Systémové upozornění
Hlavní informace
rozhovor-pro-mf-dnes

Následující rozhovor pro Mladou frontu Dnes vedl Jan Malinda.

Co pro filmového kritika znamená karlovarský festival?

Nejpernější období roku. V každém z těch deseti dní bych měl od rána do večera vidět aspoň tři filmy, ideálně čtyři, napsat minimálně jeden text a natočit jednu videorecenzi, takže to mám rozplánované po hodinách. Zajít do baru, to si dovolím většinou jen jednou – až na závěrečném večírku.

Pokolikáté vás ten maratón letos čeká?

Pojednadvacáté. Poprvé jsem tam jel vlakem přes celou republiku, když mi bylo osmnáct, měl za sebou čerstvě maturitu a přijímačky na filmovou vědu.

Na který z těch jednadvaceti ročníků nikdy nezapomenete?

Určitě na ten, na který jsem dorazil s boreliózou.

Nechtěl jste kvůli nemoci o festival přijít?

Ne, zjistil jsem to až tam. A to tak, že na prvním filmu jsem usnul, což bylo divné, protože obvykle se usíná až třetí den. Šel jsem se projít na vzduch a vydal jsem se na druhý film – a usnul jsem zas. To už mi došlo, že něco není v pořádku, a tak jsem šel do nemocnice, kde mi řekli, že mám boreliózu a k tomu navíc nějaký smrtící virus na plicích a že jestli nechci umřít, měl bych s tím něco dělat.

A co jste s tím udělal?

Poprosil jsem je, ať mi dají antibiotika, a s dvoudenním výpadkem jsem festival dokoukal do konce.

Na co ještě se nedá zapomenout?

Na obrovskou průtrž mračen, která vytopila Thermal od střechy až po červený koberec, kapalo i na počítače v tiskovém centru. Nebo na drobnosti typu, že vidíte vycházet z toalet Sharon Stone, evidentně nafrčenou kokainem, která si jde odříkat svůj proslulý proslov, že mír je, když v supermarketu vrátíte nákupní vozík na své místo. Nebo že si plácnete s Morganem Freemanem. Nebo že dva metry od vás stojí vysokánský Christopher Lee a zpívá krásnou češtinou Prodanou nevěstu.

Co nejsilnější filmové zážitky?

Hodně fascinující byl rok 1999, kdy z Jižní Koreje přijel do té doby málo známý tvůrce Kim Ki-duk a my jsme vycítili, že jsme u zrodu hvězdy uměleckého filmu. Karlovy Vary ho tenkrát objevily pro svět, úžasně ho přijaly, přestože jeho filmy jsou mimořádně brutální. Lidské pohlavní orgány se v nich trhají za pomocí háčků na ryby, kadí se v nich do kamery nebo ubíjejí psi holemi k smrti, a zároveň jsou to kvůli jiným věcem díla zvláštně poetická, nekonečně smutná a krásní.

2369774
 
Co si myslíte o názorech lidí, kteří festival kritizují, že je to jen státem dotovaná žranice pro zpovykané české filmaře?

Tyhle řeči nemám rád. Už proto, že na festival do Varů přijíždí obrovské množství zahraničních hostů, kteří nad těmi českými výrazně převažují.
 
My ale vídáme na stránkách společenských rubrik hlavně skandály českých celebrit.

To je právě ten problém, jelikož takhle vzniká mylný disproporční dojem, ale ve skutečnosti jsou návštěvníci festivalu v 80 procentech úplně normální lidi, kteří si sebou vezmou pár triček, dvoje šortky a jedny sandály a chodí na filmy. Dále jsou tam lidi ze širší filmové obce. A ano, vyskytují se tam i lidé, kteří opravdu nedělají nic jiného, než že se předvedou na červeném koberci nebo na večírku. Ale vzhledem k tomu, že já se na ty večírky nedostanu, respektive tam ani chodit nechci, tak je mi to celkem jedno. To zaprvé. 

A za druhé?

Ty bujaré večírky neznamenají v celkovém rozpočtu skoro nic oproti tomu, kolik stojí celá organizace, dovoz filmů, překlady titulků a ubytování tvůrců. Takže mi to celé v zásadě připadá v pořádku; už proto, že karlovarský festival je největší česká kulturní událost, díky které se o nás dozví nejvíc lidí v celé světě. V podstatě je to mezinárodní obchodní veletrh. A Vary slouží jako symbolický most mezi Východem a Západem, spousta lidí ze Západu nejezdí do Moskvy nebo Pusanu, ale do Varů ano, je to tu příjemnější.

KONEC BOHATÉ ÉRY

Je mezi českými filmaři někdo, s kým byste letos na festivalu rád náhodně potkal a prohodil pár vět?

To se o pauzách při čekání na další film stává běžně. Velkými cinefily mezi českými režiséry jsou třeba Zdeněk Tyc nebo Jan Hřebejk, kteří na zahraniční filmy chodí opravdu poctivě. Z mladší generace se rád potkám s Viktorem Taušem, se kterým jsme v kamarádi. Z nejmladší generace je to třeba Matěj Chlupáček. Bavíme se o tom, co jsme viděli, zajímá mě jejich filmařský pohled. Dobře se dá povídat i s většinou dokumentaristů – dobré vztahy mám s Martinem Marečkem, s Vítem Klusákem, Bohdanem Bláhovcem, Apolenou Rychlíkovou.

Martin Marecek
 
Jak vůči vám jako ke kritikovi filmaři zpravidla přistupují?

U tvůrců těch největších filmů, ve kterých jsou větší peníze a záleží jim na výrazném diváckém úspěchu, můžete vycítit určitou podezíravost až paranoiu. Ta slábne u lidí z menších produkcí, kteří ve mně nevidí někoho záludného nebo zákeřného, takže se pak dozvíte i zákulisní věci za hranicí toho, co se lze dočíst v tiskových materiálech.

Zkouší si vás filmaři někdy rafinovaně naklonit?

Éra, kdy si to filmový průmysl mohl dovolit, protože byl bohatý, mě minula. Končila někdy kolem roku 2000, kdy jsem do téhle sféry vstupoval, takže už jen z vyprávění Františka Fuky třeba vím, že když se tady v polovině devadesátých let uváděla romantická komedie Zatímco jsi spal, uspořádal se pro novináře obří raut v uzavřené stanici metra, zatímco kolem projížděly soupravy.

Jasně, to už by dnes nikdo nezaplatil.

Ale zažil jsem jeden výjezd na jižní Moravu, kde nám jako prvním lidem v republice pustili Borata. Pak na to navázali filmem Dobrý ročník o dobrém víně na francouzském venkově, načež nám pustili ještě Grandhotel, u kterého si nebyli moc jistí, jestli je to dobrý film, nebo ne. Asi předpokládali, že když pak popijeme nějaké to víno ve sklípku, budeme ukolíbaní a tím vstřícnější.

Skočil na to někdo?

Problém byl, že já moc nepiju, a třeba František Fuka, který tam byl taky, je prakticky abstinent, takže to moc nevyšlo. Když jsem posléze vycházel ze sklípku, potkal jsem tam mírně schlíplého Davida Ondříčka, který se ujistil: „Blbý, co?“ A já: „No, není to úplně dobrý.“ Z čehož plyne, že filmaři sami většinou vědí, co vytvořili a jak se jim povedlo nebo nepovedlo.

PŘEVÁLCOVANÁ VĚRA CHYTILOVÁ

Dal jste někdy v hodnocení filmu 100 procent?

Procentuální a hvězdičkové hodnocení filmu dávám nerad. Na mém webu (Ještě větší kritik než jsme doufali) používám v téhle formě jen tři varianty smajlíku – pozitivní, neutrální, negativní. Když jsem ale pracoval pro Aktuálně.cz, kde to po nás chtěli, tak jsem za ty čtyři roky 100 procent jednou dal.

avatar 2 story
 
Který film si to zasloužil?

Avatar. Dal jsem mu těch sto procent proto, že jsem si uvědomil, že ten film je opravdu zlomem v dějinách kinematografie, a to způsobem natočení 3D, který ale vynikne jen když sedíte v kině Imax s 3D brýlemi. V televizi už to pak není ono. Zkrátka je to umělecká instalace, která vyniká jen v určitém prostoru a režisér Cameron byl první, kdo to udělal. Že jsem se tehdy trefil, potvrzuje, že Avatar je dneska ve filmových učebnicích, jako revoluční snímek nejen z hlediska triků, ale i vyprávění, které vás vtahuje dovnitř, do prostoru.

Jak má podle vás vypadat dokonalý film?

To souvisí s tím, že nemám rád ty procentuální, vertikální žebříčky. Neporovnávám filmy mezi sebou ve smyslu, jestli filmem všech dob je Formanův Amadeus, nemám žádný etalon. Hodnocení vnímám jako horizontální mapu, kde vedle sebe leží různé žánry, které spolu nesoupeří. Komedie není horší než drama a naopak. Když jsem dělal v Cinepuru, což je náročnější cinefilní časopis, tak jsme tam říkávali, že je pro nás na stejné úrovni jak Avatar, tak Béla Tarr. 

Béla Tarr je?

Maďarský režisér, který běžně točí tříhodinové filmy, ale i třeba film sedmihodinový jako Satanské tango, které bude uvedeno ve Varech, kde se skoro nic neděje, jenom tam prší a všechno je tu strašně skličující. Ale kinematografie nemusí být jen zábava na hodinu a půl s hezkými lidmi, kteří se na konci vezmou. Kinematografie může být cokoliv a může být dobrá v jakékoliv podobě, pakliže to není nesmyslná exhibice. A Tarr je geniální umělec, jeden ze soudobých klasiků.

645x344 hungarian director bela tarr to hold workshop at antalya film forum 1536514736088
 
Existuje nějaký film, na který jste časem zásadně změnil názor?

Konkrétně ještě jako teenager jsem nesnášel filmy Věry Chytilové, připadaly mi hnusné, ukřičené, protivné, s nikým v nich jsem se nedokázal identifikovat. Až po letech jsem pochopil, že je to satira o tom, co je v lidech nejhoršího a jak bychom se k sobě chovat neměli. Například Faunovo velmi pozdní odpoledne – jasnozřivý, jízlivý a pořád aktuální film, který sděluje: nebuď jako tenhle starej hnusnej prasák, který si myslí, že může slintat nad mladými holkami, chovej se důstojně svému věku.
 
Když je řeč o Věře Chytilové, tak třeba film Dědictví aneb Kurvahošigutentag to v době premiéry od kritiků dost schytal, ale dnes už je naopak doceněný.

Tohle se Věře Chytilové stávalo často. U Dědictví se jí vyčítalo spíš to, že se nechala převálcovat Polívkou, nicméně ze všech restitučních komedií raných devadesátých let Dědictví vyčnívá. Po něm jsou s odstupem jakžtakž přijatelní už jen čtvrtí Básníci, zbytek byla čirá hrůza. Podle jedné z nich, Ještě větší blbec, než jsme doufali, jsem si ale ironicky pojmenoval svůj web.

1949625 img milos kopecky vera chytilova v3

Říká se, že české filmy kvalitou propadly, už spoustu let se žádný nedostal na Oscary. Kde dělají čeští filmaři nejčastěji chyby, když točí film?

Když jsem na tohle téma přednášel na scenáristice na FAMU, měl jsem k tomu tři stránky bodových poznámek.

Zkusme zmínit aspoň ty zásadní.

Já nejsem úplným pesimistou ve smyslu, že český film je trvalém úpadku, vidím tam i výkyvy. Ale nějaký úpadek tam zřetelný je jedním z jeho důvodů bylo zrušeno studií na Barrandov. Což byl sice státní socialistický podnik, ale paradoxně jako celek fungoval podobně jako komerční hollywoodské studio. Existoval tam striktní plán, že v jednom roce se natočí tři debuty, dvě detektivky, tři pohádky, několik komedií a jeden velký historický film, do kterého se narve nejvíc peněz. Takže Vláčil mohl točit Marketu Lazarovou dva roky, mohla se na tom podílet spousta kreativních lidí a donekonečna se to pilovalo, aby vznikl výjimečný nadčasový počin. 

V čem je dnes největší změna?

V tom, že soukromý producent je na to najednou sám, má několik projektů rozjetých souběžně a často neví, co s nimi. Zásadním faktorem ale je, že dnešní producenti ekonomicky žijí z production fee.

To je co?

To je zhruba sedm procent rozpočtu filmu, které si automaticky odkrojí pro sebe na provoz kanceláře a živobytí, jakmile nasbírá třeba třicet až padesát milionů, aby mohl spustit natáčení. To je to, z čeho producenti reálně žijí, protože v českých kinech jim film peníze reálně nevydělá, na to má republika málo obyvatel. Co je tedy hlavní motivací producenta? Aby točil co nejvíc filmů – aby co nejčastěji inkasoval tu sedmiprocentní production fee, ze které žije.

Rozumím, takže na prvním místě u producentů není kvalita, ale kvantita.

To je hlavní průšvih. Instituce, které na vznik filmů přispívají, se to teď snaží řešit, a to tím, že producenti můžou žádat o peníze nejen na produkci, ale hlavně preprodukci – na fázi vývoje, abychom se aspoň přiblížili tomu, co je běžné třeba v Hollywoodu. Tam sedmdesát až devadesát procent filmů zahučí v takzvaném vývojovém pekle ještě ve fázi scénářů a do výroby pak jdou jen ty nejlepší. Abyste ale ty nejlepší scénáře získali, musíte zaplatit těch až devadesát procent blbostí, protože to všechno musí někdo napsat a dramaturgovat je – od základních stránkových námětů až po kompletní scénáře. Můžeme na kvantum amerických filmů v televizi klidně nadávat, že jsou často plné klišé, ale pořád jsou o několik řádů profesionálně dělané než většina těch českých.

Další důvody, proč jsou české filmy bídné?

Ty vycházejí z toho, že v Česku obzvlášť po revoluci posílil úzus, že autorem filmu je režisér. Což vzhledem k tomu, že se jedná o kolektivní dílo, rozhodně není pravda. Většina producentů uvede natáčení filmu do provozu, ale málokdo už dohlíží na proces vzniku. Režisér, zvlášť je-li současně scenáristou, tak má obrovskou svobodu, která je ale pro většinu lidí je neúnosná a mít by ji neměli. To je další problém.

Má nějaký podíl viny i FAMU, která je v posledních letech rozhádaná a rozpolcená?

Na FAMU je problém v tom, že katedry režie, scénáristiky, kamery a produkce učí velmi často odděleně, studenti mají málo společných teoretických předmětů i praktických cvičení, takže pak spolu mimo jiné nejsou zvyklí jednat, což je pak v praxi znát. Rodí se nějaké snahy o reformu, ale než se prakticky projeví, zabere to nějaký čas.

PŘÍLIŠ NAFINTĚNÁ VESNICE

babovresky babka cb13 zdenek troska film denik 630 16x9

Když se mluví o špatných českých filmech, nejčastěji zaznívá jméno Zdeňka Trošky. Obecně bych ho ale neodsuzoval, jeho komedie Slunce, seno, jahody a Slunce, seno a pár facek jako by s léty dozrávaly. Nebo se mýlím?

Něco na tom je. Tyto dva Troškovy filmy navazují na dlouhou linie komedií o české vesnické povaze, což začalo érou filmů Formana, Passera a Papouška. Troška oproti nim ale velmi přitvrzuje, ale stále v sobě nese něco z poetiky odhalení, že obyčejný lid není jen prostý, ryzí a upřímný, ale i velmi zlý a velmi hloupý.

Zdeněk Troška říká, že i jeho Babovřesky budou jednou filmem pro pamětníky. Mně ale Babovřesky oproti jeho sériím Slunce, seno divácky v něčem vadí, nevěřím jim. Čím by to mohlo být?

Slunce, seno – to je autentická jihočeská vesnice osmdesátých let, Babovřesky jsou vesnice vymyšlená, nafintěná, příliš čistá. 

To je pravda. Ve Slunce seno je na dvoře absolutně uvěřitelný nepořádek, špína. V Babovřeskách to chybí.

I barvy jsou tam vytažené až do kýče. Působí to dojmem, že ta vesnice i samotné postavy jsou umělé. A důchodci tam nechodí v oblečení nakoupeném od vietnamců, ale jako v nějakém skanzenu.

Letošním českým hitem je komedie Ženy v běhu. V čem je její kouzlo, že na ni do kina přišlo už přes milion a čtvrt diváků?

Ženy v běhu jsou film s velkým generačním rozptylem, který se bude líbit mámě, starší, prostřední i nejmladší dceři. Do toho je tam souboj mužského a ženského principu. Z mého pohledu je to produkt, který přesně ví, na koho cílí, ale nic jiného zajímavého na něm osobně nevidím.

Mně na Ženách v běhu zaujalo, že na filmových databázích mají dost vysoké hodnocení. Bude tahle komedie v budoucnu oblíbenou klasikou podobně jako Vrchní, prchni nebo Marečku, podejte mi pero?

Je to možné. Nicméně podle mého názoru společnost v příštích dvaceti letech projde výraznou emancipační proměnou ve smyslu, jak ženy budou chápat svou identitu. A tenhle film se opírá o model, kdy ženám někdo dovolí vyběhnout a vyhrát jednou v životě závod, za který dostanou za odměnu prsten, někdo si je vezme nebo že budou mít dítě. Myslím si, že tohle ženám za dvacet let už nebude stačit. Nejstarší generace s tím bude nepochybně stále v pohodě, ale mladší ročníky už budou mít velmi pravděpodobně pocit, že jim to nabízí příliš málo. Na Ženy v běhu se budeme dívat jako na pamětnickou blbinu typu Vdavky Nanynky Kulichovy.

V 5 ČÍSLECH

P201811281043401

39

Devětatřicetiny oslaví 28. června, pochází ze Znojma.

2003
Už jako student FF MU v Brně začal psát pro měsíčník Cinema, byl redaktorem časopisu Cinepur, Aktuálně.cz a Respekt.

33
V třiatřiceti obdržel cenu Novinářská křepelka.

3
Před třemi lety spustil vlastní web zaměřený na filmovou a televizní tvorbu s názvem Ještě větší kritik, než jsme doufali.

2018
Loni byl oceněn titulem Genderman roku za svou „dlouhodobou snahu o demytizaci feminismu“.

bodytest

 

datova zurnalistika

Cookies nám pomáhají poskytovat naše služby.

Budete-li i nadále používat naše služby, souhlasíte s naším používáním cookies.

Rozumím
Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account