Systémové upozornění
Hlavní informace
rozhovor-pro-magazin-dnes

Spisovatelka a publicistka Markéta Lukášková mi pro článek do čtvrtečního magazínu DNES (vyšel 11. června) poslala sadu otázek týkajících se filmové kritiky. Na tomto webu pak uveřejňuji úplnou podobu odpovědí, které byly do článku zpracované v kratší podobě.

Jak čtenář laik pozná dobrou kritiku, respektive dobrého kritika? Když se třeba na jeden film sejde víc různých kritik od těch dobrých kritiků, jedna je pochvalná, druhá ne, kterou se mám řídit? Kde najít „pravdu“? 

Většina lidí to dělá tak, že si vybere kritika, který má podobný vkus. S dobrými přáteli se většinou shodnete na 80 až 90 % toho, co vám připadá dobré, vtipné, trapné nebo dojemné. A podobné to budete mít s oblíbeným kritikem nebo kritičkou.

Někdy zjistíte, že jeden kritik rozumí lépe určitému žánru a jiný kritik zase jinému, nejde se asi spoléhat na jednoho člověka. U jednotlivých textů je každopádně dobré sledovat, jestli spoléhají víc na argumenty nebo na vkusové soudy. Kritika by měla jít mnohem dál za hranici líbí-nelíbí, dobré-špatné, autentické-klišovité, měla by vám ve filmu pomoct najít něco, čeho si na první pohled nevšimnete, být jistým druhem osvícení, kdy si řeknete: „Aha, zajímavé, to mě nenapadlo, a přitom to dává smysl.“

Pak se dá přihlédnout k tomu, který text pokrývá více stránek filmu. Neznamená to, že text s více argumenty jich má také víc správně. Podstatné je ale moct pochopit, proč si někdo něco myslí. Při čtení kritiky jde o konfrontaci s jiným pohledem na svět, nemá jít jenom o souznění. Ale komplexnější popis bývá obvykle ten správnější. Příliš jednostranná chvála nebo zatracování nebývají úplně jasnozřivé.

Už se ti stalo, že nějaký autor/filmař se ohradil vůči tomu, cos napsal, a útočil na tebe? Že to nějak neustál? Nějaká bizarní příhoda? A děje se naopak, že dotyčný se ozve, poděkuje za kontruktivní podněty a třeba ho to někam posune?

Kvůli tomu, co jsem napsal o snímku Post Coitum, na mě producentka Deána Jakubisková chtěla podat žalobu, ale nebyl jsem v tom sám a od paní Jakubiskové to byl hlavně „PR stunt“. Kvůli recenzi na Krásku v nesnázích od Jana Hřebejka se producent Ondřej Trojan šprajcnul a nechtěl dát časopisu Cinema fotku na obálku. Jiřina Bohdalová kvůli recenzi na Vrásky z lásky volala do redakce Respektu, když jsem tam nebyl, a zástupce šéfredaktora jí musel vysvětlovat, co jsem myslel výrazem „neúnosné herectví“, jako kdyby to přitom z textu nebylo jasné.

uni 210512120330004

Zdeněk Troška tvrdí, že žádné recenze nečte, ale přitom moc dobře ví, co píšu, a odkazoval na mě v rozhovoru pro rádio Vltava, z něhož naštvaně odešel. Filip Renč mi kvůli textu o Sanitce 2 v rozhovoru po telefonu na Český rozhlas Plus sprostě nadával a dožadoval se fyzického vyřízení konfliktu. Tomáš Magnusek se v jednom rozhovoru svěřil, že se kvůli mé recenzi na Bastardy začal bát, že mu někdo ublíží, protože jsem tam napsal větu, která je parafrází Woodyho Allena, že náckům těžko něco vysvětlíte satirickým článkem, ale mnohem lépe baseballovou pálkou.

Pro pořádek, nemyslím si, že Tomáš Magnusek je nácek, jen natočil několik tupých rasistických filmů. Praví náckové mě ale obecně mají dost rádi, jeden čas jsem byl v hledáčku serveru White Media, kde jsem měl medailonek tohoto znění: „Zamindrákovaný retard z podřadného plátku Respekt. Permanentně plive na národ a vlastenectví.“

Všechno je to jen pěna dní, nic důležitého. Občas si něco vytáhnou Parlamentní listy a snaží se rozpoutat clickbait kvůli větám vytrženým z kontextu, občas i nesprávně přepsaným. Klasika fake news. Nikdy jsem se ale nebál, že by mi někdo mohl reálně ublížit, při psaní na to nijak nemyslím.

Naopak obecně dobré vztahy mám s různými dokumentaristy, jejichž činnosti fandím, ale pořád snad dovedu soudit s dostatečným odstupem, co dělají. Několikrát jsem vedl dobrou osobní diskusi s Janem Hřebejkem, Robertem Sedláčkem nebo Janem Prušinovským. Na osobní rozhovor si mě pozvala třeba Helena Třeštíková, Karel Vachek nebo Matěj Chlupáček. Viktoru Taušovi a Michalu Kollárovi jsem dělal i komentář na blu-ray vydaní Rudého kapitána. Postupně se ta přátelství a známosti nabalují, tykám si s desítkami herců a hereček, kteří většinou moc dobře vědí, jestli momentálně hráli v dobrém filmu, či ne.

jarvis 5da8aa7c498ebda96958ea4c

 

Má kritika budoucnost v době, kdy si na každou blbost vygooglíme osmdesát tisíc hodnocení lidí během vteřiny?

Nejspíš má mnohem větší smysl než kdykoli dřív. Kritika není jenom profesionální činnost, že někdo každý týden napíše několik článků nebo natočí videorecenzi. Jde o kritické myšlení jako takové. Krinein znamená řecky rozlišovat, umět se orientovat. Čili je potřeba se umět nějak probrat záplavou hodnocení. Kritické myšlení musíme rozvíjet proto, abychom se nenechali oblbnout reklamou nebo propagandou. Je to vlastně jedna z nejdůležitějších dovedností v současném světě.

A i lidé, co píšou svá hodnocení filmů na internetu, nakonec nějak vycházejí ze slovníku profesionálních recenzentů. Čím lepší tedy budou profesionální texty v médiích, tím větší je potenciál, že budou kultivovanější i řadoví diváci. Čili máme coby publicisté ještě větší odpovědnost než dřív. S tímhle ideálem žiju.

Celé vzdělání budoucnosti by mělo směřovat k posilování sekundární gramotnosti, jak jsme schopni rozumět delším složitějším textům a jak se sami umíme strukturovaněji vyjadřovat. Jde to ruku v ruce i s mediální gramotností a počítačovou gramotností. A je, bohužel, smutné, že Česko v různých srovnávacích testech s jinými zeměmi Evropy dopadá v oblasti sekundární gramotnosti dost špatně.

Stalo se ti někdy, žes něco nějak ohodnotil a pak třeba s odstupem času toho hodnocení nějak litoval?

Nic vyloženě výrazného si nepamatuju. Mnohem častěji řeším to, že nevím, co si myslet a jak to napsat, občas bych dokázal na jeden film napsat víc recenzí s rozdílným vyzněním. Občas mi někdo předhazuje, že jsem dal 100 % Avatarovi. Ale já ho hodnotil z hlediska toho, že šlo o revoluční vyprávění ve 3D. A udělal někdo lepší 3D film za těch dvanáct uplynulých let? Ne. Je Avatar ve filmových učebnicích? Ano.

Když jsem napsal zklamaný text o Odcházení Václava Havla, zařadili mě Vladimír Just a Jan Rejžek mezi „mladé povrchní nedouky“. Napsal jsem rozsáhlou odpověď, ve které jsem rozebral, jak povrchní jsou v tomto případě oni, a na to už se nikdy nevzmohli reagovat. Obecně toho, co píšu, nelituju, jen někdy s malým odstupem napíšu třeba propracovanější verzi textu, kde se snažím lépe vysvětlit, co jsem chtěl původně říct. Nejde mi ani o to nějak provokovat, spíš najít srozumění. Beru to jako druh dialogu.

58b4b5ffd5173574b1c3805ebf6b43b2 resize680383

Máš nějakou radu pro ty, kteří kritice podléhají? Jak se z toho nezbláznit, jak to přijmout správně, jak si to nebrat osobně, jak to prostě ustát se ctí?

Asi je dobré zdůraznit, že tvůrci a herci jsou sice taky adresáti kritiky, ale až ve třetí řadě. V první řadě se píše pro publikum, co film vidělo nebo chce vidět, a ve druhé řadě pro ty, co film neuvidí, ale chtějí mít kulturní přehled. Nikdo nemůže vidět, poslouchat a číst všechno, ale můžeme mít ponětí o tom relevantním. Tvůrcům psaním dáváte jen najevo, že v zásadě chápete složitost tvorby, že film je výsledkem kolektivního procesu. Dál zajít nelze.

Kritik se taky při psaní potřebuje pobavit a má i jistou povinnost pobavit své publikum, součástí psaní je tedy i nějaká hravost a esprit, což může mít někdy podobu ironie a sarkasmu vůči tvůrcům. Žádnou další radu k tomu mít nelze. Tvůrci musí chápat, že ve chvíli, kdy je premiéra, už dílo žije v hlavách diváků po svém. Tvůrce může samozřejmě vstoupit do seriózní debaty o tématu filmu a může obhajovat své tvůrčí kroky.

Znáš příklady filmů, které v době uvedení kritika strhala nebo z nich byla rozpačitá a nakonec se z nich stala klasika? 

V dějinách filmů se to týká skoro většiny dnešních klasik. Než se něco stane klasikou, musí to být předtím něčím novátorské, a tím pádem nezvyklé. Pravda, platí to pro ty stylistické milníky nebo filmy, které prolamují společenská tabu.

unnamed

Typicky mě napadají sci-fi jako Metropolis, 2001: Vesmírná odyssea nebo Blade Runner – u všech panovaly velké pochybnosti a většinou byly odsuzovány jako nudné a nabubřelé. Nicméně, ke každému úspěšnému filmu vyjde vždy několik negativních kritik a pokládá se za zajímavé číst je z dnešního pohledu. Někdy se velmi trefují, někdy míří mimo, ale vždycky to je zpráva o tom, jak nějaké dílo zapůsobilo.

V českém prostředí teď třeba došlo k jistému přehodnocení – Dědictví od Věry Chytilové s Bolkem Polívkou bylo v raných 90. letech odsouzeno jako vulgární a bulvární. Po téměř třiceti letech naopak panuje shoda, že nikdo tehdejší dobu divoké transformace společnosti nezaznamenal v hraném filmu lépe. Souvisí to, pochopitelně, i s generační výměnou publicistů. I ti tehdejší byli hodně svázaní s minulým režimem, byť ne tak, že by v něj věřili, ale představovali si přechod do kapitalismu jinak.

Kdykoli dnes vyjde nějaká publikace věnovaná určitému filmu nebo filmovému hnutí či období, vždycky je součástí toho záznam, jak se s ním vypořádávala kritika, a vždycky tam je i hodně negace a odmítnutí. To ale neznamená, že je kritika nějak v jádru pesimistická činnost. Naopak, jak se říká, jde o těch deset procent naděje, tu zhruba desetinu filmů, které se opravdu povedou a osloví nás. Já osobně jsem vlastně dost mírný, líbí se mi tak třetina toho, co vidím.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account