Systémové upozornění
Hlavní informace
bojuji-proti-prumernosti

Následující rozhovor vznikl na objednávku Dominika Feriho, mladého politika z Teplic, který je hodně aktivní na sociálních sítích. Původně jsem si myslel, že budeme mluvit právě jenom o Facebooku, ale otázky nakonec směřovaly spíše k filmovým tématům.

Kamile, díky za souhlas s rozhovorem. Na mysli mi tane otázka – jak jste se stal filmovým kritikem?

Musím si dávat pozor, abych ten příběh popisoval různým lidem přibližně podobně, protože na to odpovídám často. Původně, někdy v patnácti šestnácti, jsem si myslel, že budu psát o počítačových hrách, protože mi to přišlo jako to nejmodernější, s čím má smysl seznamovat ostatní lidi, ať už to byla moje generace nebo generace starší, která se na hry dívala skrz prsty.

Filmy mě sice bavily, dokonce jsem od patnácti chodil do filmového klubu, ale nemyslel jsem si, že se jim budu věnovat. Podobně jako u her jsem měl ale někdy kolem osmnácti let pocit, že tu nebyl vybojován dostatečný prostor pro popkulturu – žánrové filmy, béčkové a kultovní snímky, japonskou anime apod. Zvláštním způsobem tu spolu souhlasila mainstreamová i menšinová média, pozornost a ocenění se věnovala pouze „hodnotným dílům“.

Za nějakých šestnáct let, co píšu, se situace dost změnila – a nemyslím si ani, že by to bylo mým vlivem. Každopádně mě to vehnalo do jiné polohy, kdy teď postupně zkouším čtenáře víc seznamovat s uměním, které je mainstreamová média naučila odmítat. Na začátku byl tedy můj boj proti snobismu, nyní proti bulvarizaci nebo průměrnosti. Ale nepokládám se vyloženě za objevitele nových věcí, spíš vykladače něčeho už dříve někým objeveného.

Konkrétní odpověď na otázku, jak jsem se stal filmovým kritikem, by byla, že jsem zažil nástup internetu a díky mojí aktivitě na diskusních serverech jako Průvodce.cz a Lopuch.cz na přelomu devadesátých a nultých let – tehdy ještě neexistoval Facebook – si mě všimli různí lidé, kteří mě pak oslovili s tím, jestli bych nechtěl psát do různých časopisů, ať už to byl Živel, Cinema nebo Filmpub, později pak Cinepur, Aktuálně.cz a Respekt.

Patřím nejspíš k poslední generaci, která měla hladký přestup z internetu do tištěných médií. Současní studenti buď takovou pozvánku nedostanou, protože je všude obsazeno nebo prostor pro psaní není velký, nebo vás nemá kdo editorsky vést, mnohé mladší lidi ani kariéra v tištěných médiích nezajímá. Prorazit dnes jako někdo, o kom se ví, že píše o filmech, je mnohem náročnější. Dvacátníci chtějí být spíše youtubery.

Má dnes povolání filmového kritika stavovskou důležitost? Ptám se proto, že kritikem dnes může být de facto každý. Stačí když napíše na Facebook: „Dnes jsem byl na XY. Rozhodně běžte taky.“ Jak sociální sítě ovlivnily váš profesní život?

Pro mě byly důležité opravdu spíš ty diskusní servery; to byly sociální sítě „before sociální sítě were cool“, v podstatě o celou dekádu dřív. Na diskusních serverech lidé neměli své profily a archivy, jediné, co po nich zůstávalo, byly jednotlivé diskusní příspěvky, občas i fotky nebo fotomontáže, které vyráběli. Ale neexistovalo tu žádné lajkování nebo bezduché sdílení, vše se odehrávalo v toku diskuse, takže člověk se musel víc snažit. Nedávali jste jenom zprávu o své existenci, ale především o svých názorech, jež bylo nutné si obhájit.

Zažil jsem taky zrod ČSFD, byl jsem jedním z prvních uživatelů a psal jedny z prvních komentářů, hodnocení a zapojoval se do diskusí a tehdy, na počátku, byla velká část uživatelů zároveň publicisty nebo šlo o hodně skalní filmové fanoušky.

Tím pádem jsem měl vždy pocit, že internet není nějaké anonymní chaotické nepřátelské místo, ale že se čtenáři jde úzce komunikovat. A toto základní přesvědčení, že je vždy možné navázat kontakt, mě nepřešlo ani tehdy, když jsem nastoupil do médií, u nichž jsem si mohl být jistý, že spoustu čtenářů filmy vlastně nezajímají, nebo nevědí, co mám za sebou, a nejsou ochotni přistupovat na určitý způsob přemýšlení.

V jistém ohledu jsem vždycky sázel na to, že žádný text není úplně hotový a uzavřený, ale že je teprve podnětem k diskusi, v níž je možné ledacos doříct. V tom se budu asi dost lišit od tradicionalističtějších publicistů, kteří mají pocit, že k jednou napsanému už není třeba se vracet, a že všichni, kteří píšou komentáře na internetu, jsou plebs, jímž nemá cenu se zabývat. Leckteré své články jsem naopak zkonstruoval právě na základě takovýchto diskusí, i když byly třeba někdy neplodné nebo mimoběžné.

Stavovská důležitost filmové kritiky nicméně v posledních dvou desetiletích utrpěla ránu. Naprosto zmizel význam exkluzivity a prvenství, je téměř nemožné zastávat pozici někoho, kdo s informací o nějakém filmu přišel jako první, a prakticky nikomu se nemůže podařit významově zarámovat nějaké dílo natolik silně, aby určil jeho dominantní způsob recepce.

Myslím, že dobrý ilustrační příklad toho, jak kritika ztratila svůj význam, bude případ Jana Rejžka. Tomu se za minulého režimu dařilo vyzdvihovat opomíjená nebo neznámá díla a autory a jeho schopnost jít proti dobovému konsensu nebo ideologickým omezením měla pro řadu jeho čtenářů osvobodivý účinek a dovedla rozšiřovat obzory. Toto vše se ve chvíli téměř absolutní a téměř okamžité dostupnosti jakéhokoli mediálního obsahu stalo nadbytečným. Vzhledem k velmi úspornému, zhutnělému a v podstatě „twitterovému“ způsobu psaní se z Jana Rejžka stal jen jeden z tisíců lidí, co tweetují nebo vysílají do světa statusy na Facebooku. Jan Rejžek svou vlastní dřívější povrchností předběhl dnešní typ povrchnosti a nyní se v tom moři rozplynul jako jeden z mnoha nadávajících „dědků“. Pro mě je to velmi smutný příběh a memento. Domnívám se, že budoucnost mají naopak texty mnohem pečlivější a detailnější, které se pouze musí vzdát odéru přílišné literárnosti nebo odborné suchopárnosti.

Nemyslím si proto, že kritikem může být každý. Vyjadřovat názory veřejně může každý. Ale kritika je mnohem víc. Není to ani pouhé oslavování nebo odsuzování, ani pozvánka do kina pro známé. Kritika je způsob psaní, které nám na nějakém díle ukáže, jak asi přemýšleli jeho autoři a jak přemýšlí autor textu, přičemž se neustále zdůrazňují předpoklady takového přemýšlení či vidění světa (to může být i víc poetické, a ne racionální).

Kritika dnes neznamená objevit nějaké dílo, ale objevit něco v daném díle, všímat si nezjevného, vidět souvislosti. Kritika dnes nespočívá ve vyjádření názoru, ale ve vykreslení soudržného vidění díla v různých kontextech. Ono by to tak mělo být ideálně asi pořád, je to spíš nadčasový než dobový požadavek, ale rozhodně jde o odpověď na to, jestli je každý člověk kritikem. Každý z nás k tomu může mít našlápnuto, ale na dlouhou cestu završenou nějakým novým poznáním se člověk vydává znovu a znovu od začátku. Někdo jiný bude možná zdůrazňovat, že mít svůj názor je stále určitým druhem odvahy, ale mně to připadá jako banalita, jako něco, co se vytkne automaticky před závorku.

Na svém profilu máte kolem 3900 přátel a 5700 sledujících. Dokážete vysvětlit, jakým způsobem jste si získal jejich pozornost?

Šestnáct let psaní nese určitý zájem, i když si nedělám iluze, že většiny lidí z těch uvedených čísel. Hodně se na známosti mého jména, kterou opravdu nechci přeceňovat, podílela jednotlivá média, která mi dělala promo, zvláště Aktuálně.cz a Respekt. Absolvoval jsem navíc desítky a v součtu už asi stovky veřejných živých debat, úvodů k filmům a přednášek pro veřejnost. Zapojoval jsem se do diskusí pod svými články, což svým způsobem byla taky dost atrakce.

Na Facebooku s přitahováním pozornosti pracuju celkem záměrně. Asi osmdesát procent mých příspěvků tvoří převzaté vtipy a memy, které nějak komentují aktuální situaci. Sázím na to, že Češi jsou smějící se bestie. Snažím se brát svět jako absurdní komedii. Tento žánr tak z deseti procent narušuju odkazy na své nové články a z posledních deseti procent různě vážně míněnými glosami o tom, že bychom měli něco dělat, abychom v té absurdní komedii nežili pořád.

Data jsou neúprosná – Instagram používá již přes půl miliardy uživatelů a jejich počet strmě roste. Jak si vysvětlujete stále větší hlad po netextovém obsahu? Používáte Instagram?

Nepoužívám, můj život není nějak audiovizuálně zajímavý, respektive ho nechci sdílet. Nevadí mi podělit se s myšlenkami a názory, nevadí mi sdílet různé vtipy a memy, ale můj osobní život je velmi nudný a vyhovuje mi to tak. Necítím potřebu rozšiřovat moře internetových banalit.

Jak byste definoval „vaši“ facebookovou bublinu? Jaká jsou její specifika?

Z politického hlediska převážně levicově liberální a trochu levicově radikální. Tito lidé tvoří tak dvě třetiny mých „friends“ a „followerů“. V mé bublině je hodně novinářů a novinářek z tištěných i internetových médií, rozhlasu a televize, hodně filmařů a filmařek, výtvarníků/ic, designérů/ek, fotografů/ek, producentů/ek, herců a hereček, studentů a studentek FAMU, AVU, fildy, fakult sociálních studií, obecně velké procento žen, hodně filmových fanoušků a fanynek samozřejmě. Věkově mě sleduje málo lidí nad padesát a šedesát.

Z mojí rodiny je na FB naprosté minimum lidí, spolužáci hlavně z vysoké školy, několik ze střední, lidí ze základky minimum – musel bych počítat na prstech jedné ruky –, naopak celkem dost bývalých studentů a studentek, které jsem učil na fildě, FAMU či žurnalistice.

Roste počet lidí, kteří mě objevili ne jako filmového kritika, ale jako tvůrce serveru Body-Test, zaměřeného na silový trénink a sportovní výživu, a většinou jsou překvapení, že mám ještě nějaký druhý život.

Odhaduju, že v současné době jsem tak dvě třetiny lidí, co mám v přátelích a co mě sledují – ale budou to jinak namíchané dvě třetiny, než uvádím na začátku –, nikdy nepotkal naživo nebo jsme spolu v reálu rozhodně nemluvili. Jako bytostnému introvertovi mi samozřejmě tato virtualita vztahů velmi vyhovuje. Beztak mě každý týden kontaktuje několik lidí, kteří by se chtěli potkat, takže to sotva stíhám.

Jaký je váš postoj k legálnímu šíření audiovizuálního obsahu přes internet? Slepá ulička, či budoucnost?

Internet je místo, kde se od počátku praktikuje komunismus, komunitní sdílení, commons. Už dávné memy nás varovaly, že si do počítačů a myslí downloadujeme komunismus. Ani si neumím moc představit budoucnost, kde by se audiovizuální obsah přes internet legálně nešířil. To, co musí filmová studia, televizní společnosti a různá vydavatelství vyřešit, jsou mikroplatby. Momentálně je legální obsah často ještě příliš drahý.

Jakou měrou ovlivňuje nelegální stahování filmů trh? Dostávají se tak filmy k většímu množství diváků, nebo dochází k masivnímu propadů příjmů a točit filmy se přestává vyplácet?

Filmy se dostávají k většímu množství diváků, ale tržby příliš neklesají. Obecně se návštěvnost v kinech nesnižuje, ani v českých, ani v amerických. Nejde stanovit jasné pravidlo, že ten, kdo si film stáhne, by na něj beztak nešel, nebo naopak, že si stahuje fanoušek, který půjde do kina znovu za lepším zážitkem. Platí oboje a navzájem se to víceméně vyruší.

Ta nebezpečná spirála se roztáčí jinde. Vzniká více filmů, promítají se ve více kopiích, stoupají rozpočty na natáčení a hlavně na propagaci. Tím se rozkládá pozornost potenciálního publika mezi více děl, přičemž lidé nechtějí chodit do kina několikanásobně více, krom toho si tolik titulů ani nepamatují. Čili je mnohem větší problém získat pro jednotlivé filmy dost diváků. Stahování přes internet s tím souvisí jenom částečně.

Výsledkem je, že se investuje víc peněz do menšího množství filmů – velkých blockbusterů, hlavně těch s potenciálem na další pokračování – a jejich případný neúspěch může studio položit. Menší filmy s menšími rozpočty pak mají mnohem méně peněz na propagaci a snadněji zapadnou. Mnozí ambicióznější filmaři se tak raději přesouvají od filmu k televizi, která jim momentálně umožňuje vyprávět delší, dospělejší příběhy, ovšem ne tak výpravné.

Nedávno došlo k rozmachu domácích kin. Trvá tento trend stále, nebo od pociťujete jeho odklon a vnímáte naopak návrat zpět do kinosálů?

Dnes platí, že uvedení filmu v kinech je jenom počátkem kampaně a ukazatelem úspěšnosti pro uvedení na home cinema. Žijeme v kultuře opakovaného koukání a komentování viděného. Média si stále více vtahujeme do intimního života. Dříve byl film svátek, kdy se jde sednout si do tmy a nábožně mlčet spolu s neznámými lidmi. Nyní se na filmy koukáme s rodinou a s přáteli, mluvíme a jíme u toho. Samozřejmě, že toto chování televize vyvolávala vždy, rozdíl je v tom, že se z televize coby přístroje s mnohem nižší kvalitou obrazu stalo něco jiného. Je to najednou multifunkční přístroj, jehož program si můžeme volit mnohem svobodněji než dřív.

Kina na měnící se status home cinema reagují a snaží se navrátit si zpět svou prestiž. Proto dnes dělají přímé přenosy z oper, pořádají tajná představení, na něž je trochu dobrodružné se dostat, a filmoví tvůrci více jezdí uvádět své filmy a debatovat s diváky. To se děje alespoň v evropských zemích. V USA mělo kino vždy mnohem lidovější status a neztratilo ho v podstatě ani dnes.

Vymezily se v naší republice od roku 1989 nějaké významné filmové tvůrčí proudy?

To by bylo na dlouho. Když to vezmu jen chronologicky a velmi zkratkovitě, v české kinematografii byly významné následující žánry, které často nenajdeme v jiných zemích v tak koncentrované podobě.

Na počátku 90. let restituční a podnikatelské komedie – Dědictví, Ještě větší blbec, než jsme doufali, Trhala fialky dynamitem, Slunce, seno, erotika, Hotýlek v srdci Evropy, Divoké pivo a další; chcípácké filmy – Kamenný most, Mrtvej brouk, Kabriolet, Kanárek; nostalgicky kritické vzpomínání na minulost, tzv. ostalgie – Pelíšky, Pupendo; postmoderní zhulené komedie/pokusy o kultovní filmy – Eliška má ráda divočinu, Samotáři, Jedna ruka netleská, Doblba!; lifestylové komedie – Líbáš jako Bůh, Ženy v pokušení, Muži v naději, Křídla Vánoc, Bestiář; populisticko–konspirační kritika – Bastardi, Ulovit miliardáře, Hranaři.

Některé chcípácké filmy přichází se zpožděním, například Čtyři slunce, některé kombinují „ostalgii“ a lifestyle jako Něžné vlny nebo Padesátka. Petr Zelenka pak třeba točí něco mezi kultovními/zhuleneckými a chcípáckými filmy – Knoflíkáři, Rok ďábla, Příběhy obyčejného šílenství, které jsou typické tím, že jejich hrdinové řeší totální pseudoproblémy a netrápí je nic opravdového a fatálního.

Tematických proudů bychom ale našli mnohem víc, namátkově třeba filmy o tom, jak jsou lidé na venkově zaostalí – Divoké včely, Mistři, Díra u Hanušovic; filmy vyprávěné nespolehlivými vypravěči, kteří lžou o svém životě a chtějí nás přesvědčit o své pravdě – Bathory, Fotograf, Lída Baarová – nebo útěšné filmy o tom, že za socialismu šlo nad systémem vyhrát – Ve stínu, Fair Play, Hořící keř, Učitelka.

Existují tu proudy lidového populismu reprezentované tvorbou Zdeňka Trošky – Kameňák, Doktor od jezera hrochů, Babovřesky – i kultivovanější „hezké české filmy“, tzv. HEČ reprezentované tvorbou Jana Svěráka – Obecná škola, Kolja, Vratné lahve.

Někdy takovou linii vytvoří až zpětná snaha udělat z určitých filmů něco reprezentativního, a tak naši kandidáti, vysílaní na Oscary, jsou stále příběhy o druhé světové válce – Musíme si pomáhat, Želary, Protektor, protože už máme dávnou zkušenost s Obchodem na korze a Ostře sledovanými vlaky. Některé z těchto proudů jsou okázale neúspěšné a vlastně se jim to tak líbí – linie chcípáckých filmů, jiné míří k masovému úspěchu – lifestyle, HEČ, populismus.

Osobně za nejdůležitější pokládám institucionální změny a generační obměnu. Na FAMU vykrystalizoval trend osobitého autorského filmu, posílil význam dokumentárních filmů, debutanti točí více zahraničních koprodukcí, míří ven na festivaly, naučili se využívat scenáristických workshopů a tzv. pitchingu – schopnost získávat podporu na film ve stádiu vzniku pomocí přitažlivě zkratkovité prezentace –, změnily se poměry ve Státním fondu pro rozvoj kinematografie, které vedou k větší transparentnosti, do koprodukcí se pouští více televizí, nejenom ČT, ale i NOVA a HBO.

Všechno, co tu uvádím, ale nejde pojmenovat „tvůrčí proud“ nebo „stylová škola“ či „další nová vlna“. České filmy jsou typické svou neuchopitelností, žánrovou nevyhraněností – nejčastěji jde o komedie s prvky dramatu a něčeho dalšího – a častou stylovou nekoncepčností.

Je ale třeba patrné, že české filmy poslední dekády vypadají mnohem lépe řemeslně, pokud mají alespoň průměrný rozpočet, tj. od 25 milionů korun výše. Ne, že by přitom nešlo natočit dobře vypadající film levněji, ale autoři by museli umět pracovat s omezením nákladů, a to se daří minimu tvůrců – příkladem za všechny může být Václav Kadrnka a jeho 80 dopisů.

Kdo má dnes zájem o studium kinematografie? Táhne studenty film?

Existují dva druhy zájmu o film. Jeden praktický, filmařský – FAMU, Zlín, Písek – a druhý historicko-teoretický – humanitní obory na filosofických fakultách v Praze, Brně a Olomouci. Studovat filmařinu se asi může vyplatit, zájem o tyto pracovníky na trhu je, i když většinou v prekarizovaných pozicích. Stálých zaměstnanců nebo velkých hvězd bude málo.

Co se týče humanitního vzdělání v estetice, kulturních dějinách a mediální analýze, prakticky vždy jde o luxus. Je to něco, co člověka ohromně kognitivně a možná i duchovně povznáší, ale absolventi těchto oborů většinou nebudou psát recenze nebo bádat v archivu. Při troše štěstí zakotví spíše v produkčních týmech filmových festivalů a distribučních společností, možná na dramaturgických pozicích v televizích.

Teď budu ještě trochu zlý nebo fotrovsky skeptický: v době, kdy jsem studoval „filmovou vědu“ já, šlo o poměrně přísně výběrový obor, kam se do ročníku dostalo maximálně deset lidí. Nyní jde o obor (alespoň na Masarykově univerzitě), který se otevřel všem a jde tak trochu o odkladiště studentů, kteří se na jiný obor nedostali. Co s nimi se všemi bude, až školu dokončí, nevím. Ale beru to optimisticky tak, že žijeme v audiovizuální době – což je z jiné strany trochu pochybné vzhledem k množství textové komunikace na sociálních sítích – a vyplatí se být mediálně gramotný.

Filmy mohou být únikem z reality a osvěžením smyslů, navyklých způsobů vnímání, nebo naopak způsobem poznávání světa. Chcete vědět, jak to vypadá v dnešní Číně, Íránu, Rumunsku, Mexiku, Brazílii, Turecku? Dívejte se na jejich filmy. Budete překvapeni, že ty, které pronikly do světa, jsou natočeny lépe než to, co vzniká v Česku, mají v sobě obrovskou autentičnost, energii a naléhavost. A vyléčí vás ne snad z xenofobie, tu bych nechtěl plošně podsouvat, ale z jistého „eurocentrismu“ či vidění světa prizmatem politiky USA. Kromě toho, že v Česku panuje přesvědčení, „my to víme nejlíp“, jsme zároveň schopní vidět svět většinou právě jen z evropské nebo americké perspektivy, v poslední době možná i z ruské.

Sledování filmů z jiných zemí nás dovede obohatit rozšířením perspektivy. Z tohoto hlediska bych doporučoval dálkové studium filmu na filosofické fakultě třeba i lidem, kteří už nějakou vysokou školu vystudovanou mají a vstoupili do pracovního procesu.

Závěrem otázka nanejvýš obecná. Jak se v posledních 25 letech proměnil „normální český divák“?

Nastalo celkové věkové omlazení, i u nás se z kina stala zábava převážně pro mladé lidi. „Taťkovo kino“ víceméně zmizelo. Padesátník přestal chodit do kina, samozřejmě velké hity typu Pána prstenů nebo nové bondovky ho zajímají, ale jedná se o sváteční návštěvy. Objevují se snahy lákat do kina ženy všeho věku, například na Sex ve městě nebo na Padesát odstínů šedi, ale nedá se na tom vystavět program, jen jednorázové sezónní „dámské jízdy“. V zásadě je kino zábava pro teenagery a dvacátníky a třicátníky, kteří uvažují lehounce infantilně nebo juvenilně. A aby bylo jasno, sám se mezi ně počítám.

Také podle mě zmizel typický klubový divák, onen trochu mytický intelektuál, který dřív chodil na Bergmana a Felliniho, a teď se mu zdá, jako by pro něj nic nehráli. Přitom nikdy nebylo v kinech více art filmů než dnes. Ovšem jejich publikum je téměř výhradně hipsterské.

K typu divácké a životní zkušenosti lidí, kteří přestali chodit do kina, a k tomu proč jim současná česká kinematografie připadá slabá, mám rozpracovanou poměrně složitou teorii, která se nevejde do krátké odpovědi. Na mém webu Ještě větší kritik ji najdete v textu s názvem Nepřekonatelná propast nostalgie. 

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account