Systémové upozornění

Filtr

126
Hlavní informace

KVIFF: Příliš viditelný Neviditelný život Euridice Gusmao

30. 6. 2019
Recenze

V Cannes se pořádají vždy dvě soutěže. Hlavní, pro zavedené tvůrce typu Almodóvar a Tarantino, a vedlejší, pro „začátečníky“ a experimentátory – Un Certain Regard. V této druhé sekci se ustanovují noví klasici, kteří pak mají šance v hlavním klání. Un Certain Regard je víc divoká, bláznivá, nepředvídatelná. No a letos ji vyhrál brazilský film, který ničím novátorský opravdu není. 

Neviditelný život Euridice Gusmao je melodrama jako ze staré školy a jediné, co je v něm nezvyklé, je jistý fyzický naturalismus. Třiapadesátiletý režisér Karim Ainouz vypráví příběh dvou sester z chudší rodiny, jejichž osudy se rozdělil na začátku 50. let minulého století, ale jejichž sesterské pouto přetrvalo navěky.

KVIFF: Snímek Naše doba jako ultraniterná vivisekce

29. 6. 2019
Recenze

Sedmačtyřicetiletý Mexičan Carlos Reygadas patří k těm úplně nejoriginálnějším tvůrcům současné kinematografie. Jeho filmy se nepodobají prakticky ničemu, co jste kdy viděli; jeho styl se neustále vyvíjí a zkouší nové prvky. Patří k těm solitérům, jako jsou třeba Bruno Dumont, Gaspar Noé, Lisando Alonso nebo Tsai Ming-liang. Jsou to díla často vyloženě divná, až trochu úchylná, ale jen ve smyslu odchýlení se od bojácných norem. Jinak v nich není nic patologického, naopak často překvapuje jejich čistota a upřímnost, skoro by se chtělo říct „srdéčko a penis na dlani“.

Reygadase bylo nutné milovat už od filmu Japonsko (2002), který vůbec nebyl o Japonsku, ani se tam neodehrával. Souboj s nebem (2005) byl hypersexuální, a přitom i duchovní. Tiché světlo (2007) z prostředí sektářské komunity memonitů zase jen čistě spirituální a lehce magické. Post Tenebras Lux (2012) pak velmi sexuální a výrazně magický až démonický, s nebývalými formálními experimenty (zvláštní formát obrazu, zvukový design, digitální triky). Přitom je základem Reygadasovy poetiky zvláštní druh dokumentarismu a neuvěřitelný cit pro zachycení okamžiků všednosti – v tom se blíží například Terenci Malickovi. Nikdo další neumí tak krásně pracovat s přirozeným světlem, protisvětlem, stmíváním a stíny. Většina obrazů obstojí samostatně jako statické malířské dílo i pohyblivá fotogenická textura.  

Beach Lebowski pro 21. století

26. 6. 2019
Recenze

Klidně můžu říct, že The Beach Bum je snímek, který jsem si letos v kinech nejvíce užil. Zosobňuje přesně ten typ filmu, který nám snadno něco připomene, ale při bližším zkoumání tomuto přirovnání unikne. Prokazuje zdánlivou podobnost, zatímco si jde zcela svou cestou. Reklamním jazykem se samozřejmě vyplatí říct: „Tohle je Big Lebowski pro 21. století.“ A ne že by na tom něco nebylo.

Hlavní hrdina je povaleč, notorik a zhulenec, který nemá žádné ambice, což dává najevo už svým umolousaným zevnějškem – od zplihlých vlasů, přes havajské košile až po sandály. The Beach Bum podobně jako Big Lebowski šíří do publika náladu zenově-rastafariánského vyklidnění či různé varianty carpe diem, YOLO (you only live once) apod. Svým způsobem je to jen jiná verze Rozmarného léta či Elišky, co má ráda divočinu. A ústřední figura s přezdívkou Moondog v podání opět téměř k nepoznání proměněného Matthewa McConaugheyho vypadá, jako když Ivan Magor Jirous potká Daniela Nekonečného (a ani jeden z nich přitom neumře). Ale všechny tyto paralely zůstávají jen slabě podpůrné.

Celé to má na svědomí Harmony Korine, který vždycky rád šokoval, už od scenáristického debutu Kids v polovině 90. let o sexuálních hrátkách mladistvých. Gummo (1997), Julien Dunken-Boy (1999), Mr. Lonely (2007) či Vojížděči odpadků (2009) a Spring Breakers (2012) – pokaždé šlo o zážitky spíš lehce nepříjemné, vykolejující a unikavé. The Beach Bum se už o cílenou nepříjemnost nesnaží.

Neviditelné ženy z ulic chtějí zažít vykoupení

13. 6. 2019
Recenze

Nevidíte je, přestože existují. Schovávají se, protože se bojí znásilnění a okradení. Ženských bezdomovkyň je ve Francii kolem 40 %, ale vypadá to, jako by jich byl jenom zlomeček, a často se dokonce ve zprávách mluví jenom o bezdomovcích-mužích. V dějinách filmu se zcela bezprizorní postavě ženy věnovala snad jenom Agnes Varda ve slavném dramatu z 80. let Bez střechy a bez zákona. Film zachycuje mladou tulačku Sandrine, Varda v němž ale řešila hlavně problém absolutní svobody. Kolektivní portrét, který by ukázal, že zdaleka nejde o dobrovolnou volbu, ale zatím (v českých kinech) chyběl.

Bolest a sláva Pedra Almodóvara

31. 5. 2019
Recenze

69letý španělský režisér a scenárista Pedro Almodóvar je dnes už ikonou postmoderní evropské umělecké kinematografie, která publikum nechce odrazovat ničím skandálním nebo nepříjemným, ale naopak činit zdánlivě tabuizovaná témata přijatelnější pro širokou veřejnost. Almodóvar vyprávěl o transgenderu dávno předtím, než se z něj stal momentální strašák. V každém jeho filmu postavy složitě hledají svou sexuální identitu a experimentují se společenskými rolemi. A přesto, že se jedná o zdánlivě menšinové záležitosti, publikum po celé Evropě (a také trochu i ve zbytku světa) na tyto filmy poměrně hojně chodí. Je až fascinující, že zrovna Almodóvar je španělským režisérem číslo jedna, přestože jinak byla španělská kultura tak tradičně maskulinní. Od 80. let se ale hodně změnilo, země má například premiéra, jenž se otevřeně prohlašuje za feministu.

Třetí John Wick opět rozšiřuje záběr

25. 5. 2019
Recenze

Jak Švejk vysvětloval rozpoutání první světové války takto: „Zabili jste mi strejčka, tak vám dám přes držku!“ V Johnu Wickovi stačilo zabít psa a už jsou z toho tři filmy a válka se teprve rozhořívá naplno. Čtvrtý díl je nevyhnutelný a díky tržbám za první týden už i oficiálně potvrzený a oznámený. Možná nám to jednou nakyne jako Rychle a zběsile nebo Pátek třináctého.

Ostatně, kdo už zabil víc lidí? John Wick s mastnou slepičí prdelkou, nebo Jason Vorhees s brankářskou maskou? Web Horror Syndicate říká, že monstrózní Jason vyzbrojený mačetou má na svém kontě 151 mrtvolu, nicméně potřeboval na to dvanáct filmů, zatímco web Visu důkladně spočítal, že John Wick v prvním díle v obleku a lakýrkách zabil všemožnými způsoby 77 lidí a ve druhém dokonce 128 lidí, přičemž v přehledné infografice uvádí i typy smrtících zbraní od pistolí po psací tužky, procento úspěšnosti zásahů a množství „headshotů“ čili letálních průstřelů hlavy. Třetí díl poctivě analyzují právě na Visu a už teď je jasné, že počet mrtvých bude větší než u dvojky. John Wick se tak bez debat stává nejvýkonnějším filmovým zabijákem v historii kinematografie.

Domnívat se totiž, že nejbrutálnější mordýři co do počtu zabití přišli na filmové plátno už dříve, by bylo mylné, byť i jejich skóre zůstávají slušná. Schwarzenegger v Komandu zabil 81 člověka, Stallone v zatím posledním, čtvrtém Rambovi 87 lidí a Chow Yun-Fat v Hard Boiled coby inspektor Tequilla sice osobně „jenom“ 77, ale celkově tu bylo viditelně zmasakrováno 307 lidí. Dojem, že zlatá éra akčních filmů nastala v 80. a raných 90. letech, platí, pokud zvážíme, jak byl daný žánr úspěšný a jak byly placené největší hvězdy, ale nejvyšší skóre mrtvých těl na jeden film začalo narůstat až po roce 2000. Dokonce i Topper Harley v podání Charlieho Sheena ve Žhavých výstřelech 2 zabil pouze 103 lidí, a to šlo o parodii s falešným počitadlem na mrtvoly. Jak uvádí web Tvovermind, nejvýše se dostaly postavy Johna Prestona ze sci-fi Equilibrium (2002) se 118 mrtvými a Smithe z ironické akčňárny Shoot Em´Up (2007) se 141 mrtvým. Ovšem ani Christian Bale ani Clive Owen nejsou na špici. Zapomíná se totiž na sekáče Nicolase Cage, který zvládl ve válečném snímku Windtalkers od Johna Woo (autora Hard Boiled) zlikvidovat 156 protivníků.

MV5BZmZmNzU0MzEtZmUyMC00ZGRjLWJlYzUtMWMxNWZiOWZkYjM2XkEyXkFqcGdeQXVyNTc5OTMwOTQ. V1 SY1000 CR0015001000 AL

Jakmile začneme počítat celé herecké kariéry, tak je to ještě o něco složitější. Magazín Screenrant uvádí, že i příslovečný Chuck Norris je až na dvanáctém místě s ubohými 458 zabitými. Mezi hollywoodskými herci totiž jasně vede béčkový čahoun Dolph Lundgren (919 zabití, na což ale potřeboval asi 80 filmů), mezi asijskými herci kraluje Jet Li (1076 mordů včetně 123 zabití sama sebe ve filmu The One) a všechny strčí do kapsy Milla Jovovich, která hlavně díky sérii Resident Evil nasbírala přes 1292 zabití (i když není jasné, jestli se mrtví nemrtví počítají jako mrtví). Jméno Jimmy Wang-Yu nejspíše většině z vás nic neříká, nicméně od poloviny 60. let ve více než 80 filmech zabil mečem celkem 2477 lidí.

Dá se ale dojem násilnosti nebo typ akce popsat pouhou statistikou? Co vlastně John Wick znamená pro vývoj akčních filmů? Jaký je jeho vztah k Matrixu? A může představovat podobný přelom?

Teorie terorismu s Janžurkou

20. 4. 2019
Recenze

V roce 2016 uváděla česká kina komedii Teorie tygra, jež přilákala početné publikum, které obvykle sleduje filmy už jen v televizi. Unikátní bylo rovněž to, že zatímco většina nových snímků vydrží v kinech zhruba dva až tři měsíce, Teorie tygra se držela v žebříčku dvaceti nejnavštěvovanějších filmů více než tři čtvrtě roku.

Navíc se jednalo o přelom ve zdejší komediální tvorbě. Tento snímek jako první – při zachování jisté divácké atraktivity – tvrdil, že lidé ve středním a pokročilejším věku mají právo na uklidnění. Zatímco Marie Poledňáková nás do té doby vytrvale zásobila komediemi, v nichž lidé nad padesát let stále podléhají vášnivé lásce s trochou sexu, a Jiří Vejdělek nás přesvědčoval, že ideálně šedesátníci a šedesátnice se oddávají sexu naplno, aniž by k tomu potřebovali lásku, a že můžou své volnomyšlenkářství hlásat do světa.

Tehdy debutující Radek Bajgar, bývalý psychiatr a šéfredaktor Reflexu, nám poprvé řekl, že generace dnešních babiček a dědečků už nechtějí ani sex, ani lásku, ale jenom klid jeden od druhého. Samozřejmě, že primárně potřebují klid muži od žen, co se je pořád snaží vychovávat a omezovat. A protože muži v jeho sebeomluvném pojetí neumějí, nechtějí a nemusejí umět komunikovat, je pro ně lepší předstírat bláznovství. (Důkladný rozbor oné perverzní tygří teorie si můžete přečíst zde.)

Po necelých třech letech přichází Radek Bajgar s další „komedií ze života“ nazvanou Teroristka. Hlavní role byla prý psána na tělo Ivě Janžurové a jejím tématem je boj obyčejného člověka proti zlu. Bývalá učitelka češtiny Marie tráví důchod v zahrádkářské kolonii poblíž Prahy, kde pečuje o svou nemohoucí umírající kolegyni Evu. Klid jim však kazí aktivity místního mafiánského podnikatele Macha, který provozuje hlučnou noční diskotéku a nově začíná podporovat domobranu složenou z myslivců na motorkách. (Ano, čtete správně.) Po sérií příkoří, završenou tím, že jeden z myslivců zastřelí druhé pančelce psa, se první, mobilní pančelka rozhodne, že podnikatele sprovodí ze světa, aby „z malého fašouna nemohl vyrůst velký fašoun“. Od svého bývalého žáka, nyní propuštěného recidivisty a automechanika, si opatří zbraň a začne se učit střílet.

Zní to skoro zajímavě, až na to, že téma mstivé důchodkyně postrádá čitelnou stylizaci. Teroristka ani náznakem není crazy komedie, v níž by postavy napadaly ztřeštěné věci, jež by se na sebe absurdně kupily. Není to ani důsledná černá komedie, v níž by postavy měly posunuté základní morální hodnoty a kde by se pracovalo s cynickým pohledem na svět. Je to jakýsi téměř nepopsatelný patvar, který šalamounsky nabízí lidovou či spíše populistickou verzi spravedlnosti a pouze naprázdno se ohání komediálním laděním. Stejně jako u Teorie tygra ani zde nejde primárně o vyprávění něčeho napínavého či zábavného, ale o traktát o tom, jak je svět špatný a jak ho učinit lepším.

LOVEní komediální poetiky

5. 4. 2019
Recenze

Česká romantická komedie LOVEní měla předpoklady zpracovat zábavně fenomén seznamování se po internetu. Téma, které Zita Marinovová promrhala na jeden z nejtrapnějších tuzemských snímků posledních let, komedii Seznamku, mohlo vyjít přece jen zkušenějšímu Karlu Janákovi, jenž oslovil mladého scenáristu Jana Potměšila, známého popkulturního nerda, který se dokonale vyzná v komiksech a videohrách.

Skutečnost, že Jan Potměšil figuruje v titulcích pouze na pozici „spolupráce na scénáři“, ukazuje, že hlavní slovo měl 48letý Janák, jenž se do širšího povědomí dostal před čtrnácti lety díky komedii Snowboaďáci a následně se teenagerskou tematiku rozhodl vytěžit v Rafťácích a Ro(c)ku podvraťáků. Od dob dětského snímku Ať žijí rytíři! (2009) se ale jenom bezradně plácá. I další pokus o trochu dospělejší, řekněme dvacátnickou komedii 10 pravidel, jak sbalit holku (2014), nedopadl moc slavně – jak komerčně, tak v celkových ohlasech. Loňský technothriller Důvěrný nepřítel o domu s umělou inteligencí, jenž se „zamiluje“ do své obyvatelky, selhal ve věrohodnosti scénáře a propadl se do naprostého bizáru. Janák má z Hollywoodu dobře odkoukáno, jak by filmy asi měly vizuálně vypadat, ale jakýkoli „vnitřek“ nebo pohánějící princip ho nezajímá. Jeho díla pak většinou končí jako naprázdno klapající mechanismy, čistě behaviorální černé skříňky.

Pak ale těžko říct, jestli na LOVEní má být zajímavá zápletka s internetovými seznamkami nebo sama hlavní postava. U Zbouchnuté (2007) má hlavní slovo klíčová zápletka: „Půjdu, nebo nepůjdu na potrat, mám dát šanci náhodné známosti?“ U Deníku Bridget Jones (2001) je zásadní postava třicetileté oplácané ženy jako obecného typu i individuální osobnosti. Každý z těchto filmů je zároveň společenskou mozaikou zaznamenávající trendy svého vzniku tehdejší trendy – singles, věčně nedospělé muže či v třetím díle Bridget Jones těhotenství v pozdějším věku. Co nám čeští tvůrci říkají o změnách v seznamování v 21. století?

Favoritka kritizuje nemocné mocné

25. 2. 2019
Recenze

Mezi pěti režiséry nominovanými letos na Oscara byl jeden Mexičan (Alsonso Cuarón za černobílou, španělsky mluvenou Romu), jeden Polák (Pawel Pawlikowski za černobílou, polsky mluvenou Studenou válku) a jeden Řek – Yorgos Lanthimos za historický snímek Favoritka. Taková sestava tu už dlouho nebyla. Oscarová akademie těmito nominacemi naznačuje, že éra angloamerické filmové nadvlády je v oblasti divácky náročnějších filmů neudržitelná. Nelze předstírat, že pět nebo i deset nejlepších filmů roku vytvořili v USA domácí tvůrci.

Díla, která by dřív byla pouze v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film, se derou i mezi anglicky mluvené snímky. Favoritka měla celkem deset nominací – za nejlepší film, režii, scénář, kameru, výpravu, kostýmy, střih a pro všechny tři hlavní herečky, což je dost výjimečné. Roma jich měla stejný počet, přičemž její hlavní tvůrce Alfonso Cuarón získal zlatou sošku za režii a kameru a neproměnil nominace za produkci a scénář. Favoritka, stejně jako Roma, jsou rovněž silné ženské filmy – první vypráví o složitém politickém a milostném trojúhelníku na britském královském dvoře na počátku 18. století, druhý o služce v chudnoucí středostavovské rodině v mexickém hlavním městě během 70. let minulého století.

Na střeše cucám si z prstu scénáře

19. 2. 2019
Recenze

Na Jiřího Mádla jsem byl zlý už při jeho debutu Pojedeme k moři v roce 2014. Jedenáctiletý kluk v něm cosi točí na kameru a náhodou mu z toho vyjde hluboký příběh s velkým překvapením na konci, až na to, že není žádná šance, aby takový příběh mohl jakýmkoli způsobem vzniknout, pokud by chlapec nebyl úplný psychopat nebo celý film nevytvořil on, ale bůh. Přestože by si to mnozí přáli, nezrodil se nový zářivý talent ani noví Páni kluci.

A chtě nechtě musím být na Mádla zlý i kvůli jeho druhému snímku Na střeše. Vím, že mě to staví do opozice vůči většině, nicméně je jasné, že ji vlastně tvoří poměrně málo lidí. (Snímek má po dvou týdnech v kině 18 tisíc diváků, přičemž druhý týden zaznamenal silný pokles zájmu – až o 58 %.) Jiří Mádl je sice poměrně známý herec – jemuž navíc nejde upřít spontánní talent a sympatickou roztomilost –, ale jeho režijní počiny rozhodně nejsou typicky komerční díla. Spíše se pokoušejí o vyplnění formátu solidní artovky, jaké dělal od 70. let do 90. let třeba Karel Kachyňa. Jedná se tedy nikoli o debatu, zda nemáme přehnané nároky na oddechovou zábavu, ale o to, zda má Jiří Mádl dost scenáristického a režijního talentu na ambicióznější počiny. A zatím nic, co vytvořil, nepřekračuje stín pouhého nadšenectví.

Na střeše je komorní psychologické (napůl) komediální drama ze současnosti o bývalém učiteli v penzi, který se ujme vietnamského imigranta, jemuž hrozí deportace. Původně měl hlavní roli hrát 80letý Jan Tříska, jenž se ovšem den před začátkem natáčení zabil při pádu z Karlova mostu do Vltavy. Náhradu našel režisér v 79letém Aloisi Švehlíkovi, jenž už dlouho nedostal ve filmu velkou roli. Dlužno dodat, že kdyby se k nesmyslnosti scénáře dodal ještě Třískův herecký patos a macha, kterou trpěl v posledních letech, byl by film zřejmě ještě o něco nesnesitelnější. Se Švehlíkem mu zbývá přece jenom trocha humoru. Přechody mezi nerudností a šibalstvím profesora Rypara, jenž nemá žádné křestní jméno (a příjmení si vypůjčil od autora hudby snímku Reného Rypara), sice nejsou nijak zdůvodněné a působí, jako by šlo o dvě osoby, nicméně Švehlík zvládá obě polohy výborně. Jinak se ovšem o snímku Na střeše nedá říct nic jiného, než že je to vrcholná vycucanina z notně odumřelého prstu.

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account