Systémové upozornění
Hlavní informace
jeden-zivot-v-kostce-vlastne-ctverci

Nemám na to, abych kompetentně zhodnotil, jestli francouzský snímek Příběh jednoho života (Une vie) odpovídá románové předloze Guy de Maupassanta. Stejně tak nedovedu dobře říct, jaké má tento film místo v dějinách francouzské kinematografie – zda zapadá spíše do té konzervativnější oblasti, vůči níž se progresivní kritikové vymezovali jako ke „zfilmovanému divadlu“, nebo jestli je to spíš modernější pojetí klasiky, jaké uváděli do chodu právě oni dřívější kritikové proměnění ve filmaře – François Truffaut, Éric Rohmer nebo Jacques Rivette. Na to jsem moc malý frankofil.

Jediné, čeho si dovedu všimnout na tomto filmu, který zabírá 27 let v životě jedné stále více chudnoucí baronky v 19. století, je to, že je natočený v téměř čtvercovém formátu. Tedy nevšiml by si toho leda slepý, otázkou ale je, jak to má na diváky působit a zda si to vlastně uvědomují naplno. Někomu to může vyhovovat v tom ohledu, že se podobný formát blíží nejpoužívanějšímu televiznímu poměru stran 4:3.

Une Vie

A tak se vlastně na tento románový příběh dívá jako na televizní krmi a dovede ho konzumovat v tom nejjednodušším melodramatickém modu: mladá šlechtična Jeanne je provdána za mladého vikomta, do které se víceméně zamiluje, ale záhy zjistí, že ji podvedl se služebnou a později ji dál podvádí s jinou šlechtičnou, která přitom byla její nejlepší přítelkyní. Roky běží a postupně sledujeme hlavně to, jak se Jeanne těžce vyrovnává s tím, jak se k ní chová její nezdárný syn. Peripetií je tu hodně a nesluší se je prozrazovat. Podstatné je pouze dojetí publika nad sledem informací, kdo se narodil, kdo zemřel, kdo odešel a kdo koho přestal milovat. Dvě neznámé ženy středního věku sedící po mé pravici i levici byly usedavě dojaté a štkavé. Skoro mě jalo sedět vedle nich a vidět, jak na ně film působí intenzivně, jako by v něm viděly svůj život, „v němž není všechno tak zlé, paní hraběnko“. Poučení: za peníze si štěstí nekoupíš a být „princeznou na zámku“ znamená spíš ustavičné zklamání.

Byl by to skoro takový banální realismus, kdy nám výrazové prostředky nekomplikují a nebrání v tom vnímat obsah. Ovšem dva postupy se nakonec ukážou jako rušivé a usměrňují nás víc, než bychom si zprvu dokázali připustit. Ten jemnější spočívá v tom, že 51letý režisér Stéphane Brizé nedělá rozdíl mezi tím, jak zobrazuje objektivní realitu, vzpomínky a představy. Tudíž nás vždy překvapí, že si hlavní hrdinka odskakuje v mysli jinam, nebo že zdánlivý sen, v němž se objevuje několik mrtvých lidí, není noční můrou či předtuchou, ale skutečnou událostí.

Une vie 3

Nejsilnější vliv má ale samozřejmě onen čtvercový formát. V kině znamená mnohem víc než pouhou simulaci televizního zážitku. Necítíme se díky němu pohodlněji, ale naopak si uvědomujeme, že velká část plátna není využita. Děje se toho dokonce mnohem víc: je jasné, že nevidíme, co bychom vidět mohli. Postavy často při akci vypadávají ze záběru nebo mívají oříznutá těla. Podprahově se do nás dostává pocit, že sdílíme omezenou životní perspektivu hlavní hrdinky. Limitovanou nejen jejím mládím a naivitou, ale i tím, že je žena, od níž se očekává, že bude způsobně sedět v koutku. Omezená dobovou definicí správného ženství, omezená sociálně a třídně, že nesmí dělat věci, které se nesluší, že nemůže opustit vymezený prostor, že je doslova i symbolicky sešněrována (v korzetu stejně jako v nějaké sociální roli). Nemá mít rozhled, nemá mít svobodu, tudíž i nám je odepřena svoboda pohledu, volného rozhlížení se, a byť jen falešné představě, že máme rámcový přehled.

V tomto je Příběh jednoho života skutečně tísnivý a hrozně dobrý. Páchá na nás násilí, které nám umožní cítit totéž co hlavní hrdinka, aniž bychom se na film zlobili, že nám dělá hloupé naschvály. Do příběhu se ponoříme naplno, až nám unikne, jak silně jsme omezení při pohybu a při domýšlení si věcí. Jsme tak vždy znovu a znovu překvapováni stejně jako Jeane. Moc by mě zajímalo, zda tohoto efektu dosahoval v knize i Maupassant. Skoro mám chuť si přečíst tento „ženský román“. Až tak mě Brizého film nalomil. A objevil pro mě novou skvělou herečku Judithu Chemla. Vysekávám jí poklonu za to, jak zvládla být nevinnou dvacátnicí i značně zteřelou čtyřicátnicí.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account