovými vytvářejí globální představy o tom, co to znamená být rodinou. Přitom ani v jednom případě nejde o standard nebo konvenci, ale o exces, který však nenarušuje rodinnou soudržnost. Lhostejno, co vyšinutého zažijí a jak se sami liší od zbytku populace, zůstávají spolu. Addamsova rodina, ačkoli je nejstarší, naplňuje tuto maximu nejvíc a jde ve své odlišnosti nejdál.

V duchu viktoriánské gotiky žijí mimo většinovou společnost ve zchátralém domě u hřbitova a bažiny a vyžívají se v morbidních rituálech, aniž by přitom byli v jádru zlí. Zvolená stylizace nejnovějšího animovaného snímku, který jde právě do kin, vychází nikoli z předobrazu u nás dobře známých hraných filmů z 90. let, ale právě z komiksových stripů, které začal karikaturista Charles Addams kreslit pro New York Times v roce 1938 a vydržel až do své smrti v roce 1988.

Postavy jsou buď velmi tenoučké, či naopak velmi kulaťoučké, ostré hrany má pouze dům; většina minizápletek a scének má pointu v tom, že se převrací běžně zažité způsoby chování. Addamsovi po celou dobu své existence poskytovali identifikační vzorce pro spoustu lidí všech generací, kteří se cítí být jiní a nepřijímaní okolím. Addamsovi zkrátka předběhli svou dobu a zároveň byli nadčasoví. V době, kdy se v Hollywoodu teprve ustavoval horor jako seriózní žánr v podobě Draculů, Frankensteinů či vlkodlaků, v komiksovém médiu už nastal posun k sebeparodičnosti.

Normalizace očima milfky

02.11.2019
Recenze

V Česku máme velmi málo zavedených režisérek. Vedle dokumentaristky Heleny Třeštíkové a po smrti Věry Chytilové je tou nejvýraznější 59letá Irena Pavlásková. Její filmy si říkají o pozornost vypjatou hysterickou energií, což ale nakonec vede až k tomu, že se pohybují na hranici bulváru.

Začala slibně v roce 1989 snímkem Čas sluhů, za nějž si dokonce odnesla cenu z Cannes a udělala jím symbolickou tečku za érou socialismu. Příběh o manipulaci, kariérismu a komplexu méněcennosti s dokonale zvrácenou ženskou antihrdinkou byl svého druhu zjevení. Pak už to bylo jen horší a horší. Přepjatě ambiciózní Corpus delicti (1991), nepovedené volné pokračování Času sluhů s názvem Čas dluhů (1999), vyloženě brakový Bestiář (2008), směšně nevěrohodný pohled na disidenty Zemský ráj to napohled (2009) a obludně přepálený 130minutový životopis Jana Saudka s názvem Fotograf (2015).

Tyto střídavě komerčně úspěšné a neúspěšné tituly pro kina proložila o něco kultivovanějšími televizními snímky a dokumenty. Nikdy by vás ale nenapadlo, že právě Irena Pavlásková získá práva na zfilmování románu jemnocitně intelektuálního Philipa Rotha. Ovšem, když se jmenuje Pražské orgie, to už je jiná, to si určitě budete umět představit dost živě.

A právě v tom se pletete nejvíc. S jistou nevolí musím přiznat jednak to, že se jedná o nejlepší film od Pavláskové od Času sluhů, a jednak to, že s námi Pavlásková hraje typově stejnou hru jako sám Roth – láká na rajcovní titul, přičemž ve filmu jde o něco úplně jiného.

Kdo je tady parazit?

23.10.2019
Recenze

V Česku jsme dosud z oficiální distribuce znali v podstatě jenom dva jihokorejské režiséry – vyhraněně artového, minimalistického Kim Ki-duka (3iron, Luk, Čas, Dech, Pieta) a okázale manýristického Parka Chan-wooka (Oldboy, Nebohá paní pomsta, Komorná). Oběma jsou společné často extrémní náměty a otevřené záblesky násilí a sexu prokládané poetickými výjevy; nicméně pouze první z nich operuje s minimálními rozpočty a jeho filmová řeč má rysy samouka, zatímco druhý má vysoké náklady a bohatou výpravu a napodobuje kdekoho. Momentálně ale všechny přebil Bong Joon-ho se svým snímkem Parazit. Již nyní je na ČSFD hodnocený jako nejlepší jihokorejský film všech dob a nutno podotknout, že je i nejtypičtějším korejským filmem, který za dlouhou dobu vznikl.

Nejde zdaleka jen o způsob vyprávění a pestrou paletu stylistických prostředků. Parazit je film s několika zásadními narativními zvraty, po nichž nahlížíme předchozí děj výrazně jinak. Zároveň se tu velmi rychle střídají žánry od černé komedie přes sociální satiru až po thriller a téměř i horor. Je to film, jenž má jistou designovou eleganci, velmi dobře odsýpající tempo, skvěle vede diváckou pozornost a dovede zaskočit nečekanými zápletkami. Čím je ale tento překvapivý vítěz letošních Cannes a jeden z největších favoritů na Oscara za neanglicky mluvený snímek tak totálně korejský a zároveň originální?

Stehlík? Spíš umělecké střízlík!

15.10.2019
Recenze

V roce 2014 získala Pullitzerovu cenu za fikci více než sedmisetstránková kniha Stehlík (The Goldfinch) spisovatelky Donny Tartt. Román o teroristickém útoku na muzeum umění a krádeži slavného obrazu se držel v žebříčku bestsellerů více než půl roku. Prodalo se ho přes dva miliony výtisků, byl přeložený do dvaatřiceti jazyků a pětapadesátiletá katolička pocházející z Mississippi, jež se do té doby zabývala především převypravováním řeckých mýtů, se stala jednou z nevlivnějších osob amerického kulturního života. Není divu, že se o pár let později někdo pokusil o filmovou adaptaci románu.

Původem irský padesátiletý režisér John Crowley, jenž se specializuje na podobný typ děl dlouhodobě, jej jistě zamýšlel jako podobně významnou filmovou událost. Při nedávné premiéře na festivalu v Torontu, kde se potkal třeba i s českým Nabarveným ptáčetem, však 150minutový Stehlík víceméně pohořel a v září při nasazení do amerických kin strašlivě propadnul – studio Warner Bros. Pictures na něm údajně prodělalo kolem 50 milionů dolarů, což je mnohonásobně více, než by stál onen ukradený obraz, o němž příběh pojednává. Co se stalo, že tento předem daný festivalový či rovnou oscarový hit dopadl právě takto?

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account