Dvacátý ročník Queer festivalu Mezipatra v Praze koná od 7. do 14. listopadu. Poté se přesouvá festival do Brna, kde 22. listopadu končí. Následují tradiční ozvěny v regionech. I letos jsou pro návštěvnice a návštěvníky připraveny ty nejlepší hrané filmy, dokumenty nebo krátké filmy s queer tematikou, které sbíraly uznání po celém světě. Mezipatra nově kladou zvláštní důraz na doprovodné akce: novinkou bude víkendový program pro filmové profesionály, který se zároveň otevře všem zájemkyním a zájemcům o queer filmový průmysl. Tématem letošních Mezipater je heslo V proudu změn.

Šestasedmdesátiletý oscarový režisér Martin Scorsese, proslulý snímky Taxikář, Zuřící býk či Vlk z Wall Street, prohlásil pro magazín Empire, že podle něj nejsou současné komiksové filmy od Marvelu „skutečnými filmy“, ale spíše „zábavními parky“. „Nejsou to filmy, v nichž se lidské bytosti snaží vyjádřit emocionální a psychologické zkušenosti jiným lidským bytostem,“ řekl doslova.

Brzy se k němu připojil jiný oscarový laureát, osmdesátiletý Francis Ford Coppola, známý díky Kmotrovi, Apokalypse či Rozhovoru. Podle něj od filmů „očekáváme, že se něco naučíme, něco získáme, nějaké osvícení, znalost, inspiraci. Nevím, jestli někdo může cokoli získat z těchto filmů na pokračování, které se opakují pořád dokola. Martin byl ještě vlídný, když řekl, že to nejsou filmy. Podle mě jsou vyloženě zavrženíhodné.“

Několikanásobný vítěz festivalu v Cannes, třiaosmdesátiletý Ken Loach, jenž se celý život zaměřuje na sociálně realistické příběhy, pokračoval v podobném duchu: „Superhrdinské filmy mi připadají nudné. Jsou vyráběny jako zboží, jako hamburgery. Vznikají jenom proto, aby získaly profit velkým korporacím. Jsou pouhým cynickým tržním cvičením a nemají nic společného s uměním.“

Čtyřiašedesátiletý maďarský klasik Béla Tarr, autor dlouhých černobílých spirituálních filmů, se v říjnovém rozhovoru prom magazín IndieWire, který už navazoval na všechny předchozí výroky, vymezil s tím, že problém nejsou samotné filmy od Marvelu, neboť ty jsou jen „nejčistším symptomem širší nemoci, jenž se šíří napříč žánry: Většina těch dnešních sraček nejsou filmy, ale jen komiksy. Je to jen blablabla, věta v bublině a potom hned jdeme do další sekce. Tím, že někdo rychle vypráví příběh, nás nečiní součástí toho příběhu, a nemusí to s námi něco dělat na hlubší úrovni.“

Je poměrně snadné souhlasit s podobnými odsudky, zvláště, pokud nemáme se současnými komiksovými filmy mnoho zkušeností. Ve skutečnosti jsou ale tyto výroky velmi problematické.

Málokterá rodina se tolik zapsala do dějin americké popkultury jako ta Addamsova. Společně s Flintstoneovými a Simpsonovými vytvářejí globální představy o tom, co to znamená být rodinou. Přitom ani v jednom případě nejde o standard nebo konvenci, ale o exces, který však nenarušuje rodinnou soudržnost. Lhostejno, co vyšinutého zažijí a jak se sami liší od zbytku populace, zůstávají spolu. Addamsova rodina, ačkoli je nejstarší, naplňuje tuto maximu nejvíc a jde ve své odlišnosti nejdál.

V duchu viktoriánské gotiky žijí mimo většinovou společnost ve zchátralém domě u hřbitova a bažiny a vyžívají se v morbidních rituálech, aniž by přitom byli v jádru zlí. Zvolená stylizace nejnovějšího animovaného snímku, který jde právě do kin, vychází nikoli z předobrazu u nás dobře známých hraných filmů z 90. let, ale právě z komiksových stripů, které začal karikaturista Charles Addams kreslit pro New York Times v roce 1938 a vydržel až do své smrti v roce 1988.

Postavy jsou buď velmi tenoučké, či naopak velmi kulaťoučké, ostré hrany má pouze dům; většina minizápletek a scének má pointu v tom, že se převrací běžně zažité způsoby chování. Addamsovi po celou dobu své existence poskytovali identifikační vzorce pro spoustu lidí všech generací, kteří se cítí být jiní a nepřijímaní okolím. Addamsovi zkrátka předběhli svou dobu a zároveň byli nadčasoví. V době, kdy se v Hollywoodu teprve ustavoval horor jako seriózní žánr v podobě Draculů, Frankensteinů či vlkodlaků, v komiksovém médiu už nastal posun k sebeparodičnosti.

V Česku máme velmi málo zavedených režisérek. Vedle dokumentaristky Heleny Třeštíkové a po smrti Věry Chytilové je tou nejvýraznější 59letá Irena Pavlásková. Její filmy si říkají o pozornost vypjatou hysterickou energií, což ale nakonec vede až k tomu, že se pohybují na hranici bulváru.

Začala slibně v roce 1989 snímkem Čas sluhů, za nějž si dokonce odnesla cenu z Cannes a udělala jím symbolickou tečku za érou socialismu. Příběh o manipulaci, kariérismu a komplexu méněcennosti s dokonale zvrácenou ženskou antihrdinkou byl svého druhu zjevení. Pak už to bylo jen horší a horší. Přepjatě ambiciózní Corpus delicti (1991), nepovedené volné pokračování Času sluhů s názvem Čas dluhů (1999), vyloženě brakový Bestiář (2008), směšně nevěrohodný pohled na disidenty Zemský ráj to napohled (2009) a obludně přepálený 130minutový životopis Jana Saudka s názvem Fotograf (2015).

Tyto střídavě komerčně úspěšné a neúspěšné tituly pro kina proložila o něco kultivovanějšími televizními snímky a dokumenty. Nikdy by vás ale nenapadlo, že právě Irena Pavlásková získá práva na zfilmování románu jemnocitně intelektuálního Philipa Rotha. Ovšem, když se jmenuje Pražské orgie, to už je jiná, to si určitě budete umět představit dost živě.

A právě v tom se pletete nejvíc. S jistou nevolí musím přiznat jednak to, že se jedná o nejlepší film od Pavláskové od Času sluhů, a jednak to, že s námi Pavlásková hraje typově stejnou hru jako sám Roth – láká na rajcovní titul, přičemž ve filmu jde o něco úplně jiného.